Jak pracovat se symptomy?

22. června 2016

„Nejdřív jsem začal dělat modelové situace na školní problematiku. Ukázalo se, že to funguje a že je možné takto relativně neosobním procesem získat cenné informace, odkud potíže přicházejí a jak pracovat na vytvoření rovnováhy. Postupem času se vedle dalších témat přirozeně objevilo téma symptomů a v roce 2014 a 2015 jsme se na to zaměřili. To, co se tam ukázalo, bylo natolik cenné, že jsme poznatky začali s kolegyní Martinou Kunclovou zaznamenávat. Díky tomu vznikla knížka Symptom ve službě. Je v ní záznam ročních témat (ekzémy, alergie, gynekologické potíže, bolesti hlavy atd.), tak jsem k tomu přišel.“ O své metodě konstelací na téma symptomy nám vyprávěl nový lektor Maitrey, Igor Pavelčák.

Jak to vlastně funguje v praxi? Co je podle vás symptom?

Pracuju mimo jiné metodou „focusingu“. Je to práce s tělesnými pocity. Základní myšlenkou je, že nic není špatně. I když některé své pocity prožíváme jako negativní, tak mají svůj význam. Stejně tak symptomy. Sdělují něco z hlubších systémových podstat.

Symptom má dvě funkce: zakrývá skutečnou podstatu a současně upozorňuje na nerovnováhu v systému. Když například člověk onemocní ekzémem, obvykle se všichni soustředí na to, aby to nebylo. Tím ale rodina přichází o potenciál, který je tím symptomem nesený. Když má někdo ekzém, to se dá ještě vydržet. Ale když se potlačí, pak to jde na průdušky, astma… Takže jedno z takových hesel je: „Lepší něco malého, nežli něco velkého.“

Práce se symptomy v mém pojetí je v podstatě dělání konstelací na téma symptom. Při té práci se nám ukázaly určité zákonitosti. Například jeden z takových objevů je, že existuje něco, co jsem nazval Skutečné trauma jedince. Pracuji s ním ale jinak než třeba Bhagat. Symptom je vlastně klika, kterou se vstupuje do prostoru „ZA“. To nám pak umožní vidět, co je v rodinném systému v nerovnováze a s čím/kým je symptom spojený nebo případně komu ve skutečnosti patří.  Důležité je také místo, kde se symptom prezentuje. 

Synovi ekzém zmizel, ale bylo to spíš proto, že jsem začala řešit sebe, tak jsem to dokázala zklidnit.

Právě! Děti jsou nositelé symptomů. Jsou vlastně vyvolené osoby, aby ukázaly skrze symptom na nerovnováhu v systému. Takže když přijde matka s tím, že dítě má ekzém, je samozřejmě mnohem výhodnější pracovat s matkou. Dítě za to nemůže, že má ekzém. Když se všichni starají o ekzém, aby nebyl, tak symptom zalévají.  Když se symptom zalévá, tak roste. Nejvíc je to vidět u rakoviny.  Když na ni někdo v rodině trpí, tak všichni kolem toho skáčou a pak ta rakovina strhává pozornost a je zalévaná, podporovaná. Když je symptom přecházen dlouho, tak to přejde v autonomní nemoc. Nicméně když se uvolní systémové síly, potom se snáz dojde k uzdravení.

Co když se stane, že se symptomy špatně zanalyzují?  Třeba se řekne: „To mám ze stresu.“ A pak se zjistí, že ten původce byl ve skutečnosti někde jinde.

Když se tomu dají tyhle nálepky, je to chyba. Symptom je potřeba co nejpřesněji popsat. Když má někdo anorexii, nebo že se počurává, tak je potřeba přesně říct, o co se jedná, jak se to konkrétně projevuje!

Igor Pavelčák

A kdo mi to řekne?

Když se řekne „mám strach“, každý si umí strach přestavit. Ale můj strach je úplně něco jiného než tvůj strach. Na tom je taky založený princip práce se symptomy. Řešení je – každý sám za sebe, každý s tím svým symptomem. Neexistuje univerzální řešení. Někdy to přichází od matky, někdy přes otce… nedá se to paušálně označit. A proto taky léky na určitou nemoc jednomu zaberou, druhému ne.

Proto vše má individuální průběh i individuální příběh. Člověk si s tím ale obvykle sám neumí poradit, protože jsme v tom systému zapleteni.  Pro mě je velká věc spojení konstelací s focusingem. Při procesu focusování se člověk naučí přesně rozpoznávat místa a detaily. To je velmi důležité pro to, kudy jít dál. To je rozhodující pro to, jak se s tím pracuje.

Jak vlastně pracovat se svými pocity v těle?

Existuje spousta způsobů, neznám je všechny. Já preferuju focusing, protože je to báječná, jednoduchá metoda: tedy zaměření pozornosti na to, co je právě teď nejdůležitější.

Měl byste konkrétní příklad z praxe, jak pracovat se symptomem?

První, co se musí udělat, je, že se musí souhlasit se symptomem a s tím, že všechny pocity jsou v pořádku. My nemáme žádnou odpovědnost za to, co pociťujeme, ani za to, jaká „zapletení“ jsme na sebe vzali. Symptom si nevybíráme. Máme ale zodpovědnost za konání. Když se na symptom podívám touto optikou, vidím ho jako přítele, který mi nese důležitou zprávu. Můžu říct: „Vítej!“ Když ho odmítám, odstrkuju, chci se ho zbavit, tak propásnu příležitost podívat se, co je za tím. Když potlačím symptom, nebo si ho nevšímám, tak nerovnováha nezmizí. Jen se projeví nějak jinak.

Nadstavbou konstelací je pro mě to, že si člověk začne všímat drobné fyzické nerovnováhy v těle.

Příklad: Proč se děti uzdraví v nemocnici? Jak to? Rodiče chtějí pro svoje děti to nejlepší, ale někdy se stane, že dítě onemocní a rodiče si s tím neví rady, dají ho do nemocnice. Dítě ale nemá symptom proto, aby mohlo jít od rodičů (třeba do nemocnice), ale aby rodiče něco udělali, aby dítě nemuselo symptom mít. Když rodiče dají dítě do nemocnice, tak symptom s dítětem předají doktorům. To ale nemělo dítě „v plánu“, to není jeho zájem. Nevyšlo to. Rodiče nic neudělali, dali ho jen do nemocnice. Tak se uzdraví, vrátí se domů a symptom se opakuje... Tak ho dají znovu do nemocnice. A když to trvá dlouho, dítě si zvykne na to být nemocné. A nerovnováha v systému pokračuje.

Ono je ale těžké být vědomým rodičem, když se to opakuje a člověk už „neví“.

Právě! Ale nechci, aby to vyznělo jako kritika rodičů. Protože rodiče dělají opravdu, co můžou. A když si nevědí rady, tak jdou za doktorem. Nechtějí, aby dítě zemřelo, nebo bylo těžce nemocné. Jenomže bohužel tím vlastně podporují ten symptom. Rozhodující je, aby dítě přežilo, takže musejí k doktorovi, to je v pořádku. Ale je to příležitost pro rodiče podívat se na ty věci, které jsou za tím. A ke mně chodí tito lidé. Je to dlouhá práce než dítě například přijme jako cennou svou matku a přestane na ni mít požadavky, které nejdou splnit.

Jak se pracuje ve skupině, kdy není čas postavit konstelace pro všechny?

Na seminářích dělám modelové konstelace na téma symptom. Probíhá to tak, že se sejdou lidi jako na obyčejné konstelace a vyberu zástupce za protagonistu a za symptom. Podle interakce postupuju dál. Takže všichni vidí názorně, jak se systém se symptomem chová.

Každý proces je přísně individuální, i když stavíme modelové situace na totéž téma. Vždy se ukáží jiné systémové souvislosti. Variant je neskutečné množství. A neřekl bych, že je na to společný algoritmus. Společné je pouze to, jak my jsme s tím pracovali a jak jsme používali modelové konstelace. Vzal se zástupce, symptom, místo, kde se odehrával symptom, a skutečné trauma jedince.

Konstelace ukazuje zákonitosti nejen v nukleární rodině a v mnohem větším přesahu, než si mnozí lidé mohou myslet. A na to poukazují symptomy.

Symptom a skutečné trauma jsou dvě rozdílné věci. Symptom je na povrchu. V naší knížce jsou příklady některých symptomů a komentáře k jednotlivým procesům, které objasňují jednotlivé souvislosti toho dění. Když jsem se dříve snažil systémové konstelační vlivy přinést do prostoru rodinné terapie, tak jsem narážel na velký odpor. Přitom to má hodně blízko k psychosomatice.

Vy pracujete hodně i s tématem závislostí.  Jak v rodinách mohou uchopit například téma závislosti na alkoholu?

Alkohol je horší než ostatní drogy v tom smyslu, že destrukce nastupuje pomaleji. U ostatních drog je nástup velmi rychlý, ale u alkoholu jsou to roky. A nejhorší je, když v tom děti žijí v naději, že tentokrát už to vyjde a rodič přestane. Nejhorší je, když pije matka. To jsou děti úplně rozhozené.

Závislost nikdo nezvládne sám. Závislý se musí naučit nepít. Musí se také pracovat s rodinou, protože rodina umožňuje tomu závislému, aby závislost rozvíjel. To je téma spoluzávislosti, kterou musí i ta rodina umět zvládnout. To je na povrchu. Pak je dobré se podívat, proč ten člověk pije, proč se vydal na tuto dráhu. Někdy je to sebevražda (někdo mladý umřel v rodině a on ho následuje, je s ním loajální) a někdy je to platba za nějaký dluh. Žije ten svůj život destruktivně, aby se potrestal za to, za co nebylo tehdy zaplaceno. Což je ale marnost, protože když se něco stalo tam, mimo můj vliv, tak já za to nemůžu teď zaplatit. A přesto to udělám. To je ta loajalita dítěte a nerovnováha se předává v systému dál a dál. Jsou ale i další vlivy, které se týkají současné rodiny.

Jedna věc je, vědět o konkrétních systémových souvislostech symptomu. Taky ale existují naše vlastní vnitřní limity, za které nejsme schopni jít. Takže i když například vím, že ekzém mého dítěte souvisí s osudem mé matky a já nemám sílu si to s vlastní matkou vypořádat, tak musím přijmout to, že moje dítě ekzém mít bude. Když nejsem schopen udělat změnu, která souvisí se symptomem dítěte, tak nemůže matka usilovat o to, aby dítě nemělo ekzém. Vzít mu symptom - ekzém je kontraproduktivní.  Matka s tím musí souhlasit. („V téhle situaci je to, že máš ekzém to nejmenší.  Měj ho, jak dlouho budeš potřebovat a když bude potřeba, tak tě/ho namažu.“)

Říkám si, že když to takto vybafnete na lidi, jaká je jejich reakce? Neleknou se?

Ano, někteří se leknou. Mnoho lidí, kteří ke mně přicházejí, nechtějí mít potíže. Je to pochopitelné.  Chtějí, abych já udělal něco, aby jejich symptom zmizel. To nemůžu nikdy zaručit. Co jim ale říkám, je: „Vy musíte vítat ten symptom! A co se ukáže, to se ukáže. To musíte přijmout. Každý sám, každý s tím svým“.  To pak jsou někteří nespokojení.

To mi připomíná kampaň „boj s rakovinou/ život je boj“, kterou teď po Praze vidím…

Výsledkem boje - války jsou jen mrtví. Nic jiného! Tohle je proti smyslu focusingu i konstelacím, jak já jim rozumím. Tam se učíme, abychom mohli přijímat věci, jak přicházejí. Teprve až doopravdy nasloucháme, tak se dozvíme zprávu, která je za tím obsažená.

A jak vnímat, když už jsme skrze symptom oslabení?

Můžeme naslouchat i vzdáleně, ale vlídně, ne odmítavě. „Vím o tobě, ale jsem teď oslabený, tak si vezmu prášek.“ A to je v pořádku.

Takže můžu přijmout, že jsem slabá a požádat si o pomoc…

… ale „jsem slabá“ může být samo o sobě symptomem. A může to být to nejdůležitější, co právě teď prožívám! Ne, že mám zlomenou nohu, ale že jsem oslabený. Pak bych se ptal: „A kde jste nejvíc oslabený?“ A klient řekne: „Mám těžké ruce.“ A najednou zjistím, že „jsem oslabený“ znamená „mám těžké ruce a už nechci nic nést“. Najednou si mi to může spojit: „Už se nechci starat o …“ A už nám to sepne.

Mám jednu známou, kterou neskutečně rozbolelo rameno. Dělá mnoho let náročná cvičení, běhá. Aspoň jsem měla snahu ji zpomalit, ale nefunguje to. (smích)

Tyhle rady nefungují. Víte proč? Protože vy ji ten symptom vlastně taky chcete vzít! A i když říká, že ji to obtěžuje, tak ho vlastně chce mít. Svým životem ten symptom vyrábí! A vy ji říkáte, tak zpomal a nebudeš ho mít. Ale to není rada, která funguje. Ona ho chce mít, i když je to pro ni bolestné.

Většina lidí nechtějí mít obtíže, ale ve skutečnosti nechtějí udělat žádnou změnu. A to je proti sobě.

Co by tedy zafungovalo?

„Až budeš chtít doopravdy změnu, tak máš tuhle a tuhle možnost.“  Většina lidí nechtějí mít obtíže, ale ve skutečnosti nechtějí udělat žádnou změnu. A to je proti sobě. Tak se projevuje dětská slepá láska.

Když se při práci se symptomem objeví systémová souvislost, tak je možné s tím něco udělat v rámci konstelačního procesu. A pokud se ukáže, že JÁ mám něco udělat v reálu, tak buď to udělám, nebo ne.  
Symptom je klika, za kterou beru a vstupuju do místnosti, kde je schované moje tajemství. A může se ukázat, že tam jsou další dveře, za které budu muset vzít. Ale to je ta cesta. Být šťastný vyžaduje odvahu. Nic není špatně

Akce v Maitrei:
11.07.2016   Co se skrývá za onemocněním? EKZÉM – Symptom ve službě
08.08.2016   Co se skrývá za onemocněním? Symptom ve službě
24.10.2016   Co se skrývá za onemocněním? ALERGIE – Symptom ve službě

Kontakt: www.poradna-rodina.org
Kniha Symptom ve službě v prodeji ZDE.

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku