Jak a proč přijmout své stinné stránky?

17. února 2016

„Nejtěžší je podle mě si udržet emoční zdraví. Většina lidí se dokáže ještě v hlavě relativně srovnat, co by chtěli, nebo kdo jsou, ale bohužel nás nikdo neučil, jak prožívat a cítit. Naši rodiče nevěděli, jak vyjadřovat emoce. Dávali nám rady typu "muži nepláčou". Vyjadřovat emoce se dlouho nenosilo. Ukázat na rovinu, co si myslíme nebo cítíme. Máme tady v Čechách dědictví určitého strachu neukazovat se; neukázat svou jedinečnost. Když budu jiný, budu potrestaný,“ vypráví pro Magazín Maitrea terapeut metody Core Energetics Jiří Král.

Zaujalo mě, že jste studoval v Holandsku body-psychoterapii. Můžete nám přiblížit, v čem spočívá?

Ta metoda se jmenuje CORE ENERGETICS a byla rozvinuta souběžně s bioenergetikou, která je známější. John Pierrakos, který se s Alexanderem Lowenem podílel na vzniku bioenergetiky, dal vznik i systému Core Energetics, protože mu v bioenergetice chyběl spirituální rozměr. Bioenergetika byla v té době čistě o fyzické práci a psychosomatice, jak pracovat na tématech skrze tělo. A John to obohatil o poznání, že základem lidské bytosti je jádro, Esence. (V angličtině "core").

A co vás k ní přitáhlo?

Mně se na ní líbí to, že je to celistvá metoda, která se dívá na člověka jako na psychosomatickou jednotku a řeší vztahy mezi emocemi, mentální, tělesnou a duchovní složkou. A co je specifické: je hodně otevřená tomu pracovat se stinnými stránkami. Je v ní vítané, až žádoucí, pracovat s tzv. negativitou člověka, vynést ji na světlo a integrovat. Terapie má několik fází. První je o tom navázat s člověkem kontakt. Pomáháme člověku zjistit o sobě pravdu, aby si uvědomil, v jaké masce žije. Může to být i maska lásky, což je hodně časté u spirituálních lidí. Všichni se na sebe usmívají a přitom jsou třeba uvnitř smutní, vystrašení nebo mají nevyřešený vztek.

Pod tou maskou většinou leží věci, které jsme si sami označili za negativní a zatlačili jsme je do „sklepa“.  Máme tendenci rozdělovat na pozitivní emoce a negativní. Bohužel, tyto negativní emoce nikam nezmizí. Zůstávají v nás uložené, schované pod tou maskou, a pracují.

„Většina lidí je v hlavě. To se nedá přeskočit. Takže potřebují pomoct, jak se dostat do těla. Protože jsou tam věci, které nechtějí cítit. Mají důvod, proč zůstávat ve své hlavě.“

A jaké jsou další techniky v Core Energetics?

Další možností je práce s tzv. nižším já. Klient má prostor prozkoumat a vyjádřit tyto potlačené emoce, které tam mohou být už od dětství. Například stačil tehdy nějaký impulz, který toho malého človíčka rozzlobil, ale v ten okamžik to nemohl vyjádřit ze strachu, že by přišel o lásku rodičů. Pokud opakovaně zažíváme pocity strachu, smutku nebo samoty a nesetkáme se s adekvátní odpovědí od našeho okolí, případně jsou naši blízcí k našim potřebám chladní, odmítaví nebo nepřítomní, v našem organismu vzniká napětí, které potřebujeme vyjádřit. Pokud se nesetkáme s přijetím, časem se naučíme určité aspekty sebe nevyjádřit. Takových věcí vzniká během let hodně. Zvykli jsme si fungovat v určitých strategiích přežití: tohle je vítané/ tohle není vítané. Problém nastává v tom, že všichni chceme být šťastní, ale zároveň nejsme ochotní přijmout zodpovědnost za místa, od kterých jsme se v sobě oddělili.

Proto mě tato metoda fascinovala! Přijde mi nesmírně užitečná. Většina lidí nemá problém otvírat se příjemným věcem, ale ten nejtěžší úkol je podívat se do svých nepříjemných míst. Tím, že pracujeme s tělem, tak je možné se těchto věcí dotknout. Pracuje se s energií a dechem a člověk se skrze fyzickou aktivitu zpřítomní ve svém těle a skrze to zpřítomní i pocity, které ležely pod jeho maskou. Není to jenom o nějaké katarzi, ale je to i o tom, naučit se své pocity uchopit a vlastnit, přijmout se celistvě; přijmout to, že v některých situacích se bojím, že některé věci mě pořád štvou, nebo že mi chybí radost. Říct sám sobě a svému životu ANO.

Jak tedy konkrétně cvičíte a připravujete tělo na to sebe-přijetí?

Co dělám skoro se všemi klienty, jsou techniky uzemnění. Obecně máme dost problém, že se hodně identifikujeme s hlavou a přemýšlením a chybí nám spojení s pocity, obzvlášť s těmi potlačenými! Hodně dokonale jsme vyvinuli, jak necítit. Odpojili jsme se v prvé řadě od sebe, od svého těla, potom od ostatních, od přírody, od Boha… Takže učím, jak cítit stabilitu, jak se naučit dýchat, jak znovu nalézt důvěru, a pak jdeme do víc expresivnějších cvičení jako třeba dupání. Někdy to jde klientovi samo, někdy ho popostrčím slovně. Skrze tyto cviky se v něm uvolní energie, která byla dlouho potlačená v těch tzv. negativních místech.  A najednou ji má k dispozici. Takže z toho NE, které bylo separované, se stává integrovaná část a člověk je znovu celistvější.

Jiří Král

A jak přijmout emoce, se kterými mám problém?

Vyžaduje to čas. Někdy naivně čekáme, že po třiceti letech fungování nějaké životní strategie se přepneme jako lusknutím prstu do esence a budeme osvícení. Bylo by to krásné, ale zatím jsem to neviděl. (smích) Učíme se postupně přijetí sebe sama. Není to žádný vzletný, abstraktní pojem, ale reálná zkušenost: to, že pochopím svoje „slabiny“, mi pomůže pochopit a přijmout ostatní. Úžasné na této práci je, že se dotýká celé existence včetně emoční složky.

Možná že se bojíme ohodnocení a kritiky okolí, když se projevíme ve své jedinečnosti?

Čím víc se znám, tím míň mě může překvapit něco zvenku. Obranné mechanismy nejsou nepřátelé. My jsme si je vytvořili, abychom přežili. Problém je v tom, že je používáme v dospělosti, kdy už je nepotřebujeme. To je, jako bychom měli ve firmě zaměstnance, kterému jsme dali nějaký úkol dvacet let nazpátek. Ten úkol už dávno neexistuje, a my ho furt platíme. Ten zaměstnanec není špatný. My mu jen potřebujeme vysvětlit: „Já už potřebuju rozvázat pracovní smlouvu.“

Je pravda, že nám tyhle naše dávné strachy berou hodně energie a jsme z toho unavení.

Určitě. Už jenom to, že mám v sobě např. strach, který si nechci přiznat – jenom tahle aktivita (tedy to nepřiznání si) v mém systému vyžaduje obrovské množství energie, další energii pohltí ten strach samotný… a tohle vše je naše životní síla, kterou bychom mohli mít k dispozici pro něco jiného.

„Další ze spirituálních polopravd je, že lidi vnímají, když se jim cokoliv děje, jako že to je jejich zrcadlo. Ale ono je někdy taky dobré s prominutím toho člověka poslat víte kam.“

Jak si tedy všimnout našich skrytých masek?

Tohle je přesně důvod, proč potřebujeme terapeuty. Samozřejmě, některé věci si můžeme zvládnout sami, ale je hodně věcí, které nedokážeme sami. Hodně z našich zranění vzniklo ve vztahu a my potřebujeme toho druhého člověka – interakci dvou lidí, s nímž zažijeme opravnou situaci. Jsme geniální lháři vůči sami sobě.  Dobrovolně skoro nikdo není schopen jít do nepříjemných situací a vzpomínek. Takže si stojím za tím, že je potřeba mít druhého člověka, který mi s tím pomůže; kdo už sám prošel těmi místy a kdo je ochotný tam se mnou sestoupit znovu.

A co meditace?

Meditace jsou třeba úžasným nástrojem, ale často zažívám u spirituálních lidí, co popisuje Robert Masters v knize Spiritual Bypassing – že chtějí být krásní a úžasní, ale nevidí často, že jejich vlastní neochota jít do bolesti a nepříjemných míst v sobě způsobuje, že přispívají k té oddělenosti. Unikají ke spiritualitě, ale tím se problém sám nevyřeší. Meditace funguje jako vypínač. Obrazně řečeno přijdou do místnosti a zapnou světlo. Ale už tam není nikdo, kdo je ochotný jít a uklidit ten nepořádek v místnosti. Ano, rozsvítit si je důležité.

Ale chybí mi tam „co dál“?

Přesně. Pro mě jsou to dvě různé cesty. Transformace a transcendence. Jedna je, že pracuji na své osobnosti a osobnost se díky tomu stává měkčí, průchodnější; ego se stává zdravou součástí celistvé bytosti, stává se nástrojem ducha. Ta druhá, transcendence, kdy naslouchám svému srdci, kde se otvírám tzv. boží milosti, vnitřnímu světlu, vedení... jakkoliv to nazveme, aby mě vedlo a transformovalo. Ony jsou to stejně dvě platné cesty. Je užitečné je propojovat.

Důležité je být hlavně člověkem a dovolit si mít své starosti i radosti. Uznat svoje bolístky i silné stránky. Když si přiznám, že jsem někdy i oddělený, naštvaný, zraněný a nedokonalý, tak už to je minimálně cesta k celistvosti - jednotě. Protože už v ten okamžik jsem v souladu s Pravdou.

„Osobní rozvoj není pro mě dostat se z verze 1.0. do verze 2.0, ale spíš se prokousat k té podstatě.“

A co vás nejvíc baví na vaší práci?

Nejvíc mě baví pomáhat lidem být autentičtí. Ať jsou kýmkoliv. Já nevím, kdo mají být a kam máme dojít, nemám žádný koučinkový plán, jak to má vypadat na konci terapie. To je cesta do neznáma.

Nemáme manuál. Jediné vodítko toho, jestli to dělám dobře, nebo špatně pro mě je, JAK to cítím a jestli s tím souzním. Souhlasíte?

Teď jste řekla něco důležitého. Tu nejvyšší autoritu máme v sobě. My jsme si nejblíž. Ta naše GPSka, srdce, je to nejpřesnější, co máme. Úkolem terapie je pomoct lidem odházet ty nánosy, aby se mohli spojit zpátky se sebou. Lidé přichází do terapie s různými tématy, ale když si v bezpečném prostředí dovolí odložit masku a pomůžeme jim vyjádřit ty staré potlačené věci, které zadržovaly jejich životní sílu, v ten okamžik začíná mít naladěno, postupně ví víc, kdo je a co chce, vnímá svou GPSku. A v ten moment vím, že moje práce terapeuta je hotová.

Spousta lidí vnímá, že se něco děje, potřebují změnu, ale neví, jak. A druhá věc, přijmout ten fakt, že jsme možná někdo úplně jiný než sám/a sobě prezentuju.

Ke každému člověku, který ke mně přijde, mám hluboký respekt. Jenom za to, že se rozhodl se sebou něco dělat a hledat změnu, což někdy znamená jít i mimo komfortní zónu. Pokud jsem jako terapeut dobrý překladatel, tak můžu řeč těla přeložit klientovi do jazyka, aby ho to propojilo se zkušeností, kterou prožil. A tím se to stává reálnou věcí a klient to může konkrétněji uchopit.

Rád používám příměr vodovodního kohoutku. Když po dlouhé době pustíte vodu, tak než vám poteče křišťálově čistá, tak nejprve potečou nečistoty. A já nemůžu říct: „Chci jen tu čistou vodu.“  Musím počítat s tím, že prvně poteče ta špína. A to je přesně ten princip. Pokud v sobě zastavím ty nepříjemné věci, tak zastavím i ty příjemné. Pokud lžeme sami sobě, ubližujeme sami sobě.

Co se vám v životě osvědčilo?

Osvědčilo se mi věnovat dostatek času k poznání sebe sama.
Čím víc se znám, tím víc můžu být stabilní, celistvý a ukotvený. S větší lehkostí přijímám každou fázi, ve které se nacházím. Taky schopnost být ve svém středu. Mít zdravé ano i zdravé ne. Mohu se vymezit i uvolnit.

Všimla jsem si, že pořádáte i taneční workshopy.

To je jedna z mých srdečních záležitostí. Roky jsem pracoval sám a toužil jsem s někým spolupracovat. Vztahy a kontakt jsou pro mě celý život velkou výzvou a zároveň miluji kontaktní práci. Tak jsem moc rád, že jsem potkal Dášu (Dash Voudouragkaki – pozn. red.), která je skvělá tanečnice, lektorka jógy a úžasný člověk. Mám rád lidi s integritou, se kterými se můžu bavit na rovinu a můžu se na ně spolehnout. Její schopnost uchopovat věci tancem a moje schopnost interpretovat jazyk těla a jít s lidmi i do nepříjemných věcí se ukázaly jako úžasná a funkční kombinace! Navíc zafungoval ženský i mužský princip. A máme se moc rádi, to je základ.

 

Kontakt:
http://www.jiri-kral.cz
https://cz.linkedin.com/in/jirikraltherapy

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku