Exprese místo deprese!

7. května 2019

Když jsme se setkaly přes počítačové obrazovky, bylo v Kalifornii dopoledne a Nina Wise na klíně třímala svou fenku Lilly. Usmívala se doširoka a byla svou spontánností, upřímností a otevřeností nakažlivá. Uměním improvizace léčí dnešní hektický svět, který ji chvílemi, jak vypráví, dohání k slzám. Seznamte se skrze následující řádky s učitelkou dharmy a zakladatelkou Pohybového divadla, která navštíví Maitreu v červnu, aby skrze víkendový workshop předala kus jejího umění žít i nám tady v Čechách.

Nino, zasvětila jste celý váš život divadlu a performance. Odkud se vzala taková vášeň, která neustále trvá a vyvíjí se?

Začala jsem kariéru jako tanečnice. Moje vlastní praxe byla zpočátku velmi fyzická, zakořeněná v pohybu. Odehrávalo se to však v době, kdy se pomalu rozvíjel postmodernismus. Namísto práce s velmi explicitními choreografiemi typu „jedna, dva, tři… póza“ jako v baletu, se objevily způsoby napodobování běžného pohybu, třeba chůze po chodníku. My, tanečníci, jsme vyrazili někam do ulic nebo do kavárny a sbírali jsme gesta, která normální lidé používají. Pak jsme přišli do studia a spojili ta gesta dohromady v příběh. Bylo to mnohem více založené na normálním životě a experimentu. Měla jsem svým způsobem velké štěstí, že jsem se vzdělávala ve své kariéře právě v době, kdy celý tento nový proud začal. Opravdu jsme se učili používat tělo zcela novým způsobem. Když jsem se pak začala více zajímat o storytelling (vyprávění příběhů), měla jsem celý tento výzkum gest k dispozici. A to opravdu dělá moji práci unikátní.

Zároveň improvizaci neberete jako intelektuální proces, ale spíše následujete hlas shůry. Měla jste k tomu vždy takový přístup?

Neřekla bych, že intelekt nezapojuji. Spíš se snažím vnímat a zapojit všechny složky – tělo, intelekt i spiritualitu. Pokud je separujeme, vzniká problém. Spousta lidí ani nemá ponětí, co dělat se svým tělem. Je to pozoruhodné. Tudíž moje forma učení, jak ji vnímám, je celkem unikátní, velmi silná a transformační. Pokud povídáme příběh, můžeme ho podat několika možnými způsoby jako například „dnes musím jít na krevní testy“ (pozn. předvádí přitom dramatickou scénku, jak se injekce blíží k žíle). Naše sebevyjádření v tu chvíli může být mnohem více terapeutické a také větší zábava.

„Spíš se snažím vnímat a zapojit všechny složky – tělo, intelekt i spiritualitu. Pokud je separujeme, vzniká problém. Spousta lidí ani nemá ponětí, co dělat se svým tělem.“

Kromě etiky pohybu jste studovala i náboženství. Byla jste už tehdy zvědavá v oblasti duchovna?

Bylo to období šedesátých let ve Spojených státech, kdy se lidé velice začali zajímat o spiritualitu i částečně kvůli psychedelikům, při kterých měli neobyčejné zážitky. Stejně tak i mě pohltilo poznání vědomí a duchovna. Netáhlo mě ani tolik formální náboženství jako spíš to, co se skrývá za ním. Připadalo mi, že existuje velmi přímá návaznost mezi spiritualitou, tancem, vyprávěním příběhů a sebevyjádřeními. Když se podívám do nejhlubší historie lidstva, první taneční pohyby vyjadřovaly pohyb slunce, hvězdy, déšť. Tehdejší vyprávění příběhů propojovalo ruku v ruce denní život s duchovní rovinou.  Přijde mi, že pracuji dál v tradici těchto starodávných způsobů.

Šla jste na to nejprve taky skrze drogy?

Myslím, že už jako dítě jsem se přirozeně o spiritualitu zajímala. Následně v dospívání jsem měla zkušenosti s LSD a dalšími psychedeliky a zkrátka mi to zcela otevřelo úplně nové vnímání světa. Nechtěla jsem ale užívat drogy, přála jsem si spíš pochopit, o čem mé zkušenosti byly. Když mi bylo asi třiadvacet, začala jsem meditovat, zajímat se o buddhismus, otevřelo se mi obrovsky obsáhlé učení, které mi dalo metodologii i pochopení pochodů mysli.

„Když se podívám do nejhlubší historie lidstva, první taneční pohyby vyjadřovaly pohyb slunce, hvězdy, déšť. Tehdejší vyprávění příběhů propojovalo ruku v ruce denní život s duchovní rovinou.“

Jaký měl buddhismus dopad na vaši kariéru a osobní život?

Nina Wise

Dřív jsem o něm nemluvila. Nechala jsem si své duchovní učení od práce oddělené. Bylo pro mě těžké artikulovat, jak moc se vzájemně oba světy ovlivňují. Dnes už se ale věnuji performance padesát let, takže se za ty roky řada věcí usadila a jsou více jasné. Tím, že medituji, si velice rychle uvědomím, co se děje v každém okamžiku. Zachycuji momenty jinak než ostatní lidé, kteří například drobnostem nevěnují pozornost. Pro mě, jakožto improvizátora, je to neskutečně cenné. Cítíte tělo, můžete poslouchat jeho impulsy, zároveň vnímáte, odkud vychází světlo, co se odehrává ve vašich myšlenkách. Máte tím pádem tuto celou snůšku nástrojů k dispozici, což vás pak velice snadno vede ke spontánnosti. Je tu i další úroveň, například když jdete hlouběji do meditační praxe, absolvujete kratší nebo delší soustředění s dobrými učiteli, začnete mít díky tomu velmi hluboké vhledy o životě, smrti, utrpení, nepodmíněnosti. Tudíž jako vypravěči příběhů máte šanci vidět mnohem hlouběji. Není to tak, že bych předávala buddhistické učení, když hraji, ale mám vhledy, které můžu následně odhalit ve svém storytellingu. Mám mnohem větší platformu, o čem vyprávět kromě toho, že jsem vypila zelené smoothie a dala si kafe. Vidím mnohem hlouběji do přirozenosti dané reality.

Jak dnešní doba ovlivňuje vnímání divadla a storytellingu. Jsme naučení něco neustále produkovat, vytvářet, splňovat termíny. Máme ještě prostor pro vlastní kreativitu?

Všimla jsem si, že lidé v současné době neumí být expresivní. Nezpíváme, netancujeme, většina lidí se nedokáže uvolněně vyjádřit. Všichni se stáváme příliš technologičtí. V našem potenciálním duchovním čase se zabavujeme facebookem, díváním se na ostatní lidi, jak zpívají, pouštíme si tříminutová videa, ale příliš se nehrneme do vlastního sebevyjádření. A přitom jde o neuvěřitelně léčivý, zábavný a povznášející pocit. Učím mnoho workshopů, ale ten, který chystám v Praze, bude opravdu o tom setkat se vzájemně jako lidské bytosti. Nezáleží na tom, že se sejdou lidé různého věku a schopností. Budeme vzájemně hledat cesty, jak si společně hrát a jak vyjádřit kvalitu lidské svobody. Každý se po takovém setkání cítí mnohem lépe.

„Všimla jsem si, že lidé v současné době neumí být expresivní. Nezpíváme, netancujeme, většina lidí se nedokáže uvolněně vyjádřit. Všichni se stáváme příliš technologičtí.“

Co je podle vás tou největší překážkou, abychom se dokázali svobodně vyjádřit?

Lidé jsou velmi silně podmíněni společností a kulturou, která je obklopuje. Je jedno, zda česká kultura nebo kalifornská, i adolescentní kultura. Existuje zkrátka spousta nevyřčených dohod, jak do jisté kultury zapadnout. V dřívějších kulturách se například lidé scházeli a společně zpívali. To už se dnes komunitně takřka neděje. Zrovna dnes ráno jsem poslouchala rádio a rozplakala mě zpráva, že počet sebevražd u teenagerů stoupl na sedmdesát procent. Hovořili o tom, že se mladí čím dál více potýkají s depresemi. Pomyslela jsem si - samozřejmě, že jsou v depresi! Podívejte se na to, jak žijeme. Doba je dnes tíživá, bereme antidepresiva a různé pomocné pilulky. Klimatická změna je děsivá a jediné, o co se lidé zajímají, jsou peníze, a jak úspěšná je jejich práce. Přitom nikdo nemá čas na přátele. Máme příliš ambicí vydělávat, mít lepší dům a to vyžaduje neskutečné úsilí, všichni tráví čas na počítačích. To je ta největší překážka. Otázkou proto je, jakým způsobem můžeme udělat krok zpátky a rozpoznat, co skutečně přivádí do života pohodu. A následně na to konto skutečně učinit závazek vůči sobě. Nikdo nám totiž nepřikazuje – netancuj, nezpívej. Nikdo nás nezamyká uvnitř domů. My sami trávíme dobrovolně denně sedm hodin na facebooku. Tudíž my sami musíme najít vůli to změnit, nikdo jiný za nás víc neudělá.

Třeba můžeme vypnout na víkend počítač a přihlásit se na váš workshop.

A pak si řeknete dobrá, už rozumím tomu, co musím změnit, abych udělala dobře nejenom sobě, ale světu jako takovému. Tolik lidí je dnes na antidepresivech, slýchávám to stále dokola. Když přichází na můj seminář, děláme cviky na zahřátí i uvolnění a během pár minut mají energii zpátky, svítí jim oči a jsou radostní. Nemám instantní řešení na štěstí, které zalejete jako polévku a je to. Vidím ale to, že lidé přijdou na seminář a po několika hodinách společné práce, někdy až pozdě večer, vycházejí ze dveří s tanečními kroky a s rozzářeným obličejem. Celý organismus se jim přeladí. Myslím, že bychom měli věnovat více pozornosti našim potřebám. Lidé pijí zdravá smoothie, chodí běhat, navštěvují posilovny, ale všichni jsou i přesto v mizerném rozpoložení. Nejsou uvolnění, nezpívají, netančí, neumí se vyjádřit. Nevím, jak je to u vás v Praze, ale ve Spojených státech je to hrůza.

„Nemám instantní řešení na štěstí, které zalejete jako polévku a je to. Vidím ale to, že lidé přijdou na seminář a po několika hodinách společné práce, někdy až pozdě večer, vycházejí ze dveří s tanečními kroky a s rozzářeným obličejem. Celý organismus se jim přeladí.“

Mám zkušenost z Prahy, kde jsem pracovala v médiích jako moderátorka, a můžu vám potvrdit, že jsem toho šíleného života a tempa byla taky součástí, než mi zkolabovalo tělo…

Je těžké najít rovnováhu. Byla jsem teď šest týdnů v New Yorku a užila jsem si to. Nevadí mi velká města a setkání s tamními umělci, ale něco tomu chybělo. Spousta rozhovorů byla o kariéře, jak se jim daří, že mají skvělou práci, úspěchy atd. Pomyslela jsem si, jak je úžasné, že se těm hercům daří, ale zároveň jsem v tom postrádala větší životní hloubku. Ano, život je o práci, i o té umělecké práci, ale musí být v rovnováze. Ve výsledku nezáleží, jestli obdržíte Nobelovu cenu nebo ne. K čemu to je, pokud nepomáháme lidem, nebo nepřinášíme světlo do společnosti a jsme z toho navíc nemocní…?

„Ve výsledku nezáleží, jestli obdržíte Nobelovu cenu nebo ne. K čemu to je, pokud nepomáháme lidem, nebo nepřinášíme světlo do společnosti a jsme z toho navíc nemocní…?“

Sebevyjádření a duchovní praxe pro vás, kdo nemáte čas.

Stalo se vám, že by někomu váš seminář přetočil život naruby?

Spíš se mi stala opačná zkušenost. Měla jsem výborného studenta na týdenním semináři. Měl velice lukrativní práci a po workshopu se do ní nemohl týden vrátit. Bylo to pro něj příliš děsivé ve smyslu převrácení žebříčku hodnot. Pak se sice do práce vrátil, ale už se mnou nikdy nestudoval. Nedokázal to. Nemám žáky, kteří by po seminářích dávali výpovědi, spíš se naučí mé techniky a zapojí je do každodenních situací a práce. Měla jsem ale ženu, která říkala, že rozdělila svůj život na období před Ninou a období po Nině. Že to na ni mělo velký dopad. Myslím, že to lidi dokáže pozitivně ovlivnit.

A co od vás na workshopu s názvem Konečně žiju! – Staň se umělcem svého života, kromě již zmíněného čekat?

Dáme si nějakou meditaci, trénink pohybu, pohybové hry a nemusíte být tanečníkem, abyste to zvládli. Provedu vás i velice příjemnou dlouhou protahovací sekvenci, nějakým zpíváním, improvizací. Budeme se věnovat i vyprávění příběhů a hrám na sebevyjádření, a to ve dvou i v celé skupině. Je to legrace.

„Když se někdo uvolní, je to nakažlivé a každý to vidí.“

Když jdete na scénu, málokdy tušíte, co se bude dít. Vaše improvizace spočívá v kouzlu okamžiku. Překvapujete na pódiu stále sebe sama?

Totálně. Mám myšlenku nějaké struktury představení i o čem příběh bude. Ale jak moc budu používat výšku hlasu, jak se budu hýbat, co přijde - to nechávám na impulsech těla. Je to vždycky překvapující a pro mě nejzábavnější věc na světě. Když se někdo uvolní, je to nakažlivé a každý to vidí. Například dnes jsem se snažila zaparkovat na své místo a stála tam paní, která telefonovala a blokovala mi cestu. Než abych jí nervózně ťukala na okýnko, pomyslela jsem si, že zkrátka v autě minutu posedím a zamedituju si. Ona samozřejmě po chvíli zpozornila a uvědomila si, že mi překáží. Gesty se začala omlouvat a popojela, abych mohla zaplout na mé místo. Celá situace proběhla bez agrese. Usmály jsme se na sebe a bylo. Proto i skrze mé workshopy můžete najít způsob, jak nechat proudit emoce, jak se propojit, jak v klidu a autenticky čelit trablím, ve kterých se dnešní svět nachází. Je to vaše osobní rozhodnutí, jak budete v životě reagovat, které má však kolektivní dopad. Děláte to pro lepší svět. Pro dobro každého.

 

Akce lektorky v Maitrea: https://seminare.maitrea.cz/nina-wise

Autor článku: Lenka Nechvátalová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

ŽIVOT VE SVÝCH RUKOU II.

15. – 17.11.2019

Radikální upřímnost

2. – 3.11.2019

Život ve svých rukou I.

12. – 15.9.2019