Co můžeme stihnout tento život? Být lepším člověkem

25. listopadu 2015

Nikdy bych nevěřila, že rozhovor o smrti bude pro mě tak příjemným povídáním. Navíc – Viliam Poltikovič, dokumentarista, autor DVD a knihy Brána smrti, má velmi příjemný hlas a dokáže láskyplně mluvit i o tématu, které je tak přirozené a přesto u nás pořád tabu.

Nedávno vyšla u nás v nakladatelství kniha Brána smrti, která vychází z cyklu vašich dokumentů o smrti. Vzal jste si docela těžké téma. Jak vás tohle téma napadlo?

Vždycky mě zajímalo, co je po smrti. Tento námět mi přitom nabídl dramaturg České televize Antonín Trš.  Skoro třináct let to tam leželo. Přestože ten nápad byl hezký a záslužný, tak ve vedení ČT převládal přístup, že bez smrti se obejdou. (smích) Když jsem byl na cestách, stejně jsem průběžně natáčel materiál k tématu.

Kdo vás v tomto tématu oslovil?

Snad nejvíc Raymond Moody. Díky němu jsem zjistil, že i moderní věda nahlíží, že po smrti to může být mnohem zajímavější. Lpíme na tomto životě, který je svým způsobem náročným očistcem. Po smrti nemusíme, ale můžeme vstoupit do reality, která je mnohem zajímavější, příjemnější, bohatší na vnímání. Vše je tam intenzivnější. Jako se nám po porodu otevřela realita, která je bohatá na smyslové vnímání a pohyb, tak podobný kvalitativní předěl může přijít, když odložíme naše tělo.

Jako se nám po porodu otevřela realita, která je bohatá na smyslové vnímání a pohyb, tak podobný kvalitativní předěl může přijít, když odložíme naše tělo.

Poznal jste nějaké příběhy o zážitcích blízkých smrti?

Jistě. Jsou velmi zajímavé. Například: Mladá žena zažila těžkou autonehodu. Najednou se ocitla mimo tělo, což bylo pro ni jako pro materialistku velké překvapení. Vstoupila do úžasného prostoru, kde se cítila jako doma. Vnímala nekonečnou bezpodmínečnou lásku. Bylo to něco nepopsatelného. Veškerý lidský cit se k tomu nedá vůbec připodobnit, jak to bylo intenzivní, silné a všeobjímající. Vnímala, jak je v tom šťastná. Jenomže po chvilce si uvědomila, že si teď užívá všeobjímající lásku, ale že sama ji během života lidem neprojevovala tak, jak mohla. Tohle uvědomění ji přimělo, že to musí odčinit, že se musí vrátit. Když viděla své zničené tělo, dvakrát zpátky se jí nechtělo. Říkala: „To jsem ještě ani nevěděla, jakou bolest pocítím!“ Ale zpátky už nemohla. Byla pár dní v komatu, lékaři pak diagnostikovali smrt, ale ona obživla. Řekli jí: „Počítejte s tím, že budete tak rok a půl – dva roky v nemocnici s následky na celý život.“ Přijala za své, že lékařům nebude odporovat. Léky schovávala do šuplíku. Tím, že zažila přítomnost nekonečné lásky, rozhodla se léčit sama a představovala si, jak ji ta láska obaluje a proudí kolem těla. Několikrát za den si dělala tyto vizualizace. A za tři měsíce šla domů bez jakýchkoliv následků. Lékaři zase koukali. Když ji k návratu přimělo jen to, že rozdávala málo lásky, jak na nás asi v takové chvíli působí vědomí toho, že jsme někomu ublížili?

A bylo ještě něco, co vás hodně překvapilo?

Ano. Zajímavé jsou zkušenosti ze sdílené smrti, kdy stejnou zkušenost zažívají přísedící, kteří jsou u lůžka umírajícího. Tito lidé vnímají, že se z těla umírající osoby oddělí jakási duchová bytost, opouští místnost a vezme vědomí těch přísedících s sebou –vstupují do jiné reality, kde vidí, že právě zemřelého očekávají a vítají jeho blízcí, dříve zemřelí (lidé i zvířata), a vnímají i rekapitulaci života zemřelého. Potom se vrátí do svých těl. Když si sdílejí zážitky, tak zjišťují, že to prožili všichni stejně. To už nejsou nemocní, ani zranění lidé, často jde o zdravotníky, sociální pracovníky, příbuzné. Nedá se to interpretovat jako halucinace. Ale neprožívají to všichni přísedící, není to pravidlem.

Jak se popisuje ta rekapitulace?

Život se promítne do sebemenších detailů, protože tam prostor a čas v našem pojetí už není. Při promítání života je člověk sám svým soudcem. Ale je zajímavé, že svůj život vidí zemřelý z pohledu lidí, se kterými ten život prožil. Takže uvidíme do detailů, co jsme v ostatních lidech vyvolali svým jednáním. Raymond Moody se tímhle tématem zabývá celý život. Jediné, co z jeho pohledu v okamžiku smrti dává smysl, je být dobrým člověkem.

Jediné, co z jeho pohledu v okamžiku smrti dává smysl, je být dobrým člověkem.

To jediné se nám zhodnotí, povznese nás a nese do lepších sfér. Když se tady k někomu chováme zle, můžeme to skrýt, ale tam to před nikým neskryjete. Tam jste s tím konfrontováni naplno a všichni to vidí. A příšerně to tíží. Jak to napravit, když už je život pryč? Co pak s tím?

Další život.

Určitě, jde jen o to, v jaké sféře. Často se vracíme a dokola řešíme to samé, nedokážeme to překlenout. 

V našem kolektivním vědomí smrt rovná se bát se, brát ji téměř jako trest...

Ono to souvisí s paradigmatem, které nastavila materialistická věda. Jsme k tomuto přístupu vychováváni. Nemluví se o smrti, odsouvá se, je to něco podivného depresivního. Člověk prostě zmizí, pohřbí ho, ale chybí kontakt s umírajícím a se zemřelým. Inspirativní přístup mají v Japonsku. Tam se na smrt připravují vědomě celý život. Například pozůstatky předků jsou součástí domácího oltáře. Berou to tak, že smrt je vyvrcholením života. Není to žádná tragédie, nic špatného, naopak, je to velice odpovědný proces, ke kterému člověk celý život směřuje. Jsou vedeni k tomu, aby tím procesem prošli soustředěně a bděle (což je i buddhistický přístup) a aby měli pořád v životě věci vyrovnané a byli schopni kdykoliv odejít. K té soustředěnosti vede celá japonská kultura: čajový obřad, bojová umění, samurajové... ti už jakoby byli mrtví. Byli vyrovnaní a smíření, připraveni odejít kdykoliv. Japonci hodně cítí odpovědnost za to, co po sobě po své smrti zanechají. Jaká energie po nich zůstane. Jestli bude prospěšná pro celek. Jde o to okamžik smrti nepropást a vědomě jím projít.
V knize Brána smrti je japonský přístup podrobněji vylíčený díky Robinu Heřmanovi, který je velký znalec – japanolog a zároveň vysvěcený mnich ve škole esoterického buddhismu Tendai.

http://eshop.maitrea.cz/

U nás jsou duše zemřelých většinou zmatené, nejsou připravené. Přijdou na to, že zemřeli, někdy až po čase, když už například vidí, že jdou do práce a někdo sedí na jejich židli, že si o něm povídají, že nezanechávají stopy, projdou zdí, rychle se přemísťují. Třeba Vladimír Sadek, autor knihy Doteky duše vyprávěl, že za ním jednou přišel druhý manžel jeho maminky, který byl materialista. Zemřel a nevěděl, co se stalo. Ptal se ho: „Co se to děje? Chvilku jsem s tvojí mámou, chvilku támhle, co to je?“ A profesor Sadek mu odpověděl: „Prosím tě, ty už jsi ale zemřel, už jsi opustil svoje tělo.“ A ten muž si to uvědomil a poděkoval mu za vysvětlení.

To mi připomíná film „Ti druzí“ s Nicole Kidman (2001, režie  A. Amenábar – pozn.red.)

Ano. To je velmi působivý film.

Mluvil jste i s lidmi, co pracují v hospicích. Obdivuju, že tuhle práci dokáží dělat.

Je úžasné, že většinou tu práci vnímají jako dar. Že dostávají mnohem víc, než co do toho dávají. V Kalkatě, v domě pro umírající, který založila Matka Tereza, jsem mluvil s německým bankovním úředníkem, který jel do Indie na dovolenou. A už tam zůstal. „My to chceme dělat, tu práci potřebujeme,“ říkal mi.
Sestry z našeho hospice mi vyprávěly, že lidi, kteří jsou se životem smíření, odcházejí klidně. Ti, co měli život rozhašený, chovali se ne zrovna nejlépe, tak umírají těžce, nemůžou odejít snadno. V okamžiku odchodu smířeného člověka ty sestry nebo i někdo z rodiny prožívají něco krásného. Jak se otevře brána do jiné dimenze, tak je prostoupí úžasný klid; něco nepopsatelně krásného. Jako kdyby se třeba rozsvítily tisíce svíček. To v nich zanechá zážitek na celý život. Bolest ze ztráty přijde až po čase. A rozhodně doporučují doprovázet svého blízkého na poslední cestě, být s ním. Často dojde i k vyjasnění různých momentů, k usmíření a duši odcházejícího se odlehčí. Navíc být s někým v tak intimní silné chvíli - takových příležitostí v životě moc nemáme.

Jak se otevře brána do jiné dimenze, tak je prostoupí úžasný klid; něco nepopsatelně krásného.

Jak změnit zažité modely, které o smrti a umírání u nás kolují?

Člověk by měl být otevřený. Proč by věci měly být jen tak, jak mi říkají a jak se většinou chovají druzí, když jsem to sám neprožil? Zbytečně pak dochází k tomu, že se před něčím a někým uzavírám. Nedokážu pochopit druhé, protože mají jiné vidění světa. Tibeťané mají třeba vzdušný pohřeb, kdy rozsekají tělo zemřelého a nechají ho dravcům. Mají jiný přístup lpění na těle než my. Oni naopak vnímají tu jednotu, že jsme součástí celku a to, co nepotřebuji, odevzdám. Mají tělo recyklovat dravci, červíci, nebo oheň? A právě Tibeťané mají jeden z nejlépe propracovaných konceptů procesu smrti.

Když dokážu vidět a přijímat věci otevřeně, bez dogmat a přejatých modelů, kdy vše je možné a záleží jen na mé zkušenosti, tak mě svět začne těšit, jak je rozmanitý. A uvědomuju si svobodu volby. Není nic, co by nešlo. Lidi mají rádi jistoty, bojí se jít dál než za to, co znají. Ale všechny ty jistoty jsou stejně iluzorní.

Jediná jistota je smrt, že?(smích)

Té se nevyhneme. Čím víc se pustíme zažitých schémat, tím víc nám vstoupí něco nového do života.

Přijde mi, že čím míň se bojíme smrti, tím míň se bojíme života.

Když víte, že nemáte co ztratit, tak jednáte svobodně.

Co bychom lidem mohli doporučit k tématu?

Např. Tibetská kniha mrtvých dost podrobně popisuje proces umírání a smrti. Je to náročnější kniha. Do srozumitelnější formy ji převedl Sogjal-Rinpočhe ve své Tibetské knize o životě a smrti. Doporučuju každému si ji přečíst. Jsou tam i jednoduché, ale účinné příklady meditace a jak pracovat s myslí. Vše se dá ovlivnit a zúročí se to právě i v procesu umírání.
A hodně zajímavého a inspirujícího od mnoha odborníků je právě v nové knize Brána smrti. Jsou tam informace, které se už do stejnojmenného seriálu nedostaly.

TIPY:

Viliam Poltikovič - BRÁNA SMRTI 
Viliam Poltikovič - BRÁNA SMRTI (DVD)

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku