Jsem žena velkých paradoxů

21. června 2017

Hana Havlíčková působí nenápadným dojmem, přesto má za sebou zajímavý životní osud. Od dětských knih, přes divadlo Semafor až po nakladatelství MAITREA. Tím vším se jako červená niť prolíná její aktivní zájem o kraniosakrální terapii.

Redigujete knihy pro nakladatelství MAITREA. Ovlivnila jejich znalost vaši praxi kraniosakrální terapeutky?

Určitě. Myslím, že to poměrně šťastně propojuju. Osudu jsem vděčná za to, že k veškerým pracím, které jsem doposud dělala, jsem mohla přistupovat zkoumavě a hravě. A měla jsem při sobě vždy úžasné profesionály, kteří mě vedli.

Začala jsem na katedře předškolní pedagogiky, kde jsem byla na stáži - působila jsem pod vedením docentky Evy Opravilové. Dodnes se jí říká první dáma předškolní pedagogiky. Pár let jsem se tak věnovala především dětské literatuře a jejímu vlivu na rozvoj dítěte. Potom mě osud zavál na mateřskou, narodila se mi dcera. A po revoluci jsem nastoupila k Jiřímu Suchému do Semaforu. Tam jsem zažila krásných a rušných deset let.

Jaké to je spolupracovat s Jiřím Suchým?

Mně dělá fyzicky dobře poslouchat jeho češtinu, to, jak si s ní hraje. Za podpory Univerzity Karlovy jsme měli možnost vydat jeho sebrané spisy, takže mi prošlo rukama skutečně všechno, co umělecky stvořil. Do toho jsem přičuchla i k natáčení - dělala jsem skriptku u několika jeho filmů, měla na starost archivy, divadelní programy, často jsme byli na zájezdech. A poznala jsem Jitku Molavcovou, které si nesmírně vážím profesně i lidsky.

A jak do toho zapadá kraniosakrální terapie? Je to jak zásah z jiného světa.

Ano, už v průběhu mého působení v Semaforu jsem začala s tím, co tu tehdy bylo jako jediné k “dispozici”, a tím byla tzv. mechanická kraniosakrální terapie. Metoda se neustále rozvíjí, takže dnes najdete vícero názvů.
Po pár letech přišla do Čech Abha, která je v kraniu opravdu pojem, a přinesla sem nové postupy, tzv. biodynamiku. Začínala jsem u ní jako klientka a studentka a posledních sedm let jsem jí na výcvikových seminářích asistovala. Byla to ohromná škola života. Abha je pro tuhle práci skutečně políbená. Jak jako terapeutka, tak jako lektorka kurzů.

Šáhla jsem si na situace, kdy jsem při kurzech a pak ve vlastní praxi mohla lidi provázet rekapitulací porodu, asistovat jim při vynoření traumatických zážitků a budování nových otisků a zdrojů.

Jsem vystudovaná češtinářka a celoživotní redaktorka, to je mojí hlavní prací. Ale čím víc mám lidí “v rukách” a knih “v hlavě”, tak se mi to začíná fantasticky kloubit.

Jeden z autorů Maitrey, Bill Plotkin, kterému tu už vyšly tři knížky, má nádherný příměr: “Člověk by měl namalovat obraz nebo zazpívat píseň, k jejichž stvoření se zrodil.” A já teď konečně maluju svůj obraz. (usmívá se)

Člověk by měl namalovat obraz nebo zazpívat píseň, k jejichž stvoření se zrodil.

A jak se stalo, že se celoživotní Pražák, odkojený divadlem, přestěhuje na na venkov? Co vám ta změna dala?

Bylo to osudové rozhodnutí, ke kterému mě přivedla moje labradorka. Byla už nemocná a chtěla jsem jí dopřát hezké stáří, tak jsem si řekla, že než umře, přestěhujeme se do domku, který jsem si pořídila jako víkendový. Z první představy, že si tam pobudu nejvýš rok, se už vyklubalo roků pět. Jsem tam šťastná a rozhodně se do Prahy vracet neplánuju.

Kniha o silových zvířatech

Velmi postupně jsem si v Maršovicích začala budovat klientelu. K těmto metodám je tam však stále velká nedůvěra. Mám výhodu, že mám i masérský kurz, takže jsem kdysi v místním koloniálu rozhlásila, že koho budou bolet záda, může přijít na masáž. Ale šlo to pomalu. I když si tam beru třetinové honoráře, než jsem měla v Praze.

Co však funguje, je osobní doporučení. Jednomu pomůžete od bolesti hlavy, druhému od chronické bolesti zad, třetímu od potíží se žlučníkem, tak se to po vesnici roznese.

Vraťme se k tomu vašemu životnímu obrazu, který už víte, jak namalovat. To mě zajímá.

Myslím, že jsem se našla v tom předat srozumitelnou formou něco, co nazvěme spiritualitou, ezoterikou, lidem, kteří se s něčím takovým vůbec nesetkali. Díky terapeutickým zkušenostem a tomu, co mám díky Maitree načteno, snad umím vybudovat důvěru a klienty citlivě přivést k tomu, co se jim děje a jaký to má smysl.

Nedávno přišla mladá žena, která těsně před porodem i po něm začala mít velké psychické propady. Po řadě rozhovorů i “práci na stole” se ukázal traumatický příběh jejich ženské linie. Člověk pak může své problémy nahlédnout v jiném světle, pochopit jejich smysl a objevovat své zdroje.

Dalším příkladem je pán, těsně před důchodem, autolakýrník. Přišel na doporučení dcery, protože ho bolelo prakticky všechno. Po první terapii se mu líp spalo, po druhé taky cítil lehký profit, potřetí už přišel s větší důvěrou. Počtvrté se během ošetření narovnal na lehátku a zakřičel na svou ženu, která tam byla s námi: “Ty vole, Máňo, já vidím motýla! To je na Chocholouška!” (směje se) A pokračoval: “Ve středu jeho těla je mladá žena, má na hlavě korunku a nese mi růži. Vidím ji jako živou!”

Tak jsme si pak povídali o symbolice, že je to nádherný obraz transformace. Dneska už na tom člověku vidím, jak se úplně jinak vztahuje k terapii a hlavně sám k sobě. Takže chlap, který si myslel, že důchod už bude jen jeden velký průšvih a bolest, si najednou uvědomuje, že to tak vůbec nemusí být.

Bill Plotkin má v knize Příroda a lidská duše celou kapitolu o transformaci: první stadium nazývá kokonem, takové slizké něco, co se přetváří do krásy. Takže než se z nás stane motýl, musíme logicky projít tímto stádiem.

Můžeme říct, že přijetím metody, spirituality, přijímáme tu část, kterou jsme v sobě potlačovali?

Kraniosakrální metoda je fantastická, protože umí zasáhnout hodně hluboko. Samozřejmě, máme-li se dobrat podstaty, je to ve většině případů dlouhodobá práce, která často nejprve odkrývá fyzické vrstvy a postupně se dá jít hlouběji.

Kraniosakrální metoda je fantastická, protože umí zasáhnout hodně hluboko.

Než si lidi jdou lehnout na masážní stůl, předchází tomu půlhodinové až hodinové povídání. A velmi často se dostaneme k rodinným kostlivcům ve skříni. Když pozorně posloucháte, tak jen toho člověka upozorníte na to, co v jeho příběhu vidíte. Často zažívají aha momenty. Nejsou už ve svém příběhu tolik ztracení a dokáží se orientovat.

Do doby, než jsem tady odredigovala knihu Osobní totem Stephena Gallegose, tak mi příliš nedávalo smysl, když se mi občas při ošetřeních začali objevovat různí živočichové. A díky Totemu jsem zjistila, že komunikuju skrze silová zvířata. Teď už to umím využívat. V momentě, kdy tyto energie nahlédnete a pojmenujete, často přichází uvědomění.

Nesmírně mě také oslovuje autorka Sandra Ingermanová, kterou vydává rovněž Maitrea. Právě jsem odevzdala korekturu její další knihy Kráčím ve světle. Je to šamanka a dokáže mluvit o podobnýh věcech, s nimiž pracuje i kraniosakrální terapie, ale slovy a optikou šamanismu. Umí své zkušenosti výborně a čtivě předat.

Znovu jsem si díky ní uvědomila i přínos Charlese Ridleyho, který posouvá kraniálku na další úroveň. Jeho metoda už se nenazývá kraniosakrální biodynamika, ale začíná se jí říkat “dotek ticha a klidu”.

Když  si vezmete, jaké všechny zkušenosti už máte za sebou, co byly pro vás ty zlomové momenty?

Kniha Charlese Ridleyho potěší fanoušky kraniosakrální metody

Asi málokdo by ve mně viděl ženu velkých paradoxů. Působím obyčejně, nevyčuhuju, ale mám za sebou hodně extrémů. Dost často za tím hledejte mé kamarády. Jsou to většinou oni, kteří mi v dobrém obrátí život naruby. Díky nim jsem poznala kraniálku, astrologii, psychoterapii, práci pro Maitreu, prošla šamanským výcvikem...

A kdo vás přivedl na cestu masáží a práci s tělem?

Taky kamarádka a dcera, která v té době dělala intenzivně balet. Bolívaly je tehdy záda, tak se staly mými pokusnými klienty.

To je taky paradox: v životě jsem nechtěla mít něco společného s lidskou bolestí. Kličkovala jsem před tím jak zajíc. Chtěla jsem vidět svět plný něhy, harmonie, radosti. Alespoň pracovně jsem se bolesti dotýkat nechtěla.

Dotýkat... ta čeština je úžasná. Teď se lidí a jejich bolesti dotýkáte dobrovolně. (usmíváme se)

Přesně! První kraniálkový kurz jsem absolvovala ve svých 43 letech a už tehdy jsem si říkala: „Ježíš, začínat něco tak nového v tomhle věku, nic necítím, všechno špatně...“ Měla jsem tehdy totální propad a ani omylem jsem v tom nechtěla pokračovat dál. Za půl roku mě však kamarádka vylákala na semináře k M. Bezůškové a R. Neškrabalovi do Modrého klíče, tam už to díky podpoře skvělých lektorů šlo mnohem líp. A skutečnou sebedůvěru - při vší pokoře k téhle práci - jsem v průběhu dalších let našla u Abhy.

V poslední době pracuju s klienty i s otázkou stínu. Ten svůj si málokdy uvědomujeme, ale pokud druhému pomůžeme, aby ho objevil a přijal, protože je naší přirozenou součástí, může se nám hodně ulevit. Nemůžeme se ale tvářit, že není. Je nesmírně důležité se s ním skamarádit a nemusíme nutně rozkódovat, proč to děláme a jak to vzniklo - jenom to uvidět, protože ty věci se hlásí, chtějí být viděné a ťukají na dveře tak dlouho, dokud jim neotevřeme.

Nemůžeme se tvářit, že stín není. Je nesmírně důležité se s ním skamarádit.

Je dobré si pak odpustit, anebo si uzpůsobit pro sebe tak, aby to člověku nebralo příliš mnoho energie. Jako lidi jsme takto nastavení, a proto v tom nejsme sami – svůj stín má každý z nás.

Lidi z principu stačí přivést do emočního klidu, a pak už se umějí nadechnout a vykročit dál. Kolikrát si vzpomenu na název knihy Ticho a klid.

Ano, je pravda, že to, co sem přinesl Charles Ridley, je úžasné. Na tom se s kolegy z oboru shodujeme. Zvlášť moje generace je zvyklá věřit hlavě, jít přes racionální vyhodnocení, ale tahle práce naštěstí nesmírně využívá hluboký ponor do sebe a intuici.

Nebude asi jednoduché přejít po zažitých zkušenostech k téhle technice, ale moc se na to těším.

A na co se kromě toho ještě těšíte do budoucna?

Na další zajímavé klienty a rukopisy. V Maršovicích u Benešova jsem zrekonstruovala domek a vybudovala čtyřicetimetrovou místnost pro semináře a workshopy. Mám k dispozici i nějaké pokoje, takže se těším, že mi začne další životní etapa, kdy bych si otevřela přímo u mě doma malé spirituální centrum.

 

Kontakt: hahavlickova@seznam.cz, tel. 777 810 528

 

 

Autor článku: Barbora Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku