Kdo utváří „Tajný plán našeho života?“

7. ledna 2015

Svým způsobem byl tento rozhovor s Bhagatem osvobozující. „Jsou lidé, kteří mají v tomto životě svůj jasně vymezený „úkol“, a pak lidé, u kterých je jedno, čemu se věnují, protože jejich cesta v tomto životě je poznávat a rozvíjet svůj nekonečný potenciál,“ říká Bhagat. Poznáváte se? A na čem záleží? A jak do toho zapadá onen tajný plán našeho života?!

Bhagate, pokud uvažujeme, že každý z nás je jedinečným projevením božské Inteligence, boha, Existence, Vědomí atd., existuje něco jako jedinečné „poslání“, které má každý z nás v tomto životě naplnit? Nebo jsme-li částí tohoto nekonečného Vědomí se stejně neomezeným potenciálem, je vlastně jedno, čemu se budeme ve svém životě věnovat, protože se můžeme čemukoliv a vždycky to bude takříkajíc „správně“?

Podle mě platí obě varianty: Jsou lidé, kteří mají v tomto životě svůj jasný „úkol“, a pak jsou lidé, u kterých je jedno, čemu se ve svém životě věnují a kde se tomu věnují. Protože jejich cesta v tomto životě je právě poznávat a rozvíjet tento nekonečný potenciál. A velmi záleží na tom, (přemýšlí) z jakého místa pocházíme... myslím karmicky.

Můžeme totiž přijít s velmi silnou energií něco dokončit, doplnit nebo něco vyrovnat a dosáhnout rovnováhy... nebo je naším „úkolem“ jednoduše plout s proudem života tak, jak přichází a co nám přináší, a jenom prožívat zkušenosti, které tak či ona přicházejí. A podle mě je tohle jedna z největších otázek, které bychom měli sami sobě položit a pokusit se najít odpověď: „Proč jsem tady?“

Jak to bylo u tebe?

Vždycky jsem spíš plul s proudem života, také proto, že to v době mé mladé dospělosti, což byla doba hippies, dělali všichni kolem mě. Než přišel zlom: V mládí jsem nevěděl, čemu se chci v životě věnovat. Nevěděl jsem, „co chci“, ale jasně jsem věděl, „co nechci“... Tak jsem místo studování vysoké školy, o které jsem dopředu věděl, že „to prostě není ono“, strávil několik let pomocnými pracemi jako zahradník. Byl jsem v každodenním kontaktu s přírodou a vydělával si jen tolik, abych přežil. Pak jsem se vydal na cestu do Indie a po Asii. A tam se všechno změnilo. Protože po návratu jsem věděl, že život, jakým jsem žil před tím, jednou provždy skončil. Tak jsem se přihlásil na univerzitu o tom, jak tvořit krajinu.

Nevěděl jsem, „co chci“, ale jasně jsem věděl, „co nechci“...

Našel jsi ten správný obor pro sebe...

Ne tak docela. „Náhodou“ jsem se totiž také přihlásil na svou první skupinu v životě, byla to skupina dýchání (Bhagat se také věnuje mj. dechovým terapiím, pozn. red.) a konala se o víkendu těsně před začátkem školy. Takže v neděli jsem skončil se skupinou, v pondělí šel na první přednášky... a po dvou dnech jsem věděl, že tohle studium není moje cesta. Tak jsem skončil. (směje se) Najednou už mi bylo jasné, že vedení terapeutických skupin a meditací a před tím samozřejmě terapeutický výcvik je přesně to, co chci a potřebuji.

Následujících několik let jsem tedy strávil intenzivním terapeutickým výcvikem, až mi na jeho konci jeden z hlavních učitelů, řekl: „TY budeš pracovat s lidmi.“ Což pro mě nebyla úplně dobrá zpráva... „Cože?! Ale já nechci,“ odpověděl jsem okamžitě. (směje se) Jsem spíš introvert, můj sen byl žít někde v klidném místě, kde není tolik lidí a kde se mohu cítit bezpečně... (směje se) Mám lidi rád a rád jsem s nimi, ale zároveň potřebuju mít někde svoje bezpečné místo, kam se mohu uchýlit.

A pak přijde můj učitel a prostě řekne „Budeš pracovat s lidmi.“ Ani neřekl „mohl bys“ nebo „přemýšlej o tom, že bys mohl“... Ne, řekl vemi jasně: „Budeš!“... (směje se)

Ani neřekl „mohl bys“ nebo „přemýšlej o tom, že bys mohl“... Řekl rovnou „budeš!“

Bránil ses tomu?

Zajímavé bylo pozorovat vnitřní reakce: Zatímco jedna část ve mně byla naprosto v šoku, jiná věděla, že to je pravda a že to je správné. Takže ne, nebojoval jsem, prostě jsem to udělal – a dělám to dodnes. Nebyl to můj vědomý cíl stát se terapeutem; na tuto cestu mě nasměroval život sám a já vím, že to je správná cesta. A tak dělám, co mám dělat, a nepřemýšlím nad tím, jestli bych měl dělat něco jiného.

Bhagate, pokud tedy takhle vypadá cesta, řekněme, vnitřního vedení, jakou roli v tom hraje tajný plán našeho života?

Velkou v tom, pokud zjistíme, že nežijeme „svůj“ život, ale život někoho jiného. Že jsme na sebe „vzali“ něco, co tak úplně nepatří nám, ale nejčastěji někomu z našeho rodinného systému – rodičů, prarodičů, lidí, kteří byli ze systému vyloučeni nebo měli velmi těžký osud... Je to na velmi jemné úrovni, někdy se o tom ani nemluví, ale je to takříkajíc ve vzduchu.

Nevíme, jak se to tam dostalo a jak jsme to na sebe „přitáhli“, ale když se později a s odstupem podíváme na svůj život, objevíme zajímavou věc: Že jsme se dostali jinam, než jsme chtěli. A to nikoliv „náhodou“, ale že nás tam „něco“ navedlo. Jako kdyby toto „něco“ sedělo v řídicí věži a mačkalo knoflíky, kam se panáček v herním poli – my - bude pohybovat. (usmívá se)

Jako kdyby „něco“ sedělo v řídicí věži a mačkalo knoflíky, kam se panáček v herním poli – my - bude pohybovat.

Kdo tedy sedí v řídicí věži?

My sami. Je to ta část nás samých, které si často vůbec nejsme vědomi a která je loajální k někomu z našeho rodinného systému. Cítíme s danou osobou velmi hlubokou lásku, nikoliv na emoční úrovni, ale víc na úrovni lidského bytí - jako nejhlubší spojení soucítících bytostí. A z této obrovské loajality a lásky pak pochází naprosto nevědomé rozhodnutí „udělat to samé“ nebo „také si nedovolit“, například být šťtastný, mít děti, dělat práci, která mě naplňuje, nebo najít partnera pro život. Protože máme pocit, že kdybychom „si dovolili“ mít nebo dělat něco, co naši milovaní nemohli, museli bychom se konfrontovat s jejich bolestí.

Často to ale funguje přesně opačně! Jakmile přerušíme tento řetězec a „vystoupíme“ z něj, našim předkům, ke kterým jsme byli loajální, se uleví! Protože vidí, že jejich potomek – my, kterého tolik milují, neopakuje jejich osud a žije lépe než oni. Že utrpení, kterým oni procházeli, už může skončit.

Jak tedy poznáme, že žijeme spíš v tahu něčeho silnějšího, než jsme my, co ale úplně neodpovídá naší vlastní cestě?

Skrze naše pocity. Když totiž JSME na vlastní cestě, na určité úrovni se cítíme naplněni a určitým způsobem víme, že děláme správně. Že to, čemu se v životě věnujeme, je správné. A dělat správné věci není vždycky to, co je v danou chvíli nejjednodušší nebo při čem se cítíme neskonale šťastně. Měli bychom se sami sebe ptát, jestli v dané situaci rosteme a rozvíjíme se svobodně, nebo se tak děje pod vlivem něčeho neidentifikovatelného zvenčí.

A jak tento koloběh přerušíme, ukončíme?

Nejdřív tím, že ho vůbec uvidíme. Když totiž objevíme tuto skrytou loajalitu k někomu z našeho rodinného systému, je v našich silách se z jejího vlivu uvolnit. Když to uděláme, když to „pustíme“, teprve potom jsme schopni uvidět směr své vlastní cesty a tímto směrem jít! Do té doby se sice o tom můžeme na vědomé úrovni rozhodnout, ale v určitém okamžiku na cestě zjistíme, že jdeme úplně někam jinam.

Teprve když to „pustíme“, jsme schopni uvidět směr své vlastní cesty a tímto směrem jít.

Skutečně stačí to jenom „uvidět“ a „uznat, že se to dělo“ - že jsme z lásky k někomu blízkému z našeho rodu byli tak moc loajální, že jsme nežili svůj vlastní život?

„Uvidět“ není jenom ve smyslu všimnout si toho. Je zapotřebí emočního náboje, který je v tom ukrytý. Ať už je to obrovský soucit s danou osobou, nebo její smutek, žal, bolest nebo životní nenaplněnost. Což někdy může být dost šokující, ale zároveň okamžikem „probuzení“ se do skutečnosti, kterou jsme před tím viděli jakoby zpoza zastřený filtr. A tehdy začíná hluboké léčení.

Jedna žena takto „nesla“ část osudu své babičky, nesmírně nadané v kreslení, které ji ohromně bavilo. Měla ale tu „smůlu“, že žila ve 30. letech minulého století na vesnici. Dívku v těchto podmínkách ani nenapadlo, že by se mohla malováním živit! A tak celý život žila se svou niternou a nezvědomělou touhou – a tato žena, její vnučka, tuto její touhu a životní nenaplněnost také ve svém životě na nevědomé úrovni opakovala.

Bhagate, co tě inspirovalo k tomu podívat se na to, že existuje něco jako „tajný plán našeho života“?

Jedna francouzská psychoterapeutka, která se o tento mechanismus nevědomých rozhodnutí zajímala. U několika rodin zkoumala jejich rodinný systém až stovky let nazpět, tedy mnoho generací, ne jednu či dvě. A objevila velmi zajímavou věc: Až překvapivě často se v jedné rodině po určité době opakovala úmrtí „z neznámého důvodu“, všechna vždy ve stejný datum, například šestnáctého srpna... Což ze statistického pohledu je to něco naprosto nepravděpodobného. Ale stalo se, existovaly záznamy.

Pro mě to znamenalo jediné: Že v našem životě existují určíté vlivy, o kterých nemáme absolutně žádné ponětí. A z toho pro mě plyne obrovská pokora; že prostě nemůžeme vědět všechno. A že také nikdy nemůžeme nic a nikoho soudit a říct, že víme, co je nebo by bylo správné udělat.

Náš tip:

Co k tomu víc... Snad jen, že pokud je Vám něco z Bhagatova povídání povědomé a vidíte jisté paralely ve svém životě, můžete ve středu 28. ledna přijít k nám do Maitrey a na Bhagatově semináři poznat „tajný plán“ svého života.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku