Chceš zažít Himaláje? Stačí se jen rozhodnout.

23. listopadu 2016

Alena Aichlmanová strávila jako dobrovolnice půl roku v klášterech na úpatí Himalájí. Elektřina tam funguje jen na dvě hodiny denně, není tam teplá voda a člověk musí hodně slevit. I bez evropského komfortu dokázala učit mnichy a mnišky angličtinu a stihla o tom dokonce sepsat knihu.

Aleno, strávila jsi půl roku v indické části Himalájí. Co ti to dalo a naopak vzalo?

Odpověď na každou tu otázku by byla poměrně obsáhlá. Začnu tím, jak jsem se tam dostala. Bylo to velmi jednoduché. Oslovila jsem českou neziskovku „Most pro Tibet“, aby mi doporučili, jak se do Himalájí dostat. Měla jsem předvybranou jednu tamní neziskovku, která koordinovala dobrovolníky v Dharamsale. Z Mostu pro Tibet mi odepsali, že přes ně to jde taky. Propojili mě s místním koordinátorem a na základě toho jsme už vybrali jen termín. Koupila jsem si letenku, vyřešila pojištění a hotovo.
Předtím samozřejmě byly organizační záležitosti typu výpověď v práci, ale dostat se do samotných Himalájí bylo velice jednoduché. I s vízem to bylo v pohodě.

Mě by zajímal i ten tvůj impuls, který tě k tomu přivedl. Přeci jen, je to dost radikální změna…

Úplně bych to nenazvala impulsem. Ale už asi rok jsem vnímala, že chci změnu, pořád jsem přemýšlela, co by to mohlo být. Jednou jsem seděla v letadle a prostě mi to v hlavě tam nahoře secvaklo. (směje se) Najednou jsem věděla, že chci odjet jako dobrovolník učit do kláštera angličtinu. A během pár týdnů jsem zjistila, jak jednoduchá ta vlastní realizace je.

A co se dělo po příletu?

Alena Aichlmanová

Přiletěla jsem do Dillí. Měla jsem naplánovaný pobyt v oblasti Himachal Pradesh cca 600 km vzdálené od Dillí.Ve městě jsem se nechtěla moc zdržovat. V dubnu je tam hrozné horko a vlhko. Z Dillí jsem se přesunula na pět týdnu do kláštera v Manali, protože v mé cílové destinaci, ve Spiti, panovala ještě velká zima - nachází se 3 500 m n. m. a tou dobou tam ještě ležel sníh. Navíc se tam dá špatně dostat – v podstatě je to přístupné jen během pěti teplejších měsíců v roce. Manali leží „jen“ 2 000 m n. m. a v noci tam klesaly teploty k nule. To jsem docela pocítila, protože se tam netopí.

A nepřišly otázky: „Co tady dělám v tom mrazu?“

Samozřejmě. Tahle otázka přišla v různých fázích. (směje se) Přes den bylo v Manali hezky, žádná oblačnost. Teploty se vyšplhaly až mezi 15 -20 stupňů. Večer prostě zalezeš do spacáku, usneš a ráno zas začíná vysvítat sluníčko. Samozřejmě neteče teplá voda, takže chodit se mýt do koupelny bez topení se přesunulo na odpolední hodiny, kdy to venku trochu hřálo. Musela jsem si prostě vychytat tyto praktické věci. Ale že bych tam nějak trpěla, nebo jsem si říkala, že to nedám, to nenastalo.

Jela jsi tam úplně sama?

Ano.

Cítila ses bezpečně?

Úplně. Samozřejmě že jsem slyšela spoustu historek. Ale měla jsem štěstí, že už v letadle do Dillí jsem se seznámila s jedním pánem z Izraele, který lítá pracovně do Indie i několikrát za měsíc. Dal mi tip na bezpečný hotel, doprovodil mě a pomohl mi koupit jízdenku na autobus do Manali. Je však otázka, na koho člověk zrovna natrefí. Myslím si však, že pokud má člověk oči otevřené a vnímá, co se kolem děje, je to bezpečné. I v autobuse jsem se cítila naprosto bezpečně. Člověk si musí dávat pozor na věci stejně jako tady.

Pokud má člověk oči otevřené a vnímá, co se kolem děje, je to bezpečné.

Klášter byl pouhé tři kilometry od města, dalo se to dojít za 45 minut pěšky. Městečko má deset tisíc obyvatel, takže to byl příjemný začátek pobytu. Fungoval tam internet, sehnala jsem simku na telefon, fungovalo se tam v pohodě. Učila jsem tam mnichy ve věku 16 – 20 let. A taky jsem učila jejich učitele, uprchlíka z Tibetu.

A jak se učí angličtina lidi, se kterými nemáš žádný mediační jazyk?

V za(u)jetí angličtiny.

Mniši už nějaké základy měli, nicméně každý byl na jiné úrovni. Ale věděla jsem, že tam budu jen na krátkou dobu, tak jsem naše hodiny koncipovala na rozmluvení a hráli jsme gramatické hry. Mnohem větší výzva byla učit jejich učitele. Ten uměl sotva anglickou abecedu. Pro tuhle úroveň jsem s sebou neměla žádné materiály. Takže jsem denně vypisovala papíry formátu A4 se základními slovy a gramatikou. A když bylo třeba, přišel na řadu jeho překladač na iPhone. Za to jsem byla velmi vděčná. Protože u něj bylo třeba trochu jiná slovní zásoba než s pexesem pro děti. Po pěti týdnech už byl schopný dávat dohromady věty, zeptat se na cestu apod.

Protože byl uprchlíkem z Tibetu, neuměl jazyk hindi. Vystudoval buddhistickou filozofii v Indii, nicméně to se studuje v tibetštině. Takže ten život v Indii pro něj musel být těžký. V oblasti blíže Tibetu mluví lidi různými tibetskými dialekty. O kus dál už mu nikdo nerozumí. Bez angličtiny a hindi se tam prakticky nedomluví. Měl tedy neskutečnou motivaci se angličtinu naučit.

A potom ses přesunula do kláštera ve Spiti?

Ano. Tam jsem byla pro změnu v ženské klášterní škole. Učila jsem třináct mnišek ve věku od šestnácti do třiceti. Měli lehce pokročilou angličtinu, výuka už byla fajn.

Máš pocit, že se liší ženy tam a tady? Cítila jsi, že jste si v nějakých momentech rozuměly? Nebo byly mezi vámi hodně velké kulturní rozdíly?

Určitě bych řekla, že je to velmi podobné. I když to byly mnišky, řešily takové věci jako oblečení a kosmetiku aspoň v té míře, kterou jim jejich „dress code“ dovolí. Pořád mezi sebou něco řešily. Takové ty babské drby.

To asi neřešily moc spirituální věci? (smích)

Ne. (směje se) Ale pocit ze ženské energie jsem měla velmi podobný jako tady v určitých dimenzích. Co mě ale překvapilo, jsou dva protipóly přístupů. Zažila jsem na jedné straně, že jsou hodně stydlivé. Dalo mi poměrně velkou práci je rozmluvit. Velmi hezky se starají o návštěvy. Ihned se cítíte, jak vás přijímají a jste jejich součástí, i když se stydí a moc nekomunikují. Na druhou stranu mi přišlo, že jsou škodolibí. Cokoliv se nepodaří, nebo člověk zakopne, smály se a žily z toho zážitku ještě půl dne. To mě dost překvapilo.

Že by zábava místo televize?

Ony televizi mají, pozor. V Manali měla dokonce jedna mniška televizi přímo na pokoji. Klášter byl tak malý, že neměli žádné společné prostory. Kdežto ve Spiti je klášter nový. Prostory jsou ucelenější: velká kuchyň s televizí. To, co mnišky sledovaly prakticky nejvíc a neustále, pokud mohly, byly indické telenovely.

To, co mnišky sledovaly, byly indické telenovely.

Musely to duchovno dorovnat. Já to chápu. (smích)

Několikrát jsem se je snažila přesvědčit, jestli by si nepustily zprávy nebo film v angličtině, ale nepodařilo se mi to. (usmívá se) Přišlo mi to trochu smutné, že tahle oblast je opravdu hodně odlehlá a my tady víme, jak jsou telenovely zkreslené a popisují věci ve zkratce. Myslím si, že jim to hodně křivilo pohled na realitu.

Co vlastně dá místním dětem, když jsou studovat do kláštera?

Jsou tam i státní školy, kde se naučí základní znalosti: číst, psát, počítat. Ale co to dá konktrétně těm mnichům a mniškám? V těchto oblastech je to pro ně do určité míry únik před hodně tvrdým životem.

Pohled na oblast Himachal Pradesh.

Přibližně 80% populace se živí zemědělstvím. Naprostá většina prací je dělaná ručně. Když odejdou do kláštera, nese to v sobě pořád poměrně dost vážený statut. Když jsem se přímo ptala, co je k tomu vedlo, tak skrze svou lámanou angličtinu mi odpověděly: „Rodiče si to přáli, tak jsem si to přála taky.“ Některé vstupují do kláštera už třeba ve čtyřech letech – což je rozhodnutí rodičů. Ale když je jim víc jak patnáct, tak už to rozhodnutí jejich.

A platí se školné, nebo je klášterní výuka zdarma?

Tohle vzdělání je zdarma, rodiče nic neplatí. Základní vzdělání končí zhruba mezi 12-16 rokem. A když jsou v klášteře, studují jenom filozofii a tibetštinu, nic víc. A je to tak náročné, že pokud se chtějí stát v případě mnichagešem, v případě mnišky gešemou (což je něco jako Ph.D. titul u nás), tak studium trvá okolo dvaceti let. To nejzákladnější vzdělání trvá kolem 3 – 9 let podle typu buddhistické školy a podle toho, čeho chtějí dosáhnout. Končí mezi 25 – 30 rokem. Těch stupňů je tam hodně.

Jsou tam samozřejmě i tací, pro které byl život v klášteře jednodušší než žít běžný život. Ohledně kvality vzdělání, v klášteře mají hlubší vzdělání, co se týče filozofie, ale jinak se to moc neliší. Pokud chcete žít běžný život, pak je lepší zůstat v civilu a absolvovat to neklášterní vzdělání. Na druhou stranu jsem slyšela o mnišce, která vstoupila do řádu, vystudovala filozofii a jako mniška vystudovala medicínu a působí jako lékařka. 

Potkala jsem také lidi, kteří z řádu vystoupili. Třeba když je rodiče dali brzo do kláštera a oni postupně zjistili, že to není pro ně.

Tak to je skvělé, že je v tomhle svoboda se rozhodnout.

Ano, je to prakticky jen o tom domluvit se s vedením kláštera. Pokud vystoupí, už se nemůžou vrátit. Ale ta možnost odejít tam je.

Povídala jsi mi, že chystáš knížku o této cestě. Už je hotová?

Ještě není úplně hotová. Právě hledám nakladatele. Vyprávím o mém subjektivním pohledu na celý pobyt. O tom, jak jsem odjížděla, jak to probíhalo a o tom, jak vidí život v Indii západní člověk, Evropan.

Klášter uprostřed hor.

Zmínila jsi, že po návratu sem to byla silnější rána než ta první změna tam. Když se vrátím ke své první otázce: O co se cítíš bohatší?

Co mi to dalo? Každý den přemýšlím, jestli mi tady ten komfort, co máme, stojí za to. V jakém stresu a jaké rychlosti tady fungujeme? Vůbec nemáme čas na sebe. Je to klišé, které slyšíme ze všech stran, ale je to tak. Ale když se po půl roce vrátíte z Himalájí, vidíte, že tady řešíme spoustu věcí, které jsou do určité míry zbytečné, ale my tady bez nich nejsme schopní fungovat. V Indii jsem učila bez učebnic, všechno jsem si připravovala, ale šlo to. Bez knih, bez kopírky a internetu. Co jsem zpátky, jsem prakticky neustále na telefonu, mailu, něco zařizuju a potřebuju vlastně „x“ vybavení, abych byla schopná provozu. To je úplně diametrální rozdíl! A to se bavíme jen o práci. Jsou si tam blíž, to je bez debat.

Každý den přemýšlím, jestli mi tady ten komfort, co máme, stojí za to.

A neukázaly se tam paradoxy, že my utíkáme k nim, abychom zažili jejich klid, kdežto oni touží ochutnat naši civilizaci?

Určitě, to tam je. Když jsem se ze začátku bavila s mniškami o různých způsobech života, říkaly mi, že mají hrozně tvrdý život. Vstávají kolem páté ráno, protože mají meditace, obřady. Studium jim končí v půl desáté večer. Což je hodně náročné. Mají jen pár chvil volna během dne a hodinu po obědě. Ale všechno tam hezky plyne. Nemají žádné stresy. Navíc jsou oproti běžným obyvatelům dobře zajištění, a to i díky sponzorům z Evropy.

Takže když to srovnám, tak mi náš život tady přijde mnohem tvrdší než ten, co žijí oni tam. Je jim jedno, jestli to pole sklidí dnes nebo zítra, nemají tyhle limity, vše se dělá ručně. Tady vám někdo pošle email a za hodinu už vám volá, že jste mu neodpověděli. Tam máte šanci spočinout v přítomném okamžiku, v té chvíli, která právě probíhá. Tady pořád uvažujeme o tom, co jsme udělali a co máme udělat. Ale nejsme přítomní tady a teď.
 

Kontakt na Alenu Aichlmanovou: alightia@gmail.com

 

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku