4 pohledy na téma matky a mateřství

10. května 2017

Blíží se druhá květnová neděle a s ní Svátek matek. Napadlo nás blíže se podívat na to, jak nás vztah k naší matce ovlivňuje a formuje. Už pouhé slovo matka v nás může vzbudit spousty emocí – od hřejivého pocitu domova až po vzdor a rebelii. Existuje spousta terapeutických metod, ale většina z nich se shodne, že veškeré naše postoje a traumata se potřebují pročistit právě vyjasněním vztahu vůči vlastní matce. Vybrali jsme úryvky z rozhovorů pro náš magazín, které vám můžou být nápomocné k plnému přijetí a uzdravení vašeho vztahu s mámou. Držíme palce!

POROD A JEHO VLIV NA NÁS

„Všechno, co se stane během porodu, ovlivňuje celý náš život, jak se vyvíjíme a jak se později v životě chováme. Můžeme například v některých situacích zůstávat zaseknutí nebo svůj život nežijeme tak plně, jak bychom mohli,“ říká o důležitosti našeho vlastního porodu Jullian Gustavson, autor transformačně-integračního procesu vlastního porodu Transitions.

Může porod člověka souviset s tím, že je později ve svém životě sexuálně nebo psychicky zneužitý? A jak porod našich rodičů může ovlivňovat náš vlastní porod?

Ano, v mnoha ohledech je porod sám tak trochu „zneužití“. Jako nově se rodící bytosti nemůžeme říct „ne“ tomu, co se nám děje. Možná byly hrubě porušeny naše osobní hranice a to později může vést k tomu, že máme problémy s jejich vymezením. Což může přitahovat psychické zneužívání.

V „tranzitivní“ práci s porodem a také v práci s rodinnými konstelacemi se ukazuje, že získáváme řadu věcí od svých předků. Zvlášť z linie naší matky. Věřím tomu, že všechno, co rodiče o svém vlastním porodu nezpracovali, jejich děti dobrovolně a z lásky k nim „přebírají“ jako součást jejich vlastního životního scénáře. A také naše vlastní děti přebírají naše nevyřešené porodní trauma. To je další příklad toho, jaké důsledky má porod napříč generacemi.

Jak tenhle nekonečný řetězec předávání zastavit?

Už v těhotenství se buduje pevné pouto.

Dobrá otázka. V zásadě platí, že tím víc „práce“ na svém vlastním porodu uděláme my, tím méně toho naložíme na své děti. Jeden příklad z praxe za všechny: Lidé chtějí založit rodinu, ale z neznámých důvodů se jim nedaří počít - nebo k tomu vůbec najít vhodného partnera. Když se začnou věnovat tématu jejich vlastního porodu (tzv. Birthwork – práce s porodem, pozn.red.), překážky se podaří s respektem transformovat a oni otěhotní. Nechci říct, že tohle si klade metoda Transitions za účel (směje se), ale často i malý krok může způsobit velkou změnu. Nikdo jiný za nás naši práci neudělá. Dává to smysl?
….

Jaká cesta vedla tebe, Julliane, k tomu, čemu se věnuješ?

Poprvé jsem se s Birthwork seznámil v okamžiku, kdy jsem se sám chtěl stát rodičem. Terapeut, kterého jsem tehdy vyhledal, mi doporučil, abych se zúčastnil profesionálního Výcviku o pre- a perinatálním traumatu (trauma vznikající v období těhotenství matky a během porodu, pozn.red.) Během něho jsem se začal dívat na téma svého vlastního porodu a díky tomu zjistil, že jsem na sebe převzal spoustu „šoků“ od svých rodičů. Moje máma je sirotek a táta si nese spoustu traumat z druhé světové války. Ani jeden tato těžká témata nezpracovali a já většinu z nich převzal ve svém prenatálním období do svého systému a přijal je za své. To jde malým dětem velmi dobře. Zjištění tohoto vzorce bylo pro mě jako zjevení, ale to byl jenom střípek z celého obrazu práce s porodem, která se přede mnou najednou otevřela. Čím víc se této praxi věnuji, tím celistvější jsem. Stručně řečeno je právě tohle integrující dynamika Porodu takříkajíc v praxi života.

Celý rozhovor s Jullianem Gustavsonem čtěte ZDE
 

MÁMIN DOTYK

Kdy začít s masáží dětí? „Už v bříšku“, odpoví bez váhání Eva Kopasová, autorka speciálních masáží Hlazení malého Andílka a Motýlí masáže pro novorozeňátka. Dotek je komunikace, kterou miminka vnímají už před narozením, a po porodu je to kromě hlasu maminky téměř uklidňující lék pro zvládání nových, neznámých situací. Eva přidává ještě svou alchymii s léčivými esencemi, kdy se účinek dotyků zesiluje.

“Dotek je někdy víc než tisíc slov. Je zjištěné, že takto hlazené a opečovávané dítě celkově prospívá nejenom ve vývoji, ale když povyroste, je více kontaktní, sebevědomé a dokáže navazovat mnohem zdravější mezilidské vztahy, takže i pro jeho partnerský život mu to určitě bude ku prospěchu. A funguje to i na dospělé. Stačí zavřít oči a staneš se tím opečovávaným dítětem taky.”

Úžasné je to, že to máme doslova vždy při ruce; dotyk je něco, co můžeme vždy nabídnout.

Jednou jsem slyšela od jednoho moudrého argentinského lékaře, o čem je péče o děti. Řekl: „Třetinu v rukách mají lékaři, třetinu v rukách mají rodiče a třetina patří něčemu, co je mezi nebem a zemí.“ Dává mi to velký a hluboký smysl. Jeden neurolog, odborník na kóma, se vyjádřil v tom smyslu, že když je člověk hlazený někým blízkým, tak se přirozeným způsobem vylučují endorfiny, hormony štěstí. Takže není jedno, kdo nás hladí.

Ohlasy maminek jsou úžasné. Mají možnost poznat svět, se kterým se běžně nepotkávají. Mojí snahou je jim ukázat, že dlaně maminky (ale i tatínka) jsou obrovským darem, který mají. Pomocí dlaní, které jsou navíc provoněné léčivými esencemi, dokáží udělat velmi mnoho pro svoje miminko – jak na fyzické rovině, tak i na emoční.

Celý rozhovor s Evou Kopasovou čtěte ZDE

 

MÁMA A VÝCHOVA DÍTĚTE

"Nepřicházím jen, abych někoho učila, jak pracovat se svým dítětem, protože to dělám dost ve svém běžném profesním životě (smích). Zajímá mě spíše druhý úhel pohledu – tedy, co v nás se probouzí, když vedeme dítě? A jaká je to velká práce na sobě. Tradičně si myslíme, že tím oříškem jsou děti. Ale ten oříšek jsme my. Doporučuju neřešit tedy výchovné situace z pozice jak na dítě, ale naopak jak na sebe, abychom se my jako rodiče posouvali. To mi ve výchově připadá klíčové,“ prozrazuje Kamila Balcarová, zkušená Montessori pedagožka a maminka tří dětí.

Když se staneme rodiči, jsme zároveň pořád dětmi svých rodičů a jejich vliv se do nás chtě nechtě zapsal. Jak poznat ten „aha“ moment, kdy si uvědomím, že jedu ve vzorcích svých rodičů?

Doteky jsou léčivé a navíc je máme vždy po ruce.

Všimla jsem si časté tendence dospělých řešit problémy výchovy dětí u dětí a ne u sebe. Během mé práce s dvojicí rodič-dítě často objevíme, že problém je u rodiče, v jeho postoji, či v systému jeho přesvědčení. Pokoušíme se o to na našich seminářích, kde si rozkrýváme běžné situace. Každý si přinese své téma, co ho zrovna trápí, a každý si tam objeví typicky něco ze své výchovy. Buď je to tak, že zásadně nesouhlasíme s tím, jak to dělali naši rodiče s námi – a pak dost často nejsme uzemnění, spíše v protestu – a stejně nevíme, jak efektivně v některých situacích reagovat a děti se po nás prostě vozí, protože nenastavujeme dobře hranice. Nebo naopak jsme ve výchově v souladu s tím, co dělali naši rodiče, ale narážíme taky, protože dnešní děti jsou jiné, i společnost je jiná. Když zajdeme za únosnou mez, je to znamení, že musíme něco začít dělat jinak. Většinou jsme ve velkém stresu a vzteku. Přistihneme se třeba při tom, že své děti nemůžeme snést, že je nepřijímáme takové, jaké jsou, protože se nám výchova nedaří.

Takže jsme vzteklí sami na sebe, ale házíme vinu na dítě…

Ano. S tím bych chtěla právě víc pracovat. Mám pocit, že se moc řeší, jak přistupovat k dětem, a vždycky se zastavíme v bodě, kde zjišťujeme: „Aha, tohle jsem já. Potřebuju s tím něco udělat, ale CO?“ Stává se mi často, že se mi i nějaká maminka rozpláče, vyplaví se jí její dětství a ptá se: „No jo, ale jak dál? Co pro tu změnu můžu udělat?“ Určitě chci pro rodiče nabídnout víc - jak my s tím můžeme pozitivně pracovat? Co si všechno v sobě musím jako rodič a dítě zároveň přijmout a zahojit? Dokud to v sobě nezahojím, budu to pořád promítat do svého dítěte.

A jak ustát připomínky a „dobré rady“ nejbližší rodiny, která nesdílí mé nadšení pro tento typ výchovy? Jak jednoduše to rodině vysvětlit?

Jde to. Učím, aby se dospělí sami uměli podívat jinak. Souhlasím s vámi, že je to nejtěžší v té nejužší rodině. Všichni si na sebe děláme domněle láskyplné nároky. Různě se citově vydíráme. A do toho nás naše matky často vysávají svými postoji a špatně snášejí, když to děláme jinak. Nepřiznají to, nechtějí o sobě slyšet něco ošklivého. Mají pocit, že to dělají z lásky k nám. A ještě jsou někdy vedeny pýchou, že s námi se to přece povedlo. A nechtějí, abychom měli z našeho dítěte „fracka“ a trpěli tím.

Když alespoň trochu chtějí uvidět věci jinak, tak funguje kouzelně, když starší generaci vedete cestou pozorování dítěte a empatie do dítěte. Naučit se na dítě dívat jinak. Mají totiž často pocit, že všechno vědí, všechno znají a ten fracek se jen vzteká. Je dobré to rozebírat (ne před dítětem): „Víš, proč se teď vztekal? O čem tato situace byla?“

Řeknu jednoduchý příklad: Babička přijde na návštěvu, pětileté dítě je protivné, babička ho pozdraví, natěšená, a dítě se otočí zády, ani nepozdraví a odejde. A babička na to: „No to snad není ani možné. Přijedu na návštěvu, celý týden se těším, vezu mu dárky a ani mu nestojím za pozdrav.“ Co se stane? Pokud babička z této role nevystoupí, tak to dítě v životě samo nepřijde. (Jedině když jej budeme manipulovat: „Pojď sem! Omluv se babičce! Pozdrav!“ Docílíme toho nátlakem a výsledkem je ponížení dítěte. Tohle není cesta.) Cesta je říci babičce. „On tě nepozdravil, protože než jsi přišla, tak jsme tady něco řešili a má to teď v sobě. Je teď naštvaný na mě a neodpojí se tak rychle od té emoce. Myslím, že když si spolu vypijeme kávu a dáme mu čas, sám pak přijde, pozdraví a možná Tě i obejme. Jen mu to teď říkat nebudu, aby tě zdravil. To se mine účinkem. Potřebuje jen odstup a mít čas vylézt z těchto emocí.“

Celý rozhovor s Kamilou Balcarovou čtěte ZDE

Bottlebrush neboli štětkovec



UŽ NEJSEM DÍTĚ, MAMI!

Co vás láká a k čemu cítíte odpor? To jsou dvě základní otázky při práci s australskými květovými esencemi. Barbora Zumotová se začala věnovat Australské květové terapii v době, kdy se jí díky těmto esencím zlepšil vztah s vlastní mámou: 

Jsou věci, na kterých člověk může pracovat, a jsou věci, na které vědomě nedosáhne nebo je to velmi obtížné. V tomhle jsou esence skvělým pomocníkem, protože do té hloubky jsou schopné sáhnout.
Chtěla bych zmínit pár slov o rostlince Bottlebrush (ukazuje na obrázek), protože má vliv na vztah s matkou – myslím si, že tento vztah je důležitý pro každého člověka, pro ženu obzvlášť. Esence působí směrem dozadu, k matce, a také dopředu, k našemu dítěti. Používá se těsně po porodu, aby se vytvořilo harmonické pouto mezi maminkou a narozeným miminkem. Obecně podporuje člověka v tom, aby byl schopen nechat odejít, co bylo, a dokázal přejít do další životní fáze. Například v případě porodu je to velká transformace. Někdy se však ženy nechtějí vzdát toho, co bylo před porodem – volný čas, spím, kdy já chci apod. Esence pomáhá přejít plynule těmito fázemi tak, jak to život přináší.

Takže odpoutání se od pupeční šňůry s matkou, se svým dětstvím, a upevnění pouta se svým dítětem, se svou rolí matky?

Ano, přesně tak. A téma, které je úzce spjaté s naším vztahem s maminkou, jsou různé závislosti (na alkoholu, jídle, cigaretách). Esence pomáhají tyto závislosti pustit.
Pro mnohé je velmi těžké přijmout fakt, že naše maminka je pro nás a naše emoční formování nejdůležitější člověk na světě. Na ní záleží, jestli máte pocit: „Já jsem v pořádku taková, jaká jsem.“ Anebo „Já jsem v pořádku jen, když jsem taková a maková, ale ne onaká.“
Důležité je dostat se do rozpoložení, kdy vnímám sebe a maminku jako dvě dospělé ženy. Už tam není nic, čím by mě mohla ovlivňovat, je tam svoboda. Jsem s ní, protože je mi s ní dobře, anebo s ní nejsem, protože mi s ní není dobře. Ale nic víc.

Sami se zamyslete nad postojem: „Musím s ní být, je to moje máma.“ Tím se stanou vaše vztahy otrockými. Lidi jsou naštvaní, že k rodičům musí jet – raději by si jeli užít víkend třeba na hory.

Právě pozitivní změna mého vztahu s mou maminkou byla důvodem, proč jsem začala esence studovat. Před pár lety jsme měly vztah tak vyhrocený, že už jsem si myslela, že to nerozchodíme. Ale na jaře jsem užívala esence na míru a někdy v létě jsem si uvědomila, že jsem u rodičů a že je mi s mámou dobře.

No to je světové!  (smějeme se)

Prostě zázrak! A trvá to takhle už několik let.
Když se nám podaří uzdravit vztah s maminkou, uvolní se spousta dalších věcí v životě a začneme svoje vztahy tvořit úplně jinak. Nebo jinak: Když to zvládnete s maminkou, už to pak půjde s každým :-)

Celý rozhovor s Barborou Zumotovou čtěte ZDE


 

 

Autor článku: Barbora Pečová a Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku