Ber život jako výzvu k tanci

5. září 2018

Tělo není jako stroj, je spíš jako vesmír. Plné záhad a dobrodružství. Tanec je nástroj, kterým poznává sebe. Provázel ji dětstvím, pubertou, stěhováním mezi zeměmi, i při porodu tančila. Být v pohybu je pro Španělku Alicii Cubells stejně přirozené jako dýchat. Nezná hranice mezi snem a realitou a možnosti, jak žít bez zábran, ukazuje lidem prostřednictvím divadla a seminářů. Od října v Praze povede taneční workshopy a zároveň představí svou první hru s textem v češtině.

Jak ti jde práce na tvém divadelním kousku?

Užívám si to. Uvědomila jsem si, že musím svou duši české kultuře otevřít. Nejde ani tolik o mentální cvičení jako o duchovní. K českému jazyku jsem začala přistupovat jako dítě, tudíž zcela opačně než vědecky. Každý den se učím jedno slovíčko a podrobně zkoumám jeho melodii. Ráda si dávám čas na přípravu, abych si s tím mohla pohrát a sama si tvořivost užít.

Pomáhá ti pohyb a tanec učit se cizím jazykům rychleji?

Určitě ano. Poprvé jsem odešla do ciziny v devatenácti letech. Stěhovala jsem se za studiem do Holandska a neuměla jsem anglicky ani pípnout, přitom se celá výuka odehrávala v angličtině. Už po třech měsících jsem se naučila jazyk plynně ovládat a myslím, že za to vděčím mému přístupu. Neseděla jsem v lavici a nebiflovala se slovíčka, ale tančila jsem s nimi. Náhle si je tělo nějakým způsobem samo pamatovalo. S pohybem se nám všechny smysly v těle mnohem intenzivněji otevřou.  

Jak se bude tvá hra jmenovat?

Kde domov můj. Což zároveň symbolizuje otázku, kterou v sobě už dlouhodobě nosím. Líbí se mi název vaší hymny – je krásný a vystihuje mé pocity. Ne vždy tam, kde se narodíme, je náš domov. Domov si nosíme v srdci, utváříme ho tam, kde šíříme lásku a kde se nám lásky dostává. Můžete mít mnohem víc společného s někým s Afriky než s naším sousedem doma. Neměli bychom se kvůli barvě kůže od sebe odlišovat a vzdalovat se sobě.

Domov si nosíme v srdci, utváříme ho tam, kde šíříme lásku a kde se nám lásky dostává. Můžete mít mnohem víc společného s někým s Afriky než s naším sousedem doma. Neměli bychom se kvůli barvě kůže od sebe odlišovat a vzdalovat se sobě.

 Žila jsi na různých místech. Cítíš, že je to právě tanec, co tě spojuje s místní kulturou a lidmi?

V jistém ohledu jsem s příchodem do Prahy zažila takový šok, na který mě nic nepřipravilo, ani tanec. Přišla jsem sem s dítětem a vše pro mě bylo nové. Na začátky vzpomínám jako na krušné, ale svým způsobem jsem na výzvy zvyklá a cením si jich. Opravdu. Když plyne vše pohodlně a hladce, není to ono. Velké výzvy nás naopak posunou a dokážeme díky nim růst, poučit se a poznávat sebe sama.

To je hezký přístup…

Ano. Ale myslím si, že se děje podvědomě. Život mi zkrátka takové situace přináší a já si v tu chvíli říkám - co mě nezabije, to mě posílí. Tanec mi pomáhá překonávat mé strachy.

Jak?

Představte si například strach jako obraz. Strach je v podstatě myšlenka, která ve vaší hlavě může vyrůst do obrovských rozměrů. Jenže jakmile začnete tančit, tato hrůzostrašná realita se zcela mění. Objevujete nekonečný prostor vesmíru, v jehož kontrastu se váš strach ukazuje jako velmi malý. Možná to zní abstraktně, ale když tuto zkušenost zažijete na vlastní kůži, začnete se dívat na svět a vaše problémy jinak. Mraky také nemůžete kontrolovat, ale dokážete s nimi tančit. Rozprostírá se před vámi svoboda, díky které si můžete vybrat jak reagovat – jestli chcete nebo nechcete být obětí situace.

Strach je v podstatě myšlenka, která ve vaší hlavě může vyrůst do obrovských rozměrů. Jenže jakmile začnete tančit, tato hrůzostrašná realita se zcela mění.

Vystudovala klasický tanec.

 Tanec tedy uchopuješ jako nástroj, který tě vrací zpátky „domů“…

Nazývám ho supersílou, kterou vlastní každý z nás. V jakékoli situaci v životě, i v té nejvíc přerůstající přes hlavu, se můžeme díky své supersíle zeptat sami sebe „Jak se teď cítím? Kde mi stojí hlava? Jaké pocity a kde se v mém těle odráží?“. Můžeme si s těmi pocity zatančit a cítit, že vlastně nikdy nejsme sami. Jsme obklopení léčivou energií, která je nám neustále k dispozici. 

Vystudovala jsi klasický tanec, ale pak si tě přitáhla moderna.

Klasický tanec pro mě znamenal celý můj život. Pilně jsem několik hodin denně cvičila, chtěla jsem být nejlepší. Jenže pak se mi začalo měnit tělo. Narostla mi prsa, objevily se křivky a moji učitelé z toho nebyli nadšení. Upozorňovali mě, že s takovým tělem nebudu moct tančit. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem držela čokoládu a ptala se sebe sama „To ji teď sním a pak ji musím vyzvracet?“. V té chvíli se někde hluboko uvnitř ozval hlas, že tohle není v pořádku. Měla jsem štěstí, věřila jsem intuici a vzápětí přišel zázrak. Dozvěděla jsem se, že se v naší čtvrti otevírá nové centrum choreografie. Myslela jsem si, že budou vyučovat klasický tanec, ale záhy jsem se tam seznámila s fantastickými učiteli s úplně jiným přístupem. Pomalu se mi začaly otevírat dveře k tomu, že můžu být i nadále tanečnice. Na druhou stranu to bylo i náročné, musela jsem se vzdát té staré Alicie  - baleríny - a vydat se v životě dál.

Pilně jsem několik hodin denně cvičila, chtěla jsem být nejlepší. Jenže pak se mi začalo měnit tělo. Narostla mi prsa, objevily se křivky a moji učitelé z toho nebyli nadšení. Upozorňovali mě, že s takovým tělem nebudu moct tančit.

Dalo ti to svobodu – posunout se od klasického tance k moderně?

Můj bože ano. V současném moderním tanci jsem zakusila prvky aikido, tai-chi a další východní učení. Ukázal se mi zcela nový svět možností jak pracovat s pohybem, s tělem a ano - dalo mi to obrovskou svobodu. Spojilo mě to s mým světem snů a také s tím, kdo jsem já, a co chci dělat. Nastala u mě zásadní životní změna.

V jakém slova smyslu?

Když jsem se věnovala baletu, chtěla jsem být nejlepší. Dokonalá. Bojovala jsem sama se sebou i s ostatními, abych byla perfektní. Nosila jsem spoustu make-upu a i když mi nebylo zrovna dobře, musela jsem přesto výkon podat. Žila jsem ve světě, v kterém jsem byla svázaná, kde i vztahy s ostatními byly povrchní. Pak najednou přišla změna a já se začala ve své kůži cítit pohodlně, začala jsem se přijímat takovou, jaká jsem, a díky tomu jsem mohla přijmout i ostatní. Když jsem dělala balet, taky jsem byla chvílemi šťastná, ale život tě posouvá dál a dává ti velké lekce. Vnímám to jako cestu, která nás zároveň léčí. Léčí naše zranění.

Žila jsem ve světě, v kterém jsem byla svázaná, kde i vztahy s ostatními byly povrchní. Pak najednou přišla změna a já se začala ve své kůži cítit pohodlně, začala jsem se přijímat takovou, jaká jsem, a díky tomu jsem mohla přijmout i ostatní.

Také jsi zmínila, že máš dítě. Jaké mělo těhotenství a mateřství vliv na tvůj vývoj v tanci a vyjádření tebe samotné?

Když jsem dorazila do porodnice, vzpomněla jsem si na svého učitele s Alexandrovou technikou. Snažila jsem se být plně vědomá a začala jsem tančit po pokoji. Když přišly kontrakce, dělala jsem choreografii a říkala mému partnerovi, kam mi má pokládat ruce, jak se se mnou má propojit – na hlavě, na pánvi. Tančila jsem osm hodin. Říkala jsem všem: „Poslyš, už několikrát v životě jsem celé dny protančila a tohle zvládnu taky!“. Porod byl pro mě tanec mezi bolestí a potěšením.

Porod byl pro mě tanec mezi bolestí a potěšením.

A jakou hrál tanec roli při tvém zotavení z porodu?

Můžeme tančit se svými pocity.

Trvalo mi dva roky, než jsem znovu pochopila, jak moje pánev funguje. Je důležité nikam nespěchat a najít znovu v těle přirozenou rovnováhu. Znám ženy, které už pár dní po porodu běhají s kočárkem v parku, aby shodily kila. Tomu nerozumím. Já na sebe koukala nahá do zrcadla a říkala si „Páni, mám obrovskou sílu jako žena. A vypadám krásně jako žena.“ Někteří muži vnímají porod negativně a ztrácí přitažlivost k partnerce. U nás to bylo naopak. Můj muž mi tehdy opakoval, že jsem super sexy. Oba jsme vnímali krásu a zázrak zrození. Bylo úchvatné, že jsem dokázala z plna hrdla zakřičet a měla jsem u toho oporu. Zjistila jsem, čeho všeho jsem schopná.

Proč ses rozhodla pořádat taneční semináře pro lidi? Co je tvým hlavním motivem?

Chci být pro lidi užitečná a sdílet to, co jsem se sama naučila. Možná, že někomu uvolním krk a ramena a tím mu zachráním život. Posouváním hranic svého těla opravdu můžeme měnit realitu kolem sebe a toho, jak vnímáme vztahy s rodinou, přáteli. Mě tanec zcela změnil život a já si přeji předat tuto zkušenost ostatním a použít ji pro jejich dobro, jejich záměr a sny.

Možná, že někomu uvolním krk a ramena a tím mu zachráním život. Posouváním hranic svého těla opravdu můžeme měnit realitu kolem sebe a toho, jak vnímáme vztahy s rodinou, přáteli.

Seminář v Praze nazýváš Body & Soul workshop.  Zveš na něj úplně všechny?  

Nezáleží, zda má zájemce nějaké taneční zkušenosti, ale rozhodně tento seminář není pro každého. Poslouží lidem, kteří se o sobě chtějí něco dozvědět, chtějí se otevřít neznámému, učit se nové věci a dokáží přijmout svoji zranitelnost. Na techniku ani jejich pokročilost nehledím.

Mnoho lidí se stydí a musí se něčím posilnit, než vyrazí na taneční parket. Jak pracuješ se stydlivostí ty? Čím uvedeš lidi do stavu, aby se v pohybu cítili pohodlně?

Upřímně, mým cílem není, aby se cítili pohodlně. Naopak. Chci je dostat mimo jejich komfortní zónu, aby se o sobě něco dozvěděli. Na konci se tomu všichni společně zasmějeme. Možná stačí jít jen milimetr za hranici své komfortní zóny. Věřím totiž v malé kroky, které časem vedou k velké změně. Co se týče stydlivých lidí, tak je zcela v pořádku být stydlivý. Na tom není nic špatného. Když někdo tančí nenápadně v rohu místnosti, je to ok. Když někdo skáče a křičí uprostřed sálu, taky v tom nevidím problém. Nesnáším manipulaci a nechci nikoho k ničemu nutit. Ať si každý vybere polohu, ve které je mu dobře.

Jaký je pro tebe rozdíl tančit sama, v páru nebo se skupinou?

Hodně pracuji o samotě, ale mám ráda energii v páru i s větším počtem tanečníků. Záleží na mnoha ohledech – někdy člověk nevyhledává společnost, jindy ano. Někdy jsem společenská, druhý den introvertní. Sami si musíme dovolit dělat to, co právě cítíme. Musíme si dovolit změnu, která se v nás může dennodenně odehrávat. Nejsme každý den stejní. Nelze se označit nálepkou extrovert. Proč bychom se měli škatulkovat?

Někdy jsem společenská, druhý den introvertní. Sami si musíme dovolit dělat to, co právě cítíme. Musíme si dovolit změnu, která se v nás může dennodenně odehrávat. Nejsme každý den stejní. Nelze se označit nálepkou extrovert.

Jak můžeme prostřednictvím tance své mentální návyky nebo fyzické bloky měnit?

Už jen to, jakým způsobem se hýbete, může způsobit psychologickou změnu. Nicméně ráda udržuji věci jednoduché a moc nad nimi při seminářích nefilozofuji. Workshop rozděluji do tří částí, ve kterých pracuji s psychickou, fyzickou a emocionální stránkou člověka. Pojímám to jako hru, cvičení jsou jednoduchá a pro každého zvládnutelná. Nechci, aby účastníci příliš přemýšleli, lepší je, aby se uvolnili, vnímali hudbu a svobodu, kterou jim ten okamžik přináší.

Tebe tanec provázel různými životními etapami – od baletu v dětství, přes objevení svobody v současném moderním tanci, stěhování se mezi zeměmi i těhotenstvím. V jaké fázi života jsi teď? A máš se o sobě stále co dozvídat?

Pořád. Teď například hodně pracuji s kreativitou. Píšu ranní stránky podle knihy Julie Cameron, díky kterým ke mně začaly přicházet nápady ohledně zmíněné divadelní hry s českým textem. Čím dál více mě také zajímá propojení pohybu a hlasu. Náš potenciál je nekonečný a miluji, že můžu objevovat všechna zákoutí v těle, ze kterých hlas proudí. Setkávám se také se šamanskými učiteli, kteří dokáží vidět daleko za hranice běžných možností. Vždycky se chvíli věnuji studiu a následně si dávám čas, abych vše nové postupně strávila. Nechci se přejíst najednou. Pořád je co  se učit, každý nový den. Chtěla bych žít dva tisíce let, abych zvládla prozkoumat vše, co mě v tomto životě zajímá (směje se).

 

Akce lektorky v Maitrei:

1.10.2018 BODY & SOUL - umění pohybu

25.10.2018 BODY & SOUL - umění pohybu

 

Autor článku: Lenka Nechvátalová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

Sebeléčení

14. – 15.9.2019

VE SVÉ SÍLE

12. – 14.7.2019