„Jednou za měsíc se třídě pokloním“

16. ledna 2013

Každou školní třídu lze považovat za systém, ve kterém platí principy systemických konstelací. Dovedete si představit, že byste se coby pedagog před dětmi poklonil? Co na to říkají děti, když toto zažijí? A víte, čeho se jako pedagog ve výuce i vztahu s rodiči vyvarovat? Marianne Franke-Gricksch pracovala pětatřicet let jako učitelka, která ve své praxi uplatňovala zákonitosti systemických konstelací. Jaké s tím má zkušenosti?

Řadu let pracujete jako pedagožka. Co vás vedlo k tomu do své praxe zahrnout metodu systemických konstelací?

Pětatřicet let jsem pracovala jako učitelka na druhém stupni základní školy a současně se zabývala i psychoterapií. Tak jsem se dostala k metodě systemických konstelací. Během své terapeutické praxe jsem zjistila, že navzdory vynaloženému úsilí řada symptomů a těžkostí, se kterými pacienti přicházeli, normální psychoterapie neodstranila.

Až teprve rodinné konstelace mi ukázaly, jak moc my, lidé, pro svou rodinu děláme, jak se snažíme tolik dělat pro své rodiče, i když nám samotným to ne zcela vyhovuje. Jak spolu s rodiči trpíme, i když to v důsledku nic nepřináší. Užitek přichází teprve tehdy, když si bolesti některého rodinného člena všimneme. Potom se mu člověk uvnitř sebe pokloní a díky tomu uzná rozdíl, jaký v jejich vztahu je. To spousta dospělých neumí a děti už vůbec ne; ty naopak hledají, jak se dostat co nejblíže rodiči, který právě trpí, a jak nést jeho bolest spolu s ním.

Jak jste toto poznání zužitkovala ve své praxi?

Postupně jsem principy systemických konstelací začala využívat ve své práci a díky nim motivovala žáky k jinému způsobu chování, než na který byli dosud zvyklí. To, že děti udělají pro své rodiče všechno, i když tím samy trpí nebo vystavují svůj vlastní život v nebezpečí, mě silně oslovilo. Neustále jsem o tom přemýšlela... Takováto láska k rodičům není žádný pocit – to je naprosto specifické chování.

Co to znamená?

Zjistila jsem, že líné děti neexistují; že jen v sobě mají určité vnitřní nastavení, které je hierarchicky výš než nastavení jiná, a že děti na něj vydávají spoustu energie. Pomalu jsem jim začala víc rozumět. A znovu jsem začala do školy, svého zaměstnání chodit ráda; stala se  mi totiž jakousi „výzkumnou půdou“. Až po těchto pětatřiceti letech jsem odešla ze školního prostředí a plně se začala věnovat rodinným a systemickým konstelacím na rovině terapeutické.

Co vám osobně tohle všechno dalo?

Od samého počátku práce se systemickými konstelacemi se mi naprosto změnil pohled na svět a na život. Uklidnila jsem se, nekonečné hledání ustalo a jsem spokojená se svou prací, která  mě navíc přivádí do nejrůznějších koutů této planety.

Zpátky k metodě systemických konstelací ve školním prostředí. Čím jsou specifické?

Nejprve bych ráda zdůraznila, že metoda rodinných konstelací sama o sobě do školy nepatří. Je to spíš postoj učitelů, kteří systemický pohled do školy přinášejí. A děti velmi rychle pochopí, že už tolik nejde o jedince, ale o vědomí společného „my“ jako skupina, která má jednotný cíl; v tom, jak pospolu žít, tak v procesu učení. A patří do toho všichni, tedy i děti s poruchou udržení pozornosti nebo s potížemi se čtením. My jako učitelé se v takovém případě už nedíváme na každé jednotlivé dítě zvlášť, ale vnímáme s nimi se všemi náš společný cíl: Abychom spolu všichni dobře vycházeli a aby se děti skutečně něco  naučily.

A děti velmi rychle pochopí, že už tolik nejde o jedince, ale o vědomí společného „my"...

Když vedu skupiny systemických konstelací já, vždycky do nich děti přizývám. Velmi rády se jich účastní, také jako zástupci. Ve škole jsme ale pouze učitelé, nemáme žádné pověření provádět psychoterapii. Příklady malých konstelací, které uvádím ve své knize (Patříš k nám!, pozn.red.), byly jakýmsi překročením této hranice v období mého raného entusiasmu. Dnes už bych to takto nedělala.

Co jsou systemické konstelace schopné pedagogům a pracovníkům s dětmi nabídnout oproti jiným metodám práce s dětmi?

Jak jsem říkala, pedagogové jsou pedagogové, žádní odborníci na stavění konstelací. Nemají na to pověření ani ze strany zaměstnavatele ani ze strany rodičů. Učitelé mohou navštěvovat takzvané konstelační supervize, aby se naučili žáky lépe chápat a rozuměli jim. Téměř vždy se ale těchto skupin účastní i rodiče. Mluvím z vlastní zkušenosti, protože tyto skupiny supervizí s učiteli a rodiči od počátku devadesátých let vedu. Ti, kdo chtějí sami konstelace stavět, potřebují velké terapeutické znalosti a také velmi pevnou základnu v základním vzdělání.

V čem tedy může pedagogům nebo rodičům pomoci, že si uvědomí, že stejný „systém“ jako v rodinách a generacích existuje také ve školní třídě?

Systém, který je ve škole a školní třídě, je na rozdíl od rodinného systému systémem sociálním. Rodinu a její systém, do kterého se narodíme, si vybrat nemůžeme - školu ano. Škola je vůbec první veřejný systém, do kterého se dítě musí začlenit. Navíc škola má opravdu jiná pravidla a pro děti je často těžké je přijmout. Často také neumějí rozlišit mezi pevně stanovenými pravidly ve škole a mezi pravidly platnými v jejich rodině, která se od těch školních často velmi liší a o kterých mohou její členové diskutovat, případně je pozměňovat. A to je úkol učitelů, aby to s dětmi probrali.

Můžete jmenovat některé konkrétní příklady, jak s dětmi pracovat?

Často svým žákům říkám: ,Vaši rodiče jsou vždycky s vámi, neviditelní, ale přítomní´. Je velmi důležité, aby děti vedle sebe ve škole cítily právě tu „svou“ kontextovou osobu, někoho z rodičů, babičku, dědečka, tetu nebo strýčka... , prostě kohokoliv blízkého zvenku, kdo může dítěti ve škole pomoci a provázet ho chvílemi, které jsou pro něj náročné. Některé děti si na toto místo kladou obrázek svého psa. ,Štěká a chrání mě vždycky, když si na mě druzí dovolují,´ často říkají. Tímto způsobem mohou samy pro sebe vytvořit bezpečné prostředí.

Ve své knize také zmiňujete důležitost úcty ...

Ano, z toho důvodu jsme s dětmi začali praktikovat poklonu jako projev úcty a respektu: Každé ráno se dvě děti před celou třídou pokloní. Je to něco jako naše společná modlitba a mohou to dělat děti vyznávající islám, hinduismus i ty, které jsou bez vyznání. Ohromně je to bavilo. A jednou za měsíc se celé třídě pokloním i já sama a při tom dětem říkám: ,Klaním se vám a vašim rodičům...´ A tohle mělo na vztahy mezi mnou jako učitelkou a rodiči dětí dalekosáhlý vliv. Ještě bych ráda zdůraznila, že toto bylo systemické chování, ale nemá to vůbec nic společného s rodinnými konstelacemi.

(...) A jednou za měsíc se celé třídě pokloním i já sama a při tom dětem říkám: ,Klaním se vám a vašim rodičům...´

Doporučujete i s dětmi stavět klasické konstelace?

Ne, to doopravdy ne! Ale pedagogové budou ve své třídě v úplně jiné pozici, když si sami projdou rodinnými konstelacemi a usmíří se se svými vlastními rodiči nebo sourozenci. Díky tomu potom mohou lépe vnímat rozdílné cesty, kterými se ubírají rodiny dětí, které mají ve třídě na starosti. Rodiče vždycky zůstanou ti nejdůležitější. My učitelé jsme pouze „služebníci“ a nemáme dětem co „lepšího“ nabídnout než něco trochu jiného, než co jim nabízejí jejich rodiče. Učitelé zde nejsou proto, aby cokoliv ve výchově rodičů „vylepšovali“...

Existuje tedy něco, na co by si měli pedagogové dávat pozor?

Neměli bychom rodičům radit, jak dítě vychovávat. Ano, budeme-li dotázáni, můžeme říct něco ve smyslu ,Ano, i když tady ve škole jsem v roli pedagožky, doma čelím podobným náročným otázkám, co se výchovy dětí týče...´ Nebo když učitelka nemá svoje vlastní děti, o to víc by měla ocenit matku nebo otce, že na sebe vzali tento nelehký úkol vychovat dítě.

Ke zvykům, které ve výchově v dané rodině panují, se my, učitelé, v zásadě nevyjadřujeme, to je výsostné právo rodičů. To samé platí v otázkách, kdy mají děti dělat úkoly, jaký chléb by měli dostat na svačinu nebo kdy by měly chodit spát. Toto všechno je pro nás tabu! Když to ale přesto uděláme, potom nám rodiče začnou radit, jak máme jejich děti učit... Všechno to funguje nevědomě a má nedozírné následky.

Ve své knize popisujete příklady stavění konstelací ve školní třídě. Jak tuto metodu začlenit do klasické výuky a dlouhodobého výukového plánu, když je to „něco navíc“?

Jak jsem říkala, dnes bych už to takto nedělala. Rodinné konstelace jako metoda do školy a do výuky nepatří. Naproti tomu myšlenka, že školní třída je systém, ve kterém platí určité systemické zákonitosti, je zcela na místě! A vyvstane jsi sama, jakmile učitel sám dosáhne klidu se svými rodiči díky svým vlastním rodinným konstelacím. Tím také získá daleko větší sílu pro svou práci. Ten, kdo na vlastní kůži rodinné konstelace neprožil, nemůže ve svých hodinách systemicky myslet a jednat... Je to také jakýsi předpoklad; protože teprve potom může učitel svým žákům skutečně od srdce říct: „Beru vaše rodiče do svého srdce...“ A děti se potom zklidní a otevřou svá srdce nejenom pro školu a své kamarády, ale také pro proces učení jako takový.

NÁŠ TIP

Zaujalo Vás téma, o kterém Marianne Franke-Gricksch mluví? Rádi byste se jí na něco zeptali ze své praxe? Pak vězte, že v květnu k nám Marianne Franke přijede na první blok intenzivního výcviku. Podívejte se na termíny dalších bloků!

A mé osobní doporučení směřuje ke knize Patříš k nám! Její největší potenciál vnímám právě v četných příkladech z praxe, na kterých je kniha téměř celá postavena. Cenná je pro nás, dospělé, pedagogy či rodiče, také zpětná vazba, jak děti konstelace prožívají a jak na ně reagují. A perličkou nikoliv na dně je potom řada nepostradatelných tipů, jak s dětmi pracovat, např. v konfliktních situacích nebo při řešení opakovaných pozdních příchodů.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

JARNÍ OČISTA ŽENY

21. – 22.3.2020

Aby porod nebolel

7. – 9.2.2020