Duše není prasklá pneumatika

23. ledna 2013

Každý v sobě máme skryté kvality a talenty, které nás činí jedinečnými. Jde jenom o to je objevit. Jaroslav Simon, kouč, psycholog a lektor semináře Hledání povolání, patří mezi ty, kteří se s námi vydávají je hledat a tím objevit sebe sama. A jak je to s tím „autoservisem pro duši“? Přečtěte si!

Pane Simone, čím jste chtěl být, když jste byl malý?

(přemýšlí) Neměl jsem žádné konkrétní přání, žádný sen. Spíše až v pozdějším věku, na střední škole jsem si začal uvědomovat, že obor, který jsem studoval, se s tím, co mě oslovuje, poněkud míjí.

Co jste studoval?

Několik členů naší rodiny pracovalo na železnici a líbilo se jim tam, tak jsem šel studovat Střední průmyslovou školu železniční. Kdybych pokračoval po této cestě, byl by ze mě výpravčí. Jenže mě daleko více bavila psychologie a filosofie, tak jsem se jí věnoval ve volném čase a čistě ze zájmu. Tenkrát mě nejvíc oslovil filozof Seneca tím, že se zabýval otázkami praktického, skutečného života, nikoliv něčím abstraktním. Dnes bychom ho spíše nazvali psychoterapeutem než filozofem.

Na vojenské škole jsem se dostal víc k psychologii, ale představa, že bych pracoval jako psycholog v poradně, který vyplňuje a následně vyhodnocuje kopu testů a dotazníků, mě absolutně nelákala. Nicméně zájem o psychologii přetrvával, tak jsem ji potom vystudoval na druhé vysoké škole a tento zájem se teprve postupně profiloval

Moje úvodní otázka nebyla tak zcela bez záměru. Pracujete totiž jako kouč a psycholog pomáhající lidem s hledáním povolání...

Otázka povolání je jedním z témat, kterým se ve své praxi věnuji. Navíc ne všichni klienti, kteří ke mně přicházejí, hledají to své „povolání“; mnohdy se nacházejí v situaci, kdy právě skončili v jedné práci a chystají se brzy začít v nové. Nebo svou práci mají a mají ji rádi, ale chtějí si ji například lépe zorganizovat. Všichni tedy nehledají přímo povolání.

Jaký je tedy rozdíl mezi „prací“ a „povoláním“ tak, jak to chápete vy?

Nerad bych zde  slovíčkařil, protože jde o pojmenování skutečnosti, kterou každý z nás může vnímat, nazývat a také definovat různě. Jde  o to vnímat rozdíl na jedné straně mezi tím, co děláme jako svou práci, která nás buď baví nebo tak úplně nebaví, ale moc o ní nepřemýšlíme, protože nám přináší, dejme tomu, finanční zajištění a s tím také určitý životní standard, a na straně druhé mezi tím, co děláme takříkajíc naplno, s celou svou duší.

Je to něco, pro co jsme se narodili nebo v čem jsme se našli...

 Je to něco, pro co jsme se narodili, v čem jsme se našli nebo k čemu jsme ve svém životě směřovali... Povolání je zkrátka něco, v čem realizujeme sami sebe, své kvality a nadání.

Tedy něco jako poslání?

(přemýšlí) Se slovem „poslání“ je to podobné, každý ho vnímáme jinak.  Pro mě v sobě nese skrytý význam nějakého úkolu, který je potřeba splnit. Slovo „poslání“ mně osobně zní trochu direktivně: „Někdo vás poslal a vy teď máte poslání...!“

(odmlčí se) V tomto smyslu má ale podobný nádech i slovo „povolání“: „Jste po-volán...“ Cesta povolání je cestou po volání... A pak je také otázka, kdo (zdůrazní) vás sem poslal nebo povolal, kdo vás volá...  Pokud bychom řekli, že nás volá Bůh, a pokud Bůh je v každém z nás, pak se dá říct, že to, kdo nebo co nás volá, není nic vnějšího, ale Bůh v nás. A to božské v nás je naše vlastní duše.  Pokud následuji její hlas, jdu vlastně sám za sebou, jdu k sobě. Takže jdu k Bohu i k sobě.

Jde tedy o to poznat sám sebe... Dobře se poznat.

Rozhodně. A když se vrátíme k povolání, to, co s klientem hledáme, nesouvisí s vnějším trhem práce nebo konkrétní pracovní pozicí;  hledáme vnitřní kvality samotné. A jakmile je najdeme a pojmenujeme, potom hledáme způsob, jak je naplnit. Čili nejdříve jdeme skutečně dovnitř, do sebe a až potom ven, kdy se snažíme najít, v jakém kontextu a jakým způsobem své talenty realizovat a naplnit.

Na začátku jste zmínil, že také ne všichni klienti, kteří za vámi přijdou, své povolání skutečně hledají. Jak se pozná ten, kdo ho opravdu chce najít?

Někdy to může celkem brzy a jasně vyplynout z rozhovoru. To jsou případy, kdy klient velmi dobře ví, co chce a co nechce; například se nechce pouštět do hlubokých cest dovnitř sebe, ale  potřebuje motivovat nebo dodat odvahy v novém projektu, který právě začíná. Protože pokud se někdo skutečně rozhodne hledat své skryté talenty, existuje předpoklad, že to trvá delší dobu. Někdy se  podaří velký objev třeba už na prvním  sezení, to  ale není pravidlem a nelze s tím dopředu počítat. 

Někdy je  součástí cesty i to, že nevíme, co nebo kudy dál.

 V dnešní uspěchané době jsme netrpěliví a chceme všechno hned. Tak je to i s povoláním, nejraději bychom měli výsledky okamžitě. Avšak při hledání povolání pracujeme se svou duší. A duše není prasklá pneumatika, kterou dáme do autoservisu a druhý den si ji vyzvedneme opravenou... Někdy je  součástí cesty i to, že nevíme, co nebo kudy dál; že v daném okamžiku nevíme co dělat, a třeba se i nic dělat nedá a my musíme čekat.

Některé procesy potřebují čas. Naše duše potřebuje svůj čas. Takže na vaši otázku bych odpověděl, že ten, kdo chce skutečně najít povolání, musí mít dostatek  trpělivosti. Ale to platí pro jakoukoliv práci na sobě.

Několikrát jste řekl zaslechnout hlas duše... Kdy k nám promlouvá? A jak poznat, že je to právě ona, kdo k nám mluví?

Například tak, že to, co děláme, nás baví, oslovuje nás to a má to pro nás nějaký význam. Ale někdy to může být tak, že si myslíme (zdůrazní), že nás něco určitého bude bavit a naplňovat. Můžeme si vytvořit určitou představu snu, ke kterému se upneme a který pro nás představuje opravdu hluboké naplnění. Zádrhel je potom v tom, že onen sen nevzešel přímo z našeho srdce, ale je vytvořený více rozumem a je iluzí... Protože ji ale máme rádi a investovali jsme do  ní hodně energie, může v nás tato představa vytvářet hodně intenzivní pozitivní pocit. Takže to cítíme pozitivně, myslíme si, že je to hlas duše, ale on je to hlas rozumu.

Anebo je naše představa správná a skutečně odpovídá volání naší duše, ale má kolem sebe vytvořenou síť představ, které  jí dávají negativní zabarvení  Tak mi jedna klientka poté, co jsme vystavěli její povolání, řekla: Ano, cítím to správně a moc se mi to líbí, ale trochu mě u toho bolí srdce... Pak je tedy otázka, co tuto bolest na srdci vyvolává. Někdy můžeme být na dobré cestě, ale protože z ní máme negativní pocity, nevíme o tom, že to je správná cesta, a tak hledáme jinou.

V této práci nevystačíme jen s něčím, co nás baví. Musíme jít ještě hlouběji a ptát se, co nás baví na tom, co nás baví. Například někoho baví komunikace s lidmi; všichni rozumíme, co tento pojem znamená, pro nalezení svých vnitřních kvalit pro naše povolání se ale s touto odpovědí nespokojíme. Musíme se ptát co (zdůrazní) nás na komunikaci s lidmi baví. Je potřeba jít hlouběji a hlouběji, abychom se dostali co nejhlouběji to jde. Poklad leží až na dně.

Začneme-li tedy v sobě pátrat po svých skrytých kvalitách se záměrem přivést je do svého života, vlastně tím pracujeme na rozvoji sebe sama.

Ano, jenom je potřeba dát si pozor, abychom od hledání toho „pravého povolání“ pro nás neočekávali příliš; abychom si ho nepostavili na piedestal. Tím sami sebe dostáváme pod tlak a vytváříme si očekávání,  že hledáme „něco vznešeného, hluboce duchovního a velkolepého!“ A tímto obrazem svého povolání se od něho i sami odřezáváme, protože tím se stává pro nás většinou nedosažitelné.

Nemusíme svým povoláním zachraňovat svět. Stačí zachránit sebe sama.

To, v čem se realizuje naše duše, často může být docela obyčejné zaměstnání; obyčejné z vnějšího pohledu ve smyslu, že nás neproslaví ve světě ani si jím nevyděláme spoustu peněz, ale bude naprosto jedinečné, protože nás bude naplňovat a my v něm realizujeme sami sebe. Ty největší věci jsou často zcela obyčejné. Nemusíme svým povoláním zachraňovat svět. Stačí zachránit sebe sama.

Z toho ale trochu vyznívá, že nejdůležitější je přístup, jaký máme k tomu, co děláme, než samotná práce, jakou vykonáváme.

Do jisté míry to tak skutečně  je; na jednu stranu je vlastně úplně jedno, co člověk dělá, pokud to dělá rád. Mohu být „jenom“ obyčejným prodavačem květin, ale když to budu dělat s láskou a celým svým srdcem, nejenom že to naplní můj život, ale ještě to potěší i ostatní.

Je rozdíl, když se na zákazníky mračíte a dáváte všem kolem sebe najevo, že vás vaše práce nebaví, nebo když se na ně hezky usmějete a uvážete jim květinu s radostí a vnitřním pocitem naplnění z něčeho, co dává smysl. Vlastně svou práci prodchnete duchem, produchovníte. A to lze realizovat i v práci na veřejných záchodcích.

Tímhle jste ale teď naprosto shodil všechno, co jsme o povolání dosud řekli...! (smích)

(směje se) To ano, protože to tak skutečně je! Buď tedy můžeme to své „povolání“ systematicky usilovně hledat, anebo se můžeme na veškeré hledání a povolání vykašlat a jednoduše změníme přístup ke své současné práci. Tím však neříkám, že je to  jednoduché. Vyžaduje to určitou práci na sobě, v oblasti duchovního rozvoje řekněme, protože je k tomu zapotřebí lásky a vědomého přístupu. Ale potom může být v podstatě jakákoliv práce „osvícenou“.

Znám řadu lidí, kteří z nejrůznějších důvodů, nečastěji existenčních, nemohou naplnit své povolání, a tak chodí do zaměstnání, které je živí, a tomu, co je naplňuje, se věnují ve volném čase...

... ano, to je ještě další možnost...

... ale jednou může přijít okamžik, kdy už to z nejrůznějších důvodů dál takto kombinovat nemohou. A tehdy se rozhodnou všechno vsadit na jednu kartu, vrhnout se naplno do toho, co je naplňuje. Čímž ovšem mohou dát všanc svou existenci.

Podle mě jsou dobré obě varianty. Jak ta jít za svým snem a udělat všechno pro to, aby se naplnil, tak i ta být v práci, která mi vydělá na nájem, a své povolání realizovat mimo ni. Na jedné přednášce, kterou jsem u vás měl, se přihlásil jeden pán a téměř omluvně říkal: ,Víte, čtrnáct let pracuji na úřadě, což je trochu nudná práce, která mě moc nebaví, ale mám tam svůj klid a už to znám... Ale cvičím jógu a to mě hodně uspokojuje! A tak se tady trochu stydím, protože všichni, kdo jsou tady, hledají to své povolání, ale já jsem takhle spokojený a nic na tom měnit nechci... ´

Ale o to právě jde: Proč by to mělo být jinak, když je takhle spokojený?! Dobře, na živobytí si vydělá v práci, která ho nikterak hluboce duchovně nerozvíjí, kterou ale dělá poctivě, a pak se ve volném čase realizuje v józe. Není nikde psáno, že své povolání musíme realizovat v práci.  

Což zní hezky, ovšem pokud je splněna jedna základní podmínka: že ten volný čas na realizaci zbývá...

Samozřejmě! To je potřeba si ohlídat a případně upravit, například zkrátit úvazek. Důležité je neustále si připomínat, že tak, jak nejsou dva lidé na světě stejní, tak není stejná ani jejich cesta hledání a realizace  povolání. Je to vysoce individuální, proto není dobré  se s někým srovnávat. Někdo své vnitřní kvality a kontext, ve kterém je chce rozvíjet, objeví téměř okamžitě a stejně rychle také udělá změnu.Někdo jiný postupuje pomaleji.

A někdo dokonce může zvnějšku i z pohledu sebe sama budit dojem, že vnitřně stagnuje, i když to tak ve skutečnosti vůbec nemusí být. A pro někoho může být nejlepší se žádným povoláním nezabývat. Každý máme svoji jedinečnou cestu. A netušíme, jaké plány s námi má náš Osud. Proto je dobré jít si svoji cestou. A mít ke své cestě respekt.

Náš tip:

Rádi byste nahlédli na to, kudy vede Vaše cesta? Jaké je to Vaše "poslání" a jak ho skloubit do svého "povolání"? Nejbližší Jarinův seminář je 8. dubna - přijďte. Nebo se podívejte na kompletní seznam workshopů Jarina Simona, které u nás v Maitrei má, a vyberte si, který Vám nejvíc padne.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

ŽIJTE SVÉ SNY!

12.-9.11.2017

Hlasové workshopy

19.11.2017-18.3.2018