Jak najít lehkost v příběhu života?

4. května 2016

„Metodě, kterou dělám, říkám zkoumání přítomného okamžiku. Je to dívání se do prožitku, který máme pořád k dispozici. Jsme naživu a pořád prožíváme - vidíme, slyšíme, cítíme - ale nikdy se nepodíváme, jak naše prožívání funguje a co je to, co prožíváme, protože je to pro nás samozřejmostí. Místo toho žijeme příběh svého života, který je pro nás realitou. Spousty věcí děláme a nikdy se vlastně nezastavíme a neprozkoumáme, CO TO VLASTNĚ JE?“ popisuje Martin Bohuš, lektor seminářů Lehkost bytí a autor grafických prací pro Maitreu.

Martine, často mluvíš o třech darech přítomného okamžiku. Co je pro tebe ten největší dar?

Jen chci říct, nehledejme v tom názvu žádnou mystiku. (smích)
Máme neustále k dispozici spoustu štěstí, naplnění a svobody…to jsou ty dary…které lze najít tady a teď. My je ale hledáme někde v budoucnu. Na semináři s lidmi zkoumám, že žádná budoucnost není a že vše je v pořádku tak, jak je teď a tady…

A proč myslíš, že nám to teď nejde? Dáváme si tam vzorce?

Martin Bohuš

Tady není žádná budoucnost. Teď jsou jen myšlenky. Narodili jsme se, byli jsme malým miminkem, které o světě nic nevědělo a všechno, co víme, tak nám někdo řekl. Informace se vršily a my tomu všemu uvěřili, že to tak je.  Je dobré poodstoupit a podívat se, jak to vlastně je. Co já dělám je, že zkoumám všechny tyhle věci, jestli to tak opravdu je? Zjišťuju, že je to úplně jinak. (smích)

Že modrá není modrá třeba? (smích)

Taky třeba. Myslíme si, že to, co vidíme, tak je. Když si vezmu kouli a vezmu si krychli, tak vidím jasně, co je co. Teď jsem četl o jednom zajímavém experimentu. Byl o jednom nevidomém člověku, který hmatem poznal krychli a kouli. A pak byla možnost mu opravit vadu zraku, takže začal vidět. A zajímavé bylo, že v tom experimentu nepoznal podle zraku, co je koule a co je krychle. Nevěděl, co má vidět. Všechno nás naučili. Myslíme si, že je všechno jasné. Během zkoumání ale zjišťuju, že je to úplně jinak. Na mých seminářích k tomu přičichneme…

Proč jsme si vlastně začali zjednodušovat pojmy? Jedeme jen na jedné frekvenci…

Já takhle vůbec nedokážu uvažovat. Jsou to jen teorie. Vím ale, že se vše dá prozkoumat a podívat se na to. Pořád pracuju s přítomným okamžikem a nemám odpovědi na otázky „proč“. 

Je to paradoxní, že jsme v přítomném okamžiku a nedokážeme ho vnímat. Jak v něm být?

Přijde mi, že si pořád představujeme, že to má nějak vypadat. Já vím, že jsem tady. To prostě vím. A něco se tady děje. Ale já mám pořád představu, že to má nějak vypadat, to co se tady děje – anebo jsem tady s tím přesně tak, jak se to děje. Touhle optikou: Co je prožívání přítomného okamžiku? Je to přesně tak, jak se to děje. Není tam, že bych měl něco speciálně prožívat, aby se něco speciálně dělo. Nemám tam představu, že přítomný okamžik je, když něco… Přítomný okamžik je to jediné, co tady je. Má přesně ten tvar, jaký má. Takže má i „tvar“ nepozornosti, nebdělosti. Já o něm nemluvím jako o něčem, co má nějak vypadat. To jsou naše představy, které máme. Víc mě baví zkoumat přítomný okamžik takový, jaký je. Teď a tady. Jinými slovy: Život se nějak děje. Je divoký a nevypočitatelný, nějak se valí a my ho chceme kontrolovat a určovat, že má nějak vypadat.

Co je prožívání přítomného okamžiku? Je to přesně tak, jak se to děje. Není tam, že bych měl něco speciálně prožívat, aby se něco speciálně dělo.

A ono to má jenom být.

Martin Bohuš si sám dělá grafický vizuál.

Já nevím. Vidím jen rozdíl, jaký to je versus co si myslím, že by to mělo být.

A jak se smířit s tím, že v životě se dějí věci, které se mi nelíbí, nebo se odráží na zdraví apod. Jak to přijmout? Kde tam najít tu lehkost bytí?

Tady je život a ten je v zásadě plný svobody a lehkosti a my jsme ten život. Věříme spoustě různým věcem, jsme pohlcení příběhem života, co všechno musíme dělat, nebo nemáme dělat. A teď dojdeme do bodu, kdy se nám něco děje a není nám dobře, chybí ta lehkost a svoboda. Takže tyhle momenty, kdy nám není dobře, jako by se ptaly: „Co děláš? Čemu zase věříš? Co chceš kontrolovat? Zase jedeš v tom příběhu a nedíváš se. Podíval ses dobře, nebo jen slepě věříš tomu všemu, co jsi slyšel a viděl? Takhle vnímá já ty okamžiky nesnesitelného utrpení. To, že nám není nějak dobře, je známka toho, že život dává o sobě vědět. Zapomeneme na to, kde leží ta lehkost a svoboda, a snažíme se spoustu věcí kontrolovat a napasovat.

To, že nám není nějak dobře, je známka toho, že život dává o sobě vědět.

A když necítím tu lehkost, jak ji zase získat zpátky? Jak funkčně vystoupit ze vzorců, ve kterých jsem se uvěznila?

Osvědčilo se mi, co děláme na seminářích. Díváme se, jak funguje to všechno, čemu říkáme život. Co o tom víme? Jaký je náš prožitek? Zjistím pak, že všechno v našem životě se odněkud objevuje a najednou to tam je, aniž bych musel někde něco udělat. Najednou vidím, slyším, cítím, objevují se myšlenky… a zas to všechno zmizí, včetně toho, co jsem si myslel, že jsem já. Nejsme zvyklí se na sebe takto podívat. A pak je tu něco, co se nemění, co zůstává stejné, tedy ta lehkost a klid. Ta není uchopitelná. Vidím mechanismy, jak to funguje. A když to jednou už vím, tak lehkost tam najednou je, protože vím, že vše se objevuje samo, zase to mizí a já to nemám možnost udržet. Nic nejde udržet. Ale my se toho nechceme zaboha vzdát. Máme stejně pocit, že to kontrolujeme a že to udržíme.

Lehkost bytí...

Vztahy takto chceme držet…

Ano, platí to na všechno. Vždy máme na výběr. Buď v tom příběhu jít dál a trápit se v tom pocitu, že to jde kontrolovat, nebo se toho nedržet. Vědět, že život jede sám a nedá se kontrolovat.

Napadá mě otázka, co je v životě kontrola a co aktivita? Když po něčem aktivně jdu, tak už to samé je nějaká kontrola, ne?

Podívej se na mechanismus, jak věci fungují - jak se objevují. Myslíš si, že život máš pod kontrolou, ale on se spontánně děje.

Vnímám, že věci aktivně hlídám, za čím jdu.

Ale dokud tě to nenapadne, tak tam ta aktivita není. Když tě napadne, tak aktivitu buď zvládáš, nebo ne. Kdybychom uměli věci kontrolovat, tak naše životy vypadají jinak. Proč bychom dělali věci, které nechceme dělat, kdybychom to fakt uměli kontrolovat? Je těžké o tom mluvit a popsat to slovy. Rádi se zaplétáme do příběhů, ve kterých žijeme. Já ve svém prožitku neumím najít nic, co můžu nějak kontrolovat. Když jsem v příběhu života… tam to vypadá, že kontroluju, ale přijde mi, že je to jen příběh. Kdybychom to rozebrali, co a jak tam kontroluju, tak to nenajdeme.

Říkám si, pro koho je tento přístup vhodný? U mých rodičů si to nedovedu představit. (smích)

Je to vlastně radikální a možná to není pro každého. Chce to určitou odvahu podívat se na svět úplně jinak. Vidím kolem sebe jen málo lidí, kteří jsou ochotní to udělat. Dokážu si představit, že u rodičů to může být problém.

 Rádi se zaplétáme do příběhů, ve kterých žijeme. 

Nestává se, že lidi pak zjistí, že celou dobu žili v něčem a najednou se nemají čeho chytit? Nebo naopak je to pro ně uklidňující zjištění?

Děje se obojí. Někoho zachvátí panika, protože cítí, že fakt nic nejde kontrolovat a nechce se pustit, protože tím jakoby ztratí sám sebe, to, co si myslel, že je. Já cítím „aha“, takže takhle to je. Je to hustý, vidím naprosto jasně, kde je to trápení a kde bude pokračovat. Takže když si budu myslet, že jsem Martin Bohuš, který bude všechno kontrolovat ve světě, kde se věci jen objevují a mizí, tak to nebude fungovat. Nebo se podívám hlouběji a zjistím, že jsem něčím trochu jiným a že nad tím kontrolu nemám. Nacházím v tom velkou svobodu. A je mi dobře. Ale chápu, že spousta lidí tento krok neudělá.

A zjistil jsi tedy, kdo je vlastně Martin Bohuš?

Pro mě je to příběh. Nikdy nevím, co se vlastně dál v tom příběhu bude dít. Co dalšího Martin Bohuš udělá? A co se mu vyvine za myšlenku? Já to nikdy dřív, než když se to stane, nevím. Neznám ten mechanismus kontroly. Občas mě napadá, že Martin Bohuš je unikátní příběh, který se v prostoru děje. Když si myslím, že jsem to já, tak tam vidím všechno to trápení, protože si myslím, že se mě to všechno týká a je nějaká snaha to kontrolovat. A když vidím, že to nejsem já, tak může spokojeně, vesele dělat, co chce. Vím, že to může znít divně, ale takhle to je. V tom, co dělám, je esence, která mě fascinuje a vnáší do toho světlo. To jediné v našem životě a prožívání, co je schopné něco říct a vyjádřit se k tomuto životu, je myšlenka.

Život tady je dřív, nehledě na myšlenky. To, co vidíme, nemá žádnou schopnost nám něco říct. Myšlenky se začínají objevovat až později a hodnotí – ty jsi dobrý, ty nejsi dobrý. To ale nejsou žádná fakta. Jenom myšlenka je schopná se objevit a říct mi „něco je tady špatně“/ „mělo by to být jinak“… Když se ale podíváš na to, co ta myšlenka je, co je prožitek myšlenky? Zjistíš, že je neviditelná. Nedokážu ji vidět, ale je tu. Objeví se a já nikdy nevím, jaká bude. Najednou tady je a zase zmizí. Je něčím průhledným, nestabilním, éterickým. Tento mechanismus mě totálně fascinuje!

www.martinbohus.cz

 

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku