Indie? Dostane tě až na dřeň!

11. ledna 2017

V lednu 2016 se spontánně rozhodla, že do konce roku natočí film o duchovních učitelích v Indii. A povedlo se. Vyprávěla jsem si s Petrou Slancovou, novinářkou a bývalou televizní zpravodajkou, které její duchovní cesta zásadně změnila život.

Odešla jste po 12 letech z televizní branže. Co bylo důvodem pro tak velkou změnu?

Představila jsem si, že budu dělat dál, co dělám a najednou to už nešlo. Takže jsem udělala maximum pro změnu, abych si v budoucnu nevyčítala, že jsem to neudělala.

Po odchodu z televizí jste stihla rozjet jeden doslova inspirativní projekt.

Ano, pod názvem Inspireview jsem připravovala rozhovory lidí, kteří žijí ze srdce a dokáží ostatní inspirovat. Když byly útoky ve Francii, cítila jsem mezi lidmi velkou nenávist, která se objevila na sociálních sítích. Chtěla jsem dělat něco, co zase přivede harmonii a klid lidem, kteří jsou tomu otevření.

A pak jste se rozhodla, že natočíte dokument (Ano životu, ano lásce - pozn.red.), aniž byste s tím měla předchozí zkušenosti? A ještě k tomu v Indii. Jak to celé probíhalo?

Byl to naprosto spontánní nápad a obrovská touha to zrealizovat.  Okolí mě odrazovalo a říkalo mi, že jsem se zbláznila jít do projektu, o kterém nic nevím. Já jen věděla, že to chci zkusit.

Je to asi dva roky, co jsem potkala duchovního mistra svámího Vishwanandu. Před tím jsem chodila na různé kurzy, workshopy, četla duchovní literaturu… ale po setkání se svámím mi ty věci začaly dávat hlubší smysl a přicházely mi odpovědi tam, kde už knížky nestačily.
Napadlo mě tedy udělat inspirativní rozhovor – ne s politiky jako doposud. Oslovila jsem přímo svámího Vishwanandu a on s rozhovorem souhlasil. Postupně se idea rozrostla ještě o další mistry, aby si z toho každý mohl vyzobat to svoje. Podívala jsem se do kalendáře a zjistila, že tou dobou bude v Indii právě probíhat Kumbhaméla, největší spirituální setkání na světě. Začala jsem kontaktovat různé lidi a postupně vše zapadalo do sebe.

A co je tedy tou přidanou hodnotou vašeho dokumentu? Čím jste své sponzory přesvědčovala?

To, co ze mě promlouvalo a bylo mou jedinou devizou, kterou jsem v tu chvíli mohla nabídnout, bylo hlavně moje nadšení. Neměla jsem ani zkušenosti, ani tým lidí, jenom tu svou ideu. Bylo to nesmírně intenzivní pocit, který mě nutkal jít do absolutně neznámé zóny a jít za hranici pohodlí, kdy jsem musela žádat o peníze na film.

Cítila jsem, že chci přinést něco inspirativního do dnešních dní. Setkání s inspirujícím mistrem vám může změnit život, čehož jsem důkazem. (usmívá se)

Moje vize mi dávala absolutní smysl, bylo to silnější než strach, takže jsem zvedla telefon a obvolávala.

Když přijede žena ze západu a začne zpovídat východní duchovní mistry, jak to probíhá?

Bylo to zvláštní. Měla jsem spoustu plánů ze začátku, ale Indie vám plány změní. Vedlo nás to do míst, kde jsme prostě měli být, nebyla to náhoda. Jeden z mistrů nám například řekl, že rozhovory nedává, ale že to cítí dobře a že nám ho poskytne. Vše probíhalo úplně jinak, než jak jsme zvyklí tady. Domluvit si rozhovor na určitém místě v přesný čas prostě nefungovalo. Naopak, na jednom místě jsme dostali doporučení na další a vše do sebe zapadalo.

Petra Slancová

Samotná setkání byla nádherná. Mistři žijí opravdu ze srdce. Jsou otevření a vy cítíte tu nádhernou, láskyplnou energii přítomnosti. Začnou povídat a vy jen posloucháte a cítíte se blaze.

Jak se pozná, koho si vybrat jako ideálního duchovního mistra pro rozhovor?

Je to těžké. Jen na samotném rituálu Kumbhamélajich přijelo na dvě stě tisíc. Nestačí, aby na sobě měli oranžový hábit. Když se s tím pravým mistrem potkáte, pocítíte energii, kde je vám příjemně. I jejich promluvy neměly nic společného s konkrétním náboženstvím, ale blížily se čisté esenci, moudrosti.

Objevilo se téma, které se shodovalo či prolínalo všemi rozhovory?

Určitě láska a lidství, které stojí nad náboženstvím. Každý mistr to říká jinak, což byl i můj cíl poskytnout lidem několik různých rozhovorů, protože každý osloví někoho jiného. Co spíš bylo překážkou, byla různé úroveň angličtiny. Takže se občas muselo rozklíčovávat, co přesně říkají.

Někdo mluvil srozumitelněji víc pro Evropana, který začíná s duchovní cestou, někdo promlouval více do hloubky. Krásný kompaktní celek.

A říkali vám mistři i rady, které se dají aplikovat u nás v každodenním životě? Nelze se vždy zavřít do ústraní a meditovat.

Určitě. Měla jsem to umocněné samotnou Indií a zážitky, které se mi tam děly. Vše jsem měla možnost absorbovat prakticky a pochopit, že je to o životě, o tom, jak se k životu člověk postaví a jak se dívá na situace kolem - spíš než o technikách a učení. Dnes je duchovno vnímáno jako velký byznys, lidi kážou ostatním, ale přitom se chovají sami jinak. Pro mě bylo inspirativní poznání žít to, co říkáme, být v integritě a autenticitě.

Nikdy mě nenapadlo, že budu mít duchovního mistra, a ještě k tomu z hinduistické tradice. Ale žijete a vnitřně cítíte něco, co vám dává odpovědi, že „to“ je ono. Dějí se vám věci, ze kterých máte tak silný prožitek, že i kdyby vám tisíc lidí řeklo opačný názor, tak vy prostě víte, jak je to pro vás správně.

Ze začátku samozřejmě hlava řešila, proč zrovna Indie a hinduismus, ale o tom to není, je to o esenci a inspiraci.

A jak na vás působí „obyčejní“ Indové, s nimiž jste se potkala, kteří jsou obklopeni touto duchovní tradicí?

Obrovsky přátelsky. Cítila jsem se tam jako doma, to určitě půjde z dokumentu znát (usmívá se). Potkávali jsme různé lidi, kteří nám byli otevření a měli srdce na dlani. Byli tam samozřejmě i tací, kteří se snažili na nás vydělat. Ale vnímala jsem u lidí mnohem více propojení s duchovnem než tady. Hlavně v tom smyslu, že tím skutečně žijí. Dokáží být v klidu v situaci, kdy my tady stresujeme. Třeba dříve jsem to měla tak, že na meditaci jsem potřebovala mít klid a vhodné podmínky, než jsem v Indii poznala, že o tom to není. Dnes už se dokážu naladit na ten vnitřní pocit kdekoliv.
Vnímala jsem i těžkost života a životní podmínky, které Indové mají, ale na druhou stranu i jejich pokoru a duchovnost. Člověk na ulici, který skoro nic nemá, vám přesto s úsměvem pomůže. Přijímá plně přítomný okamžik, neřeší a neodsuzuje.

Cítila jste se tam bezpečně?

Zvláštní bylo, že jsem tam dělala věci, které bych tady v životě nedělala. Na začátku přijela vystresovaná Evropanka, bez jediného očkování, vzala jsem si s sebou jen homeopatické léky na malárii. Asi měsíc před odjezdem se mi změnil tým, do poslední chvíle to bylo hodně napínavé. Jak jsem nevěděla, jestli se vše podaří, tak jsem očkování neřešila a pak jsem měla pocit, že už ho nepotřebuju.

V mnoha situacích jsem se tam nepoznávala.

Tak jste se uvolnila a přestala jste se kontrolovat?

Nechci to moc říkat, protože je to pointa filmu, ale bylo to jako totální splynutí s řekou. Přijímala jsem naplno, co se mi děje. Navenek sice vidíte všude v Indii špínu, ale uvnitř to pulzuje.

Trochu mi to připomíná knihu Jíst, meditovat, milovat Elizabeth Gilbertové.

Úplně! Původně jsem měla v plánu, že budu jen jako reportérka a dokument bude o mistrech. Když jsem ale potkala Honzu Kadeřábka,který se mnou nakonec do Indie odjel jako kameraman a režisér, tak mi řekl: „To musí být o tobě, o tvojí cestě.“ Vůbec mě to předtím nenapadlo! Ukázat se v situacích, které jsou hodně intimní, to byla velká výzva k přijetí.

V tom bude váš dokument hodně autentický a živý.

Právě! Klidně jsem se ptala i na věci, které jsem už dávno věděla, ale říkala jsem si, že někomu to může být prospěšné, když film uvidí. Moje ego se trochu popřelo, ale bylo to pro dobro věci. (směje se)

Honza mi říkal: „Nech ty věci před kamerou plynout. Kdykoliv se to dá vystřihnout později. Jen mě nech být s kamerou u toho.“ A kolikrát se mi děly věci, kdy jsem měla slzy na krajíčku a prosila jsem: „Teď mě netoč.“ Všechno se odehrávalo úplně jinak, než jsem si naplánovala.

Všechno se odehrávalo úplně jinak, než jsem si naplánovala.

Naplánovat si Indii?

Ano, teď už vím, že to nejde. (smějeme se) Za těch 21 dní jsme měla pocit, že to bylo velmi intenzivní – jak pochopení, tak prožitky, které šly hodně do hloubky. To jsem tady v Česku nezažila.

Podařilo se vám tam utvořit si i přátelství?

Ano. Samozřejmě že hodně lidí se s vámi chce na ulici fotit a přidávat si vás na facebooku. Ale podařilo se nám tam získat i skutečná přátelství.

Jaké byly reakce českých diváku po první pracovní projekci?

Byly úžasné. Nejprve jsem byla hodně nervózní, protože v sále sedělo i dost lidí, kteří smýšlejí velmi racionálně. Někteří lidi při promítání i brečeli, každý třeba v jiné chvíli, každého se dotklo něco jiného. Náš dokument promlouvá k různým lidem na různé úrovni. Každý si tam vybere něco jiného – záleží, čím si právě dotyčný člověk prochází.

Ale jen nadšení nestačí. Je to hodně o komunikaci a rozvaze, shánění sponzorů nejen na natáčení, ale i na postprodukci, kterou teď řešíme. Budeme rádi za jakoukoliv finanční podporu. Na projekt jsme vytvořili i stránky www.anozivotu.cz. V březnu se nám snad podaří náš dokument dokončit. Mým přáním je promítat film v rámci interaktivních, prožitkových setkání.

A jaké zjištění to dalo vám?

Že chci pořád předávat informace, ale smysluplné a inspirativní.

Kontakt:   www.anozivotu.cz   a  www.facebook.com/AnoZivotu/   

 

 

Autor článku: Barbora Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku