I divoká mysl může být mapou!

15. června 2016

„Celá západní psychologie je postavená na tom zaměřovat svou pozornost na problém! Jakmile jde o zraněný nebo roztříštěný stav nás samých, tam si býváme jisti. Co ale naše skvělé a kreativní aspekty nás samých, které v sobě zahrnují veškerý náš potenciál coby tvořivých lidských bytostí?“ říká Bill Plotkin a vlastně tím prozrazuje, jak vznikla jeho poslední kniha Divoká mysl.

Bille, vaše práce ve vašem oboru nám připomíná, že my, lidi, jsme součástí přírody. Bylo tohle důvodem k napsání vaší poslední knihy Divoká mysl? Připomenout nám naši celistvost?

Ano, dalo by se říct, že to je hlavní záměr téhle knihy; připomenout nám naši jednotu a také celistvost naší duše. Jak její jednotlivé části fungují a jaké vztahy díky tomu vytváříme s ostatními. Kniha rozšiřuje původně Freudův pohled na části lidské psychiky, které podle něj byly pouze tři: id, ego a superego. Tenhle pohled je ale velmi stručný a neposkytuje nám vůbec žádné vysvětlení našeho vztahu k vlastnímu lidskému druhu a ke světu obecně.

Proto o knize Divoká mysl často říkám, že to je mapa pro pohyb v krajině lidské psychiky. A záměrně používám slovo krajina, protože tohle slovo jasně odkazuje na přirozenost naší duše, která je daleko víc součástí přírody než lidského světa.

Co tedy pro vás znamená divoká mysl?

Když říkám divoká, primárně myslím přirozená. A čím dál tím víc se potvrzuje a ukazuje jako pravdivé, že ve spoustě aspektů naše západní kultura velmi potlačuje ty prvky naší duše, které jsou naprosto přirozené a se kterými jsme se jako lidské bytosti narodili. Toto potlačování ale velmi limituje naši schopnost být plně lidskou bytostí, jednat kreativně a efektivně, používat imaginaci a dělat potřebné změny, zvlášť v dnešní době. Potřebujeme mít dobré zdroje na to, abychom mohli být efektivními tvůrci změn v současném světě.

Potřebujeme mít dobré zdroje na to, abychom mohli být efektivními tvůrci změn v současném světě.

Takže tato „příručka“ definuje naše přirozené zdroje, se kterými jsme se narodili, které ale máme v sobě dost často potlačené a nevyvinuté.

Jak tato mapa pro pohyb v krajině lidské duše vypadá?

Je to třídimenzionální mapa propojující lidskou duši spolu s univerzálním matrixem v podobě sedmi základních směrů. Čtyři základní směry (jaké známe z geografie: východ, jih, západ, sever, pozn.red.) v horizontální rovině a směr nahoru a dolů a střed v rovině vertikální. Čtyři základní směry v horizontální rovině odpovídají čtyřem základním fasetám našeho Já (Self), což je jenom jiné pojmenování naší přirozenosti. A právě v těchto čtyřech horizontálních „směrech“ se skrývají naše primární zdroje.

mapa Divoké mysli Billa Plotkina

V rovině vertikální najdeme takzvané transpersonální dimenze naší bytosti. Směr nahoru odkazuje k té božské, neduální části (Spirit), směr dolů odkazuje k tomu, co řada tradic nazývá Duší nebo také naším Vnitřním Géniem. A základní vztah mezi Duchem a Duší je také naším velkým zdrojem.

Na cestě duchovního rozvoje se často setkávám s negativním přístupem k našemu egu. Osobně si myslím, že to je spíš otázka nepřesného pojmenování – když už něco řešit, tak nikoliv „ego“, ale „zraněné ego“. Jak to vidíte vy?

Přesně jak říkáte; a ani pro mě není ego nevyvinutou, nezralou, problematickou částí naší psychiky, která nám akorát dělá problémy. Pro mě to je zkrátka taková část naší duše, která si je vědoma sama sebe. Je to naprosto přirozená a nutná část lidské duše. A jedním z velmi důležitých kroků na cestě lidského vývoje je kultivovat a rozvíjet naše ego do jeho zralé podoby.

Odráží se tento váš postoj i ve vaší mapě lidské psýché?

Rozhodně. Speciálně čtyři základní části naší duše ve čtyřech hlavních směrech (sever, jih, východ, západ), jsou nutným zdrojem toho, aby se naše ego vyvinulo a stalo se zralé. A díky tomu mohlo navázat zralé vztahy se všemi částmi naší celistvosti včetně Ducha a Duše. Takovému egu říkám vědomé ego; protože má ke všem těmto zdrojům vědomý přístup.

Takovému egu říkám vědomé ego; protože má ke všem těmto zdrojům vědomý přístup.

Motiv kruhu jste pro svou mapu použil záměrně?

Ano, protože kruh je univerzálním symbolem jednoty a celistvosti. Všechno, co existuje, kruh zahrnuje, jediná část není vyloučena. Kruh je tedy ideálním symbolem i naší vlastní lidské celistvosti.

(zamyslí se) Pro mě jako pro psychologa bylo zajímavé sledovat, když tato mapa během posledních dvaceti let postupně vznikala, že když lidé mezi sebou mluví, tak velmi často zmiňují a mluví z pozic zraněných částí své psychiky. A nejenom lidé; celá západní psychologie je postavená na tom zaměřovat svou pozornost na problém! Jakmile jde o zraněný nebo roztříštěný stav nás samých, tam si býváme jisti. A i tyto základní aspekty se dají vložit do mapy naší duše, ze které pak dostáváme známé zraněné vnitřní dítě, vnitřního kritika, naše závislosti a to, čemu hlubinná psychologie říká naše stíny.

Tyto aspekty skoro všichni známe. Začal jsem se tedy ptát: „Dobře, zraněné potlačené části máme. Jaké jsou ale ty skvělé a kreativní aspekty nás samých, které v sobě zahrnují veškerý náš potenciál coby tvořivých lidských bytostí?“ To mě velmi zajímalo.

Jaké jsou tedy naše přirozené, neroztříštěné a nezraněné aspekty naší celistvosti, naše zdroje, které v mapě umisťujete do čtyř základních směrů?

Na severu to je vyživující pečující dospělý, na jihu divoký domorodec, aspekt na východě je neviňátko nebo také mudrc a na západě múza nebo zamilovaný. Toto jsou obecná pojmenování pro aspekty naší duše společné každému z nás! Jak v té zdravé, tak v té zraněné podobě. Každý, kdo si přečetl jejich charakteristiku, řekl „No jo, vlastně, to u sebe znám...“

Ke zraněným částem naší duše je ale zapotřebí říct, že vznikly proto, aby nás chránily před zraněním, fyzickým nebo psychickým, která jsme v dětství utržili. To je jejich hlavní náplní práce: chránit nás – tím, že z nás činí malé. Jako malí jsme totiž závislí a nenápadní, nekonfliktní a neasertivní. A aby nás nemohl okolní svět zranit, např. tím, že odmítne naše jedinečné dary, ještě před tím zraníme sami sebe – v podobě našeho vnitřního kritika nebo loajálního vojáka, díky kterému se do ničeho riskantního vůbec nepouštíme. To je celý mechanismus ochranných struktur v nás. Píši o nich třeba v knize Soulcraft.

Soulcraft - jakou sílu má duše?

Až na to, že nám často brání pokračovat na cestě v našem vývoji.

Ano. Smyslem toho, proč se snažíme o kontakt s těmito zraněnými částmi, není, abychom se jich zbavili, to ani není možné..., ale abychom je ocenili a vyjádřili jim náš vděk za to, co pro nás dělají. Když jim vyjádříme svou lásku, mohou se uvolnit a najednou zjistit, že existuje mnohem zralejší a efektivnější způsob, jak se spojovat se světem kreativním způsobem. Protože pokud to neuděláme, pokud nepokročíme ve svém vývoji, zůstaneme po zbytek života v pozici těchto svých podosobností a budeme svůj život utvářet z jejich (zdůrazní) pohledu.

Když jim vyjádříme svou lásku, mohou zjistit, že existuje zralejší a efektivnější způsob, jak se spojovat se světem.

Cesta, jak z toho ven, je tyto své roztříštěné části milovat a zároveň si vytvořit silné zdroje. A právě na ně (zdůrazní) zaměřit svou pozornost.

Když mluvíte o zdrojích, najdeme je podle vás v psychologické rovině, nebo i fyzické? Kdysi během jedné terapie se mi takovým zdrojem totiž ukázaly... moje vlastní nohy!

To je dobrá otázka, jsem rád, že se na to ptáte. Protože ano, zdroje mohou být fyzické i psychologické. Zdroje nejsou nic jiného než naše kapacity, kvality a schopnosti něco vytvářet a dělat, což zahrnuje právě naše fyzické Já. V této mapě lidské psychiky je nejčastěji najdeme na jihu, v aspektu našeho divokého domorodce. Toto Já bývá zakotveno v našem fyzickém těle, se kterým se rodíme, a miluje tělesnost. Miluje cítit své tělo a miluje emoce, všechny, včetně těch, které západní společnost označuje jako negativní.

Zdroje nejsou nic jiného než naše kapacity, kvality a schopnosti něco vytvářet a dělat, což zahrnuje právě naše fyzické Já.

Často se emocím bráníme, ale jsou to přeci ony, díky nimž si utváříme svůj vztah k druhým, ke světu, sami k sobě. To ony nám říkají, že je něco v nepořádku; bez nich bychom nevěděli, jak žít v harmonii sám se sebou a se světem.

Proč bychom měli mít vaši knihu Divoká mysl?

Protože nám poskytuje mapu a návod, co dělat, když se nám v životě zrovna nedaří, a zajímá nás, proč tomu tak je. Nebo proto, z toho pozitivního hlediska, že nám umožňuje podívat se na oblasti našeho osobního rozvoje. Je až překvapující, jak je vlastně jednoduchá a srozumitelná a jak je komplexní vzhledem k našim lidským podmínkám. A díky tomu nabízí skvělou příležitost, jak přijmout všechny části naší psychiky a dosáhnout vnitřní celistvosti.

Zároveň je tato mapa dobrým základem pro psychoterapii, ať pro psychoterapeuty, tak i pro osobní kouče, vychovatele, učitele nebo rodiče. Zkrátka pro všechny, kdo pracují s druhými a pomáhají jim v rozvoji, zvlášť v této nelehké době.

Divoká mysl - najdete v našem e-shopu!

Mapa krajiny lidské psychiky nám také dává velmi přesný obraz jejích částí včetně vztahů mezi nimi. Za ty roky, co jsem na ní pracoval, jsem se setkal s tisíci účastníků našich programů. Všichni se shodli v tom, že v ní nacházejí úplně všechno, s čím se dosud setkali, ať už u sebe nebo u svých klientů v případě lidí pracujících v oboru psychoterapie.

(zamyslí se) Řekl bych, že největší motivací napsat knihu Divoká mysl pro mě byla touha pomoci co možná nejvíc lidem ujistit se, že skutečně mají (zdůrazní) v sobě zdroje své síly. Chtěl jsem, aby jim tato kniha pomohla objevit jejich jedinečné dary, které přinášejí světu. Protože když to udělají, v ten moment se stanou aktivními hybateli kulturních změn, které vedou k daleko vyzrálejší společnosti. To je totiž to, co náš svět v tuto chvíli potřebuje nejvíc. A troufám si to říct i takto: nejmocnější věcí, kterou v tuto chvíli můžeme udělat, je být spouštěčem a hybatelem kulturních změn. Aby lidská rasa mohla žít v mnohem lepších vztazích, sami se sebou i s ostatními živými bytostmi v přírodě. Protože to je skutečným „úkolem“ nás, lidí: nebýt ničiteli, ale naopak, být ochránci života všech druhů.

TIP: Knihy Billa Plotkina v češtině můžete zakoupit ZDE.

Autor článku: Kateřina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku