Jak dospět ve vztahu aneb Nepřipoutávejme se – vztahujme se!

28. května 2014

Tak schválně: Myslíte si, že jste dospělí? A že se ve svém partnerském vztahu chováte „dospěle“, "zrale"? „Chovat se jako dítě znamená nedodržovat, co slíbím. Neudělat to, co je v daném okamžiku správné, a nebýt schopný potom nést následky za své chování nebo rozhodnutí,“ říká psychoterapeut David Richo. Přečtěte si, jak se vyznačuje „dospělý-zralý“ jedinec ve vztahu k ostatním – a k sobě.

Onehdá jsem poslouchala rozhovor s Davem Richem o jeho poslední knize How to be adult in relationship (Jak být ve vztahu dospělý, česky zatím nevyšla, pozn.red.). V tu chvíli jsem věděla, že ho oslovím, zda by nechtěl poskytnout rozhovor i pro náš Magazín MAITREA. Chtěl.

Dave, v češtině vám vyšly dvě vaše knihy, teď bych ale ráda mluvila o vaší poslední knize Jak být ve vztahu dospělý. Už její název předpokládá, že se v partnerském vztahu jako dospělí nechováme.

Vycházím z toho, že naše vlastní dětství přímo ovlivňuje naše pozdější chování ve vztazích. Potřeby, které jako děti máme, jsou stejné, které máme jako dospělí. Tyto potřeby v dospělém věku nazývám „pět A“ (počáteční písmena anglických slov v originále. Český překlad „pěti áčkům“ neodpovídá, pozn.red.): pozornost (attention), přijetí (acceptance), uznání (appreciation),  přitažlivost (affection) odpovídající povaze vztahu – přátelé spolu nebudou udržovat milostný poměr - a umožnění druhému být takový, jaký je (allowing).

Tyto potřeby ale platí všeobecně vůči komukoliv.

Ano, ale v partnerském vztahu jsou daleko naléhavější. Naše druhá rodina, domov a partnerství, ve kterém žijeme, dost často bývá nevědomým opakováním, replikou našeho původního domova.

Často si totiž hledáme takového partnera, který nám dá to, co jsme dostávali od svých rodičů nebo co jsme od nich naopak nedostali, ale chtěli jsme – a co v podvědomí stále chceme.

Je tomu skutečně tak, že pokud naše potřeby nebyly v dětství naplněny, a některé studie dokonce tvrdí, že musí být naplněny do určitého věku dítěte, tak se tyto naše vnitřní „díry“ už nikdy nezaplní?

Řešením je podívat se na svá hlavní a nedořešená „témata“ z dětství ještě před tím, než s nějakým partnerem rozvineme skutečně hluboký vztah. Takže pokud například žena cítí z jakéhokoliv důvodu zlost na svého tátu, tak se v partnerství může zlobit na svého partnera – a to zcela nevědomě a téměř automaticky. Protože on je pro ni v tu chvíli nejdůležitějším mužem v životě, což v jejím dětství byl právě otec.

Pokud žena cítí zlost na svého tátu, tak se v partnerství může zlobit na svého partnera.

Takže pokud to o sobě ví, má skvělou příležitost na tom pracovat, aby  jednou mohla žít ve vztahu, ve kterém se nebude na svého partnera zlobit jenom proto, že je muž. To samé platí i o mužích a jejich matkách a partnerkách.

Říkáte zpracovat si svá „témata“ ještě před tím, než vstoupíme do hlubokého vztahu. Co když v něm ale už jsme?

Samozřejmě je možné se svým tématům věnovat i v partnerství. Důležité ale je umět udržet oddělené vztahy vůči svým rodičům a svým partnerům. A to se lehce řekne, ale hůř dělá, protože jsou hluboce uložené v našem nevědomí. Naše minulost je nevědomě přítomná v současnosti, a to nejenom v našich vztazích, ale také v našich rozhodnutích a činech.

Cestou je prostě jednou pro vždy vyslovit souhlas všem svým nenaplněným potřebám, vnitřnímu žalu a pocitům smutku, vzteku nebo strachu, které si naše vnitřní dítě nese. Uznat jeho „zraněn퓨 a to, že bylo v jistém okamžiku odmítnuto nebo třeba i emočně zneužito. Tohle všechno uznat a nechat jít. Odpustit všem, kterých se to týká, a jít dál svou vlastní cestou. Ne cestou své minulosti.... Takhle potom vypadá osoba, která je připravena na „dospělý“ vyzrálý vztah.

Odpustit všem, kterých se to týká, a jít dál svou vlastní cestou. Ne cestou své minulosti....

Hodně mluvíte o vzorcích skrytých v našem nevědomí. Jak tedy zjistím, že se vůči svému partnerovi chovám jako dítě a že po něm chci, aby mi zaplnil „díry“ nenaplněných potřeb a tužeb?

Jednoduše. Pokud na partnerovo chování nebo na to, co mi řekl, zareaguji dětinsky. To znamená třeba se urazit. Nebo se rozzuřit. Nebo oplácet - „Ty jsi mi udělal tohle, tak já ti za to udělám tohle...“ Místo toho, abych s podíval do sebe, co za obrannou nebo útočnou reakci to ve mně spustilo a proč. A pak to také se svým partnerem sdílel.

Chovat se jako dítě také znamená nedodržovat, co slíbím. Neudělat to, co je v daném okamžiku správné, a nebýt schopný potom nést následky za své chování nebo rozhodnutí. Ale takhle se může chovat každý, ne pouze ten, kdo si v partnerském vztahu „řeší“ své neuzavřené záležitosti ze svého dětství! Tohle jsou pouze znaky, jak vypadá dětinské chování.

A jaké jsou podle vás znaky „dospělosti“ a vyzrálosti?

Je jich spousta. Zapracoval jsem je do podoby seznamu, který jsem nazval Závazky k milujícímu a laskavému chování k sobě samotným i ke druhým. Můžete ho nabídnout čtenářům, je volně ke stažení na mých stránkách. (text je v angličtině. Pro ty, kteří anglicky nevládnou, uvádím výběr některých zajímavých bodů – viz závěr rozhovoru, pozn.red.)

Být dítětem také znamená toužit po blízkosti matky nebo kohokoliv, kdo ji zastupuje. Je podle vás tato touha po blízkosti partnera v dospělosti projevem nevyzrálosti? Nebo je lidské chtít s druhým splynout a být mu blízko?

Je naprosto v pořádku chtít, abychom s tím, koho milujeme, byli blízko. Rozdíl je pouze v tom, zda je podoba této blízkosti zdravá, což nám odráží pět základních potřeb, „pět A“, které jsem zmínil na začátku rozhovoru. Chceme žít s někým, kdo nám věnuje pozornost, kdo nás přijímá, uznává, kdo je pro nás přitažlivý vhodným způsobem, který odpovídá povaze vztahu, a kdo nám dává plnou svobodu rozhodnout se podle našich vlastních (zdůrazní) potřeb a tužeb.

Pointa je v tom, že náš partner nám může poskytnout pouze zhruba čtvrtinu těchto potřeb! Zbytek musí přijít z naší strany, ať už z nás samých, od našich přátel či původní rodiny, z našeho zaměstnání, z přírody nebo z duchovní oblasti... Ve zdravém vztahu se nesnažíme toto všechno získat od jedné jediné osoby. To ani není možné.

Náš partner nám může poskytnout zhruba čtvrtinu našich potřeb! Zbytek musí přijít z naší strany.

To potom připomíná závislost.

Ano, to JE závislost a připoutanost na druhém. My se ale nechceme ke druhému připoutávat ani druhého k sobě poutat; my se chceme ke druhému vztahovat. Ve zdravém vztahu jsme schopní přijímat všechno to, co přichází a odchází, právě tak, jak to přichází a odchází. A nenutíme toho druhého, aby nám plnil všechny naše potřeby.

Když je naše chování hluboko v nevědomí, jak poznáme, že na druhého tlačíme a chceme po něm příliš, když nám samotným připadají naše požadavky v normě?

Velmi jednoduše – ten z partnerů, který se cítí pod tlakem, se prostě ozve! „Počkej, teď už po mně chceš příliš....“ Pokud ale jeden z partnerů má stále pocit, že od svého druha nedostává „dost“, jejich vztah se čím dál tím víc přesouvá do závislosti. A v závislosti vzniká tíseň. Takže pokud ve vztahu cítíme, že nám nic nechybí, že máme všeho dostatek, žijeme ve zdravém vztahu.

Důležité je také zmínit, že tato „míra únosnosti“ se nemusí týkat jenom partnerů vzájemně. Vezměme si situaci, že žena je zvyklá jednou týdně telefonovat své matce žijící třicet kilometrů daleko. To je pro jejího partnera v pohodě. Když mu ale jeho žena řekne, že bude za svou matkou jezdit každý den, pak by se měl její partner zastavit, protože „na tom je něco divného. To už je příliš. Jsi dospělá a nepotřebuješ být se svou matkou každý den...“ A to není věc nějakého učení se – to je prostě přirozený pocit uvnitř nás.

Kdysi jste přirovnal přechod od dětství do dospělosti jako cestu z jednoho vrcholu na druhý. Něco je ale mezi nimi...

Ano, hluboké údolí, do kterého musíme nutně sestoupit a projít jím. Musíme se setkat s temnými stránkami sebe sama, o kterých často ani nevíme, že v nás jsou. V tomto údolí se setkáme s vlastním dětstvím, a jakmile s tím začneme „pracovat“, najednou pochopíme, jak moc ovlivnilo náš další život. To znamená neuhýbat pohledem, naopak dívat se přímo a všemu říct „ano“: „Ano, zranili mě, odmítli mě, nemilovali mě“ ale také „milovali mě, starali se o mě, udělali pro mě všechno, co bylo v jejich silách a možnostech.

Pak přijde vlna smutku nebo vzteku... nebo také velkého vděku a lásky. A pak přijde uvědomění: „Můj partnerský vztah není a do budoucna nebude pokračováním toho, co jsem prožil doma. Je to něco, nového, co si já sám vytvořím.“

Odvaha důvěřovat - jedna z knih D.Richa, která vyšla v češtině

Inspirace:
Závazky k milujícímu a laskavému chování k sobě samotným i ke druhým
/výběr/
* Dělám to nejlepší, co mohu, abych dodržel/a své slovo, své sliby a splnil/a to, k čemu jsem se zavázala.

* Vyhýbám se využívat situace, ve kterých se druzí ocitli, ať už byla způsobena jejich nepochopením, neštěstím nebo finanční tísní. Neptám se „Co z toho mohu mít?“, ale „Co je správné, abych v tuto chvíli udělal/a?“ Pokud se mi to přeci jenom stane a já „využiji“, přiznám to, provedu odškodnění a rozhodnu se příště chovat jinak. Od této chvíle je pro mě daleko snazší se druhému omluvit a činím tak ze své vlastní vůle a rozhodnutí.

* Vítám zpětnou vazbu, která mi ukazuje: kde jsem málo soucitný, než mohu být; kde jsem málo tolerantní, než mohu být; kde málo projevuji to, co skutečně cítím. Když mi někdo ukáže, že něco předstírám, že jsem nečestný nebo neautentický, nereaguji útokem, ale chápu to jako příležitost k transformaci. Pozitivní zpětnou vazbu oceňuji.

* Přestávám klást důraz na svou image a na umělé slupky sebe sama a na to, jak působím na ostatní. Od této chvíle se chci projevovat takový/á, jaký/á jsem. Nechci používat šarm svého těla nebo svým slov k tomu, abych mátl ostatní nebo je jinak ponižoval.

* Tím, jak se zdravým vědomím o hodnotě sebe sama a svých darů říkám ANO tomu, jaký/á ve skutečnosti jsem, si všímám, že jsem schopný/á milovat sebe sama daleko víc a také se stávám schopný/á milovat. 

* Nikdy nepřestávám ve druhém člověku vidět jeho přirozené božství a jsem si vědom toho, že milovat druhé může přispět k rozvinutí této naší božské přirozenosti.

* Vyhýbám se Kritizování druhých, Vměšování a udělování Rad (princip KVR), pokud jsem nebyl/a žádan/a. Starám se sám/a o sebe a o to, abych si udržoval/a odstup od těch, kdo uplatňují tento KVR princip na mě, ačkoliv je současně zahrnuji do své duchovní cesty Milujícího a laskavého chování k sobě i ostatním.

Náš tip:
David Richo není pro české čtenáře žádným nováčkem – česky mu vyšly už dvě knihy: Odvaha důvěřovat a Přijměte život takový, jaký je.  Kdyby Vás zajímaly přímo jeho webové stránky, podívejte se na Davericho.com,  kde také najdete zmiňovaný text o závazcích zralého jedince.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku