Jaké to je být obyčejnej táta?

25. ledna 2017

"Vše je o mém přístupu ke mně." S Martinem Skaličkou, koučem, spisovatelem a otcem dvou dospívajících synů, jsme si za třeskutých venkovních mrazů povídali o přerodech v životě, které vedly k sepsání jeho inspirující knihy Obyčejnej táta.

Pro koho jste knihu Obyčejnej táta psal? Komu je určená?

Když jsem chtěl knihu vydat, spousta lidí se mě ptalo: „A pro koho je to určené?“ Říkal jsem: „Já nevím. Já jsem to jen napsal.“ Když se nad tím ale zamyslím, tak vznikla pro moje syny. Nezačalo to vlastně ani jako knížka. Jedna moje známá, která dělá pro Meduňku, měla témata pro časopis a nevěděla, jak je uchopit. Tak jsem jí napsal několik článků. A jak jsem byl v tom psaní, tak mi naskakovaly nové a nové nápady. Najednou se to rozrostlo a měl jsem spousty stránek. Sestavil jsem to do knihy a začal obesílat nakladatelství. A v Maitrei to vyšlo.
Ale původně nebyl záměr napsat knížku a něco někomu sdělit. Ono se to dělo samo. Byl jsem něčeho plný a najednou jsem zjistil, že to můžu hezky stylisticky, jazykově ztvárnit. A bavilo mě to.

Kolik mají dnes synové roků?

Dvacet a sedmnáct.

Takže krásně teď u nich vidíte ten jejich vývoj a přerod z dětí na dospěláky. Zažil jste při jejich dospívání nějaké „aha“ momenty?

Zažil jsem spoustu věcí, ale nemyslím ve výchově. Ani jsem nechtěl psát knihu o výchově. Knížka je o mojí změně, o tom, jaký dopad to mělo na moje děti a můj vztah. Knížky a návody k výchově mně nikdy nefungovaly. Pro mě a spoustu lidí jsou to nepoužitelné návody. Je to opravdu o tom, jak se člověk změní sám. Protože to, co funguje jednomu a dá to jako obecný návod, chytne do ruky někdo jiný a je z toho úplně něco jiného.

Je to opravdu o tom, jak se člověk změní sám.

Pokud jde o změny, které jsem na klucích mohl pozorovat, je pro mě úžasné vidět, že můžou mluvit o věcech, o kterých jsem já nikdy nemohl se svými rodiči mluvit. Oni se mnou ani neuměli mluvit! A moji kluci nejenom, že umějí komunikovat věci, které jsou uvnitř nich a jsou s nimi spojení, ale dokonce to dokážou nádherně popsat. Kolikrát přijde na terapii člověk, kterému je čtyřicet, a nejste schopni se dobrat, co ho trápí. A sedmnáctiletý kluk to už o sobě krásně řekne.
Druhá věc je to, co už chápou o sobě, o lidské bytosti, o cestě člověka…  Doma to se ženou neustále probíráme a je úžasné, co se všechno při tom naši synové naučily. Vím, že vycházejí do dospělého světa s relativně krytými zády a s nějakým vědomím. Z toho mám radost.

A co myslíte, že bylo tou vaší transformací, kterou teď vidíte u synů?

Kniha je k dostání na eshop.maitrea.cz

Je jenom jeden svět, a to je svět vnitřní. Vnější svět je jen odrazem. Vše je o mém přístupu ke mně. Ty největší změny, které cítím, jsou dvě. Jedna je mé schizoidní téma - to je určité zranění podle bioenergetiky, které je o neukotvení v těle. Změnilo mi to hodně život. A ta druhá věc je přístup k mému vnitřnímu světu a ke mně; k tomu, co doopravdy jsem. To jsem změnil. Rozšířil jsem spektrum možností.

Drtivá většina lidí žije jednou možností, kterou jim diktuje jejich Já. A potom, když zjistíte, že Já každého z nás je jiné, je možností mnoho, a víte, že je můžete začlenit do svého života. Pak zjistíte, že Já je něco velmi virtuálního, co nejsem Já, ale co určuje moje rozhodování a moji cestu. Začnete se tím zabývat a přijde rozšíření možností a rozšíření sebe sama. To má automaticky vliv na to, jak lidi kolem vás začnou fungovat. Najednou, místo někoho, kdo je jen v úzkém výseku reality a jen ve svých pravdách, je tam někdo, kdo je schopen přijmout i všechny ostatní výseky reality. Už najednou není v rodině perzekující, přikazující otec, ale je tam otec, který dokáže být i v realitě se svým desetiletým dítětem.

Já jsem se změnil a všechno ostatní se událo automaticky.

Já jsem se změnil a všechno ostatní se událo automaticky. Nepotřeboval jsem najednou návody, jak s dětmi mluvit a jak je vychovávat, protože jsem se jim otevřel. Zjistil jsem, že lepší než radit, je pomoci ostatním věci pojmenovat.
Hodně mužů, a já jsem to dříve také tak žil, jsou naprosto nepřítomni v rodině, vztahu. Pořád s sebou nosí něco v hlavě s tím, co budou muset zítra, a nejsou schopní ani se ženou, ani s dětmi být, zpřítomnit se, zůstat s nimi.

Čím myslíte, že to může být, že vidí v tu chvíli důležitost jinde než v rodině?

To, že tu důležitost vidí jinde než v rodině, je vlastně přirozené. To je mnohem blíž ženě, ta vytváří zázemí. Muž do zázemí jenom přichází se svými dary. Ale za kámen úrazu vidím to, že muži mají deficit v přijímání. Muži jsou už od mala honění na výkon: musejí být silnější, rychlejší, schopnější.  To se do mužů vtiskuje jako cejch moderní doby. Nám, mužům, je přirozené se vyvíjet porovnáváním s druhými muži. Má to i svá pozitiva. Jenomže tím, čemu jsme vystavění od dětství, se z toho udělá nezdravý zvyk. Věčné honění se za něčím. V ten moment jenom vydávají. Pak přijdou domů, kde by mohli i čerpat, ale oni nejsou schopni se přepnout z mechanismu honění se za něčím.

Nejde o to ze sebe udělat ženu a převzít její kompetence. Jde o to dokázat být v přítomnosti. Přijdu domů, tak jsem doma. Je tam žena, kterou mám rád, tak s ní budu a užiju si jí. Stejně tak děti.

Vybavují se mi muži, kteří jsou nespokojení, co mají teď a sžírá je pocit nenaplněnosti, protože můžou být ještě lepšími.

Obecně je naše společnost nespokojená. Má to kořeny v dětství, ve vztahu s rodiči, z podmínečné lásky atd.
Pokud bych měl ten svůj posun nějak zkonkretizovat, tak je to o přítomnosti. Zpřítomnil jsem se. Takže jsem se dostával ke svému tělu, v mém případě přes výcvik bioenergetiky. Pracoval jsem s emocemi, musel jsem spoustu věcí vyprázdnit, abych se zas přiblížil realitě. A k tomu meditace, která oživila mou vědomou část. A najednou zjistíte, že jste žili něčím umělým a že stačí prostě být v souladu se sebou a věci se dějí sami. Není za čím se honit, venku nic není. Jen jsem se přiblížil sám sobě.

Často nepřijímáme jako dobré to, co se nám děje právě teď.

Přesně. Viděl jsem nedávno jednu americkou talk show a moderátor vyprávěl, jak od rána potkal spousty nespokojených lidí. Bylo pro něj neuvěřitelné porovnat tu jejich nespokojenost s realitou. Nějaký muž byl schopen půlku letu v letadle nadávat na to, že měli asi osm minut zpoždění. A ten moderátor říkal: „Proboha živého, ten člověk se dostane z jednoho konce kontinentu na druhý konec za pár hodin a bude tady řešit osm minut zpoždění a že sendvič nebyl dost sendvičový apod.?“ Ta naše nespokojenost je v nás už hluboce zahnízděná.

Nechybí jim vděk za to, co už se nabízí? Že přeletí ve zdraví přes oceán?

Je to celé jen program, který se kdysi dávno nastartoval. My už o něm nevíme, že je o našem dávném vnitřním nenaplnění.

Nenaplněný vztah k rodičům ale málokdo dokáže ve svých životních postojích uvidět…

Proto mě rozesmává, kolik dnes existuje „zaručených“ návodů na všechno. Kup si online kurz a máš to vyřešený za pět minut. Rozumím, že každý si potřebuje vydělat peníze. Když vím, co jsem musel všechno přeskákat za překážky, a pak vidíte, že vám to někdo slibuje za víkendový seminář, tak kroutím hlavou.

Když se vrátíme k tomu přijímání přítomnosti, budete to mít jako muži možná těžší vnímat své tělo a pustit své emoce?

Velké téma mužů je jejich zranitelnost. V momentě, kdy se začínají zabývat jemnými věcmi, dostávají se blíž ke své zranitelnosti. Pro ženu je to přirozená kvalita, se kterou se dřív nebo později spojí. Ale naše výchova na výkon nás muže obrňuje vůči všemu jemnému. Spousta mužů si buduje identitu na tom, jak jsou vyřízení, ale jak jdou přes to!

Velké téma mužů je jejich zranitelnost.

Teď si užívám období vstupu do dospělého života u svých synů. Sleduju, co je tam vše za témata. Některé věci jsem třeba vůbec neřešil, přeskočil, přetlačil… teď to na nich vidím, jak je to neuvěřitelně křehké období. Společnost po nich vyžaduje, aby se už okolo maturity stali muži, ale spousta kluků na to ještě připravených nejsou.

Mě k tomu napadá, jestli nám tady nechybí něco na způsob přechodového rituálu z chlapectví do mužství? U žen je to dáno jasně menarché, první menstruací…

Myslím, že je to určitě důležité. Tady jsem pár lidí viděl dělat rituály, ale nepoznal jsem z toho,  co bylo tím nosným a přínosným.
Před nedávnem jsem četl knížku „Z vody a ducha“ (Malidoma Patrice Somé: Z vody a ducha - Rituál, magie a zasvěcení v životě afrického šamana – pozn.red.) Je to naprosto dechberoucí knížka. Jako čtyřletého unesli autora z jeho vesnice v Burkina Faso jezuitští misionáři a podrobili ho velkému drilu. Asi ve svých dvaceti se mu podařilo utéct zpátky do své vesnice. Prošel si tam rituálem, kterým u nich děti procházejí mnohem dřív.

Až tam jsem pochopil princip rituálu. Skrze něj děti pochopí, že rodiče jsou jenom kanál, skrze který přišli, ale že jsou věci v životě, které jsou mnohem větší a důležitější, o které se mohou opřít. Vždy budou součástí jejich světa, jejich života. U nás se rituály dělají většinou jen formou cvičení, ale nikdy jsem tu nepochytil ten princip. Z této knížky jsem pochopil, že ti kluci pochopili, že právě vstoupili do života, který je propojen se zvířaty, rostliny, duchy. To najednou bylo jejich dospělým domovem a rodiče nechali za sebou.

My tady však vyrůstáme ve velké svázanosti s rodiči. Pokud nejdeme na konstelace a nezahlídneme tuto rodinnou svázanost, ani nám to nedojde. Jsou pětatřicetiletí ženatí muži s dětmi, ale každý víkend musí obědvat u maminky. To je strašné, co v tom chlapovi musí vevnitř bydlet!

Mamince se neodporuje přeci! (usmívám se)

Přesně! Maminka zůstala tím jeho bohem jako v dětství a určuje jeho bytí a nebytí. To pak není jednoduché pro ženu po jeho boku. Nemá tam dost prostoru.

Život není o mých zaručených návodech a receptech.

Možná, že rituál není pro náš kulturní rozměr, ve kterém dnes žijeme. Ale to téma, ta myšlenka se dá i odkomunikovat. Je dobré svým dětem rozšiřovat obzor. Aby viděli, že táta je jen „obyčejnej“ a žije si ve svém výseku reality. Dává jim jen to, co sám může. Je tu však kolem i spousta jiné inspirace, kterou si mohou do života vzít.

Chystáte další knihu?

Ano, mám jednu rozepsanou. Znáte eneagram? Je to nádherná duchovní disciplína, popisující, jak se různými cestami vydalo naše Já. Podle eneagramu existuje devět způsobů. Jedno hledá moc, jedno hledá úspěch, další hledá po-moc… Akorát mi trochu vadí, že se v Čechách učí eneagram jako typologie: „Ty jsi šestka. Ty jsi trojka.“ Tohle zjednodušení mi přišlo jako slepá ulička. Začal jsem se tím více zabývat do hloubky: z čeho to vzniklo, co je ten princip zatím? Nakonec vznikl nápad napsat příběh a o tom bude další knížka. Každý žijeme v něčem a teď se navzájem každý utvrzujeme v tom celkovém obrazu.

A to nám jde. (s úsměvem)

Ano. A z toho jsme poskládali to, v čem dneska žijeme. To, co nazýváme moderní svět. Ale uvnitř toho světa, když oddělíte to všechno, co si myslíme, že je pokrok, žijí obyčejní lidé, lapení do sítí svých malých světů, které často žijí na úkor jiného světa a hlavně na úkor nás samých a téhle planety. O tom bude ta moje chystaná knížka.

Kontakt: www.martinskalicka.cz; www.byt-rodicem.cz

Kniha Obyčejnej táta k dostání ZDE.

 

Autor článku: Barbora Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku