Aby porod nebolel aneb námaha neznamená bolest

27. března 2013

„Ano, přivést dítě na svět je skutečně námaha a svým způsobem i život sám je docela namáhavý. Ale co je namáhavé, ještě nemusí být bolestivé...,“ říká o možnosti porodu bez bolesti Lucie Suchá Groverová, lektorka semináře Aby porod nebolel. Přečtěte si, jak toho dosáhnout, proč se svým dítětem neverbálně komunikovat i po jeho narození nebo na co všechno má v životě ženy vliv tzv. syndrom plastových panenek.

Lucie, jak je to s tou bolestí u porodu? Bible například Evě a potažmo ženskému pokolení říká, že v bolesti své syny na svět přivázet bude...

S tou biblí to je ošemetné, protože existuje spousta různých překladů. Takže je otázka, jestli není výstižnější verze, která mluví o „veliké námaze“. Protože ano, přivést dítě na svět je skutečně námaha a svým způsobem i život sám je docela namáhavý. (směje se) Ale co je namáhavé, ještě nemusí být bolestivé...

Jinak ale porod rozhodně může být bez bolesti! Svou roli v tom hrají naše mozkové hemisféry: Přirozený porodní proces je totiž vnitřní vysoce intuitivní záležitost, a proto je nutné, aby byla žena naladěná na své vnitřní procesy, pocity a intuici. Ty vnímáme pravou mozkovou hemisférou.

Naproti tomu levá hemisféra je analogická a racionální, díky ní jsme schopni se pohybovat v tomto čase a prostoru a zároveň také registruje podněty z okolí a „hlídá“, zda je žena v bezpečí... Takže když nějakou situaci vyhodnotí jako nebezpečnou, okamžitě dává signály k zastavení porodního procesu, aby se žena mohla přemístit do bezpečí. Takhle to funguje v přírodě a funguje to tak i u nás, u lidí.

(...) Když nějakou situaci {levá mozková  hemisféra}vyhodnotí jako nebezpečnou, okamžitě dává signály k zastavení porodního procesu, aby se žena mohla přemístit do bezpečí.

Proto je tedy během porodu zapotřebí být plně v pravé mozkové hemisféře? Aby byla žena plně v sobě a naslouchala své intuici...

Není pravda, že by levá hemisféra nebyla potřeba vůbec, ale  především by žena měla plně cítit a respektovat sama sebe, své tělo a děťátko! A to se podaří, když bude v pravé hemisféře, která také mimo jiné umožňuje s děťátkem komunikovat – ne verbálně, ale pocitově. Protože jsme ale v našem běžném životě všichni vtahováni do toho upřednostňovat levou mozkovou hemisféru, děje se tak i během porodního procesu. A tehdy žena vnímá bolest, kterou by jinak nevnímala, kdyby byla plně v pravé hemisféře.

Řekla jste, že žena především potřebuje cítit sebe a své dítě...

Ano, potřebuje znovu získat důvěru ve své vlastní pocity, které má ostatně každý z nás a jsou pravdivé; problém jenom je, že jim v dnešní době nevěříme... A není divu! Od malička jsme tomu důkladně odnaučováni, ve školkách a školách se učíme teorie, které nám jsou dávány zvenčí, namísto abychom se učili prostřednictvím vlastních zkušeností. My ani nemáme příliš volbu stavět na vlastních pocitech a zkušenostech. Podle mě jde tedy především o důvěru ve své vlastní pocity a právě ty každého z nás dovedou přesně tam, kam každý z nás potřebuje.

Existuje tedy nějaká pomůcka, jak mohou ženy důvěru ve své pocity podpořit?

Nemohu nikomu říkat, co má dělat, protože každý si musí pro sebe najít to své. Jediné, co mohu, je sdílet vlastní zkušenosti. Mně fungují afirmace, hodně se jim věnuji ve své knize. (Aby porod nebolel, pozn.red.)  Věnovala jsem se jim nejenom během těhotenství, od samého začátku, ale dělám to i ve svém každodenním životě. Protože myšlenka skutečně tvoří a my jsme skutečně tvůrci svého vlastního života!

Vždy si najdu konkrétní téma, kterému se chci věnovat, například „těhotenství, porod, důvěra“. Afirmaci, kterou bych si vytvořila, by tedy nejspíš byla velmi jednoduchá, třeba „Důvěřuji svému tělu a svým pocitům, důvěřuji smysluplnosti Života“. Pak si ji napíši na kousek papíru, který přilepím na dobře viditelné místo, kde ho budu mít několikrát denně na očích... a nechám to být. Nesnažím se hlavou nebo jinou aktivitou v tom cokoliv dělat. Nechám to nějakou dobu být...

A věci se skutečně hnou! Začnou přicházet impulsy, informace a lidé, začnou se opakovat situace, takže je možné si je uvědomit a rozhodnout se jednat jinak než před týdnem nebo včera. Doslova mě to vybízí rozhodnout se svobodně a udělat něco jinak, než jak jsem byla zvyklá dosud! Jde jen o to být citlivá a vnímavá a vidět, že takovou příležitost mám.

(...) Pak si ji napíši na kousek papíru a přilepím na dobře viditelné místo, kde ho budu mít několikrát denně na očích... a nechám to být.

Ze všeho nejdůležitější tedy je, aby žena byla během porodu hluboko v sobě a ve spojení se svou intuicí a pocity. Jaká je tedy potom podle vás role partnera u porodu? Na semináři jsme od jednoho muže slyšely, že u toho chce být, protože to je přeci i jeho mimčo a má na to právo.

My všichni jsme se narodili v době, kdy tatínci u porodu nebyli. A ani potom, ve školkách a základních školách, chlapci s žádnými muži téměř nepřicházeli do styku, všude byly paní učitelky. Proto je v nich deficit mužské energie tak výrazný! Proto je všechno v takové nerovnováze... A tento deficit, který jsme prožili a máme ho v sobě, se v současné době snažíme zaplnit druhým extrémem: Jak ženy, tak muži samotní cítí velkou potřebu, že  muž má být u porodu. Což je z důvodů, které jsem zmínila, naprosto pochopitelné!

Na druhou stranu – a opět to mluvím z vlastní zkušenosti – si nemyslím, že to je správné. Žena totiž v ten okamžik skutečně potřebuje být naladěná na své přirozené potřeby a na potřeby děťátka, potřebuje být hluboko v sobě. Jakékoliv zásahy zvenčí jí to ale znemožňují. A i když to její partner myslí dobře a s největší láskou dělá, co se naučil v předporodní přípravě, je to jedině žena sama, která ví, co v ten daný okamžik potřebuje a jak má dýchat.

Zmínila jste důležitost prenatální neverbální komunikace nastávající maminky s děťátkem...

... Nejenom nastávající; já se svými dětmi komunikovala už před porodem, ale například se svým třináctiletým synem takto komunikuji stále. Výhodou je, že prenatální komunikací, která pokračuje i po porodu, mezi vámi a vaším dítětem vznikne zvláštní spojení. Nechci říct „telepatické“, ale je velmi podobné. Prostě cítíte a víte (zdůrazní), zda je s vaším dítětem všechno v pořádku, nebo se něco děje, i když jste od sebe velmi daleko.

 Jakými způsoby tedy se svým děťátkem komunikovat?

Každá žena je jiná a každé děťátko je jiné, takže jde o to najít si svou vlastní cestu. Mně se osvědčila prenatální komunikace prostřednictvím kresby, téma, které jsem přinesla do České republiky. A mám velkou radost, že vidím, že se jí věnuje stále víc žen... (usmívá se) Komunikovat je také možné zpěvem, to je velmi hravý způsob; žena nechá své hlasivky a tělo rozvibrovat zvuky svého děťátka.

Ale je dobré dát si čas, nikam nespěchat. Protože ne vždy, když chce komunikovat maminka, chce i děťátko. A to je velmi důležité, protože to ženu učí si zvyknout, že její děťátko nemá vždycky náladu komunikovat ve stejnou chvíli jako ona. Takže když se to později děje i po jeho narození, už nás to tolik nepřekvapí.

My, současné ženy jsme všechny vyrostly na plastových panenkách a tomu, co si z tohoto období neseme s sebou do dospělosti, říkám „syndrom plastových panenek“: Když nás panenka omrzí, uložíme ji do skříně, když zrovna máme chuť si s ní hrát, ze skříně ji vyndáme. Jenže s dětmi to tak vůbec není! Spousta žen po porodu zažívá silnou frustraci, protože zjišťují, že jejich děťátko má svůj vlastní režim a způsob života, který tak úplně s tím jejím „neladí“.

Prenatální komunikace, ať už kresbou, zpěvem nebo pouhým „naladěním se“ na své děťátko, ženě umožňuje poznat človíčka, který vyrůstá v jejím těle, daleko dřív. A navíc je také velkým pomocníkem při samotném porodu.

Když nás panenka omrzí, uložíme ji do skříně, když zrovna máme chuť si s ní hrát, ze skříně ji vyndáme. Jenže s dětmi to tak není!

Lucie, ve světle toho, o čem jsme mluvily, proč je podle vás téma přirozeného porodu tak ožehavé? Protože při něm „jde o život“?

To je dobrá otázka... Začnu takhle: Naprostá většina z nás v této době a v této společnosti přišla na svět způsobem, který nebyl přirozený, protože byl intervenovaný. Většina maminek nebyla ve své síle, ať už vlivem požitých farmak nebo vlivem instrukcí, které jim byly dávány zvenčí; vždyť si vezměte už jenom běžnou porodní pozici vleže na zádech. To je pozice, kdy je člověk doslova „na lopatkách“ a tedy vydán svému okolí napospas...

A ani děťátko samo často nepřicházelo na svět vlastní silou, ale bylo z maminky vytlačeno nebo doslova vytaženo... A pak odneseno pryč, místo aby si ji nacítilo a „načetlo“ pohledem do jejích očí – toto všechno jsou tak výjimečné a pro život naprosto esenciální okamžiky, že pokud neprobíhají přirozeně a tak, jak mají, zanechávají v životě nově příchozího človíčka na svět hluboké následky. Už jenom tím, že abychom tohle všechno emočně přežili s co nejmenšími následky, museli jsme tehdy utlumit pomyslný kohoutek své citlivosti a všech svých citů...

Tím se dostávám k vaší otázce: Právě kvůli tomu všemu je téma přirozených porodů tak ožehavé; protože z porodů, jakými jsme přišli na svět, je v nás přítomna ohromná bolest a touha po naplnění nenaplněného, kterou máme všichni v sobě.

A co třeba strach z neznámého?

Určitě. Porody, jak nám jsou už od malička předkládány ve filmech nebo v reportážích, všichni známe! Víme, co se při nich děje a jak to má „správně vypadat“, a nic to s námi nedělá. Ale porod přirozený jako téma, které nějakým způsobem vybočuje, na sebe okamžitě připoutá pozornost.

A vzhledem k bolesti, jak jsem o ní mluvila, pak působí jako sůl do pomyslné rány. Zasáhne nás přesně do těch nejbolestivějších míst a zasáhne nás všechny v naší společnosti! : porodníky, psychology, prezidenty, prodavačky, učitele... Tím vznikají reakce, jaké vznikají: kvůli této kolektivní a nezahojené ráně ve společnosti.

Blýská se na lepší časy?

(směje se) Myslím si, že ano, byť to tak nevypadá. V naší zemi jsou pro domácí porody v dnešní době, tak trochu paradoxně mnohem horší podmínky než před třinácti lety, kdy jsem přivedla na svět své první dítě. Myslím si ale, že období, které právě zažíváme, je přelomové a že tak, jak je to nastavené teď, to už nemůže dlouho vydržet!

Náš tip:
28.07.2016   ABY POROD NEBOLEL
11.08.2016   PRENATÁLNÍ KOMUNIKACE PROSTŘEDNICTVÍM KRESBY
01.09.2016   PROZPÍVAT SE PORODEM
22.09.2016   ŽIVOT VE SVÝCH RUKOU
30.09.2016   ŽIVOT VE SVÝCH RUKOU - víkendový seminář
13.10.2016    ABY POROD NEBOLEL

A ještě douška k "prvotní bolesti", o které Lucie mluví: "Prvotní bolest není abstraktní. Je to pocit. Vjemy z doby kolem porodu vytvářejí fyziologické tendence, které se mohou manifestovat až mnohem později vlivem strestu. Pokud jsou vjemy chronické a dostatečně silné, mohou vést k rozvinutí symptomů nemocí (...)"  - z knihy Arthura Janova Prvotní otisky a jejich vliv na život člověka. Právě ji čtu a je to síla...Přesto je mým záměrem dočíst ji do konce. Tak uvidíme... Přidáte se?

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku