Být sám sebou a stát si za tím

31. března 2010

"Tvorba je opravdu zrcadlo a každý pozná, jak to funguje, a učí se také poznávat, zda to, co mu okolí říká, je pro něj důležité – ať už je to chvála, nebo kritika," říká o procesu tvoření Jan Vávra, lektor tvůrčího semináře Umělcova cesta. Přečtěte si, co všechno vstoupí do Vašeho života nového a čím ho Vy obohatíte ostatním, nastoupíte-li cestu vědomého tvoření.

Čím vším se zabýváte?

V Domě osobního rozvoje MAITREA vedu cyklus, kterému by se dalo říci kurzy tvořivosti. Dále dělám individuální konzultace na podobná témata, ale také třeba na témata psychických příčin nemocí a osobních problémů apod.

Také tvořím hudbu – takovou, na kterou lidé můžou volně tančit a přicházet přitom tvořivým procesem. Máme skupinu, která se jmenuje Úžas a hrajeme na Karlově náměstí v Praze ve studiu Druna. Klasicky vzdělaný v hudbě nejsem, ale přilákaly mě etnické nástroje, hraju na didgeridoo a perkuse. Učil jsem se pár let tradiční africké rytmy. A bylo to pro mě hodně o probuzení – o tom začít vnímat své tělo, rytmus v něm.

Všechno je to tedy zřejmě o tom, jak se člověk může uvolnit v tvořivém procesu.

Ano. Když je člověk třeba v hudbě, nebo v čemkoli vystavený tomu, že má vystoupit před publikem, musí něco prezentovat, v tom vidím velmi dobrý startovací bod pro tvořivý proces, kterým se nejvíce zabývám.

Co jste původně studoval?

Studoval jsem na filozofické fakultě andragogiku, tedy vzdělávání dospělých. Je to v postatě to, co v současné době dělám, i když trochu v přeneseném slova smyslu. Ve škole to bylo hodně zaměřené na firemní oblast výchovy a vzdělávání a to, co dělám teď má hodně blízko i k terapii – v tom, že se to týká emocí, zkušenosti a osobnosti. Ale chápu to stále jako vzdělávání a růst, pouze zaměřené na studium sebe sama a svého života.

Dále jsem ještě studoval výcvik v gestalt terapii a velmi mě ovlivnil americký gestalt terapeut Stephen Schoen. Taky mě oslovila jungovská psychologie, se kterou mě nejvíce obeznámil Petr Knotek (alias Pjér la Šéz). Z dalších učitelů mi hodně pomohla ing. Zdena Jordánová, která vychází původně z metody One brain.

Její knihy dobře znám, zvláště mě zaujala kniha Poznej svůj cíl.

Ano, to je její první kniha, před lety jsem dokonce bubnoval na jejím křtu. Absolvoval jsem u Zdeny celý cyklus kurzů s tímto názvem - Poznej svůj cíl, resp. teď ho končím. Práce s ní mě hodně ovlivnila.

V Domě osobního rozvoje MAITREA nabízíte cyklus Umělcova cesta. Oč jde?

Před časem jsem objevil knížku Julie Cameron Umělcova cesta, našel jsem v ní spoustu věcí, které jsem studoval ve škole nebo v psychoterapii, pak se mi začaly spojovat témata, která jsem vědomě i intuitivně vnímal v tom, čím jsem se zabýval, ať už to byla hudba nebo terapie. Vše začalo směřovat k určitému pevnému bodu – a to je práce na sobě, a duchovní tok života, který je v tom obsažený.

Umělcova cesta je především proces sebepoznání a jeho využití pro tvorbu.

Umělcova cesta je především proces sebepoznání a jeho využití pro tvorbu. Nejblíže má asi k terapii, ale liší se v tom, že se nezaměřuje primárně na řešení problémů, ale na to, kam nás táhne naše tvořivost a co chceme vybudovat. Bloky a problémy se řeší jako vedlejší efekt. Energii zaměřujeme na růst. Pokud energie volně proudí, je to nejlepší prevence nemocí a problémů.

Cyklus Umělcova cesta jste vymyslel sám nebo vznikl za pomoci té knihy?

Musím přiznat, že jsem nikdy moc nevěřil, že by mohla kniha zapůsobit jako živý učitel. Vždy mě spíše inspirovaly velké osobnosti, se kterými jsem se osobně setkal, ať už to byl například herec Jaroslav Dušek, učitel dialogického jednání Ivan Vyskočil apod. Knížka Umělcova cesta mě ale velmi zaujala praktickými naprosto konkrétními úkoly, a tak jsem to zkusil a celý „cyklus“ jsem podle knihy absolvoval, aniž bych měl nějaké vedení.

Byl to pro mě silný podnět a zatoužil jsem sdílet to s jinými lidmi, ve skupině. A tak jsem připravil pro MAITREU cyklus Umělcova cesta. V současné době již děláme s kamarádkou Terezou Tarou čtvrtou skupinu, takže my dva tím procesem už procházíme po páté. Naše kurzy knihu využívají a účastníci s ní pracují, ale používáme i to, co v ní nenajdete.

Jak Umělcova cesta probíhá?

Skupina se schází pravidelně každý týden po tři měsíce, tedy po dobu 12 týdnů. Ve skupině se dělíme o zkušenosti, sdílíme je s ostatními, zároveň přitom každý získává určitou podporu v práci, kterou dělá, aby měl větší motivaci. Má prostě kolem sebe lidi, kteří jdou tou samou cestou, a to je vždycky hodně dobré.

Jde v podstatě o to dovolit si být tvořivý. A my vytváříme podmínky, aby si to lidé mohli dovolit.

Při setkání každý týden na skupině pracujeme vždy na určitém tématu. Autorka knihy Julia Cameron sepsala do knihy svá pozorování, co se s lidmi začne dít, když začnou systematicky pracovat na určitém tématu. Jde totiž v podstatě o to dovolit si být tvořivý. A my vytváříme podmínky, aby si to lidé mohli dovolit. Každý to musí sám sobě skutečně DOVOLIT, což je to nejtěžší.

Co se tedy v tom procesu děje?

Julia Cameron hodně popisuje fáze, kterými člověk psychicky prochází, i body, kdy může z cesty sejít – to znamená vykašlat se na to, nechat se odradit. Ten proces vždy začíná fází nadšení, zájmu, pak přicházejí pochybnosti, určitý střet s vnější realitou, ale hlavně s vnitřními předsudky, s odporem ke změně života atd. A když o tom lidé začnou na skupině mluvit spontánně sami od sebe, vidíme, že ty reakce jsou v knize popsané téměř doslova. A lidé zjistí, že se jim neděje nic zvláštního, že prostě procházejí nějakým procesem, kterým už spousta jiných prošla před nim a odnesli si z toho cenné zkušenosti.

Jaké je aktuální téma vaší skupiny?

Dnes je to upřímnost k sobě samému. Říká se, že když člověk dělá něco soustavně 21 dní, začne se dít změna. Účastnící Umělcovy cesty si například denně ráno zapisují své pocity, vše, co je napadne. Už jen to nese silnou změnu, a když to dělají 21 dní, projdou různými fázemi od uvědomění si určitých věcí, přes „nechám toho“ nebo „vynechal jsem, co teď?“, a vede je to k tomu, že začnou třídit to, co se jim opakuje. A postupně každý zjistí, že největší překážka, která ho dělí od toho, aby dělal, co chce, je, že lže sám sobě, protože si vybudoval nějakou společenskou pozici, nebo pozici v rodině či kdekoli jinde a nechce se jí zříci, i když by chtěl jiný život.

Tomu hodně rozumím. Život, který žije, se mu sice z různých důvodů nelíbí, ale je pro něj BEZPEČNÝ...

Je to o uzdravení skrze přiznání si věcí příjemných, ale i těch nepříjemných. Říkáme tomu „čestné změny“ a jde o to opravdu upřímně si říci, co se začalo dít a opustit to, co nefunguje. Každý k tomu má ale jinou cestu – někdo toho okamžitě nechá, jiný se třeba rozhodne, že to změní během jednoho roku apod. Ale každý by si měl začít přiznávat, které věci ho brzdí.

Když je to Umělcova cesta, kam dojdete?

Naším cílem je najít, jak skrze svůj život nejlépe vyjádřit sebe sama. Umělcova cesta je v podstatě parafráze – cesta symbolizuje, že trochu vystoupíme z toho, nač jsme zvyklí. Dříve lidé často podnikali náboženské poutě na posvátná místa - a někteří to dělají i dnes. Tím vystupují ze stereotypu každodenního života. A my společně putujeme za normálního života a snažíme se vytvořit prostředí, které umožní jiné úhly pohledu. Cesta je tedy alegorie toho, že putujeme nějakou vnitřní krajinou.

Ke vnitřní pouti hojně používáme imaginace, což už například v knize není. Na téměř každé skupině děláme nějakou imaginaci, představujeme si skutečně vnitřní cestu a krajinu, potkáváme tam různé bytosi či představy, které si každý stvoří sám, protože každý máme v sobě jiný obraz. Imaginace nám dobře ukážou, co si tvoříme my sami, protože v nich můžeme svobodně stvořit cokoli. Ale i tak se ukazuje, že se projevují stejné bloky jako v životě. Je to můstek k pochopení, že si i běžnou realitu spolutvoříme sami.

Ta cesta nás nevede ven, ale dovnitř, že?

Ano. Je to cesta symbolů, druh práce, který aktivuje podvědomí.

A kam dojdete?

To je různé. Někdo k tomu, že chce zpívat, jiný zjistí, že vůbec nechce zpívat a začne natáčet film, další zjistí, že chce dítě, někdo najde novou práci, protože stará už je pro něj nepřijatelná, někdo si najde partnera, a další se s partnerem třeba naopak rozejde...

Máte pak zpětnou vazbu od někoho, kdo se vám ozve po delší době?

Určitě! Dělali jsme zatím setkání účastníků prvních dvou skupin. Ukazovali jsme si navzájem různé výtvory, sdíleli jsme, co kdo tvoří, co cítí, co se změnilo od doby ukončení kurzu.

Někteří začnou hrát divadlo, začnou vystupovat před lidmi, a už to pro ně není hrůza, ale zábava...

Mám zpětnou vazbu, že někteří třeba začnou třeba hrát divadlo, začnou vystupovat před lidmi, a už to pro ně není hrůza, ale zábava, jiní fotí a plánují výstavy, někdo vyrábí rukodělné výrobky, jiní třeba uběhli maraton atd. Část lidí začne se svojí tvorbou nakládat skutečně aktivně, někdo chce jen změnit způsob života. A samozřejmě, že někteří se na to vše vykašlou a vrátí se do vyjetých, bezpečných kolejí a je to pro ně jen další střípek v mozaice života. Všem nám jde ale především o to žít víc spokojeně – to je to nejvyšší umění...

Co dalšího chystáte kromě Umělcovy cesty?

Připravuji pro MAITREU víkendový seminář Tvoř svůj život, což je velmi podobné. Hodně se to bude týkat práce s představivostí ve vztahu k budoucnosti včetně emocí, které jsou spojeny s nějakým svým „ideálním“ obrazem. Celý víkend budeme do hloubky propracovávat svoji vizi, která se stává realitou, a pracovat s věcmi, které nám brání. Hodně samozřejmě záleží i na tom, co si na seminář přinesou konkrétní lidé, kteří přijdou. Celý bych ho chtěl ale věnovat tvůrčí představivosti.

Pak připravuji druhý seminář, který bude o zvuku a o hlase – že se dá určité téma zpracovat skrze zvuk, který vytvoří nějakou představu, s níž se pak dá pracovat. Skrze to potom rozvinout sebeuvědomění a léčit tak svoje problémy nebo tělo. Seminář o zvuku a hlase chci udělat nejprve večer jako ochutnávku, a pak podle zájmu na celý víkend.

Máte velmi zajímavou práci. A fascinuje mě, jak všechny ty věci spolu souvisejí.

Všechno je to o tom, najít v sobě nějaký zdroj inspirace, spojit se s vlastní tvořivou silou. Objevuji nové úhly pohledu a každý způsob je jiný – lidé mohou mluvit, tančit, v individuálních konzultacích používám i kineziologický test. Tím vším se vnitřní postoje dají hledat velmi hluboko. V každé fázi probíhá ten samý proces, ale na trošku jiné úrovni, s jinou intenzitou. Já v tom ale vidím pořád to samé. A většinu toho, co dělám, propojuje práce s fantazií a imaginací.

Vždyť je to pořád o tom samém – je to o cestě domů...

Ano. Dívám se na vše jako na zrcadlo, které nám venku odráží to, co se děje uvnitř a můžeme díky němu více chápat smysl své pouti životem a poznat svoji přirozenost.

Setkal jste se na skupinách nebo v individuální práci i s lidmi, kteří si nic nepředstaví?

Spíš tvrdí, že si nic nepředstaví. Člověk často řekne, že nic nevidí, ale když se začnu ptát, rozjede se to. Lidi si někdy myslí, že to uvidí jako 3D, vše zřetelně, ale práce na představách, na vizích, je veliká a jde o to být citlivý vůči velmi jemným podnětům. Ti, kdo se zabývají kvantovou fyzikou a jejím možným významem pro psychiku (doporučuji třeba knihy G. Bradena nebo A. Mindella), říkají, že právě ty nejjemnější emoce a představy mohou být bránou k pochopení světa, ve kterém již nefungujeme jako hmota, ale jako energie a vlna.

A to potom vysvětluje řadu zdánlivě zázračných jevů. Abychom zachytili jejich poselství, musíme být vnímaví vůči velmi jemným nápadům, myšlenkám, emocím. Ale vždycky se něco děje.

Je to o tom to k sobě pustit?

Spíš být ochotný si ty věci připustit a dát jim váhu. Lidé se toho trochu bojí, a jako únikovou strategii nechtějí někdy dát tomu, co je napadá, váhu. Někdy je těžké tomu uvěřit – pak mluvíme o sebedůvěře. A protože většina lidí má problém se sebedůvěrou, nevěří tomu, co by mohli vytvořit. Zabývají se jenom tím, co je racionální, nebo co jim někdo řekl.
Přejímáme různý vzorce, i když nám vlastně neslouží, k tomu, co my chceme, a pak se divíme, že se cítíme mizerně a náš život je jaksi zaseknutý...

Víte o někom, kdo udělal opravdu velkou změnu?

Jeden z účastníků našeho kurzu například na konci řekl: „Nebavilo mě žít, když jsem sem přišel a teď už mě to zase baví.“ A to považuji za opravdu velkou změnu. Už jen v tom prohlášení byla veliká síla. Nedávno mi psala jedna účastnice, že tvoří vedle svého zaměstnání různé rukodělné věci, prodává je lidem a už se vůbec nedívá večer na televizi. A takových příběhů je spousta.

Budete Umělcovu cestu ještě nějak rozvíjet?

Začali se nám hlásit zájemci i z jiných míst, například z Brna. S jednou paní z Brna, která s námi celý cyklus absolvovala, jsme komunikovali mailem, posílali jsme její reakce celé skupině, byla v takovém jakoby korespondenčním kurzu a pak se přijela podívat. A aniž bychom to nějak nabízeli, přihlásili se další mimopražští zájemci, takže už mám v hlavě zkusit udělat kurz přes internet.

A vaše další plány kromě seminářů pro MAITREU?

Jak jsem určitá témata začal zpracovávat pro sebe, psal jsem si myšlenky na kartičky. Už jich mám asi padesát a můžu si nějakou vylosovat, když třeba nad něčím přemýšlím. Píšu k tomu takové krátké komentáře a mám zkušenost, že vždy sáhneme po té, co nám má něco napovědět – jaksi odráží náš vnitřní stav. Rád bych tyto komentáře vydal jako knížku s kartičkami.

A s kamarádkou Terezou Tarou spolupracuji na filmu který připravuje. Jmenuje se Let viny a je to o její cestě k uzdravení ledvinových problémů alternativními cestami. Začínám také pracovat s lidmi individuálně v cyklu 12 sezení a nazývám to Miluj a tvoř svůj život, který kombinuje proces z Umělcovy cesty a hlubší práci na osobních tématech individuálně. Cílem je sebepřijetí.

V našem rozhovoru se stále vracíme k tomu, že jde o to, najít svou vnitřní sílu, propojenost s celkem, která nás ale vede k individuálnímu prožitku.

Ano. Veškeré moje aktivity směřují k tomu, probouzet v lidech jejich vnitřní sílu, aby našli tyto spojitosti. Fascinuje mě, že když jdou lidé po své cestě s duchovními přístupy, je tvorba nemilosrdným zrcadlem. Když si v životě na něco hrajeme, stavíme se do rolí, a pak se vydáme Umělcovou cestou, velmi brzy zjistíme, jestli je to póza nebo skutečnost.

Fascinuje mě, že když jdou lidé po své cestě s duchovními přístupy, je tvorba nemilosrdným zrcadlem.

A je dobré si uvědomit, že k nám patří i určité temné stránky. Tvorba je opravdu zrcadlo a každý pozná, jak to funguje, a učí se také poznávat, zda to, co mu okolí říká, je pro něj důležité – ať už je to chvála, nebo kritika. A také pozná, že když něco dělá proto, že mu to něco dává, dostaví se většinou i ocenění společností, protože takový člověk je sám sebou.

Takže strach, že nás ostatní nebudou brát, když budeme sami sebou, je neopodstatněný?

To je určitý paradox. Zdá se nám, že když nepůjdeme s davem, nikdo nás nepřijme, budeme „outsajdři“, že nás okolí nepochopí. Ale brzy zjistíme, že začneme potkávat lidi, které to zajímá, začneme se v tom cítit dobře. Často dokonce lidé, kteří dojdou na té cestě, kterou Jung nazval individuace, nejdále, bývají i ti nejúspěšnější. A přitom dělají věci, které opravdu chtějí, a stojí si za tím.

NÁŠ TIP

Pokud Vás povídání s Honzou Vávrou zaujalo, podívejte se na jeho www stránky nebo na stránky hudební skupiny Úžas v rytmu, ve které Honza hraje.

Autor článku: Helena Chvátalová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

12. září 2008

Co je Umělcova cesta?

19. října 2011

Nechat se žít