Jak se protančit k pravdě?

15. dubna 2019

"Vidět a cítit, jak lidé opouštějí myšlenky a pozornost mají upřenou na část těla, až i tato pozornost zmizí a oni se stanou tancem samotným. Naleznou svou verzi pravdy tím, kým doopravdy jsou-Tvořitelem, tvořením i stvořeným." Se Satyam jsme se sešly, abychom si povídaly o naší společné lásce k tanci. Pohybu, pro který je jen jediné pravidlo, žít ho.

Jak vnímáš tanec, Satyam?

Tanec je praxe, stejně jako meditace nebo jóga.

Po nějaké chvíli si tancem tělo doslova ochočíš.

Nevím, jak to mají ostatní lidi, ale mně přijde, že si vycvičíš mysl, zaměření. Když jdeš tančit jednou nebo to neděláš často, tak je těžké nemyslet na to, kdo tě dnes naštval nebo potěšil. Pravidelným tancem si vycvičíš oproštění se od mysli.

Pravidelným tancem si vycvičíš oproštění se od mysli.

Je to bdělá pozornost nebo takzvaný přítomný okamžik? Pocit, kdy si uvědomíš, že tělo jede a ty nepřemýšlíš.

Ještě existuje jeden stav, kdy nepřemýšlím, a tělo jede a zároveň nepřemýšlím a vnímám, že se to děje. Ve Varech jsme chodili tančit celý rok a po 7 měsících přišla jedna žena s tím, že poprvé poznala, co to znamená mít pozornost v bocích. Neustále se prohlubuje vnímání. Ty si možná myslíš, že tu pozornost v bocích už máš, ale praxí objevíš hloubku. Stává se mi to pořád. Taky nacházím další a další hlubiny, kam můžu v tanci jít. Je to nekonečná cesta, neexistuje žádné „teď už to umím“.

Děje se to jen v rámci „intuitivního tance“, nebo si tímhle způsobem můžeš „ufrčet“ i když chodíš třeba na salsu?

S tím nemám zkušenost, ale myslím, že ano. Dojdeš do fáze, kdy perfektně zvládneš kroky, naučíš se rutiny. Pak se propadneš do toho, že tělo automaticky vykonává rutinu a zároveň je zde přítomná improvizace.

Ve Varech jsme chodili tančit celý rok a po 7 měsících přišla jedna žena s tím, že poprvé poznala, co to znamená mít pozornost v bocích. Neustále se prohlubuje vnímání.

A pocit extatičnosti z toho, že ti to jde a vůbec nepřemýšlíš.

Satyam

Určitě, je to jako když hraješ na hudební nástroj, nejdřív se naučíš ho používat a pak se můžeš rozprostřít a zmizet v prožitku.

Jak to máš s organizovaným tancem, který má jednoznačnou choreografii?

To je pro mě drama, na gymnáziu v tanečních jsem byla odstrašující příklad. Poslouchala jsem hlášky typu: „Kdybyste neměla na nohou ploutve, možná by vám to mohlo jít.“

Tak to je docela základ na trauma, říct tohle holce v pubertě. Pak chápu, proč tolik lidí na taneční akci stojí někde v rohu a přešlapuje na místě, v ruce kelímek s pivem.

Když jsme měli vystoupení, tak jsem buď tančila vzadu, a nebo jsem některé tance nesměla tančit. Nebyla jsem dost reprezentativní. Chodila jsem na Street Dance, to mě sice moc bavilo, ale nešlo mi to. Bylo peklo podřídit se choreografii, ale měli mě rádi a viděli můj zápal, tak mě brali i na vystoupení.  Z mých tanečních pokusů jsem získala dojem, že jsem úplně levá.

 V tanečních jsem byla odstrašující příklad. Poslouchala jsem hlášky typu: „Kdybyste neměla na nohou ploutve, možná by vám to mohlo jít.“

Můj problém je, že se přepnu do hlavy a začnu okamžitě pozorovat chyby. To je konec, jakmile začnu pozorovat chyby, dělám chyby. Vnitřní kritik si mele svou. „Tohle nemůžeš, tohle nezvládneš a podívej se, jak blbě u toho vypadáš. „Ve chvíli, kdy se člověk pustí a jde ze sebe, vypadá to dobře. Tvůj entusiasmus strhne i okolí.

Když se člověk uvolní, všechno funguje lépe. Když netančíš, aby to nějak vypadalo, tak si parádně zatančíš i na plese, bez znalosti kroků. S tělem se dá uzavřít partnerství. Ty slyšíš tělo, ono slyší tebe a spolu něco vytváříte. Na vyzkoušení téhle spolupráce se stále chystám, zatím nebyl čas.

S tělem se dá uzavřít partnerství. Ty slyšíš tělo, ono slyší tebe a spolu něco vytváříte.

Pro ženy je těžší vypínat hlavu, jsme zvyklé pořád něco obstarávat, všechno obsahovat, takže klid je něco těžce uchopitelného. Sedíš v meditaci a u toho se vtírá myšlenka, jak jsi zapomněla koupit pleny, sundat polévku ze sporáku nebo, že máš dítě ve školní družině. Pokud zaměstnáš tělo, směřuješ pozornost třeba do kolena, tak okamžitě přestaneš myslet. Bez bolestného úsilí. Bez toho otravného: „Já nesmím myslet, šmarjá  myšlenka! Nemysli, nemysli!“ Když se soustředíš na koleno, najednou nemyslíš. Otevírá se prostor a může něco přijít. Můžeš ucítit spojení.

Jak ses dostala vlastně k tanci, který teď děláš?

Jednou jsem vařila na semináři, který s tancem vůbec nesouvisel a jako hosta tam měli slečnu z Polska, která tančí 5 Rytmů. Byl to jen jeden večer, to místo ani nebylo vybavené na tanec a já měla pár týdnů před porodem.  V té době jsem nebyla skoro schopná vyjít schody. Najednou jsem zapomněla na břicho a 2 hodiny tančila. Tanec se vlastně dostal ke mně, ne já k tanci. Okamžitě jsem se zamilovala. Pak se to vyvíjelo samo. Vždy, když jsem někde žila, většinu času v cizině, chodila jsem na taneční akce.

Když tě to tolik lákalo, prošla jsi nějakým výcvikem?

Ve chvíli, kdy jsem se dostala do fáze, kde jsem chtěla projít výcvikem, zjišťovala jsem, jak to funguje. Pro někoho z Čech to bylo dílem nereálné logisticky a dílem finančně. Znala jsem příběhy a procesy z výcviku 5 Rytmů od kolegyní z Mallorky. Nakonec jsem se přihlásila na výcvik, nutný před tím, než můžeš jít na samotný výcvik 5 Rytmů. Jsou 2 ročně, jeden v Evropě a druhý v USA. Jenže jsem se jednoho rána probudila a potřebovala jsem jet do Indie. Nakonec jsem v Indii měsíc tančila Dance therapy, ačkoliv jsem původně jela dělat něco úplně jiného. Svého výběru nelituji. Po návratu do Čech, do Karlových Varů jsem hledala, kde budu tančit. Nikde nic. Nezbývalo, než abych začala dělat taneční akce já sama. Kamarádky mě začaly zvát na akce pro ženy a pomalu se to začalo samo rozvíjet.

Je to něco, co umožňuju a skrze mě to proudí. Já nic nedělám. Otevřu prostor a něco se stane. 

Bylo to pro tebe velké téma, vést taneční seminář?

Bylo, měla jsem pocit, že nemám právo to dělat bez papírů a výcviků. A ještě je to nefér vůči lidem, co do výcviků investovali. Přišlo mi, že za to musí mít něco, co já nemám.  Pokaždé, když zapochybuji, přijde zpráva, že to mám dělat. Je to něco, co umožňuju a skrze mě to proudí. Já nic nedělám. Otevřu prostor a něco se stane. Možná někdy přijde i výcvik, to nevím. Cesta mě vede, nemám dojem, že se cílevědomě někam ženu. Nebuduju si taneční kariéru. Dneska mi přišel dojemný email od paní, která byla na minulém večeru. Psala, že dostala přesně to, co jsem dávala jako záměr pro večer. Odnesla si ho a psala, jak si můj záměr s sebou nese už několik dnů a stále nezmizel. Jsem prý na správném místě. Ale stejně, podívej se třeba na nástěnku Maitrey, co tu visí za lidi. Já se před nimi klaním až na zem a moje fotka je mezi nimi. Je to docela zážitek.

Lidi ti chodí, já jsem si seminář maximálně užila, takže to zjevně funguje a jsi na správném místě i bez nějaké naučené struktury.

Soustředím se na tělesné brány, to funguje a je stále platné. Přidávám prvky Dance therapy. Uvidíme, kam mě to povede. Velkým odrazovým můstkem pro mě byl kurz u Nukuna. Nukuna jsem potkala i v Indii, což byl naprostý úlet. Seděla jsem v ašrámu, otočím se a tam on. Tak jsem vyskočila s otázkou, co tam dělá. Odpověděl, že je u svého učitele. Byl to boží zážitek. Na jeho kurzu jsem hluboce prožívala, že nedělám to, co mám.

Každý sem na Zem přicházíme něco předat a víme o tom. Jen si nevěříme, nevěříme proudu života, který nás nese.

Tancem k pravdě

Najednou ve mně uzrálo, že jsem v proudu života, nesu si s sebou tanec. Můj další proud je pravdivost. Ultimátní pravda. Jsme tady a jsme Jedno. Tohle je roky moje téma, které podporuji. Tancem k pravdě se to pro mě propojilo, protože témata, která tam mám, je možné alespoň na chvilku otevřít až k té úplné pravdě. Spoustu lidí to hledá v meditaci. To je pro mě velmi obtížná cesta. Také jsem jí schopná, u Moojiho jsme každý den seděli hodiny, tisíc lidí. Taky to fungovalo, ale bylo to sakra moc práce. Tancem je to pro mě okamžitě. Sdílím, co je mi blízké. Někdo potřebuje satsang, moje metoda je dostat se k cíli přes tělo.

Já to vnímám tak, že když projdeš vlnou, tak hodně věcí pustíš, vybouříš se do naprostého klidu. Když do toho jdeš na plno, je to nádherně očistné.

Důležitý je i záměr. Pro mě je to cyklus Tancem k pravdě. Věnuji pozornost tomu, že Já jsem nekonečná láska, nebo je o mě postaráno. To je základní věc, ale často to nežijeme.

V normálním denním nastavení tohle vůbec neřešíš, ale teď věnuješ pozornost afirmaci, v tanci prožiješ její význam, utvrdíš se v tom, že je pravdivá a ještě vyčistíš bloky, které ti po většinu času brání tuto pravdu přijmout.

Když nad těmito tématy sedíš, tak fajn, ale taky to může trvat sakra dlouho. Zasekneš se a nejde to dál. Ale v tanci si zadupeš, zařveš, vybrečíš, může to k tobě najednou projít. Uvěříš. Otázky, které si klademe, mají stejnou odpověď, jen vedou různými cestičkami. Každý, kdo přijde na tanec, si může ukrojit z toho, kde zrovna je. Co je zrovna pro něj. Pro mě je tanec meditace a terapie zároveň. Tanec je geniální v tom, že nejde přes hlavu. Nemusíš o tématech přemýšlet, někde o nich mluvit, lovit pocity, dostávat se do kontaktu s pocitem. To je pro spoustu lidí naprosto nemožné.

Lidé na mých seminářích, jsou v poslední chvíli v kruhu nehnutí. Vnitřně nehnutí. Cítíš ticho a spojení s Bytím. Aniž by o to kdokoliv usiloval.

 

 

Akce lektorky v Maitrei: https://seminare.maitrea.cz/satyam

 

 

Autor článku: Barbora Jirsová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

QUODOUSHKA 1

18. – 22.3.2020

Tajemství pánevního dna

5. – 6.10.2019

Vztahy v rodině

24. – 25.8.2019