Černé na bílém

1. října 2018

Mark Matousek je americký autor a lektor s českým příjmením. "Cesta do Čech a do Prahy je pro mě veliký zážitek a návrat ke kořenům, především proto, že jsem tu ve svých 61 letech poprvé. Byl jsem velmi zvědavý, jestli se ve mně objeví alespoň nějaká náklonnost, pocit spřízněnosti…a skutečně to všechno cítím. Vnímám jakýsi pocit známosti, propojenosti a moc si to užívám, je to skvělé.", říká.

Na jaře jsme v Maitrei hostili tvůj seminář Psaním ke svobodě. Slyšela jsem účastníky pět samou chválu a nadšení. Jak sis seminář užil ty?

Byl fantastický. Byl to jeden z nejlepších seminářů, který jsem zažil. Sešla se velmi odvážná skupina, která byla ochotná brát psaní vážně, díky čemuž se mohlo odehrát mnoho transformací a sbližování. Bylo mi řečeno, že Češi se neradi ptají, ale opak byl pravdou. Všichni byli velmi otevření a plní entuziasmu. (Pozn. Pokud rozumíte anglicky, podívejte se na Markovo krátké video, které spontánně natočil přímo po workshopu, úplně z něj to nadšení prýští.)

Tak to moc ráda slyším. K čemu vedeš lidi na svých seminářích? V čem nám psaní deníku může pomoci?

Já nevedu lidi skrze psaní deníku, ale skrze sebe-dotazování a zapisování si odpovědí na tyto otázky. V tom je rozdíl. Julia Cameron učí tzv. Ranní stránky – každé ráno píšeš tak, že jednoduše necháš svojí ruku zcela plynout. Natalie Goldberg dělá něco podobného. Ale moje práce je velmi odlišná v tom, že se zaměřuje se na konkrétní otázky. Například si sednu s otázkou „Proč jsem tak naštvaný?“, „Proč mám takové potíže vyjádřit vztek?“, a píšu vše, co mi k tématu přijde na mysl. Cílem je to téma prozkoumat, zjistit, proč to tak mám.

Používám psaní jako cestu k transformaci, uzdravení, osvobození. Otázky, které kladu na svých seminářích, jsou otázky, které pronikají k jádru. Týkají se témat, která většinou v našich každodenních životech neprozkoumáváme. Například „Jaký je tvůj nejhlubší zdroj studu?“ Lidé těmito otázkami mohou být často zaskočení. Mohou si uvědomit, že se za celý život nezamysleli nad tím, proč a za co například cítí vinu, a přesto jí s sebou celý život táhnou. Skrze tyto otázky pak dojdeme k místu uvnitř nás, ke kterému bychom jinak nedošli. A to je přesně to místo, kde se děje transformace.

Nejsem si jistá, zda se to dá takhle zobecnit, ale máš pocit, že existuje nějaký nejčastější důvod, kvůli kterému lidé nejčastěji cítí vinu a stud?

To je velmi dobrá otázka. Důležitou roli hraje pocit oddělenosti. Cítíme se špatně, když nepociťujeme propojení s ostatními bytostmi, se světem, ale také se svojí vlastní silou. Potlačujeme, že je v nás, protože potom bychom byli moc velcí, volní, originální. Stydíme se za to. A zároveň je nám hrozně, protože cítíme, že nenaplňujeme svůj potenciál, nejsme upřímní, autentičtí. Což mimo jiné přináší i hromadu vzteku.

Většinou totiž nejsme vychovávaní jako individuální osobnosti. Tzn., nejsme vedeni k originalitě, podstupování rizik, prozkoumávání našich vášní, osobní svobodě… Zato jsme vedeni k tomu, abychom poslouchali, chovali se v rámci daných limitů a tzv. hráli na jistotu. Bohužel to když děláme, ztrácíme kontakt s naší esencí. Což může být jeden z hlavních důvodů nízkého sebevědomí.

Dalším faktem je, že rodiče svým dětem často říkají, aby nebyly „moc“, „Kdo si myslíš, že jsi?“ apod. Což pochopitelně vychází z jejich vlastní zkušenosti, protože oni sami byli vychovaní stejně. A tak se nedostatek sebevědomí a nedosahování našeho potenciálu stane normou, která se skrze výchovu dědí z generace na generaci. Je to běžný lidský rys, který je v podstatě instinktem přežití. Rodiče mají k takovéto výchově důvod – protože vyčnívat může být nebezpečné pro různé predátory. Ale bez toho, aniž bychom vyčnívali a byli originální, se nikdy nedozvíme, kdo jsme. A to nás udržuje ve stavu utrpení.

Bez toho, aniž bychom vyčnívali a byli originální, se nikdy nedozvíme, kdo jsme. 

Není tedy bezpečnější se pohybovat někde mezi oběma konci spektra? Kdy na jednom konci je originalita a vyčnívání a na druhém konci je naprosté zapadnutí v davu.

Ne, nemyslím si. Téměř vždy je lepší volbou být originální, být vidět, být svobodný a pravdivý. Na druhou stranu je také žádoucí pokora. Není dobré být rebelem z podstaty, který tráví svůj život neustálým dramatem a reaktivností vůči svým rodičům. Protože když se lidé takhle chovají, mívají problémy se závazky, kompromisy, oceňováním ostatních…takhle se chovají děti v pubertě. Občas s takovými lidmi pracuji a nacházíme zde kořeny jejich problémů – proč si nemohou vybrat povolání, odevzdat se lásce, proč nedokážou být umírněnější. To, co doporučuji já směrem k řešení těchto problémů, není ani extremismus, ani přílišná shovívavost. Ale obyčejné komunikování svojí pravdy o tom kdo jsme a opuštění strachu ze svého stínu.

Vyžaduje to velkou odvahu najít svojí vlastní cestu. To prostě nepadá z nebe. Což v první řadě znamená říct NE svým rodičům. Znamená to individuaci a vytvoření svých vlastních hranic.

To ale znamená, že se musíme smířit s tím, že je v podstatě zraníme. Protože rodiče pro tento proces nemusí mít pochopení.

Ano, to se může stát. Ale to nakonec není můj problém. Pochopitelně, že tu jejich bolest vnímám a soucítím s nimi. Ale je to můj život. Proto musím být ochotný přijmout fakt, že moje pravda někdy nemusí být žádoucí pro ostatní. No tak ať. To není moje věc.

Katie Byron říká, že jsou tři druhy záležitostí – 1. Moje záležitosti, 2. Tvoje záležitosti a 3. Boží záležitosti. A místo toho, abychom se starali pouze o svoje věci, staráme se hlavně o věci těch druhých a božské problémy.

Hodně lidí si myslí, že když se budou starat jenom o sebe, budou sobečtí. Což není pravda. Ve skutečnosti budou tak schopni mnohem většího soucitu. Lidé, kteří sami sebe potlačují proto, aby byli hodní vůči ostatním, bývají velmi naštvaní, frustrovaní a nakonec na všechny okolo sebe útočí. Takže je mnohem lepší říkat svou pravdu rovnou od začátku a možná i vyvolat trochu nějakého diskomfortu. Ale mít díky tomu jasno a cítit se svobodně.

Musím být ochotný přijmout fakt, že moje pravda někdy nemusí být žádoucí pro ostatní. No tak ať. To není moje věc.

Lidé pak říkají: „Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ A dostává se jim odpovědi: „Nechtěl jsem tě zranit.“ Paradoxně se lidé na vrch toho všeho ještě budou cítit zranění, protože jsme jim to neřekli a tím jim vyjádřili nedůvěru.

Maitrea nedávno vydala tvojí knihu Psaním ke svobodě. Najdeme tam návod, jak pracovat se zmíněným sebe-dotazováním tak, abychom se dobrali k podstatě věci?

Přesně tak, proto jsem ji napsal (úsměv). Doporučuji psát 15 min denně a kvalita života se výrazně zlepší. Nejenom díky lepšímu vědomí sebe sama, ale dokonce existují vědecké studie, které potvrzují, že těchto 15 min zlepšuje i fyzické zdraví – snižuje stres, nemáme tolik potřebu si stěžovat, zlepšuje se produktivita a dokonce i imunita. To vše díky zastavení se v přítomnosti s našimi myšlenkami a pocity.

Říkáš zastavení se v přítomnosti s našimi myšlenkami a pocity…čím se to liší od meditace?

V meditaci mysl pozorujeme, aniž bychom jí dali jakýkoli průchod/externalizovali ji. Moje technika je o vyndání myšlenek ven na papír, o jejich externalizaci. Takže když se pak na to podívám, řeknu si: „Páni, tomu skutečně věřím? Opravdu si opakuju ten příběh o tom, že jsem zodpovědný za život svojí matky?“ Když pak vidíme naše příběhy černé na bílém – to je ten moment, kdy přichází vhled, porozumění a vzniká prostor pro transformaci.

Což je zároveň i důvod, proč někteří lidé neradi píší. Protože když to napíší na papír, věci, které mají do té doby pouze v hlavě, a kterým nechtějí čelit, se najednou stanou reálnými. Prohlášení na papíře se najednou nelze vyhnout.

Kniha k dostání na eshop.maitrea.cz

Záleží na tom, jestli píšu na počítači, nebo je důležité psát rukou?

Je to jedno. Cokoli ti je příjemné a dovolí tvé mysli a pocitům plynout přirozeně. Někdo má raději jedno, jiný druhé, další kombinuje obě možnosti podle aktuální chuti.

Jak jsi s touto technikou vůbec začal ty sám? Co se stalo?

Stalo se to velmi spontánně, když jsem byl ještě malý kluk. Vyrůstal jsem v domě, ve kterém byla spousta bolesti, traumat a problémů. Obrátil jsem se tedy dovnitř a začal jsem prostě psát. A zjistil jsem, že jsem to najednou pochopil, když jsem to měl napsané na papíře. Chápal jsem sám sebe a svoje reakce, a chápal jsem i ostatní a jejich problémy. Stal jsem se sám sobě svým průvodcem. Když jsem zrovna nepsal, koukal jsem se na sebe do zrcadla a ptal jsem se. A zjistil jsem, že ty odpovědi znám. I jako malý kluk. Nikdo mě nevedl, nevěděl jsem, jak to, že to vím. Prostě jsem to věděl.

To potom vedlo k práci editora, novináře, spisovatele pamětí. A asi před 10 lety mě někdo požádal, zda bych byl ochoten učit. A tato metoda sebe-dotazování ze mě prostě vyšla sama. Nikdy jsem to neplánoval, ani o tom nepřemýšlel. Stalo se to zcela spontánně. A nejenom, že na to lidé začali okamžitě reagovat, ale ty reakce byly mnohem silnější, než jsem očekával. Rozrostlo se to tak moc, až mě to inspirovalo k napsání knihy Psaním ke svobodě, jejímž hlavním cílem je, aby lidé mohli praktikovat sami a nepotřebovali k tomu mě, nebo terapeuta.

Tohle je sen mnoha lidí, kteří na sobě pracují – být si sám sobě průvodcem a nikoho dalšího k tomu nepotřebovat. Takže si myslíš, že když začnu psát podle tvých doporučení, budu toho schopná a nebudu potřebovat terapeuta ke konzultaci?

Někteří lidé toho schopní jsou. Jiní zase potřebují k psaní skupinu – píšou si sami doma a pak se scházejí, konzultují spolu a navzájem se tím podporují v procesu. Ale lidem, kteří pracují se skutečně závažnými traumaty, určitě doporučuji sice psát, ale zároveň pracovat i s terapeutem. Není cílem se při psaní retraumatizovat, ale je pravda, že se to může stát. Takže je dobré mít k ruce někoho, na koho se mohu obrátit o pomoc. Ale je také dobře si uvědomit, že sami víme a zvládneme mnohem víc, než si myslíme. (úsměv)

Osobně se mi stává, že když narazím na pro mě opravdu ožehavé téma, na které se potřebuju podívat, moje mysl udělá vše proto, aby odvedla mojí pozornost jinam. Většinou tak, že přestanou být důležité ty moje záležitosti (smích), začnu řešit záležitosti ostatních a vytvářet různé příběhy. Jak přivést pozornost zpět?

Pomocí všímavosti, stejně jako u meditace. Prostě tím, že si všimnu, že mě moje mysl odvedla jinam a vrátím se zpět ke svému tématu. Třeba stokrát za sebou. Každý jeden okamžik, kdy si dokážu všimnout, že jsem jinde, je momentem osvícení.

Meditace a psaní se navzájem velmi doplňují. Někdy lidem doporučuji, aby si nejdříve sedli do meditace, uzemnili se, naladili se na sebe a svůj střed a pak začali psát. Nebo se to dá dělat i naopak. Psaním se vyčistí hlava od obsesivních myšlenek a lépe se pak medituje.

Ta kombinace zní skvěle. Protože často se setkávám s názorem, že když se dlouho praktikuje pouze jedna jediná technika, začne to být nuda a je čas zkusit něco nového.

Tam je potřeba se podívat co nuda ve skutečnosti reprezentuje – další formu odporu věci vidět. Je pak snazší říct, že se nudí, než se skutečně tou prací prokousat. Tuhle mě někdo žádal, abych mu odůvodnil, proč by se měl technice psaní věnovat, proč to funguje. Řekl jsem mu, že nic odůvodňovat nemusím, že je zkrátka třeba, aby tu práci dělal. V tom je celá odpověď. Otázka toho člověka bylo v podstatě komplikované vyhnutí se práce na sobě. Protože jakmile si o tom chce někdo povídat, ve skutečnosti nechce nic dělat. Spousta lidí spadne to této pasti svého spirituálního ega. A to jenom prohlubuje jejich vlastní deziluzi o sobě samotných.

Proč si myslíš, že si tak rádi o sobě vytváříme příběhy? Proč tak rádi žijeme v představě o svém životě místo života samotného?

Protože mysl je stroj na vytváření příběhů. Neustále vytváříme příběhy o svojí realitě, ve snaze najít správný směr mysteriem zvaným život. Je to mechanismus přežití ve světě plném nestability starý jako lidstvo samo. Ale příběh není ten problém. Problém je, když nerozumíme, že žijeme v příběhu, který vytvořila mysl, a který sami sobě opakujeme stále dokola. Všechny ty oběti, nespravedlnosti, bezmoci apod. Jakmile to pochopíme, stačí si to pouze zvědomit a dát šanci novému úhlu pohledu. Důležité je vědět, že příběh není celá pravda.

Neustále vytváříme příběhy o svojí realitě, ve snaze najít správný směr mysteriem zvaným život. Je to mechanismus přežití ve světě plném nestability starý jako lidstvo samo.

Další seminář s Markem Matouskem plánujeme na 13.-16. června 2019.

Akce lektora v Maitrei

 

Autor článku: Petra Zemanová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

KAŠMÍRSKÁ TANTRA

23. – 24.4.2020

KOSMICKÝ TANEC

23. – 26.4.2020