Budoucnosti se nebojím

12. dubna 2012

Během rozhovoru z Gaii vyzařoval zvláštní klid. Zvláštní v tom, že mi přišel naprosto samozřejmý, bezpodmínečný. Prostě tam „byl“. Bez usilování a bez nároků. A zvláštní byl také v tom, že čím déle jsem Gaiu poslouchala, tím víc jsem nabývala dojmu, že ten klid pochází nejenom z něj, ale i ze mě. Že je stejně „jeho“ jako „můj“.

Jak podle vás vypadá život tady a teď ? V čem je jiný?

Podle mě v tom, kde spočívá naše pozornost - že není příliš v budoucnosti. A všechna rozhodnutí se také odehrávají právě teď a tady, odloučeny od všech dosavadních zkušeností. (přemýšlí) Rozdílné také je, že v nás už nepřetrvává strach. Zrovna jsem mluvil se svou přítelkyní, které před několika týdny diagnostikovali nádor v noze. Začaly se objevovat určité starosti, ale řekl jsem: Podívej, nevíme nic, jenom to, že se „něco“ objevilo v noze...

Zůstali jsme jenom u informací, které jsme měli, a nevstupovali jsme hlouběji do starostí, abychom si říkali Možná to je rakovina! Možná přijde na řadu chemoterapie...! Ne, prostě jsme se podívali jenom na to, co bylo teď a tady. A co můžeme teď (zdůrazní) dělat. A když teď není nic, co bychom mohli udělat, tak není nic, co bychom mohli udělat. A tak to je. Rozumíte, jak to myslím?

Rozumím a přemýšlím na jednou věcí: Všechny naše strachy a představy mohou pocházet z našich zkušeností, které jsme za svůj život udělali. Přijde mi, že není úplně jednoduché se od toho všeho jen tak odstřihnout, hodit je za hlavu...

Ano a vlastně není možné udělat skrze mysl nebo sílu vůle. Stane se to samo od sebe díky skutečnému rozpoznání, že tím, že si budeme dělat starosti, vlastně nikomu a ničemu nepomůže. Od svých rodičů nebo od společnosti jsme se naučili, že dávat najevo starosti je určitým vyjádřením lásky. Ale nikomu to nepomáhá, spíš naopak... Kdybyste mi vy teď řekla, že máte nějakou těžkou nemoc, a já si kvůli tomu začal dělat starosti nebo měl strach, budeme už mít dva strachující se lidi: vás a mě. A v tom není žádný prostor pro léčbu a skutečnou lásku. (odmlčí se)

Ale toho, o čem mluvím, nemohu docílit pomocí mysli. Kdybych si sám sobě řekl: Ok, tak a teď si nebudu dělat žádné starosti... To prostě nefunguje. To rozpoznání musí přijít skutečně zevnitř nás; rozpoznání, že opravdu není důvod, proč si teď dělat nějaké starosti. Protože to jediné, co v tuto chvíli máme, je okamžik „teď“ a život, který pokračuje, i když nemám žádnou potuchu, co to znamená.

Otevřel jste téma, se kterým si v posledním roce nevím rady, tak se vás zeptám:  Mluvil jste o tom, že když jedna osoba sdílí s druhou svoje starosti, máme tu najednou dvě osoby, které si dělají starosti. Jak je to tedy takzvaně „správně“: Má člověk svou bolest či trápení nést sám, nebo je má sdílet se svým partnerem či přáteli, o které se může ve chvílích oslabení opřít?

Jsem moc rád, že jste tuhle otázku položila, protože se dotýká častých nedorozumění, které tímhle mohu trochu osvětlit. (zavře oči a přemýšlí) Řekl bych, že neexistuje nic jako „správný způsob“. To je podobné, jako kdybychom posuzovali, které emoce a pocity jsou „správné“ a které „špatné“. Nejsou ani správné ani špatné, jsou to prostě pocity a emoce.

A k vaší otázce: Pokud máte přátele nebo partnera, o které se můžete opřít a kteří tam budou pro vás, tak si je prostě užijte, odpočiňte si a prociťte plnost života! Skvělé! A pokud tam nejsou, pak vám nezbude nic jiného než sama najít způsob, jak se s tím popasovat. Takový je život. Neexistuje nic takového jak „správně docílit osobního rozvoje“.

Není pravda, že nás vztah nebo naši přátelé odvádějí od naší cesty osobního rozvoje.

Příkladem může být moje kamarádka, která najednou začala cítit velkou potřebu jezdit na nejrůznější retreaty a semináře a prostě se víc věnovat sama sobě. Tím ale trochu utrpěl i její vztah s přítelem, samozřejmě. Pro ni ale tohle celé mělo smysl, protože si během toho uvědomila, že je dobře, že dala prostor svým potřebám, a že to a priori neznamená konec vztahu.

Jak to souvisí s osobním rozvojem?

Nám, lidem, se často stává, že se do někoho zamilujeme, jsme s ním v určitém vztahu a během toho se spustí naše nevědomé vzorce. Nejčastěji ten, že naše vlastní štěstí závisí právě na vztahu s tímto konkrétním člověkem. Měli bychom si být stále vědomi jedné věci, a sice, že není pravda, že nás vztah nebo naši přátelé odvádějí od naší cesty osobního rozvoje.

Tím jste mi nahrál na další otázku, a sice, jak se život „tady a teď“ vypořádává s otázkou, kde je pravda? V dnešní době kolem nás totiž existuje celá řada metod, přístupů a systémů, ve kterých se člověk často ztrácí a neví, kde je pravda nebo co je správné... I když jsme teď řekli, že nic jako „správné“ nebo „nesprávné“ ve skutečnosti neexistuje...

 Nejdřív je třeba definovat pár slov, která jste řekla. Třeba co je „pravda“ nebo „naše vlastní Já“... (dlouze se zamyslí) Velmi se mi líbí definice pravdy z východní tradice, například z indických véd: Pravda je to, co je teď tady a je neměnné... Když věnujeme plnou pozornost tomu, že tu „něco“ existuje, právě teď a tady, a že je to neměnné (zavře oči a přemýšlí), velice rychle si uvědomíme, co se v tom okamžiku vlastně děje: že si právě uvědomujeme sami sebe, své skutečné Já.

V tu chvíli najednou uvidíme, že tu je něco, co se nikdy nemění a je tu neustále s námi, všudypřítomné. A když právě na tohle zaměříme svou pozornost, téměř okamžitě osvobodíme svou mysl od myšlenek, co je třeba udělat k tomu stát se osvícenými, ale přímo se jimi staneme... Všimneme si, že už to tady je a pořád to tu bylo, že hledání je u konce a že už nepotřebujeme nikomu věřit.

Takže jde o to si „jenom všimnout“?

Tohle je to, co s lidmi sdílím během svých satsangů nebo na seminářích po celém světě: Že najít sám sebe je ve skutečnosti velmi jednoduché. Celou dobu to tady je a už se to děje, právě teď. Ale to, co nás od toho drží zpátky a neumožňuje nám to, je myšlenka, že bychom měli být jiní. Proto existuje řada učitelů, mistrů nebo osvícenců nebo ať je pojmenujete, jak chcete, kteří v nás určitým způsobem vyživují myšlenku, že bychom měli být jiní, něco dělat jinak, něčeho dělat víc nebo něčeho méně.

To ale není pravda. Vy jste teď a tady, já jsem teď a tady, každý je teď a tady... A měli bychom vidět, že jediné, co se hýbe, je naše pozornost. Je naprosto volná, pohybuje se kamkoliv a je ovlivněna celou řadou věcí takříkajíc zvenčí.

Když vám řeknu Zaměřte právě teď svou pozornost na své levé chodidlo, tak si ho uvědomíte. Vaše pozornost se k němu okamžitě přesune, možná jenom na několik vteřin, ale přesune. Vidíme tedy, že naše pozornost je ovlivněna celou řadou věcí, celým světem kolem nás. (přemýšlí) Pokud jsme hluboko v sobě opravdu silně motivovaní být skutečně svobodní, naše pozornost se zaměří na to, co se nikdy nemění a kým skutečně jsme. A v tu chvíli se dostaví klid. Okamžitě. A jak se moje pozornost neustále pohybuje, tak se stejně tak může vrátit zpátky domů. A zůstává jen klid.

A co život „tady a teď“ a eskapismus? Někteří lidé mohou na tento přístup k život nahlížet jako na způsob, jak se vyhnout nutkavým myšlenkám, svých strachům či bolesti, jak na ně zapomenout nebo je nevnímat...

(dlouze přemýšlí) Ano a ne. Vzpomínám si na situaci, když jsem se v mládí poprvé zúčastnil satsangu. Tehdy šlo o to si uvědomit, že jediná věc, která existuje, je vědomí a všechno ostatní je iluze. Tuto větu jsem tehdy slýchával velmi často. A pak jsem viděl sám sebe, jak ji používám právě proto, abych uniknul pryč od svých pocitů, problémů a nepohodlných situací v životě. Prostě pryč od života. Odtlačoval jsem to všechno od sebe a sám sobě si říkal Ne, tohle není pravda... Přítelkyně mě opustila a bolest, kterou cítím, není skutečná, není to pravda... Nějakou dobu to takhle můžete dělat, ale jakmile to přesáhne určitý bod, zblázníte se. Protože to samozřejmě bolí, když vás opustí přítelkyně.

Takže i když jsem snažil pocity z života tady a teď od sebe odtlačit pryč, přesto jsem na vlastní kůži cítil, že toto potlačování pravdy je omyl. Že mám pocity bolesti a že mě to bolí, i když si říkám, že ne. Byl jsem na špatné cestě. Samozřejmě, že popírání a eskapismus mohou v našem životě nastat...

(přemýšlí) Je tu ale naše vědomí, které není záležitostí mysli a které nelze používat mentálně. Mohu si říct Tak dobře, tak já tedy přijmu, co se děje. Ale že to skutečně přijmu, není záležitost mysli! To je podobné jako s kapitulací; vzdát se také nemůžete mentálně. V jednom určitém bodě se to stane, velmi přirozeně, a stejně tak proběhne i to přijetí. Přirozeně. Protože stejně nemáme jinou šanci. (odmlčí se) To, co se děje právě teď, je to jediné, co se děje.

Během našeho vývoje se náš nervový systém naučil pod vlivem okolních události pracovat jinak.

Nemáme na výběr. Je jedno, jestli to akceptujeme nebo ne, prostě to tady je. A vůbec není relevantní otázka, jestli to akceptovat nebo ne nebo co s tím dělat; prostě se to samo děje...

Často kolem sebe slýcháváme, že malé děti v okamžiku tady a teď neustále žijí. Postupně ale jak rostou tuto přirozenou schopnost ztrácejí. Jak to vidíte vy – je možné vychovávat děti nějakým způsobem tak, aby tuto schopnost vůbec neztratily, nebo jde o to ji nejdřív ztratit, abychom ji pak v průběhu života mohli znovu nalézt?

(přemýšlí) Právě teď si sami můžeme všimnout, že naše vědomí je tady. Neztratili jsme ho. I když to tak může vypadat, protože naše pozornost těká... A jak je to s tou výchovou? Jde o to, že během našeho vývoje a růstu se náš nervový systém naučil pod vlivem okolních události pracovat poněkud jinak. Především tak bylo v situacích, kdy jsme se jako malé a na rodičích závislé bytosti cítili ohroženi. Třeba když naši rodiče nebyli plně přítomni. Nebo když nás velmi laskavě večer položili do postýlky, sladce řekli Už je osm hodin a teď musíš spát a zhasli nám, i když my jsme ještě nebyli připraveni ke spánku.

V nás se okamžitě spustil velký pocit strachu; pro nás to tehdy bylo nebezpečné, protože moje máma a můj táta, můj svět, ti velcí bohové mě opustili...! A já jsem tady teď sám  maličký v tomhle velkém a tmavém pokoji... A to je přesně ten okamžik, kdy se svět zdá být místem, které nahání hrůzu. A abych se mohl vyrovnat s touto velikou bolestí, začne můj nervový systém pracovat pouze tak, aby byl schopen zajistit základní životní funkce bez jakýchkoliv pocitů a uvědomění si této bolesti.

Co tedy můžeme udělat, aby naše děti byly šťastné a nežily v bolesti, kterou jim takto, nevědomě jako rodiče činíme?

Budeme pro ně plně přítomni. Dáme jim zažít pocit Jsem milován a přijímán i přesto, že jsem udělal něco špatně. Nebudeme svůj stres a tlak přenášet na své děti. Naučíme se vnímat a uvědomit si své i jejich potřeby a zároveň je naučit, že i když spolu nejsou kompatibilní, neděje se nic strašného; že i přes to jsou námi milované. A tím my sami uvidíme, že jsme neztratili vědomí, ale že to je naše pozornost, která těká a dělá všechno proto, aby sama sebe ochránila před přílišnou bolestí.

V čem nejzásadněji změnil „život tady a teď“ dosavadní život vám osobně?

 (přemýšlí) Objevil se obrovský prostor pro mé pocity... Mohu cítit to, co cítím: mohu být naštvaný, když jsem naštvaný, mohu být laskavý, když jsem laskavý, mohu být přísný, když jsem přísný... Dřív jsem sám sebe trestal za to, když jsem byl naštvaný. Vyčítal jsem si to, říkal jsem si: Neměl bys být naštvaný, měl bys být citlivější, měl bys víc žít tady a teď... Dneska už jsem prostě takový, jaký jsem, a není tam žádný pocit viny. (přemýšlí)  Když jsem naštvaný, tak jsem prostě naštvaný a vím, že to nemá co do činění se mnou nebo s vámi... Že to je pouze nevědomý vzorec. Protože když se na to celé podívám s odstupem, (začne se chichotat) vidím, že nemá žádný smysl být naštvaný! Nijak to nepomůže vám ani mně... Ale teď už si to prostě nevyčítám. A tak je to se vším.

Všechno je vlastně veselé, je to život! I když mám třeba teď rýmu a bolí mě hlava (Gaia před rozhovorem zmiňoval, že je nachlazený a ne zcela ve své kůži, pozn.red.), ve skutečnosti mě to ani tak moc neruší. Protože vy jste mě pozvala k tomuto rozhovoru a k němu plně směřuje moje pozornost, a tak mi vůbec nevadí, jestli mám plný nos nebo mě škrábe v krku... Mohu si toto všechno užít i přes tyto symptomy.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku