Kdy a proč Zemřít pro Pravdu

22. května 2013

„Spousta lidí zatím plně nerozumí, jak moc je proces umírání a okamžik smrti důležitý. Dokonce ani ti, kdo se zajímají o spirituální složku života...! Nejsou si vždycky vědomi faktu, že pokud se toto probuzení nestane během života, tak, jsme-li dobře připraveni, může nastat později,“ říká dánská lektorka programu Zemřít pro Pravdu Jacqueline Maria Longstaff. Přečtěte si, co znamená to „později“...

Jak byste popsala svůj program Zemřít pro Pravdu (Dying For Truth)?

Je to alespoň třídenní program, který je součástí celé mé práce se smrtí a umíráním. Moje práce se totiž opírá o dva základní směry: proces umírání a vztahy mezi ženami a muži... Co bych v této chvíli mohla říct o procesu umírání, jak se na něj ptáte, je to, že spousta lidí zatím plně nerozumí, jak moc je tento proces a okamžik smrti důležitý. Dokonce tomu plně nerozumí ani ti, kdo se zajímají o spirituální složku života a o takzvané osvícení člověka...!

Nejsou si vždycky vědomi faktu, že pokud se toto osvícení či probuzení nestane během života, tak, jsme-li dobře připraveni, může nastat v okamžiku, kdy vědomí opouští fyzické tělo a vstupuje do procesu umírání. Program Zemřít pro Pravdu tedy připravuje lidi na to, aby dosáhli probuzení během života, ale také po smrti, pokud se tak nestalo během života. Protože příprava pro vědomou smrt je naprosto to samé jako příprava pro osvícení.

Zemřít znamená „pustit“, „pustit se“...

Ano, toto všechno má co dočinění se „smrtí“ všech starých identit, do kterých sami sebe oblékáme; všech iluzí, které o sobě máme. Vlastně jde o „smrt mysli“ a probuzení se do toho, kdo skutečně (zdůrazní) jsme. Toto poznání své pravé skutečnosti může nastat jak během života, tak v okamžiku, kdy vědomí opouští své fyzické tělo a my vstupujeme do procesu umírání. Ve svém programu se tedy zaměřuji na okamžiky, které následují poté, co lékař konstatuje smrt.

Takže pracujete s lidmi, kteří se připravují na vědomou smrt?

Ne tak docela. Lidé, se kterými pracuji, chtějí dosáhnout probuzení během života. Ale vtip je v tom ten, že pokud se tak nestane, mohou toho dosáhnout i během smrti. S tím souvisí i to, že mám důvod k tomu, proč neříkám pouze „smrt“ nebo „umírání“, ale „proces umírání“. Běžně, když se mluví o smrti, je to pro spoustu lidí konec. Ale tak to není.

Protože stejně tak jako mluvíme o procesu žití, měli bychom také mluvit o procesu smrti. I během něco se dostáváme do různých úrovní, ve kterých čelíme různým výzvám, stejně jako v životě. A jsme-li dobře připraveni, čelíme jim daleko lépe a stále se vyvíjíme. Takže když se potom v další reinkarnaci vrátíme, přijdeme z daleko jasnějšího prostoru a vyšších vibrací než ve zrození předešlém.

Stejně tak jako mluvíme o procesu žití, měli bychom také mluvit o procesu smrti.

Existuje řada seminářů či programů, které s podobným tématem také pracují: jak se připravit na smrt – na svou vlastní nebo svých blízkých. V čem byste řekla, že se liší ten váš?

Vím, že takové semináře existují, ale nemám s nimi osobní zkušenost, tak nevím, zda mohu vaši otázkou plně zodpovědět. (usmívá se) Ve svém semináři se zaměřuji čistě na probuzení člověka k jeho skutečné podstatě, na proces umírání a vztahy mezi ženskou a mužskou polaritou. Vnímám to tak, že když se nám z naší planety podaří odstranit hluboce zakořeněný strach ze smrti a vyléčit obrovský konflikt mezi muži a ženami, skutečně tím vyléčíme obrovskou část kolektivního energetického pole! Proto jsou tyto dvě oblasti těžištěm mé práce.

Co stálo na samém počátku vaší práce s tématem procesu smrti a umírání?

Byla to vize, kterou jsem měla jednoho rána, když jsem se zavřenýma očima ležela v posteli. Najednou jsem před sebou viděla velmi podivné letiště rozdělené do tří hal: Příletová hala byla místem, kam mohly přijít těhotné ženy a vědomě, ve velmi energeticky mocné atmosféře a naprosto bez traumat přivést na svět své děti.

V odbavovací hale byli lidé, kteří umírali a „odcházeli“ – naprosto vědomě. Třetí hala určená pro tranzit byla plná lidí, kteří právě „procházejí“ životem, kteří jednoduše řečeno žijí. Připomínala ašrám, místo probuzení. Podobný ašrám jsem vybudovala v Indii, kam také z toho účelu přichází řada lidí z celého světa.

A máte vy nějakou „osobní“ zkušenost se smrtí?

Jednou jsem téměř zemřela, bylo to během autonehody v Indii. Motorikša, ve které jsem jela, se srazila s náklaďákem. A zatímco se kutálela a já v ní, v jednom okamžiku jsem si hodně uvědomila, o čem proces smrti je, a jak je důležité zůstat vědomá. Jak je důležité vědět, že nejsme pouze fyzické tělo!

Motorikša, ve které jsem jela, se srazila s náklaďákem. Tehdy jsem si uvědomila, že nejsme pouze fyzické tělo.

Také mám několik zážitků mimo tělo, které mi ukázaly, že Já stále existuji i mimo své fyzické tělo, mimo svou mysl a pocity - tedy mimo to všechno, s čím se běžně identifikujeme. A tak, jak povzbuzuji ostatní k „smrti“ mnoha aspektů jich samých, i já jsem si jimi procházela, než jsem došla tam, kde jsem teď. Než jsem poznala, kdo skutečně jsem.

Zmínila jste autonehodu – ano, to je skutečně jeden z okamžiků v životě, který pro nás představuje obrovskou výzvu zůstat vědomým a nespadnout do paniky nebo strachu o život. Co vás v tomto vědomém stavu udrželo?

To je dobrá otázka a děkuji za ni. Bylo to právě uvědomění, že naše skutečné já není pouze naše fyzické tělo. Že i když to zemře, „my“ zůstáváme! V době autonehody jsem se už dlouho a intenzivně zabývala lidskou spiritualitou. A nehoda mi všechno to učení, které jsem dosud studovala a četla o něm spoustu knih, přiblížila tak blízko, jak to jen bylo možné. Pravda, kterou jsem před tím integrovala do svého života, mě vlastně nikdy neopustila a byla v tom okamžiku čistě pro mě! A s daleko větší silou.

Neměla jsem strach o své fyzické tělo, k tomu se také snažím povzbudit ostatní. Během autonehody jsem prožívala stav „svědka“, který všechno kolem pouze pozoruje. Plně jsem si uvědomovala, že Já nejsem to, co přichází a odchází... To je také to, co lidi na svých seminářích učím: „Nejsem to, co přichází a odchází. A všechno, co se vás v životě dotkne, nemůže nikdy zničit to, kým ve skutečnosti jste!“

Přesto si dál úspěšně myslíme, že máme svůj život pevně ve svých rukách a máme nad ním kontrolu. Což je ale pouze iluze...

Přesně tak. Ti, kdo pravidelně a hluboce meditují, velmi dobře vědí, že aby se dotkli své pravé podstaty, svého Já, je zapotřebí, aby jakákoliv kontrola zmizela sama od sebe. Nechat ji jít. A přesně v tom okamžiku přichází poznání, že jakákoliv kontrola je pouze iluzorní. Když nemáte žádnou kontrolu přeci ještě neznamená, že jste nevědomí! Protože je tady ještě velmi silně přítomno Něco, co všechno kolem pozoruje; mysl, která se celou dobu snaží mít všechno pod kontrolou, to ale není...A to, že tohle víme, je velmi osvobozující!

Když nemáte žádnou kontrolu přeci ještě neznamená, že jste nevědomí!

Smrt je naprosto přirozenou součástí života a kde je život, tam je i smrt.“ Zdá se to být klišé, přesto si je toho skutečně vědomo jen velmi málo lidí. Co nás k tomuto uvědomění přiblíží?

Právě spirituální cesta chápaná jako trojúhelník, jehož dva vrcholy jsou pravé učení a hluboké meditace coby „vnitřní“ práce a náš život ve fyzickém světě a praxe coby třetí vrchol a zároveň práce „vnější“. A co můžeme také dělat, je být uvědomělí v každém okamžiku svého života. Protože když přijde nějaká velká změna, je to jako taková malá smrt...

Zažíváme období velkých změn. Jde o to nenechat se příliš pohltit emocemi a strachem, neidentifikovat se s nimi a slepě se nedržet starého, které právě odchází, ale trochu poodstoupit a pozorovat, co se děje. Toto je fantastická praxe našeho každodenního života! Pomůcka, která nám ulehčí projít obdobím velkých změn, jako je například ta, kdy vědomí bude opouštět naše fyzické tělo.

Ještě krátce k vašemu programu Zemřít pro Pravdu. S jakými metodami pracujete?

Především s těmi, které nás dokáží dostat mimo naši mysl, abychom uvolnili svou silnou připoutanost ke všemu, s čím se identifikujeme. Základ tedy tvoří hluboké meditace a provádíme i různá cvičení, hlavně na tři nejdůležitější témata: naše touhy, hluboce zakořeněný pocit viny a těžké bolestivé situace uložené v našem těle.

Ale naše touhy jsou také přeci zároveň motorem nás samých coby aktivních tvůrců svého života a reality!

To ano, je naprosto přirozené toužit. Neměli bychom se ale se svými touhami ztotožňovat. Protože teprve potom můžeme být skutečnými tvůrci a nespadnout do žádné iluze! A pokud říkám, že bychom se měli podívat na své touhy a odosobnit se od nich, jde většinou o velmi emoční touhy. O to, co si přejeme, že jsme měli udělat či neudělat, co jsme měli udělat jinak, čím jsme se měli stát. Protože tyto touhy nás zakonzervují v určitém emočním stavu lítosti. „Chci vyhrát milión!“ „Chci být supermodelkou!“

Když tyto svoje touhy uvidíme - a necháme volně jít, náš hluboký tvořivý potenciál nikam nezmizí! Projeví se ale pouze v prostoru, který je ZA všemi iluzemi, které máme. Stejně platí, že se stane pouze to, co se má stát, i když po tom toužíme nebo ne...

Náš tip

V našem rozhovoru jsme se věnovali především tématu smrti jako jedním z pilířů Jacqulininy práce; druhým pilířem jsou již zmiňované vztahy mezi ženami a muži. A právě jim se bude věnovat na svém víkendovém semináři v České republice, kam přijede na přelomu května a června! Více se dozvíte na stránkách organizátorky Tamary Melissy  Cesta ženy.cz , která sama výcvik i Jacqueline absolvovala.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

VE SVĚTĚ EMOCÍ

16. – 17.3.2019

MAGICKÉ SNĚNÍ

31.1. – 3.2.2019