Co doporučuji? Udělejte první krok!

17. května 2017

S Gabrielou Filippi jsme si povídaly v příjemné kavárně v Braníku o jejím Léčivém divadle. Koncept, který jí přišel do života díky tomu, že si to dovolila. A dnes dokáže zaplnit sály a předávat silná poselství – nejlépe s humorem.

“Léčivé divadlo se s láskou a humorem zaobírá otázkou, proč jsme tady, a inspiruje nás při hledání našeho místa ve stvoření. V běžném životě jsme obklopeni civilizačními formami a zahlceni povinnostmi. V Léčivém divadle máme možnost se na chvíli zastavit a znovu nalézt sami sebe. Změna, inspirace se může dostavit skrze emocionální prožitek, kdy si divák uvědomí, že se dotkl své duše.“
Zdroj: http://www.lecivedivadlo.cz/

Váš koncept Léčivého divadla je mi velmi blízký. Kde se ve vás zrodila ta myšlenka na netradiční divadlo? Jaké byly myšlenky při zrodu tohoto nápadu?

Podnětem bylo naslouchání mému vnitřku. Před šesti lety, když divadlo vznikalo, jsem se hodně věnovala meditacím a vnitřnímu světu. A toto moje rozpoložení a hledání hodnot, které rezonují s mou duší, přinášeli do mého života i lidé okolo mě. Stále víc a víc jsem cítila, že je to cesta, kterou potřebuju jít – aby byla smysluplná a měla nějakou hodnotu. Abych propojila herectví a dar pracovat na jevišti. Myšlenka se mi objevila ve vnitřních vizích a do toho přišla podpora lidí zvenčí. Když jsem přišla za Vladimírem Vogeltanzem, autorem etikoterapie, a povídali jsme si o mně a mém vnímání světa, řekl mi: „Pojďme to zkrátit. Vy máte stát na jevišti a máte k lidem hovořit. A skrze vás bude hovořeno.“  Dodal mi tehdy obrovský pocit sebedůvěry, že to, co vnímám vnitřně, může být i uskutečněno. Ten impuls jsem potřebovala. A ještě mi pověděl: „Já vás odsud nepustím, dokud mi neřeknete, s čím začnete.“

Vy máte stát na jevišti a máte k lidem hovořit. A skrze vás bude hovořeno.

A určitě byla důležitá i témata, kterým jsem se chtěla věnovat a které mi osud nabízel. Veškeré aktivity, které měly duchovní náboj a charakter, mi vplynuly do života jak řeka. A komerční věci, jako natáčení seriálů, ty začaly odeznívat. Dávaly prostor tomu novému.

Zleva: Patrik Kee, Gabriela Filippi, Mário Kubec

A jaká hra se tedy stala průkopníkem?

Načítala jsem pro slepeckou knihovnu knihu Lorny Byrne „Andělé v mých vlasech“, která absolutně rezonovala s mým vnitřkem a s tím, co jsem prožívala. A mě fascinuje, že autorka nabídla tento vnitřní svět společnosti; že to není cesta do blázince, ale do opravdového klidu.  V ten moment jsem si řekla, že už nastala chvíle, kdy už nemám schovávat své deníky a prožitky, ale nějakou kultivovanou formou to předvést před diváky. Tak jsem se rozhodla napsat hru.

Pak jsem se čtrnáct dní v kuse, aniž bych chtěla, každé ráno vzbudila ve tři hodiny ráno a psala jsem o stošest. Hru jsem i sama s „andělským vedením“ nazkoušela (usmívá se). Bylo to roztomilé, protože jsem vnímala podněty „Ne, to udělej líp! A tady by to mohlo být vtipnější…“ V podstatě jako když člověk pracuje na jevišti s režisérem.  A pořád jsem nevěděla, co se bude dít dál. Když jsem hru odzkoušela, ozval se Áda Inneman, muž, věnující se odkazu Komenského cestě,  astrolog a duchovní průvodce, který pracuje pro NASA. Řekl mi, že budu mít premiéru v Sedmihorkách pro společnost 300 lidí. Zároveň tam měl hrát Jaroslav Krček z Musica Bohemica. Tak jsem jej oslovila, aby hudebně doprovodil mou hru. Představení se hrálo kousek od kostela a po konci hry začaly hrát zvony, diváci se postavili a ve stoje tleskali a plakali. Bylo to neskutečně silné a dojemné. 

Aniž bych dávala nějaké podněty, začalo se ke mně všechno hrnout a ozývali se mi lidé z celé republiky, že chtějí představení u nich… Začala jsem hrát nejprve v menších prostorách, v duchovních centrech, až jsem se postupně vrátila v plné síle na jeviště, kam divadlo patří (směje se).

Takže vzkaz pro lidi: Nebát se udělat první krok?

Ano. Je to o důvěře, že je člověk spojen s vyšším principem, ať si ho kdokoliv nazve, jak chce (Bůh, stvořitel, síla, prána…). A nikdy není opuštěný, pokud je rozhodnutý v tom spojenectví být. Pak jste vedený/vedená.

Ze hry Chlapec, který viděl pravdu.

Kde berete inspiraci pro svoje hry?

V tuto chvíli máme čtyři divadelní hry a jsou to všechno adaptace. Vždycky přijde nějaký impuls, tip na silnou knihu, která ve mně zarezonuje. Většinou už když ji čtu, tak ji vidím na jevišti. A taky je tam silná touha tyto příběhy a témata přinést lidem; abych si je nenechala jenom pro sebe.

Druhá hra byla podle knihy „Chlapec, který viděl pravdu“, což je příběh jasnovidného kluka a odehrává se na začátku minulého století v Anglii. Hru jsem psala převážně na fotbalových trénincích mého syna. Někdy pro své okolí musím vypadat zvláštně, protože si zkouším a přehrávám scény občas už i nahlas (usmívá se).
Nejdřív jsem si musela zpracovat rozhodnutí, že ve čtyřiceti budu hrát malého chlapce, ale pak jsem si řekla, že všechno je možné. Syn mi sdělil, že až na tu roli budu vážně stará, tak to jednou po mně převezme, aby to nebylo trapné. (smějeme se)

Mám zpětnou vazbu, že lidi se dostanou absolutně do příběhu a nevnímají, že chlapce hraje žena. Vnímají malého kluka, který zažívá spousty vtipných historek, do toho vidí duchy a má vhledy na druhou stranu, vidí nemoci lidí… Jeho rodina nechápe, co se děje, a chtějí ho zavřít do blázince. Ale díky životnímu učiteli si najde místo na Zemi, stane se z něj významná osobnost, která během války pomáhá lidem pochopit a ulehčit situace, které se jim dějí. Mě ten příběh neskutečně oslovil! Je to velmi vtipné představení, kdy se lidi smějí od začátku do konce, ale dostanou přesah běžného vnímání světa, ve kterém si tu jsme.

Když je hra dopsaná, nikdy nevím, jakým životem si bude žít. Velmi se proměňuje podle reakcí diváků. Někdy situace odlehčuju, jindy vím, že můžu přidat.

Ve hře Dar z nebes se dotýkáte tématu smrti a života po životě. Co stálo za rozhodnutím této adaptace?

Byla jsem jednou v rádiu v Nočním mikrofóru jako host a do vysílání zavolal vydavatel knihy Dar z nebes a řekl, že má pro mě knihu, ze které určitě udělám představení. A když jsem si ji přečetla, tak jsem věděla, že tuhle opravdu zadaptovat musím.
V tom příběhu zemřou dva mladí lidé na dálnici. Jedna postava ve hře má dar komunikovat, tak vypráví svému otci, co se s ním vše po jeho smrti odehrávalo. Co člověk může získat, co předat a za jakých okolností se rodí případně do další inkarnace.

To je opravdu těžké téma.

Ano, je, ale v rámci představení jen prvních patnáct minut, kdy s kolegou Patrikem Keem na jevišti procházíme smrtí. Velmi dbám na to, aby to lidi byli schopni přijmout. Ve hře je spousta humoru i písniček a tancování a především podnětů, jak prožít smysluplný život na Zemi a díky tomu se neobávat smrti. Jednoduše řečeno "Jak člověk zaseje, tak skutečně sklidí."

A jak se vy osobně cítíte v té roli v momentě, kdy na jevišti umíráte? Co se vám odehrává v hlavě a v těle?

Pokud bych odpověděla za sebe, tak ji vnímám jako takovou každodenní modlitbu - praxi, tak jako to dělá Dalajláma, který se každý den věnuje meditaci na smrt. Při ní si představuje, že opouští své tělo a přechází na druhý břeh. Takže díky této hře se stávám jakýmsi prostředníkem pro všechny ty diváky, kteří mohou v rámci vlastní vyzrálosti nahlédnout, co se s nimi jednou bude odehrávat.

Ale ráda bych odpověděla i z pohledu globálního, co se odehrává při každém představení – vždy mám totiž pocit, jako kdybych vstoupila do takové zvláštní uzavřené sféry, do které jsou uzavření i diváci. Ta propojenost spočívá v tom, že jsme najednou propojení s duchovními světy i světy zemskými. Cítím tam neskutečnou sílu provázení všech těch sfér, které se při každém představení odehrávají. Neprožívám divadelní věci jako dřív, třeba pocity trémy, strachu nebo obav. Úplně cítím, že se odehrává posvátný okamžik.
Tím, že přijmeme fungování života po životě, princip reinkarnace a věčnosti duše, tak tím přijmeme smysl fungování našeho života tady. Do té doby to pro mě právě ten smysl nedávalo.

Tím, že přijmeme fungování života po životě, princip reinkarnace a věčnosti duše, tak tím přijmeme smysl fungování našeho života tady.

K tomu slouží divadlo perfektně, ta společná chvíle, prostor i energie.

Anastasia - hra podle bestselleru Vladimira Megreho.

Ano, odehrávají se tam společné emoce. A skrze emoce jsme schopni opustit hlavu a dostat se do proudu pravého vědomí. To je to kouzlo, které divadlo nabízí.

A hlavně se díky tomu alespoň na chvíli odpojíme od internetu a telefonů.

Čas od času se nám stávalo, že někomu během představení zazvonil mobil. To jsme ještě byli schopni zakomponovat do hry. Ale v poslední hře Anastasia, která se odehrává v přírodě, to už vážně neumíme. (usmívá se) Tak máme namluvenou znělku: „Milí přátelé, divadelní hra, ve které se budete nyní nacházet, nemá signál.“ (smějeme se)

Mimochodem, tato hra je úžasná v tom, že nepropaguje žádné náboženství, ale dává jednoduchý návod na to, jak prožít život v radosti. Spočívá to v návratu k přírodě. V ideálním případě, pokud si někdo pořídí hektar půdy a začne na něm tvořit svůj rodový prostor, prostředí lásky, komunikace s rostlinami, prostředí, které zásobuje energeticky nejenom tu rodinu, ale i další generace.

Duše umí být v přírodě přirozeně šťastná.

Na podobné téma jsme vydali rozhovor s architektem Petrem Hájkem. Znáte to?

Petra Hájka znám, byl také jedním z prvních hostů Léčivého divadla, kdy si do druhé části představení zvu osobnosti různých oborů, které mohou diváky inspirovat svým pohledem na svět. Petr také konzultoval bydlení mému kamarádovi a kolegovi z divadla Mário Kubecovi. Mário žije v  přírodě, věnuje se permakultuře, zvířatům a o tom všem také našim divákům vypráví.

Co plánujete na léto, když jsou divadelní prázdniny?

V létě se věnuji prvních čtrnáct dní v srpnu dětem. Nejenom těm vlastním, ale také dětem na našem rodinném příměstském táboře Multidancecamp, který vymyslela před pěti lety naše dcera Sofie. Doménou tábora je tanec ve všech podobách, ale také lekce intuitivního herectví, arteterapie a jóga, kterým se věnuji já. Menší děti milují herecké improvizace a ty dospívající pochopily, že pomocí divadla je možné odkrýt i příčiny jejich trápení a nezodpovězených otázek. Děti jsou úžasné a inspirativní.

Je ještě nějaké téma, které vás láká ke zpracování?

Témata přicházejí pořád. Už mám v hlavě nápad, co bude další představení. Pravdou je, že tentokrát to nebude adaptace díla, ale že konečně naplním tu myšlenku, o kterou mě tehdy požádal Vladimír Vogeltanz – abych tvořila úplně své věci. Velmi toužím napsat komedii na tato hluboká témata. Už se rodí a píše se sama. Velkým podnětem k tomu je má osmnáctiletá dcera, její soužití s mým mužem a přáteli. Lidi se rádi smějí a skrze humor jsou schopni akceptovat a přijmout i vážné věci.

Program divadla: http://www.lecivedivadlo.cz/

Osobní tip Gabriely Filippi: 24.5.2017 – představení s hostem Vladimírem Mikulášem - jogínem, fyzioterapeutem fotbalové a futsalové reprezentace, který vnímá svou diagnózu ASL jako dar.

 

 

Autor článku: Barbora Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku