Když kukla psychospirituální krize zavolá

25. února 2015

Když jsem se připravovala na rozhovor s Honzou Bímem o transformaci člověka, netušila jsem, že spolu otevřeme mentální atlas přírodovědy a prolistujeme kapitoly fauny i flóry. Začali jsme u cibule s kapustou a skončili u motýla. A co bylo mezi tím? Přeci to nejdůležitější – kukla! A v ní? Kdo by to čekal...Přečtěte si.

„Pojďme se sejít v pondělí, zbytek týdne nemůžu – provázím po lesích,“ zněla odpověď Honzy Bíma poté, co jsem ho oslovila s nabídkou rozhovoru. A o poutničení a poutích byl nakonec i celý náš rozhovor. Život sám je svým způsobem také taková jedna velká pouť... „Je to neustálý pohyb od sebe ven a zvenku zase zpátky k sobě,“ doplňuje obraz Honza.

Abychom ale mohli odněkud vycházet a měli se kam vracet, je potřeba mít své centrum. Centrum sebe sama, ke kterému se budeme vztahovat. Co jím podle vás je?

Jednota, ať už ji nazveme jakkoliv - absolutnem, nejvyšší myslí, tao... V našem kulturním prostředí se tomu všemu říká bůh. A to je skutečně jediný střed, na který se můžeme spolehnout, protože se všemi ostatními „středy“, které si zvolíme za své, se dříve či později něco stane.

Současně jsme lidé, kteří jsou složeni z více vrstev. Dřív jsem k tomu používal podobenství cibule, ale teď spíš říkám, že připomínáme kapustu: v ní jsou také některé listy naproti sobě než pouze na sobě. A podobně jako ta cibule, i mladá kapusta jednotlivé lístky na sebe nabaluje až v průběhu života tím, jak postupně roste.

Připomínáme kapustu: v ní jsou také některé listy naproti sobě než jako v cibuli pouze na sobě.

To jsou ony masky osobnosti, které si budujeme, a poté, co si jich všimeneme, je začneme s láskou a trpělivě sloupávat? Protože nás zajímá samotné jádro a ne slupky.

Ano. A v jednu chvíli se během tohoto sloupávacího procesu dostaneme do stavu, kdy zjistíme, že život, jak jsme ho žili dosud, se všemi slupkami a se vším, jak jsme dosud fungovali, přestává mít smysl. Souvisí to s hmotou a její kumulací: v našem životě jsou (zdůrazní) období, kdy má téma hmoty převažující důležitost. Ale v jednu chvíli nám dojde, že to není všechno.

Někdy se této psychospirituální krizi říká krize středního věku, která ale může být stejně tak ve třiadvaceti jako v šedesáti. Na fyziologickém věku nezáleží; záleží na míře vědomí. Tato krize, byť je nepříjemná, má ale něco do sebe: představuje iniciaci naší duše. Ta může mít nejrůznější průběhy, ale nejčastěji se připodobňuje ke kuklení motýla.

Podobenství housenky,kokonu a motýla s člověkem je velmi přesné a nádherné: Jsme-li ve fázi kumulování hmoty, jsme ve fázi housenky, která doslova hltá všechno kolem sebe z vnějšího světa. V jednom okamžiku to ale na ni přijde, přestane jí to všechno dávat smysl, vyleze na strom, začne se omotávat vláknem, vytvoří kuklu, zavěsí se na větev...

V jednom okamžiku jí to ale všechno přestane všechno dávat smysl, vyleze na strom, začne se omotávat vláknem a vytvoří kuklu...

… a čeká, až nastane správný čas a stane se z ní motýl?

K tomu chybí ještě jeden krok: totální rozpad dosavadní formy housenky. Když biologové tento transformační proces zkoumali, objevili v této fázi proteinovou polévku. To je prostě fascinující: tvor s jasnou pevnou strukturou, tělíčkem, nožičkami a kusadly se naprosto rozložil, aby se tato polévka celá přeskládala a vzniknul z ní úplně nový tvor. Který má už jenom šest nožiček, místo kusadel sosáček a hlavně má křídla.

A pak nastává další naprosto magický a fascinující okamžik, kdy motýl zevnitř zaklepe na kuklu a ta praskne. Tomu dodnes ještě tak úplně nerozumíme, protože obal kukly je neskutečně pevný; hedvábné vlákno je jedno z nejpevnějších na světě! A když se tak stane, motýl vyleze ven, osuší křídla, zamává s nimi a pak začne létat od květu ke květu, saje lahodný nektar a jen tak mimochodem oplodňuje a roznáší život.

Naznačujete tedy, že i my se v průběhu naší psychospirituální krize doslova potřebujeme  naprosto rozpadnout, abychom se mohli složit do nové bytosti?

Přesně tak. Obvykle se nerozpadneme fyzicky, i když i to se stává, ale většinou fyzická schránka vypadá stále stejně, ale uvnitř se rozpadá starý a rodí se nový člověk. Zkušenosti, které za svého života načerpal, mu pořád zůstávají, ale současně v něm vzniká něco úplně nového.

„Něco“, co chce vnímat svět úplně jinak. Co začíná chápat, že to skutečné podstatné, je očima neviditelné. „Něco“, co si uvědomí, že je dobré žít v hojnosti majetku, ale že taková hojnost není všechno. A stejně tak že je dobré prožívat chudobu, ale že ani vnější chudoba není všechno. Že to všechno, jak hojnost, tak chudoba, jsou krokem někam dál. Tohle uvědomění se děje v kukle, a když se vylíhneme, začneme ve svém životě dělat první krůčky tak, abychom to žili.

Tohle uvědomění se děje v kukle, a když se vylíhneme, začneme ve svém životě dělat první krůčky tak, abychom to žili.

O tom se tak hezky mluví, teď, při čaji a na mentální rovině... Samotný prožitek rozpadu a vůbec kuklení je pak daleko, řekněme, těžší.

Samozřejmě. V takovém okamžiku je moc dobré mít u sebe někoho, kdo nás podpoří, když je potřeba: slovem, vyslechnutím, ale hlavně tím, že nás nebude z trasformačního procesu vytrhávat ani nestahovat zpátky do fáze housenky. To totiž naše okolí, které ještě samo krizí neprošlo, velmi často dělá, byť to třeba „myslí dobře“: „Ale no tak, to bude dobré. A proč bys odcházel z této práce? Vždyť je tak skvěle placená?!“ Něco podobného jsem zažíval od pár lidí kolem sebe, když jsem se začínal věnovat průvodcování: „Ty ses asi zbláznil! Chceš chodit s lidmi po lese a ještě si myslíš, že ti za to budou platit?!“ No vidíte – a dneska mám v týdnu volný akorát jeden den, zbytek skutečně provázím klienty krajinou. (usmívá se, pak se odmlčí)

Jediným řešením této krize je, že jí projdu. Že jí dovolím, aby se stala, tedy že se zakuklím. A pak jí prostě projdu: seberu se a dělám krok za krokem ve svém vnitřním, naprosto rozpadlém prostředí. A někdy je tím krokem to, že žádný krok neudělám a jenom jsem. A někdo mě podpoří, abych dobře byl. A pak se nakonec začnu skládat dohromady, začnu se takříkajíc sbírat, odrazím se ode dna.

Říkáte, že je důležité, aby nás v takovou chvíli někdo podpořil. To by neměl být v dnešní době problém někoho takového najít, seminářů o osobním rozvoji a různých přístupů, jak touto krizí projít, je spousta. Je tedy z čeho si vybírat.

Souhlasím s vámi jen zčásti. Protože znám některé terapeuty, kteří se vydávají za průvodce těmito těžšími obdobími v životě, ale nemají druhým co nabídnout, protože vlastně ani nemohou: Buď si sami takovou krizí ještě neprošli, a tak vlastně tak úplně nevědí, o co jde – takových je hodně. Nebo si tímto procesem už prošli, ale ještě nejsou připraveni jím provádět druhé; nejsou na to dost silní, protože sami sotva vylezli z kukly. Nebo není jejich životní cestou provádět druhé, mají tady dělat něco jiného. A je to tak v pořádku.

Nebo se také stává, že někteří terapeuti či průvodci jsou ještě ve svém vlastním procesu, a tak druhému sice rozumí, o čem je řeč, když se řekne psychospirituální krize a zakuklení, ale už ho nedokážou podpořit, protože podporu ještě potřebují oni sami. Takoví lidé nás v procesu vnitřní transformace příliš nepodpoří. Potřebujeme najít někoho, kdo díky prožité zkušenosti ví, že život po kukle je daleko bohatší než před kuklou. Kdo už vylezl z kukly, zpevnil se a zjistil, že jeho posláním je provádět ty, kdo se v kukle ocitnou.

Někteří terapeuti jsou ještě ve svém vlastním procesu a druhému sice rozumí, co je to zakuklení, ale nedokážou ho podpořit, protože podporu ještě potřebují oni sami.

Jak takového průvodce tedy poznat? Vždyť jste sám řekl: Osobní zkušenost ještě neznamená schopnost a umění podpořit druhého.

Jak se říká: Je-li žák připraven, učitel se vždycky najde. Každý musí sám za sebe si najít svého průvodce; i když já sám znám dost lidí, které bych s čistým svědomím označil za skutečně dobré, nemohu na nikoho z nich ukázat a říct „Tenhle je pro tebe vhodný.“

Svého průvodce si musí každý najít sám – srdcem. Protože i tady, ve fázi, kdy se odrážíme od svého dna, je srdce jediné schopné určit správnou cestu a toho, kdo nás může provést a dovést až do fáze motýla. A až se na konci vynoříme z kukly, hlava velmi dobře dožene nový způsob myšlení a najednou všechny koncepty, metody a přístupy, o které jsme se před tím zajímaly, začnou dávat smysl. Protože se mezitím proměnily v reálný prožitek. Najednou pochopíme, co nám už tehdy říkaly, ale my jsme to tak nechápali.

Honzo, vím o vás, že také pořádáte semináře; z nich mě zaujal ten o otevírání srdce. Můžete se o něm krátce zmínit?

Víte, vlastně nevím, do jaké míry se v nejbližší budoucnosti budu seminářům věnovat. (zamyslí se) Znovu mě „volá“ František z Assissi a pouť, kterou bych k němu rád vykonal. V příštím roce se také chystám na pouť kolem ostrova Shikoku do Japonska a dva přechodové rituály hledání vize. Každé pondělí vedu meditační skupiny a také nám vylétává i náš druhý potomek z hnízda, takže cítím, že po dlouhé době opět nastává čas věnovat se své ženě. Ona byla mezi těmi, kdo mě ve fázi kukly podržel, když jsem před lety přišel s nápadem odejít z mé tehdejší práce a začít provázet lidi na jejich poutích. Takže už moc nechci dělat žádné semináře o víkendech. Jak to tedy s nimi nakonec bude, uvidíme. Mým cílem je poutničení.

Co předcházelo tomu, kde na své cestě jste právě teď?

Semínko spirituality do mě zasela moje maminka. Studium na MatFyzu (matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy, pozn.red.) mi dalo úžasný způsob myšlení. Matematika je naprosto fantastická, protože nás vede trochu za roh, a také mi dala jednu ze zásadních vět pro můj život: „Rozumem můžeš poznávat do nekonečna, ale přesto je toto poznání omezené.“ Tak jsem začal hledat i jiné způsoby, jak poznat. To mě přivedlo k meditaci, k tranzovním technikám a technikám dlouhého nespaní či půstu, k hledání vize.

Ještě během studií jsem se dostal k horolezectví, které mě přivedlo k průvodcování lidí po horách v jedné cestovní kanceláři. Byl jsem s nimi v džunglích, pouštích, v Ohňové zemi... A toto průvodcování vnější krajinou mě o pár let později dostalo k doprovázení lidí jejich vnitřní krajinou... Mezi tím ale bylo ještě období, ve kterém jsem tuto cestovní kancelář začal vést, a tak jsem se dostal k celkem velkému byznysu a k řízení lidí.

Přelomem ale pro můj život byly poutě do Santiaga de Compostela, protože ve mně otevřely rozměr poutě, nikoliv výletu. A právě na jedné z nich jsem si prošel svou nejhlubší psychospirituální krizí, kdy jsem se z vnějšího pohledu na tři dny prostě zbláznil. Vypadal jsem jako schizofrenik. Naštěstí mě tam nikam nezavřeli (směje se) a naopak se mi dostalo velké podpory. A během následující velmi krátké doby se události v mém životě poskládaly tak, že jsem naprosto přesně věděl, že je na čase v životě změnit kurz. A v té době jsem už věděl, jakým směrem: Doprovázení lidí na jejich cestě k motýlovi.

Náš tip:

Vlastní poutničení a především doprovázení druhých na cestě jejich duchovní proměny je asi největší charakteristika práce Honzy Bíma. Pokud byste se i Vy chtěli vydat sami k sobě nebo jste už ve fázi kukly a je v ní pro Vás příliš nepohodlno, můžete se zkusit vydat na Doprovázené poutě.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku