Co chci? Zpět své kompetence!

12. října 2016

Na rozhovor do Maitrey přijel na skládacím kole. Píše knihy, doprovází Jaroslava Duška v jeho divadelních představeních, má bigbítovou kapelu a vede psychologickou poradnu. Hned po rozhovoru spěchá, aby stihl svou přednášku na téma muži a ženy. Pjér la Šé'z.

Je příjemné vás vidět. Jak se vám tady žije? V republice, na Zemi…

Někdo je obyvatel vesnice, někdo je příslušník strany, někdo je Sparťan nebo Slávista. Ale v tomhle smyslu jsem snad jeden z posledních obyvatelů České republiky. Protože hodně obyvatel žije v „Česku“, ale to není země, ve které jsem schopný žít.
Potom mě zajímá, s čím se člověk identifikuje. Kam své vědomí vlastně pustí. Takže jsem obyvatel České republiky, zároveň jsem příslušník tohoto národa, jsem obyvatel planety a zároveň se cítím být součástí galaxie. Jedna věc nevylučuje druhou.
Znám třeba lidi, kteří jsou jen obyvateli galaxie, a dost těžko se s nimi komunikuje, protože s nimi nemůžete jít na pivo. (směje se)

Marťani?

Ano. A zase ti, kteří jsou jenom „Sparta“, to mě taky moc nebaví. Cítím se ukotvený a zároveň hledám přesah, který naplňuje duši.

Takže když se ptáte, jak se mi tady žije: s galaxií nemám žádný problém, planeta se mi taky jeví celkem v pořádku.
Zrovna ale v současné době probíhá nějaký přerod, který nevím, jestli budeme schopní ještě zažít opravdu ve zřetelnějším rámci. Minulá staletí, možná i tisíciletí, jsme byli zasvěcení něčemu centralizačnímu. Moc se soustřeďuje do jednoho těžiště a z něj potom radiuje. Vrcholem toho jsou pro mě nadnárodní koncerny. Myslíme si, že jsme příslušníci České republiky, a přitom vlastně Coca-Cola je mocnější. (usmívá se)
Nedávno jsem četl, že vyrobili nějaký nápoj a tam bylo napsané, že je to vyrobené se souhlasem koncernu Coca-Cola. Tak jsem si říkal: „Panejo! To je slušný!“

Hezká orwellovština.

Myslím si, že centralizace moci v jednom těžišti, ze kterého pak ovládá své okolí, dosáhla únosné a možné úvrati a vrací se to zase zpátky. Kyvadlo se vrací na decentralizaci. Ve skutečnosti to znamená, že jednotlivci, kteří byli postupně zbavování veškerých kompetencí, aby byli pouhými satelity centra, si teď znovu berou kompetence do svých rukou a tím se stávají sami novými centry. Představuju si, že vytváří síť. A ohniska té sítě svítí podle toho, jak si lidi vzali zpátky svou kompetenci. Mně se tady žije tak, že si beru zpátky své kompetence.

Je dobré vědět, že mám na to nárok, a jaké jsou mé kompetence.

Samozřejmě.

Mně se tady žije tak, že si beru zpátky své kompetence.

Vy jste i psycholog. V čem myslíte, proč se lidi hodně plácají ve vztazích? Co je tím problémem? Komunikace? Nebo nepochopení, že mužský a ženský princip je jiný?

To je jedna část. Vrátil by se zpátky k tomu, o čem jsme mluvili předtím. Myslím si, že dost záleží na tom, jak kdo pokročil v tom vzít si kompetence do svých rukou. I za sebe jsem zodpovědný ve vztahu.
Takže když slyším člověka, který je několik hodin schopný mluvit o tom, co dělá nebo nedělá jeho partner, tak vím, že se v tomto případě ještě proces nedaří. Ale pak přijde někdo a řekne: „Ano, vím, že jsem si vybral partnera tohoto typu, který mě učí to a to.“

Jedna paní mi zrovna nedávno řekla: „Po deseti letech jsem ukončila vztah.“ Ptal jsem se: „Co bylo důvodem konce vztahu?“ A ona odpověděla: „Už jsem nepotřebovala dál si nechat diktovat, co si mám myslet a co mám cítit. Už jsem to nepotřebovala. Učila mě to moje matka, převzal štafetu můj partner a po 35 letech této výuky to už dál nepotřebuju.“ (usmívá se) A to je skvělý! Ta žena si vzala do ruky svou kompetenci, nemluví o svém partnerovi, že je to pitomec, ale říká: „Já vím, že jsem se měla naučit tyto věci. Naučila jsem se to a přátelsky jsme se rozešli.“

A zpátky k vaší poslední otázce: je fajn se naučit vnímat, že jinak uvažují ženy a jinak muži. Neříkám, že je to abeceda, ale prvotní předpoklad, klíč k tomu, aby to partnerství vůbec mohlo fungovat.

Čím jsem samostatnější a autonomnější, tím budu žít vztah, který tomu odpovídá.

Často se děje, že si ve vztahu partneři prohodí role. Že žena najednou dělá partnerovi matku, partner se zase chová přecitlivěle…

Jde o to, že muž je nevědomě ženský a žena mužská. A to hraje obrovskou roli. Je rozhodující, do jaké míry je toto zvědoměno, a do jaké míry se s tím animem či animou pracuje.
Zajímají mě případy „dospělého“ anima. To jsou ty případy, kdy žena odejde ze vztahu principiálně. Vzdá se jistot, ale ví, že to teď (zdůrazní) má ve svých rukách. „Než být ve vztahu, který mně nenaplňuje, tak budu žít radši sama.“
To pro mě znamená, že její animus, mužská část, je na tom už hodně dobře. Pak to také líp zvládá.

Když je to postavené na tom, že chlap je nevědomě hysterický a ženská je nevědomě agresivní, tak se opakuje stejný scénář, jenom v různých formách. Bohužel. Pak se taky může stát, že jeden z partnerů začne být vědomější. Proto bude autonomnější a i na tom se může jejich vztah zastavit nebo rozpadnout. V tom lepším případě se dá i ten druhý partner do pohybu a dochází k renesanci ve vztahu. To je pak radost.

Co vnímáte jako zásadní?

Když mi třeba po několika sezeních klientka řekne: „ Ještě před rokem jsem si říkala – byla to chyba tento vztah absolvovat a investovat do něj. A dnes si říkám, že je to skvělé, protože bez toho bych nevěděla to, co vím teď.“  Ten moment, kdy žena zapojí úsudek! A je to hodně podobné situaci, kdy muž zapojí cit. Chlapi se citu spíš brání. Jakmile se tohle začne měnit, tak se začne měnit všechno.

Takže „co tě nezabije, to tě posílí“?

No jasně! Ale je potřeba zdůraznit, že je mnoho těch, které to zabije. Často vidíme lidi, které to transformovalo. Ty lidi, které to „zabije“, spadnou do rezignace. A rozhodně jsou mezi námi.

A co říkáte na to, že stále více dětí žijí s rodiči, kteří mají rozpadlé vztahy? Jak vlastně můžou později prožívat své partnerské vztahy? 

Jsem z generace, kde děti nebyly brány jako partneři. Já už se třeba svoje děti snažím vnímat jako partnery. A moje dcera už svoje dítě jako partnera bere. V tom se model přístupu mění totálně! Protože jestli staré křesťanství říkalo: „Cti otce a matku svou“, o dítěti nebylo ani slovo. Dítě ať se přizpůsobí našemu světu! A my mu budeme dávat najevo, jak nás to zatěžuje. Kdežto děti, které jsou už „vrostlí“ do partnerského přístupu, v něm budou mnohem víc napřed. Kam dojdou, to možná můžeme ještě zahlédnout, možná ani ne.

Nedávno jsem seděl na třígeneračním setkání. Byla tam moje máma, já a moje dcera. Bavili jsme se a máma najednou řekl: „Vy spolu mluvíte jako kamarádi. To je úžasné. Já už to nedokážu.“ Ale aspoň to uviděla! Tahle nenápadná změna může během jedné – dvou generací změnit celou planetu.
A děti, které jsou brány od začátku partnersky, kdo jim bude diktovat? Jak to udělá? Budou se ptát. „Proč to chcete dělat? K čemu je to dobré?“ Takže si dovedu představit, že model přístupu našich dětí bude mnohem radikálnější.

Před rozhovorem jsme se bavili, že jste vydal nějaké knížky. Je ještě téma, které byste chtěl zpracovat a předat?

Asi druhým rokem pracuju na širší, strukturovanější knize. Původně jsem chtěl, aby se to jmenovalo Dobré úmysly. Protože jsem si všiml, že ty největší sviňárny se vždy dějí v dobrém úmyslu. Pak mi to spíš přišlo jako leitmotiv, ne jako přesný název. Měl jsem ideu, že se pokusím nějakým způsobem zachytit současný stav ducha na téhle planetě. Zároveň taky vztah jednotlivce vůči prostoru a rámci, ve kterém žije. Podle mě je to téma staré jako lidstvo samo.

Ale rámec se neustále proměňuje. Teď dochází k neuvěřitelné proměně.  Tak mi přišel inspirací název – variace slova zmrtvýchvstání. Udělal jsem z toho „Zmrd-z-tvých-vstání“. (usmívá se) A to je pro mě něco, co to pro mě přesně vystihuje!
Když jsem o tom uvažoval, tak jsem si říkal: „Hra v celém vesmíru, která se hraje, je jednoduchá. Je to hra za vyšší uvědomění.“ Spočívá v tom, že duch vstoupí do hmoty. Tím sám sebe omezí a pak kouká, co to bude dělat. Je to stejné, jako když si zavážete oči ne na pět minut, ale na pět let. Je jasný, že když si pásek potom sundáte, už svět neuvidíte nikdy tak, jako předtím. Podle mě: tohle je smysl bytí ve hmotě. Člověk se rodí, je omezený. A jde o to, jestli se mu podaří v té omezenosti ji jednak přijmout, jednak posílit svého ducha. To mi dává smysl. Fór je v tom, že tu hru hraje duch sám se sebou. A tím zraje a roste.

Hra v celém vesmíru, která se hraje, je jednoduchá. Je to hra za vyšší uvědomění.

Problém je, že ego, které se skrývá, vnáší do té čisté hry fauly. Ze začátku byly dost ostře pískané. Teď se mi zdá, že se nám dějí jenom fauly a nikdo je nepíská. Rozhodčí běhá po hřišti, tváří se jako rozhodčí, ale zavírá oči. Proto ten název knihy.
Třeba mě fascinuje tabákový koncern, který vytváří závislost lidí na planetě – nejen na tabáku – strká do toho různou chemii, která ještě posiluje závislost. A to se nesmí říct. Stane se, že se najednou někdo kompetentní vytrhne z toho rámce a prokáže to…

… a nic se neděje.

Vůbec nic se neděje! To je to, co se snažím momentálně zachytit. Ty různé situace a strategie, které vládnou na planetě: Zmrdztvýchvstání.
Příběh propojuju s jednotlivcem, vypravěčem, který k tomu všemu hledá vědomý postoj. Jezdí si v taxíku svého těla po světě a dívá se jakoby klíčovou dírkou ven. Promlouvá k němu i hlas, bytostné Já. Píšu to jako mozaiku. Kapitoly jsou jako kamínky a ty se pokouším slepit tak, aby to z odstupu dávalo dohromady obraz. Mám představu, že by příběh mohl dojít až tak daleko, že by se vypravěč propojil s univerzálním vědomím. Což by znamenalo, že zaujme vědomý postoj k tomu „Zmrdztvýchvstání“.

Teď jsou v příběhu hodně akcentovaní majitelé. Je jich sedm a každému patří jeden kontinent. Vždy se sejdou a řídí chod kontinentů. Jim nejde o nic menšího než nějak zlikvidovat 7 miliard lidí. Není jednoduché vrhat energii to takového záměru, protože to by si člověk musel říct, že je svině. Takže vymysleli, že zachrání planetu před přemnoženým lidstvem. To je bohulibý úmysl!

Takže záleží na úhlu pohledu.

Ano. Berou to jako své poslání.
Když někdo používá prostředky k tomu, aby destruoval život jiného člověka, tak neví, co dělá. Jinak by to používal pro prospěch celku. Proto tam řeším: „Proč bych se měl zabývat člověkem, který neví, co dělá? Zabývat se jím nebudu!“ Je to jeden z kroků k osvobození.

Když to někdy píšu, mám fakt dojem, že mi to říkají. (ukazuje směrem nahoru) Mimo jiné mi bylo řečeno ústy bytostného Já (ze svý hlavy to určitě nemám!), že platí jeden zákon: Existence je nabídka univerza k realizaci svého potenciálu. Ale neznamená to, že toho člověk musí využít.
„Takže to znamená, že lidstvo, které tohoto potenciálu nevyužívá, bude zničené?“ ptá se vypravěč.   A hlas mu říká: „To se už dávno děje. Zánik probíhá tak, že duše těch lidí mizí v šedi.“ Říká tomu šeď nebytí.
„Dobře, ale co člověk, který si to uvědomuje?“
Hlas mu odpoví: „Panuje tady jasný zákon. Jednotlivec ovlivňuje celek v míře, ve které je toho schopen. Ale celek ovlivňuje jednotlivce pouze v té míře, ve které to jednotlivec dovolí. Jinak by totiž svobodná vůle neměla žádný smysl.“

Existence je nabídka univerza k realizaci svého potenciálu.

Já tu scénu s majiteli kontinentů viděla jako z nějakého gangsterského filmu, jak někde v zákulisí kasina hrají karty o nadvládu.

Já je mám jinak – na jachtě. Oni jsou v jistém smyslu neobyčejně informovaní. V něčem jsou vulgární, ale je to víc „noblesní“.

Aha. Já už tu levárnu viděla moc přiznanou. Tihle jsou víc „posh“.

Přesně. Oni i meditují. Vytvoří si i svůj pozdrav, kdy si dají levou ruku na srdce, protože mají na srdci přeci celou planetu. (ironicky) Taky mezi nimi dojde k rozkolu. Ti jedni řeknou: „Měli bysme do toho pustit ve vlastním zájmu víc humanismu.“
A jednička odpoví: „ Jste se posrali nebo co? Jak humanismus? Co tu zavádíš takové vágní pojmy? To sem vůbec nezatahuj!“
Pro mě to nejsou jenom mafiáni. Ti jsou o čtyři třídy pod nimi a parazitují. Majitel je ale někdo, kdo to má legálně! (zdůrazní)

To je pak totální alegorie.

Ano.

Vy hrajete kromě představení s Jaroslavem Duškem taky v kapele Rakousko-Uhersko. Rýsuje se ještě něco hudebního?

Rýsuje se nám něco. Často se nám totiž Vizita zvrtne do koncertní roviny a Jarda do toho přidává výbornou frontmanskou práci. Není to pak jen čistě divadelní tvar, ale víc hudební. Láká nás Ondra Smeykal, ať občas jedeme na festival, který by organizoval, že bychom si tam zahráli jako Prorockové. (smích)
 

S Pjér la Šéz'em rozhodně nuda nebude. Máme se na co těšit ;-)

 

 

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku