Až na dno blaženosti

5. června 2019

Lenu Achmeer vždy zajímaly ženské otázky. Hledala souvislosti ať už v historii nebo v různých mystériích, mýtech, vírách. Vystudovala somatický koučink, šamanismus, cvičila se ženami Mohendžodáro. Kurzem o Tajemství pánevního dna již provedla na 1200 žen. Dnes trochu toho tajemství odhalí i vám.

Leno, co je tak zajímavého na pánevním dnu? Spousta žen dělá Mohendžodáro, cvičí pánevní dno, ale proč?

To je dobrá otázka. Někdy ženám říkám, že pánevní dno je svébytná a svérázná bytost. Když s ní nekomunikujeme, nenaciťujeme  ji a nedáváme jí pozornost, tváří se, že není, není podstatná ani  důležitá. Což stačí, pokud funguje a nemáme větší ambice.

Funguje ve třech skupinách, můžeme mluvit o první, druhé a třetí svalové vrstvě, které vytváří tzv. košík. Na fyzické rovině ovlivňuje schopnost udržet moč a to, abychom se nepočurávaly. Patří sem i  skákání na trampolíně, a aby se v něm naše orgány cítily jako v houpací síti, nebo jsme se mohly v pohodě rozkašlat či se zasmát.

Vedle fyzické roviny komunikuje pánevní dno i přes emoce a skrz naši energii.  Emoce říkají, jak se cítím. Pánevní dno má velmi blízko ke střevům a podle nejnovějších výzkumů neurovědy, máme stejná nervová zakončení, jako v mozku, i v břiše. To co nedokážeme strávit, ať už jídlo nebo emoce, se v nás převaluje spolu s  našimi i dřívějšími zážitky. Leckdy vídám, že nejen s našimi zážitky, ale i zážitky žen či mužů z našich rodových linií. Proto se o něm mluví i jako o emoční databance.
Velmi rychle reaguje na naši kondici. Jak se máme, jsme povadlé, unavené, máme pocit, že z nás uniká všechna energie?  Ženy po porodu často říkají, že mají strach, že z nich všechno vypadne. Nedokáží se usebrat. Cítí absenci hranic. I hranice souvisí s pánevním dnem. Vědomí toho, kdo jsem. Umět se nejen posadit, ale i prosadit a postavit do své síly.

I hranice souvisí s pánevním dnem. Vědomí toho, kdo jsem. Umět se posadit a postavit do své síly.

Jak tyto svaly vypadají? Dají se tedy procvičovat, posilovat?

Určitě, jsou to svaly příčně pruhované, tudíž vůlí ovladatelné. Každá žena  je schopná se s nimi spřátelit. Jen pozor na bezmyšlenkové posilování. Řada žen naopak potřebuje pánevní dno relaxovat a uvolňovat. To stejné platí i pro muže.

Příjemné je vědět, že už když  k němu nasměruji pozornost, oživuji propojení, které dokáži s pánevním dnem navázat. Představte si telefon, který jsme si vyráběli jako děti. Dva pohárky propojené šňůrkou. Z hlavy voláme, znovu obnovujeme a zesilujeme ten špagátek propojení. Jde nám o jeho zvědomění, on pak krásně zesiluje.

Jaký to má přínos, když žena se sebou takhle vědomě pracuje?

Cítí se daleko lépe ve vlastním těle. Ví na co má chuť, na co má náladu, respektuje se.

Dá se říci, že to má i zdravotní  benefity?

Rozhodně! Když se dýchá do pánevního dna, což dělají i zpěváci, tak se spravuje spodní bříško. I to je důvod, proč ženy přestávají trpět inkontinencí. V okamžiku, kdy je spodní bříško povolené, močový měchýř se nemá o co opřít,  ztrácí své postavení, mění se úhel močové trubice (oproti mužům ji máme kratší tj. 5 cm oproti jejich 15 cm) a moč může unikat. Stačí kýchnutí, zakašlání.

Mít v kondici spodní bříško je velmi důležité.

Je pravda, že inkontinenci se vyhneme pravidelným stahováním svalů pánevního dna? Už jsem slyšela mnoho protichůdných teorií.

Lena Achmeer

V polovině minulého století, se na to šlo logicky. Svaly se posilují napínáním, což znamená, že když budu stahovat - cvičit  svaly pánevního dna, dostanu je do kondice. Jenže se vše propojilo s reflexem močení. To už není dobré. Představ si, že si při orgasmu vědomě řekneš: "teď ne" a "teď ano".

Tak to děkuju, to asi ne!

(Smích.) Je to přirozený reflex, jako kašel. Taky si těžko řekneme, že "teď ano" a nebo "teď ne". To se udusíme. Když se to týká čůrání, řekneme si, že to bylo napsáno v knížce, řekl to doktor. Je to rozšířený mýtus i v  rádoby odborné literatuře.

Když o tom takhle mluvíš, zní to spíš jako forma mučení.

No jasně, když si to dáš do souvislosti, každá žena si řekne, že to svému močovému měchýři nemůže udělat. Naopak v okamžiku, kdy tohle respektovat nebudu a budu naopak poctivě a často přerušovat čůrání, přivedu se k mnohem těžší inkontinenci, než se kterou jsem do toho šla. Reflex přestane fungovat.

Jakým způsobem cvičit dobře? Co můžu dělat, abych si všechny ty svaly, o kterých nevím aktivovala?

Hrát si s nimi. Poznávat se. Na kurzu říkám, aby na sebe ženy nespěchaly, ale aby si vědomě a jemně se svaly začaly pohrávat, vnímat je, objevovat, laskat je. Klitoris je blízko.

Jak poznám, že zapojuji svaly pánevního dna a ne jiné, svalů v dané oblasti je tam určitě neprozkoumaných víc.

Některým ženám stačí naznačit, některé potřebují času více.  Jako maminka, když je poprvé těhotná, neví, jestli cítí pohyby miminka. Je nejistá a pak přijde moment, kdy ví. S jemností, lehkostí a zvídavostí. Už jen tato pozornost pomáhá. Kam věnuji pozornost, tam se zvětšuje krevní řečiště a dostávám se sama se sebou do kontaktu.

Kam věnuji pozornost, tam se zvětšuje krevní řečiště a dostávám se sama se sebou do kontaktu.

Dostat se se sebou do kontaktu znamená třeba uzemnit se?

Dnes naopak  více sedíme, méně se pohybujeme, jsme obrácené k mužskému způsobu myšlení i chování zaměřenému na výkon a necítíme se. To je jedna skupina žen, ta druhá je zase velmi duchovní - rozmlouvá s anděly, vnímá energie, leckdy je “něco” někam pouští, nebo “nepouští” a … tělo je jen tak na okraj. A tady ANO, a to v obou případech. Uzemnění je cesta, jak se dostat zpátky domů, do svého těla, do vlastních prožitků i odpovědí.  A vlastně i na planetu Zemi.

Ráda si hraji se slovy a jejich skrytými významy. Tak třeba slovo pánev, když je žena doma ve své pánvi, ráda uvaří i v té kuchyňské pánvi. Nu, a když si tak pěkně vaří, začne ji záležet i po čem chodí a to je ta naše českomoravská pánev …země česká, domov můj, země česká domov můj.

Vnímám to jako úkol nás žen, znovu obnovit vztah skrze tělo k matce Zemi. Proto i přispívám 5% ze zisku kurzů na nadaci České krajiny - návratu divokých koní, praturů a zubrů do česko-moravské přírody.

Sama zažívám, že ve chvíli, kdy se z "poletování" dostanu zpět do těla, přístup k energiím a informacím se více zintenzivní.

Náš úkol je dostat se do těla a skrze tělo do naší přirozené spirituality, o které domorodé národy tvrdí, že ji máme obsaženou v sobě. Žena ani nemusí chodit do kostela nebo se modlit, ona spiritualitu žije. Jaký je stav žen, takový je stav planety. Máme dost práce. Buď se vrhnu do mainstreamového stylu života, který je logický, jasný a analytický. Makám bez ohledu na počasí, bez ohledu na roční období. Nebo se zastavím a řeknu: "A dost!" Začnu věnovat pozornost tomu, kam dávám peníze, co nosím, koho podporuji , ale pokud jsme odpojené, bereme to jen jako informaci. Nerozhodujeme o osudu. Jestli dávám peníze na trhu farmáři, který má kontakt se zemí nebo se rozhodnu, že podpořím řetězec, kde zisky odchází z Čech. To jsou každodenní kroky, které my ženy potřebujeme dělat.

Výdech a nádech, dýchám jen povrchově? Necítím se? Nebo se prodýchnu až dolů do pánevního dna a řeknu si:" Tak, o čem dnešní den bude?"

Co můžu udělat pro budoucnost? Nemusí to být moje děti, zachraňování planety. Budoucnost může být 24 hodin přede mnou. Nebo abych se v následujících 5 minutách cítila dobře a nebyla odpadlá, vypojená, neutíkala do virtuálního světa. Můžeme si číst zprávu, že ubylo x druhů ptactva a hmyzu, ale pokud jsme odpojení, bereme to jen jako informaci. Nerozhodujeme o osudu.

Psoas asi s pánevním dnem nesouvisí, ale říká se mu sval duše, souvisí také s emocemi?

Psoas propojuje horní a spodní polovinu těla. Evokuje pocity bezpečí, uvolnění, domov a uvolňuje se převážně při orgasmu, při hladině Alfa. V okamžiku, kdy nosíme stažené spodní prádlo, těsné gumičky u kalhotek a žijeme sedavý způsob života, máme ho uškrcený. Zase jsme u odpoutání a necítění. Důležité je navodit si vlnivými pohyby jeho úlevu. Pokud mám stažené pánevní dno, což mají hodně sportovkyně, tanečnice. (Pozor může být staženo i  emocemi, nebo sedavým způsobem života.) Řešením jsou "nepohyby" a skrze ně se dostávám k cítění. Jsou to velmi jemňoučké pohyby, které z venku nemusí být ani vidět.

Pro mnohé ženy je "věnování péče pouze sobě" naprosté tabu.

Už se to zlepšuje. Ale máš pravdu, v rámci kultury, rodinné výchovy, křesťanské morálky a etiky byl tento princip hodně potlačen. Žena frivolní, žena, která  se vydávala na odiv, byla tabu. Platilo: sedávej panenko v koutě, najdou tě. Žena měla být doma a pracovat, aby nebyla ani pořádně vidět. Platil ideál věčné panny, a nebo svatým duchem oplodněné matky. To je stále v řadě žen zakořeněné. Zároveň ještě na začátku 20. století se ženskému a mužskému přirození říkalo hanba a ohanbí..

Ve více jazycích je výraz pro genitálie či druhotné pohlavní znaky dost nelichotivý.

Pokud k tomu přidáme emoce, které souvisí se studem, vinou a nepřijetím, máme jednoduchý recept, jak se dostat opět z těla ven. Pochvalme se a poděkujme si, že jsme to objevily. Naše maminky a babičky tuhle šanci často neměly. Zatímco ony nám ukazovaly jangovou stranu ženy, odpojenou, tu, která maká, myslí a necítí, my už víme, že nám to takto nechutná.  A to je ten CINK.

Je to vědomí, že to chci jinak. Skrz radost a poznání k sobě samé. Skrz vnímání, pozornost a jemnost do svého těla a pak skrze naladění a respekt z něho ven, ke svým mužům a dětem. Ke svému místu, domovu a třeba i zahradě. Ke svým rodičům, přátelům a planetě Zemi.

 Akce lektorky v MAITREA:  https://seminare.maitrea.cz/lena-achmeer

 

 

 

 

 

 

Autor článku: Barbora Jirsová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

Život ve svých rukou I.

12. – 15.9.2019

RODIČE

11. – 13.10.2019

Sebeléčení

14. – 15.9.2019