Být v přírodě doma

8. června 2016

„Putující jsou volná a otevřená skupina kamarádů a přátel různých světských zaměstnání, povolání a duchovního zaměření, kteří se v životě potkali a neustále potkávají mnohdy za velmi kuriózních situací a okolností. Tím, že ve skupince má každý nějakou svou duchovní či světskou náplň práce, jako celek se hlásíme ke geomantii. Vnímáme ji jako nauku o energii prostoru a jemně hmotných silách Země. Je to poznání, že jako lidé čerpáme energie ze dvou zdrojů: z potravy, kterou přijímáme, a z prostředí, ve kterém žijeme. A to je to, co nás zajímá a čemu se věnujeme,“ popisují činnost skupiny „Putující“ jejich členové, Petr Brzobohatý a Libor Domas.

Vypadá to, že prostor je zastřešující prvek v našem životě.

Petr: Přesně tak. Pracujeme s krajinou a děláme to hlavně pro sebe a s radostí a láskou. Dlouhá léta jsme byli uzavření, asi tak před deseti lety vznikla ta dnešní forma Putujících. Spravujeme web www.putujici.cz, píšeme do různých časopisů. Máme jen dvě takové zásady: odpovíme každému a každý týden uvádíme na web novinku.

Co máte tedy tento týden za novinku?

Petr: Tento týden je to Chotouň, Čertova brázda. Je to pokračování o Prokopovi. Týden předtím vyšel Slovanský ostrov v latinském moři. Mimochodem, napsali jsme o tom i článek do časopisu Nová Regena, kam pravidelně přispíváme.

A co na těch vybraných místech objevíte? Jaký je vlastně ten JINÝ POHLED na dané místo? Co lidi můžou zažít?

Libor: To je právě to nedefinovatelné. Někdy jedeme na to místo a dopředu víme, co máme přesně dělat. Každý z nás dostane různou formou informaci, kterou pochopí, pak se prakticky domlouváme a už si říkáme střípky těch poznání. A na místě se nám to složí jako mozaika.
Nebo nevíme. Jenom to, že se někam pojede a během cesty se nám TO děje. Někdy až na místě, třeba po meditaci nebo individuální práci, sdílíme. To může každý, kdo chce. Je hezké zjišťovat, co se komu děje. A je hřejivé u srdce poslouchat: „ Jé, ty jsi měl stejný zážitek jako já!“

Někdy se nám děje, že přijedeme, jsme na místě, nevíme, jako by se nic nedělo. A za měsíc si voláme a teprve se začnou dávat střípky dohromady. Takže raději lidem dopředu říkáme: „My sami nevíme, co tam budeme dělat. Někdy ano, ale stejně na místě posloucháme hlas toho místa.“
Proto nechceme lidi předem predestinovat, že uvidí tohle a zažijí tamto. To by bylo programování. Pokud neuvidíte růžového slona, tak jste si to tam neužili. Ne. My naopak říkáme: „Můžete zažít, cokoliv chcete. Vůle je vaše.“

Petr: Ptala jste se, co to přináší lidem? Ono je důležité, co to hlavně přináší nám samotným. Všichni se v této době ztrácíme, jsme odtržení od Matky země. Všichni, co tu jsme, máme problém na první, druhé čakře. Je to neustále o hledání svých vlastních kořenů. Je to o hledání toho, kdo jsem, odkud a kam jdu, je to o hledání smyslu života; o tom, nechat věci plynout. Je to o návratu ke kořenům, o návratu k sobě. Lidi se v krajině najdou, potkají, můžou se léčit, dostávat informace, které hledají a potřebují.

Hovoříme o posvátné triádě, o vodě, kamenu a stromu. Učíme sebe i lidi s touto posvátnou triádou komunikovat, navazovat s ní kontakt, využívat si ji pro sebe a samozřejmě vracet. To je asi ten rozdíl mezi obyčejnou turistikou a tím, co provozujeme my. Není účelné jen do krajiny přilítnout, nafotit se, nasvačit a odjet. Ale je umění brát a dávat. Čili je to vždy o vzájemné výměně. Krajina, příroda, astrální přírodní bytosti, ti všichni s námi v tu chvíli komunikují. Stáváme se účastníky jemné hry. Nejsou to jenom kulisy. Procesy, co se odehrávají navenek, se odehrávají i v lidech. Lidi se smějí, pláčou, protože dokáží najít, co třeba dlouhá léta hledali.

Je dobré si uvědomit, že není nutné být sám v tříapůl tisícových horách někde na samotě v lesích. Ty samé energie se dají navnímat i v městském parku. Ten klid se dá všude natáhnout a tyto síly/energie využívat.  Je to jeden z těch úkolů nás všech, propojovat Zem s Vesmírem skrze naše srdce, skrze naše těla.

Být v přírodě doma znamenalo přežít jako jedinec, skupina, celek, vesnice, kmen.

Libor: S oblibou říkáme, že v České republice není kilometr čtvereční, na kterém by se nic nenašlo. I  když jdete na obyčejné, rovné, pusté pole, i tam jste schopní najít NĚCO. A je jedno, jestli je to zemské místo, vesmírné místo, průniky energií, nebo gnóm, přírodní bytosti… Prostě každé to naše místo v republice má své specifikum. A je příjemné pozorovat lidi, jak jdou do krajiny s nějakou svou věcí a vidět interakci, jak oni sami ovlivňují to prostředí a zpětně to prostředí zase působí na ně. Tam potom dochází k smazání hranic, kdy vlastně nevíte, kdo na koho působí.
V podstatě tam jste, díváte se na ostatní, a máte zadostiučinění, když vidíte, jak to prožívají. A hlavně – že si to dovolí prožít. I ty neznáme vjemy, které tam jsou a které do té doby neměli. Odnášejí si z místa tento prožitek a to je vlastně naše největší poděkování a jejich obohacení.

Je to tak, že jsou ty zážitky jedinečné, nebo se jim to vrací vždy, když tam přijdou znovu?

Libor: To je individuální. Může se stát, že na jednom místě máte opakované zážitky, a někdy se může stát, že máte na stejném místě úplně jiné zážitky. Nelze to tak určit.

Libor a Petr, dva putující Prahou :-)

Petr: Na jednom místě se někdo může veselit, někdo tam bude plakat. My těm místům říkáme, že jsou to zesilovače našeho vnitřního nastavení.
Putující mají motto „Ne z knih, ale z pramenů, kamenů a stromů se učte.“ To jsou slova svatého Bernarda, zakladatele cisterciánského řádu.
Hovoříme, že geomantie byla jedna z pradávných nauk, kterou ovládali animistické skupiny, šamani, druidové, germánští mágové, slovanští žreci a v neposlední řadě i prvotní církevní řády jako byli benediktini, cisterciáti, jezuité. Dokázali s krajinou pracovat a zušlechťovat ji. Cisterciáti byli panovníky posíláni do těch nejméně pohostinných koutů a bažin. To byla místa, která dokázali osídlit, protože s tou energií dokázali pracovat. Dokázali programovat vodu, komunikovat se stromy, programovat kameny jakožto hmotnou strukturu, což už je taková vyšší dívčí. Jsme dnes přesvědčení, že svatý Benedikt, Vojtěch, Prokop… všichni s tím pracovali. Etruskové, když zakládali vesnici, tak zasvěcený muž vzal dřevěný kolík a narazil tzv. hada nebo draka, tu správnou dračí sílu, a toto místo bylo středem města. Pak z toho byly berly, kopí. Později si to církev obrátila k obrazu svému.
Jsme u „kořene“ jedné z nejdůležitějších učení, které se tady lidstvo učilo.

Dá se to ještě dohledat, kde je třeba tady v Praze to místo dračí síly?

Ano, to místo v Praze je známé. Dokonce se hovoří o dvou místech. To druhé místo bylo objeveno, když se stavěla tzv. hladová zeď, kdy bylo potřeba zaměstnat chudé. Při její stavbě došlo k odkrytí místa, kde hořel oheň ze země. Údajně podle legend několik let, než oheň zhasnul. Ale dodnes existují na světě takováto místa, kde vychází oheň ze země.

Měli jsme štěstí, že s námi několik let pobyl Vincent Bridges, jakoby reinkarnace Kellyho, který nám spoustu takových míst ukázal. S ním byla sranda po Praze chodit, protože tam, kde byly zdi, on tam viděl průchody, silnice a naopak.
Město je velice složitý organismus. Dopracovali jsme se za poslední čtyři roky k teorii čakrového systému Prahy, kde dělíme tento čakrový systém na ženské a mužské polarity.

Libor: Navážu ještě na krajinu. Když skrze ni putujete delší dobu, tak potom se vám ty systémy samy rozkrývají. Jaký ten systém tam zrovna je, kdo ho ovládal, ovládá nebo chtěl by ovládat. V té krajině jste schopní číst jako v učebnici. Je logické, že si o tom místě něco nastudujeme, ale někdy nás to tam prostě jen vede. Vždycky si slibujeme, že se na to místo ještě jednou vrátíme, takže budeme žít zhruba dva tisíce let, abychom všechno stihli (smích).

Určitě jsou místa, která působí světlou energií a místa, která působí „temnou“ energií.

Petr: V základu je to tak, že energie není ani pozitivní, ani negativní. Energie je jenom jedna. Otázka je její působení na člověka. Jsou samozřejmě jistá posvátná stará místa, která vyžadují znalost určitých rituálů a pohybu. Třeba Kounovské kamenné řady – tam je naprosto nutné dodržovat nějakým způsobem pohyb v daném prostoru, tzn. vstupovat a odcházet z jisté světové strany, neprocházet je kolmo, ale podélně, protože v tu chvíli naše bioenergie tento systém spouští. Tím, že je místo „rozbité“, dochází tam pak k nekontrolovaným fenoménům. Takže tam opravdu hodně opatrně! Můžu vám říct, že když jsme tam byli poprvé, tak jsme každý jistým způsobem dostali na frak. Libor to odskákal angínou a horečkami, já jsem se tomu tehdy smál, ale když jsem tam byl později taky, sám jsem sotva dojel domů, protože mi to paralyzovalo záda.

Čertíka jde zatahat za ocas, ale musíte vědět, jak na to.

Můžou tam být také ochránci a strážci míst z řad astrálních přírodních bytostí. Například Ostaš aj. jsou chráněné démonickými silami. Je třeba vždy žádat, prosit, nebo je umět obejít. Zrovna na Ostaši to umíme. (smích) Je to o té úctě a pokoře k e všem silám, které jsou vyšší než my.

Libor: Já na to ještě navážu. Označení dobré a zlé místo vzniklo, že lidé na ta místa nepřicházeli s respektem. Přišli tam a mysleli si, že to místo ovládnou, opanují. Mně se vždy ježí chlupy a vidím rudě, když slyším vyprávět duchovní lidi, jak byli na nějakém „zlém, negativním“ místě; jak tam posílali lásku, zakopávali krystaly a dělali rituály, aby to místo převrátili na to „dobré“. Takoví lidi absolutně nechápou, kam přišli a co se s nimi děje.

Můžete to popsat blíže?

Jde tam o respekt, pokoru a úctu k tomu místu, protože oni vcházejí někam, kde někdo jiný je doma. A ten někdo jiný má zrovna tyhle energie. Když se tam lidi necítí dobře, tak v rámci úcty je slušné prostě odejít. A pokud s tím místem chce člověk pracovat nebo projít, tak to místo poprosí. My to děláme pokaždé a rozhodně víme, že jako lidé to místo nepředěláme.

Kudy jdete vy, i my jsme šli. A kudy jdeme my, i vy půjdete.

Libor: Ono to navazuje na historii, protože první putující byli poutníci a procesí. Když lidi šli krajinou, tak nechali na sebe zcela nevědomě působit krajinu a zodpovídali se jejich dotazy. Když na ta místa párkrát vyjedete, zjistíte, že si odnášíte vyřčené odpovědi na vaše nevyřčené otázky. Krajina s vámi pracuje. To částečně kontrolované vědomí je odstaveno a najednou to podvědomí, intuice a srdce tam najednou začnou pracovat a přicházejí odpovědi.

Kolik už máte u nás zmapovaných míst? Vím, že existuje online databáze.

Logo Putujících

Dovolím si s největší pokorou říct, že je náš web www.putujici.cz unikátní. Je na něm popsáno na 450 míst v České republice. Popisy jsou včetně fotografií a toho, jak tam fungují energie. Už se po nás vyžaduje interaktivní mapa ČR. Máme už celkovou návštěvnost přes 1,5 milionu, tak to nás těší.

Libor: Alfou a omegou našeho žití a bytí je programování. Jsme neustále něčím a někým kolem programování. A my jsme si už na to natolik zvykli, že náš rozum, potažmo ego, sáhne po nějakém programu a jsme spokojeni, že ho máme, ať nás to stojí, co to stojí. Takže pokud my jdeme už dopředu naprogramování na nějaké místo v krajině, vždy to skončí debaklem a ten člověk se sám dopředu omezuje.

Petr: Taky dbáme na bezpečnost. Účastníme se ve větším počtu ze strany Putujících.

Můžete ještě víc rozvést téma vlivu krajiny na harmonizaci čaker?

Petr: Ano. My s Liborem si řešíme téma první čakry, kořeny, proto děláme, co děláme. Lidi se dnes krásně napojují nahoru, na Vesmír, na Otce, Stvořitele. To nám všem jde. Ale umět se napojit dolů, na Zemi, to už opravdu skoro nikomu nejde. Tento kontakt nám utíká. A utíká nám i na druhé čakře, tedy sociální vztahy a sexualita. Osobně vnímám celibát, že je to záležitost, která jde proti Vesmíru, proti Zemi. Celibát nemá opravdu s láskou nic společného. Máme nabouranou a rozbitou představu o tom, co je to sexualita.

Jak se tedy lidem zpracovávají témata první a druhé čakry v přírodě?

Petr: Tam jsme doma, ne v panelácích.

Libor: Jsme doma ve hmotě. Přišli jsme na tento svět kvůli zkušenosti s hmotou. Vezměte si, že duchovní lidi začínají od srdeční, čtvrté čakry nahoru. Tam meditují, posilují. Ale naše zkušenosti ukazují na to, že takto, jak to chápou oni, to není na naší planetě správné. Pokud jsme sem přišli sbírat zkušenosti s hmotou, to můžeme udělat tehdy, pokud mám první čakru dobře zakořeněnou, resp. první, druhou a třetí, které berou sílu ze země a máme je vědomě propojené, tak potom můžeme vědomě od čtvrté čakry nahoru stahovat vesmírné energie a kombinovat je se zemskými energiemi. Pak jsme celiství. Pokud jsme jen v těch zemitých, nebo jen vesmírných energiích, tak je nás tady jenom půlka a vždycky ta druhá půlka našeho života nám bude unikat.
Po nás se chce vědomá interakce s hmotou, skrze to potom přichází do styku s duchovním principem. Nejdřív si hmotu ale musíme osahat, včetně matérie a peněz.

Nedostane energii od Boha ten, kdo jej špatně chápe.

Když někam přijdu a řeknu, že mám rád pivo, peníze sex a maso, tak jsem pomalu za vyvrhele, ale skrze tyto věci zažíváme každodenní žití. A teprve když zpracujeme naše vztahy, tak teprve potom jsme uklidněni, zharmonizováni a zakořeněni a můžeme jít dál.

Ono přijetí hmoty začíná už přijetím vlastního těla.

Petr: Ano, to je to odmítání hmoty. Proto husité zavedli zase přijímání podobojí. Víno znamená napojení se na zemi. Je to píseň o živém Bohu – tady a teď. Jak se chovám, jak jednám. Sedm miliard lidí, sedm miliard cest.

Libor: Energie je jedna. Ale jak říká Petr, sedm miliard lidí, sedm miliard způsobů, jak se energie v lidech projevuje. Každý z nás je na tom místem prostředníkem své energie a dodává a obohacuje energie okolní. Dáváme dohromady projevy energií skrze nás a pak nám z toho vznikne hezká skládačka.

A chystáte teď nějakou akci pro veřejnost?

Ano, máme nachystaný třídenní program Energie krajiny a zeměKněžmostě (30.9. – 2.10.2016), kde budou ukázky rituálů, technik, meditací - geomantie v praxi.

Kontakt: www.putujici.cz

 

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

JOHN HAWKEN

4.4.-22.5.2017

IDA KELAROVÁ

6.4.-19.11.2017