Báječný efekt improvizace

13. února 2018

Martin Vasquez nevyznává přístup 'škola hrou', ale 'hra je školou'. "Skrze hru se můžeme ohromně moc naučit a dozvědět sami o sobě, o svém okolí a světě, jak funguje. Rozhodně mnohem víc, než ve škole na hodině zeměpisu či dějepisu. (smích)", říká.

Martine, jaký je rozdíl mezi improvizací a klasickým herectvím z hlediska vnitřního vnímání?

Když se stane, že herec zapomene text, tak diváci nadskočí radostí, protože vidí, že herec z nazkoušené role vypadl a musí improvizovat, tzn. překonat mezeru mezi tím, co je nazkoušeno a tím co se děje. A to jsou momenty, které milujeme.

V běžném životě to zažíváme také. Například měla jet tramvaj a najednou nejede, nebo jí změnili trasu. Takže jsme také nuceni improvizovat, ale už si to tolik neužíváme, protože to je reálný život a daná situace pro nás má nějaké reálné dopady, kdežto na divadle se jedná o zábavu.

Kurzy improvizace mají ten báječný efekt, že lidi probere z běžného myšlenkového stereotypu, tzv. autopilota, kdy věci okolo sebe moc nevnímáme. Vede nás ke hře, k rozvíjení umění vytvořit z ničeho něco. A právě tvorba něčeho nového je to, co je pro nás zajímavé a zábavné.

Často se setkávám i s názorem, že improvizace je podobná mindfulness, protože nás nutí být v přítomnosti, tady a teď.

Zaujalo mě, že jako diváci tolik milujeme ten moment, kdy herec zapomene text a celý zpocený musí improvizovat. (úsměv) Proč si myslíš, že to tak je?

Lidé rádi přihlížejí, když hrdinové musí něco vytrpět. My sami v životě trpíme a musíme zatnout zuby a něco vydržet. V momentě, kdy vidíme, že třeba ve filmu hlavní hrdina také trpí, v našich očích nás to povyšuje na hrdiny a ten pocit nám pomáhá naší situaci lépe snášet. Přináší nám to do života určitý smysl.

Jak vedeš lidi k tomu, aby v improvizaci zůstali sami sebou spíš, než aby se snažili zamaskovat to, kým nejsou?

Nejzásadnější je vytvořit bezpečné prostředí, protože v tvořivosti nám nejčastěji brání sebepozorování. Například jdeš po ulici, zakopneš, a pokud se nezraníš, první co řešíš je to, jestli tě někdo neviděl. Nechceš vypadat jako slabá. Je to dáno především geneticky, kdy nejslabší kus je v přírodě kořistí pro predátory. A druhým faktorem je strach z vyobcování, protože společnost měla vždycky tendenci se slabých a nemocných zbavovat.

Strach o přežití a z odmítnutí máme zkrátka zakódován v sobě. A to je věc, kterou na seminářích řešíme hodně, protože bez bezpečného prostoru se nedostaneme nikam. Je třeba, aby se lidé cítili skupinou přijímaní a zároveň se nebáli svého vlastního selhání.

Aha, to dává smysl. Jak se takové bezpečné prostředí tvoří?

V zásadě ctíme 3 pravidla:

  1. Když někdo udělá chybu, není to jeho chyba, ale moje jako lektora (něco jsem špatně zadal, něčeho jsem si nevšiml, cvičení je příliš těžké apod.).

  2. Když se člověku něco daří, je třeba to zkoušet znovu, aby zjistil, jestli to nebyla jenom náhoda. Improvizace je totiž postavená na náhodě. A pokud chci, abych získal dovednost, musím to zkoušet stále dokola.

  3. Když člověk něco nechce dělat, nedělá to. Nikoho do ničeho nenutím.

Lze pak zkušenost, kterou získám na kurzu, přenést do běžného života, kde takovéto bezpečné prostředí nastavené není?

Určitě to jde, ale je na to potřeba dlouhodobější trénink.

Slyšela jsem, že na seminářích používáš dialogické jednání. Přiblížil bys mi co to je?

Je to jedna z technik, kterou vymyslel Ivan Vyskočil. Při tomto cvičení neimprovizujeme mezi sebou, ale každý sám. Jeden člověk si stoupne před všechny ostatní účastníky semináře, kteří sedí. Ten jeden stojící dělá, že před ním žádná skupina není a i skupina dělá, že před nimi nikdo nestojí. Navzájem se nikdo nekontaktuje, je tam pouze jakási vnímavost a podporující energie ze strany skupiny. Tomu se říká veřejná samota.

Člověk, který stojí, pak na 3 - 5 min vede dialog se svým vnitřním partnerem – má za úkol nahlas říkat rozhovor, který se mu odehrává v hlavě. Vnitřní dialog je pro každého z nás zcela běžná věc. Jedná se o ty momenty, kdy si povídáme sami se sebou, komentujeme určité situace, svoje pocity apod. Ale všechno se to odehrává pouze v naší hlavě. V tomto cvičení je třeba celý dialog verbalizovat a říkat ho nahlas. Což je velmi těžký úkol, protože na to jednak nejsme zvyklí, a za další je to jedna z nejintimnějších věcí, kterou lze udělat, protože to jsou informace, které pečlivě tajíme.

Smyslem není nějaké hodnocení toho, co bylo vyřčeno. Ale porozumění jednotlivým vnitřním partnerům a tomu, co se to ve mně vlastně děje.

Díky verbalizaci se myšlenkám dává pozornost, zpomaluje se jejich rychlost a často se pak stává, že se začnou objevovat nové hlasy/možnosti, kterých si člověk do té doby nevšiml.

A co o sobě lidé nejčastěji zjišťují? Jaké hlasy se nejčastěji objevují?

Martin Vasquez

Že se berou příliš vážně, a že jsou na sebe strašně přísní. Skrze improvizaci se vlastně vracíme k hravosti, kterou jsme měli jako děti, a která nám teď často chybí. Když se podíváš na dítě, tak vidíš, že si hraje úplně spontánně a dobrovolně, je ve hře zcela přítomné a do ní ponořené. Hra a tvořivost je nám tedy zcela přirozená. Na seminářích proto využíváme hodně hravá cvičení, která až postupně směřují ke hře s vnitřním partnerem. Abychom se vůbec odvážili k tak náročnému cvičení, je třeba nejdříve získat trochu lehkosti.

Z našeho dospělého hlediska může ale slovo hra zavánět manipulací.

Svoje životní role (kolegyně, matka, dcera, zákaznice apod.) můžeš hrát velmi upřímně a poctivě, ale samozřejmě je můžeš hrát i velmi vypočítavě a manipulativně. V tomhle má výhodu angličtina, která používá výrazy „play“ a „game“, a tím mezi jednotlivými přístupy rozlišuje. My pro to máme v češtině pouze jeden výraz „hra“, což může být zavádějící.

Jde žít život bez rolí?

Ne, nejde. Protože ať dělám cokoliv (jdu nakoupit, do práce, po ulici), dostávám se do sociálních situací, které mě vždycky nějak definují. Tím mě staví do role, se kterou mé okolí počítá.

Pokud nechceme žít zcela vyobcovaní mimo společnost, nezbývá, než roli přijmout. Ale můžeme v ní být co nejpravdivější.

Mám dvě dcery, tedy jsem rodič, ale zároveň je ve mně dítě, zároveň zlobivý kluk, zároveň je ve mně někdo kdo si chce zanadávat a použít sprostá slova. Je třeba si uvědomit, že všechny ty role jsou tzv. prostupné – jejich ostré kontury (tzn. přesvědčení, že můžu být pouze jedno, nebo druhé, ale ne oboje dohromady) se rozmělňují a jedna druhou prostupují. Právě s rozmělňováním se dá krásně pracovat skrze hru. Ostré kontury totiž vznikají, když si nehrajeme a bereme život moc vážně.

Dají se vypozorovat nějaké generační tendence mezi účastníky improvizačních seminářů? Např. čím je člověk starší, tím má větší zkušenost, díky čemuž je schopen snadněji reagovat. Nebo naopak mladší jsou spontánnější apod.

Věkově to vůbec nesouvisí. Spíš se to odvíjí od prostředí, ze kterého člověk přichází. A samozřejmě je to dáno i osobností. Introvert, který je vnitřně více sám se sebou a nepotřebuje publikum, před kterým by se ukazoval, to má na seminářích improvizace samozřejmě o něco těžší, protože musí překonávat větší vnitřní stereotyp. Ale na druhou stranu i extrovertní lidé si jedou ve velkém stereotypu. Často se setkávám s tím, že se tito lidé v dětství naučili na sebe strhávat pozornost, protože jim třeba někde chyběla. Stali se z nich školní šašci, kteří si zvykli záměrně vyvolávat nějakou reakci, ta se jim zpátky vrací a oni na ní stereotypně odpovídají, protože to už dělali mnohokrát.

Může se tedy improvizaci naučit úplně každý?

Je to jako se zpěvem. Řekl bych, že je nějaké 1,5 % lidí, kteří fyziologicky nejsou schopní zpívat. A improvizace je na tom podobně. Toto zcela miniaturní procento lidí potom potřebuje svojí jistotu, a aby věci běžely v hluboce zajetých kolejích. Situace, která se vyvíjí jinak, než jak jsou zvyklí, je pro ně vysoce ohrožující.

Na seminářích spolupracuješ se Sebastianem Jamesem. Proč právě s ním?

Sebastian byl žákem školy improvizace, kterou jsem založil, a už tehdy jsme si hodně sedli. Díky němu jsem se setkal s konceptem Radikální upřímnost Brada Blantona, který mě ohromně oslovil. Zjistili jsme, že propojení radikální upřímnosti a improvizac je naprosto úžasné. Protože radikální upřímnost je jenom první stupeň.

Daleko důležitější je následující krok, a to je hra a spolupráce. To jsou dva elementy, které nás činí šťastnými. Samotná upřímnost tohle sama o sobě neumí.

Tam jde pouze o to, že si ulevíme. Že se přestane lhát o věcech, o kterých se lhalo, nebo se dělalo, že nejsou. Tím se pouze uvolní jakési stavidlo. Ale tvořit se dá jenom skrze hru.

Co dělat v situaci, kdy člověk, se kterým komunikuji, nectí stejné nastavení komunikace, tzn. není upřímný, za něco se schovává, bere se příliš vážně, tedy si odmítá hrát/tvořit apod.? Vede taková komunikace vůbec někam?

Na tohle téma doporučuji shlédnout parádní film Umění lhát

Je to o společnosti, která vůbec neumí lhát. Nikdo neví, co to lež je. Hlavní hrdina jde například na rande s dívkou, která když ho poprvé uvidí, říká mu do očí: „Nelíbíš se mi, sex z toho určitě nebude. Ale nudím se, tak s tebou půjdu na večeři.“ Během večeře jí volá máma a dívka jí přímo před ním říká: „Ano, jsme na večeři. Ne není hezký. Ani bohatý. Neboj se, z toho určitě nic nebude.“

A to je na tom úplně geniální. Ten film je naprosto jasnozřivý v poukazování na to, jak běžně používáme mechanismus, který by se dal nazvat „společenská lež“, „budu se chovat tak, abych někomu neublížil“ nebo „radši zalžu, aby se na mě nezlobil“. Kdybychom si uvědomili, že bychom spolu mohli komunikovat bez tohoto balastu, všem by se nám strašně moc ulevilo.

Ten film velmi krásně ukazuje člověka, který když někam přijde, rovnou ostatním říká, co si myslí a co skutečně chce. A to je úplně klíčové. Ty postavy neříkají: „Ne, to je v pohodě, nemusíš mi to dávat. O nic nejde.“ Oni naopak říkají: „Mě na tom strašně záleží, já tohle chci.“ Tím ohromně riskuješ, protože obnažuješ svojí zranitelnost. Nicméně já jsem přesvědčen, že to je jediná správná cesta. A sám přicházím na to, že to jde téměř vždycky.

Opravdu vždycky?

Samozřejmě to nejde vždycky na 100 %, ale snažím se k tomu přiblížit jak nejvíc to jde. Přináší mi to obrovskou svobodu a úlevu, protože se nezaplétám do lží a nemusím tedy cenzurovat, co jsem kde komu řekl. Autocenzura je jednou z největších komunikačních bariér. Protože obyčejně dřív, než myšlenku vyslovíme, proženeme jí autocenzurou a vyhodnotíme, jestli je nebo není vhodná.

Problém autocenzury je ten, že dřív než myšlenku vyslovíme, sami si jí zakážeme. A potom k nám další myšlenky už ani nepřijdou, protože je vnímáme jako potenciálně nebezpečné.

Ze společenského hlediska autocenzura způsobuje to, že jsme všichni úplně stejní – nikdo nevybočuje. Proto velmi tvůrčí lidé, jako např. David Černý, výrazně vyčnívají z řady, protože necenzurují svoje obsahy. Jsou v pohodě s tím, že je napadají extravagantní věci mimo pravidla společnosti. Čímž se zároveň neustále provokují ke tvořivosti.

 

Martinovy osobní stránky:

https://www.vasquez.cz/

 

Akce lektora v Maitrei:

19.2.2018 Život v hravé přítomnosti
26.3.2018 Život v hravé přítomnosti
23.4.2018 Život v hravé přítomnosti
11.5. - 13.5.2018 Život v hravé přítomnosti - Intenzivní workshop

 

 

Autor článku: Petra Zemanová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku