Celoroční trénink v mužských kruzích je výzva

19. dubna 2012

Posaďte vedle sebe čtyři současné ženy … a začnou sdílet; vytvoří kruh. Posaďte vedle sebe čtyři současné muže … a podle toho, jak komfortně či nekomfortně se budou v mužské energii cítit, dříve či později budou také sdílet; také vytvoří kruh. „Zavázat se, že budu rok chodit do mužského kruhu s dvaceti dalšími muži a ještě k tomu absolvuji sedm dní v přírodě, z nichž čtyři nebudu jíst, je docela výzva. Trik je ale v tom, že všechny ostatní výzvy se už budou zdát menší,“ říká Zdeněk Weber a ví, o čem mluví.

Zdeňku, pracujete s mužskou silou, vedete mužské kruhy a roční výcvik zakončený iniciačním hledáním vize, věnujete se probuzení zdravých mužských instinktů… Kdo je podle vás vlastně muž?

(smích) To je na začátek docela náročná a široká otázka... Spíš bych řekl, kdo je vlastně muž v moderní společnosti a jakým výzvám  v ní čelí. Protože my, muži se v moderní společnosti setkáváme s výzvami, které jsou úplně nové. A tak jsme vyzváni k tomu učit se úplně novým životním strategiím a hledat nové další zdroje inspirace, jak ve vztahu k práci, obživě nebo k vlastní hodnotě, tak ve vztahu k ženám, dětem a ke všem ostatním výzvám a s nimi souvisejícími  životními  rolemi, které jako muži zastupujeme.

A to je podle mě také hlavní důvod, proč vznikají mužské kruhy: Muži potřebují v těchto nových strategiích podporu, protože některé staré modely chování, motivace a schopnosti, které nám předali naši otcové, jsou ne vždycky užitečné a použitelné. Mužské kruhy vznikají, protože hledáme své životní poslání, takové, které nás přesahuje, a také hledáme odpovědi na otázku jak žít smysluplný život jako muži ve všech materiálních, vztahových, duchovních a dalších životních výzvách.

Kdyby tady sedělo deset mužů, dostanete deset různých odpovědí na otázku, kdo je vlastně muž. (smích) To si každý muž definuje a nachází uvnitř sebe  sám. Někteří muži jsou víc zaměření na myšlení, jiní jsou víc zdatní sociálně,jiní duchovně, jiní jsou zase silní fyzicky a jsou dobří v realizaci věcí... Kdo je to vlastně muž, je velmi komplexní, ale jak jsem vypozoroval po deseti letech práce v mužských kruzích, jedno je nám společné: Potřebujeme znovu nalézt přirozený zdroj mužské síly a posilovat ho, potřebujeme hledat moudrost a používat jí a potřebujeme společenství, ve kterém můžeme autenticky cítit, myslet a jednat, rozšiřovat své uvědomění a sebepoznání a přinášet moudrost z mužského kruhu do svého osobního života,  života svých blízkých a dalších členů  komunity, ke které sounáležíme.

Být v kruhu vyžaduje ochotu naslouchat a někdy i sdílet... Co muži a sdílení? Otevřenost a cítění? Zde vnímám posun oproti dřívějším letům...

Každý se rodíme se schopností cítit a sdílet se. Muži se raději sdílejí skrze aktivity vedoucí k nějakému výsledku. V kruzích se vzájemně podporují smysluplně vytvářet a zvládat život, svůj i druhých, podporují se v budování vědomé moudrosti a dávají si zpětnou vazbu přímo a bez uhýbání. Hledají odpověď na otázky Kdo jsem? Jaký je můj přínos? Jaké jsou mé silné stránky? Jaké strategie používám, které už ale nejsou platné? Co jsem pokazil?  Výhoda mužských kruhů je v tom, že v nich mohou být muži autentičtí ve svém myšlení, prožívání a sdílení a že se mohou mezi muži cítit v bezpečí, že mohou důvěřovat té základní čisté, kvalitní mužské energii. Což je pro mnoho mužů naprosto nová zkušenost.

Mnoho mužů postrádá přítomnost svého autentického já...

A právě v tom okamžiku daleko lépe poznávají, kdo jsou, rozpoznávají svoje kvality, které mohou ze sebe dát. Protože většina mužů má syndrom unifikace, kterou do nás vložila společnost skrze různé předsudky a vedení k poslušnosti. Muži touto unifikací dost trpí, protože každý potřebuje vytvořit své vlastní originální smysluplné dílo, ať je to, co je to, na které jeho okolí bude reagovat, bude ho přijímat. Současná zpětná vazba je ale většinou orientovaná pouze  na výkon a na výsledek. Mnoho mužů postrádá přítomnost svého autentického v jejich cílech a aktivitách, což v důsledku vytváří prázdnotu a z toho plynoucí neurózu.

Co ale vlastně způsobilo posun od společenského obrazu muže, který „nepláče a nic necítí“, k tomu, že i pro muže je „normální“ něco cítit, třeba lásku nebo bolest?

Všechno má svůj vývoj a historický kontext. Naše mužské kruhy jsou součástí světového mužského hnutí, které probíhá už od sedmdesátých let především v USA. Pak se tato vize dostala do Německa, kde jsem se s ním seznámil i já a teď se dostalo i k nám. V minulých stoletích byl ve všech mužích výrazně posílen archetyp válečníka, protože tehdejší muži se s válkou setkali, ať už přímo nebo nepřímo skrze své nejbližší, kteří válku zažili. A válečník nesmí nic cítit, musí prostě jít a bojovat. V historii byl silně zastoupen archetyp hrdiny, který je podle mého poznání důvodem zničeného sebevědomí mnoha mužů. Poslání hrdiny válečníka je totiž bojovat a chránit, ale tento archetyp muže je velmi vzdálen lidství, ženám a dětem; muž, který ho má v sobě velmi výrazně zastoupen, totiž bere ženy pouze jako rozptýlení.

Poslední desetiletí ale v Evropě žádná pořádná válka nebyla, za což jsem rád, takže je logické, že tento mužský archetyp už není dál rozvíjený ani posilovaný, ale muži ho v sobě za ta dlouhá století, kdy ho aktivně používali, mají stále hodně silný. Z toho všeho jsou ale muži trochu  zmatení, protože tento válečník není dnešní společností příliš vítán a pochopen. Kromě muže-válečníka ale existují ještě další tři archetypy: král, duchovní muž, nazývaný někdy jogín nebo mág, a milovník. Tyto tři archetypy si zaslouží vědomý přístup a kultivaci.

Nejde tedy o to v sobě jeden archetyp posilovat a ostatní utiskovat, ale přijmout sílu a potenciál všech.

Ano, v tom je podle mě zakopaný pes: Muži musí z archetypu válečníka rozmrznout a naučit se ho zároveň používat jeho potenciál vědoměji. To je obrovská výzva pro osobní rozvoj! Je to jeden z hlavních cílů semináře Povstání tygra, který budu dělat v květnu u vás v MAITREI.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že čeští muži by se měli „odevzdat do rukou dospělosti“ . Podle mě to je otázka dvou stran: jednak mužů, kteří aktivně převezmou odpovědnost, jednak i žen, matek, partnerek, které jim to umožní tím, že jim k tomu dají prostor...

Toto téma je teď velmi aktuální a je ve vzduchu, protože zrovna tento víkend máme v rámci ročního tréninku workshop orientovaný na matku... (usmívá se) Jednou stranou jsou matky a jejich moudrost. Matky by podle mě měly chlapce učit, co je to láska, a skrze svou moudrost by je měly vychovávat tak, aby se z nich později mohli stát muži. Druhou stranou je potom fakt a proces, jakým se muži vyrovnávají se svým oddělením od matky. Protože ano, my se od své matky oddělíme, ale zároveň v nás často zůstává spousta nedokončených nenaplněných emočních, citových a až instinktivních potřeb, které nebyly z nejrůznějších důvodů naplněny. Jsou stále aktivované a díky tomu je později projektujeme do svých partnerek, čímž se dostáváme do dramatu A ani o tom  nevíme!

Když tedy převezmeme odpovědnost sami za sebe a za své emoční zranění, za svou nedokonalost a zranitelnost, tak v ten moment získáváme vysokou  míru dospělosti. To ale ještě neznamená, že nám bude všechno fungovat perfektně. Převzít zodpovědnost znamená, že se výzvám, které v mém životě přicházejí, stavím čelem, „odpovídám  na výzvu“, přijmu je  svým vlastním způsobem a zároveň se z nich snažím naučit co nejvíc. To je, podle mě, pro muže dost zásadní: postavit se k věcem čelem! Neuhýbat jim, neutíkat z výzev, ale naopak je využívat pro rozvoj sebe sama i druhých. Pracovat s životními situacemi jako se skvělým materiálem k vlastnímu  rozvoji ve prospěch ostatních.

Říkáte postavit se výzvám čelem a neuhýbat. Jak jsou na tom muži a výzvy?

Do mužského kruhu během celoročního tréninku chodí muži, protože, přijali výzvu, dali závazek, že ho dokončí celý, až do konce. A to je už hodně velká výzva! Zavázat se, že budu rok (zdůrazní) chodit do mužského kruhu (zdůrazní) se setkávat s dvaceti dalšími muži a ještě k tomu absolvuji sedm dní v přírodě, z nichž čtyři nebudu jíst , a během kterých projdu iniciačním procesem... Trik je ale  v tom, že samotné přijetí téhle (zdůrazní) výzvy už je samotné léčení, protože další výzvy se už zdají menší. (směje se) Proto dělám trénink celoroční. Můj učitel mužských kruhů dělal trénink dvouletý a říkal, že ideální by byl šestiletý... (směje se)

To je pro muže charakteristické: Prožívají-li strach, hledají racionální důvody, proč ho prožívají.

Každý ale přijímá jen takové výzvy, na které se cítí, podle toho, kde zrovna je a jaké jsou jeho možnosti. Pro někoho už je velkou výzvou víkendový (zdůrazní) seminář s muži. Celoroční trénink je tedy velkou výzvou a přijdou tam skutečně jen ti muži, kteří jsou schopni ji přijmout a čerpat z této výzvy. A první seminář také vždycky ukáže, kdo bude pokračovat a kdo ne. Protože každá výzva může být léčivá, ale zároveň i zahlcující.

Ne všichni ale na výzvy reagují tak, že se jim postaví čelem. Proč se lidé, nejenom muži, výzvám někdy naopak vyhýbají?

Odpověď bych hledal v třech různých typech reakcí na stresovou situaci organismu. Jednou z nich je útok, čili postavit se výzvě čelem, druhou je tzv. zamrznutí, šok, disociace, v jejímž následku lidé víc o výzvě přemýšlejí, protože disociace vede silně k mentálnímu prožívání, které může dospět až k nespavosti,  a třetí reakcí je útěk, až fobie z výzev. Fobie je podle mě posttraumatický stav, v jehož důsledku vnímáme výzvy velmi, velmi citlivě. Malé výzvy se nám tak zdají obrovské, aniž bychom měli jakoukoliv racionální schopnost to změnit. To je pro muže hodně charakteristické: Když prožívají strach, hledají racionální důvody, proč (zdůrazní) ho prožívají, a hledají nejrůznější způsoby, jak se strachu zbavit, necítit ho, jak ho nemít! Toto se většinou snaží zvládnout silou, násilně překonat výzvu nahánějící strach.... Základní schopností přijmout výzvy je dobře a moudře zvážit svoje možnosti a následky svého konání pro ostatní lidi popřípadě prostředí.

S jakými léčivými technikami v mužském kruhu pracujete?

(směje se) Hlavní technikou jsou „techniky“ a pak něco, čemu říkám „přirozený organismus“, „velká přirozenost“. Jinak se ale na nějaké speciální techniky neorientuji, nemám totiž rád, když lidé to, co je naprosto přirozené, nějak pojmenovávají a pak strkají do různých škatulek technik, ... Mám potom pocit, že je v tom akorát větší zmatek.

Somatic experiencing umožňuje maximálně integrovat do procesu tělo.

Pokud mám  ale nějaké formy umožňující sebepoznání popřípadě terapeutický účinek uvést, je to především (vypočítává na prstech) uvědomování si sebe sama;  sdílení tváří v tvář témata, o kterých normálně nemluvím; vytvoření maximálně bezpečného prostoru, kde se všichni muži shodnou, že se budou vzájemně podporovat v rozvoji nebo konstelační technika základního trojúhelníku vnitřní muž, vnitřní žena a vnitřní dítě a jejich harmonizace. A v tom všem je všudypřítomné podporování vědomí, lásky, mužské síly a autenticity. Toto vědomí, láska, mužská síla a autenticita jsou tři základní hodnoty vyjadřující podstatu setkávání mužů v našich mužských kruzích. Vždy říkáme Hlavně jednoduše, zmatku už je dost, obzvlášť v oblasti osobního rozvoje.

Vím o vás, že se také věnujete metodě somatic experiencing. Začleňujete i tuto techniku do mužských kruhů?

Jsem jejím velkým milovníkem, byl jsem na tréninku v Londýně a stále pokračuji ve studiu. Do kruhů ji začleňuji pro její jemnost na velmi nenápadné úrovni, a to především v podobě uvědomování si svých pocitů v těle, v instinktivním zpomaleným vyjádřením těchto pocitů a v porozumění tomu, jak funguje seberegulace těla a především silná sebeobranná síla uvězněná v našem nervovém systému. Katarze a jí podobné techniky jsou řešením jenom v určitých situacích a momentech, ale rozhodně ne vždycky. Naproti tomu somatic experiencing umožňuje maximálně integrovat do procesu tělo, čímž změna neprobíhá jenom na úrovni mysli, ale přímo skrze tělo. A i když je v této metodě přítomno hodně instinktů, probíhají velmi vědomě. To znamená, že jsou přijaty a začleněny. Řada mužů, kteří přijdou do  mužského kruhu, zamrznou. Potýkají se s traumaty, které zažili s mužskou energií a s muži. Najít znovu důvěru v muže, v mužskou sílu a uvolnit se ve své mužské podstatě je dalším významným cílem mužského kruhu a semináře Povstání tygra.

Několikrát jste zmínil traumata. Inspiroval jste se v práci Petera Levina?

Ano, ale úplně na počátku to byl americký psycholog a neurolog Paul MacLean, který na otázky vývoje mozku odpověděl pomocí modelu trojjediného mozku složeného z instinktivní části, z limbického systému a neokortexu. K práci Petera Levina jsem se dostal až později, při zpracování svých vlastních traumat,  tento přístup byl jediný, který mi přinesl uspokojivé celistvé výsledky.

Peter Levine v českém překladu

Jeho výjimečnost je v tom, že našemu prapůvodnímu plazímu mozku přisuzuje schopnost samovolně napravit nedokončené obranné reakce , které v našem nervovém systému zůstaly poté, co byl vystaven traumatu. Tyto hluboce uložené reakce jsou na úrovni instinktů, ne na úrovni mysli nebo duševních procesů, i když mají na tyto úrovně silný vliv. A pokud nevstoupíme do nějakého procesu léčení, vlastně nemáme moc šanci se z toho sami dostat. Protože všechny naše reakce tím, že jsou instinktivní, jsou rychlejší než jakékoliv myšlení! Takže pokud do mužského kruhu přijde muž s nějakým posttraumatickým stresem, tak jednak v tom není  sám a jednak ho umíme nejenom podpořit, ale také mu pomoci. Umíme s posttraumatickými stavy pracovat, ať jsou jakkoli staré.

Čemu se tedy budete věnovat na svém semináři Povstání tygra?

Tento seminář je víc než který jiný zaměřený právě na naši instinktivní část mužského života naší divokou a zároveň krásnou podstatu, na naše mužské instinkty a podíváme se na to, jak tyto svoje instinktivní reakce začít vědomě regulovat a jak sami sobě napomoci vyléčení posttraumatického stresu a uvolnit ho. Ať muž ve stresových situacích reaguje jakoukoliv ze tří možností, útokem, zamrznutím útěkem, ani jednomu z nich to v životě nepřináší žádný užitek. (přemýšlí) Možná v nějaké oblasti jim to momentálně pomáhá, ale dlouhodobě jim to škodí. A muži to sami moc dobře vědí, ale často nemají nad svými instinktivními reakce mi jakoukoli moc, prostě se cítí jako oběti těchto reakcí

Mně samotnému tohle moc pomohlo. Přes dvacet let jsem hrál hokej, což je sport s extrémními požadavky na výkon organismu. . Po ukončení kariéry se objevil  posttraumatický stres, který se projevoval v neustálých impulsech a „příliš temperamentních  reakcích“a mnoha dalších psychosomatických symptomů které jsem v té době nemohl zvládat. Vypořádávával jsem se s tím skrze sport nebo práci, ale všechno v nutkavém kontextu. A muži dost často neví, kde je hranice mezi nutkavostí a zdravím. Také k tomu slouží tento workshop: vrátit se ke zdravému fungování nás jako mužů, ke zdravému reagování a vystoupení z destruktivních  nebo bezmocných modelů. Zjistit, že toto zdravé fungování je mnohem efektivnější a užitečnější i pro všechny kolem nás…

...ve smyslu, že ubude přehnaných impulsivních temperamentních reakcí?

Muži jsou stále ještě dost často ve vůdčích pozicích, jsou do těchto rolí stále stavěni a ostatní na ně v tomhle smyslu hodně spoléhají. Ale i když jsou inteligentní, kultivovaní, hezky oblečení a tváří se tvrdě , tak pokud nemají zdravý instinktivní systém, ostatní to z nich podvědomě cítí a buď z nich mají strach nebo zamrzají nebo s nimi bojují Protože muži jim tím zase obráceně aktivují jejich traumata. Jestliže v sobě ale muži svůj uvězněný stres  zpracují, budou pro sebe a své okolí mnohem užitečnější.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku