„Konečně... Už na tebe čekáme!“ řekla velryba

17. dubna 2013

Mayana Romieri spolupracuje se Stevem Gallegosem metodou osobního totemu neboli hlubinné imaginace, jak tuto práci se svými klienty často nazývá. Přečtěte si, jak nám setkání s našimi totemovými zvířaty změní život nebo kam až se v jejich doprovodu můžeme dostat. A vězte, že daleko... Nejen metaforicky.

Ve své terapeutické praxi využíváte metodu osobního totemu. Co vás k ní přivedlo?

Nejspíš to, že po dvaceti letech hledání mi žádná terapie stále nepřinášela uspokojivou odpověď: Chtěla jsem nějakým způsobem do sebe integrovat zkušenosti ze svého dětství, které nebylo právě lehké... Přístupy, se kterými jsem se do té doby setkala, byly účinné jen do určité míry. Klasická psychoanalýza, bioenergetika a biodynamika, šamanismus...

Po nějaké době jsem se totiž vždycky dostala do bodu, kdy jsem měla pocit, že stále nezasahují pravou podstatu problému. Že se stále nedostaly dostatečně hluboko k mé vlastní duši a ke kořenům mého potenciálu. Stále jsem nenacházela klíč k tomu všemu. Pak jsem potkala Steva Gallegose a jeho metodou Osobního totemu a už u ní zůstala.

Vzpomínáte si, jak to u vás všechno začalo?

V tu dobu se mi téměř každou noc zdál jeden a tentýž sen, opakovaně: Vždy jsem v něm otevřela dveře do svého bytu a za nimi objevila spoustu nejrůznějších zvířat. Jelena, krokodýla, nejrůznější ptáčky, želvu, velrybu... Prostě zvířata, která běžně v bytech nežijí. (směje se) A i když jsem neměla sebemenší tušení, co tento sen znamená, i když ho moje mysl nebyla schopná nikterak vysvětlit, vždy jsem se z toho snu probouzela šťastná.

Vždy jsem v něm otevřela dveře a za nimi objevila spoustu nejrůznějších zvířat. Jelena, krokodýla, nejrůznější ptáčky, želvu, velrybu... Zvířata, která běžně v bytech nežijí...

Tehdy jsem se setkala s kamarádkou, která absolvovala výcvik metody osobního totemu u Steva Gallegose. ,Chceš se vydat do svého snu za svými totemovými zvířaty? ´zeptala se mě rovnou. Netušila jsem, o čem mluví. ,Víš, je možné kontaktovat svou vnitřní dimenzi fantazie, zavolat si své zvířecí průvodce, nechat se jimi zavést do svého snu a na rovinu se jich zeptat, co tento tvůj sen znamená,´odpověděla. A takhle se hlubinná imaginace dostala do mého života.

Vydala jste se tedy za zvířaty, která se objevila za dveřmi vašeho bytu?

Ano! Opět jsem v tom snu otevřela dveře a opět se tam se všemi setkala.,No konečně jsi přišla! Už na tebe čekáme...!´ řekla velryba. (směje se) ,Kdo jste? A proč na mě čekáte?´ zeptala jsem se jich. A ona mě pomalu, krůček po krůčku a postupně prováděla vším, čím jsem měla projít, a učila mě, co jsem měla znát.. Takto začala moje intenzivní cesta s totemovými zvířaty, je to víc než deset let nazpět. A stále není u konce...

Zmínila jste hledání a opakované nenacházení klíče ke své větší integritě. V metodě Steva Gallegose pracující s hlubinnou imaginací jste ho tedy našla?

Doufám, že ano.... (přemýšlí, pak zvolá) Ano, našla! Cítím se víc... jak to říct? Víc osvobozená! Našla jsem části sebe sama, které byly mrtvé a se kterými jsem ztratila kontakt. Díky tomu, že jsem s nimi znovu navázala vztah, „oživly“ a v ten okamžik mohly naplno projevit svůj plný potenciál. A tak jsem například začala chodit na hodiny zpěvu a psát, protože nějaká moje část cítila potřebu se takto projevit. Nikdy před tím jsem to nedělala! A podobným způsobem se změnil způsob práce i v mé tehdejší profesi grafické designérky.

(zamyslí se) Díky mým totemovým zvířatům se můj život tak nějak uvolnil. V určitém ohledu jsem víc ,živější´, prožívám emoce, které jsem dosud  neprožívala, které byly skryté nebo potlačené...

To je skvělá zpráva pro vývoj člověka. A dá se takto léčit kromě jedince i celý jeho rod?

Samozřejmě, velmi  hluboce a velmi intenzivně. Ze své vlastní zkušenosti musím říct, že cesty hlubinné imaginace byly ty nejvíc hojivé ze všech. Naši předkové na nás čekají (zdůrazní), až se s nimi spojíme. Spolu s totemovými zvířat se k nim můžeme vydat a zeptat se jich, jak jim můžeme pomoci nebo zda existuje nějaké zranění, které se v generacích předává až do současnosti a které můžeme pomoci vyléčit.

Naši předkové na nás čekají, až se s nimi spojíme. A spolu s totemovými zvířat se jich můžeme zeptat, jaké zranění, které se v generacích předává do současnosti, můžeme pomoci vyléčit.

Jaký je podle vás rozdíl mezi přístupem šamanismu a metody osobního totemu v přístupu k léčení?

Podle mě je šamanská praxe stále určitou myšlenkovou strukturou, která má určitá pravidla. Ale živoucnost, se kterou pracujeme v metodě hlubinné imaginace, se chce svobodně projevit a žádná pravidla nepotřebuje, protože sama ví velmi dobře, co je zapotřebí, aby se dělo!

A co se týká konceptu totemových zvířat, můžeme mít celou řadu vnitřních průvodců v podobě zvířete, každé pro jedno konkrétní téma nebo pocit: jedno pro vztek, jiné pro žal, jiné pro naši kreativitu. A zatímco šamanismus pracuje s konceptem silových zvířat, o kterých mnohdy nedoporučuje mluvit nahlas, metoda osobního totemu naopak sdílení s ostatními podporuje. Je to výrazná část léčebného procesu sdílet s ostatními, co zažíváte, a také bez jakéhokoliv přerušování a posuzování naslouchat jejich příběhům.

Říkáte myšlení a jeho pravidla. Nic neexistuje bezdůvodně, takže i pro toto myšlení bude nejspíš nějaký důvod...

Myšlení má svůj jasný úkol, který si nejčastěji neseme ze svého raného dětství: úkol chránit nás před emocemi, které dospělí vyhodnotili jako nežádoucí a my tento jejich názor přejali jako normu. Oblíbeným příkladem je vztek. Když jsem byla malá, mívala jsem záchvaty vzteku, které moje matka nemohla snést. Takže je jasné, že jsem si z toho odnesla vzorec ,Nesmím být vzteklá.´

Ale co s energií, která se prostě objevila v podobě vzteku? Tehdy nastupovalo myšlení a jednoduše ji zablokovalo tím, že mě přimělo přemýšlet o  něčem jiném.  A tak jsem třeba z místnosti odešla, protože i moje mysl ,odešla´ jinam. (odmlčí se) Tento mechanismus je v nás velmi silně zakořeněn...

Jak nám v tomto procesu léčení tedy mohou pomoci naše totemová zvířata?

Ona velmi dobře vědí, co potřebujeme a jak toho docílit! Potřebujeme si dovolit své pocity a emoce skutečně cítit - myšlením se do nich nedostaneme, musíme do nich napřímo skočit! A totemová zvířata znají způsoby, jak nás k tomu skoku ,postrčit´. Jak nás dostat tam, kam je potřeba. (přemýšlí) Zkusím to lépe popsat na příkladu z praxe: Jedna moje klientka přišla se svým osmiletým synem, kterému byla diagnostikována ADHD (Attention Deficit Hyperaktivity Disorder – porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou, pozn.red.)

Byla z toho hodně zoufalá. A tak se hlubinnou imaginací nechala dovést k totemovým zvířatům, až se před ní objevil vlk. Nemluvil s ní – jenom tam seděl a velmi pronikavě se na ni díval. ,Proč tu jsi? A proč se mnou nemluvíš?´zeptala se ho. Neodpověděl, jen potřásl hlavou, přiblížil se k ní, až byl velmi, velmi blízko... a najednou před ní rozevřel tlamu. A ona viděla, že má krk plný krve. Byl zraněný, proto nemohl mluvit!

Neodpověděl, jen potřásl hlavou, přiblížil se k ní, až byl velmi, velmi blízko... a najednou před ní rozevřel tlamu. A ona viděla, že má krk plný krve...

A ji to najednou vrátilo do jejího dětství, kdy ve třech letech byla v nemocnici na trhání mandlí. V protože byly té době návštěvy rodičů zakázány, byla tam celou dobu sama a neměla nablízku nikoho, kdo by s ní nesl její fyzickou bolest nebo ji jakkoliv podpořil a utěšil... A je jasné, že dítě v takové situaci také cítí obrovský vztek a zlost – vždyť ji všichni opustili! Problém byl, že ona ale neměla jak svou zlost vyjádřit.

Vlk jí ukázal naprosto přesně, na co se má podívat: Na svého syna, který jí  zrcadlil její tehdejší zlobu... To vidíme velmi často: Děti nesou a vyjadřují problémy svých rodičů. Její syn ji tedy svou hyperaktivitou přiměl, aby se dostala do kontaktu s touto hodně těžkou emocí, vztekem, který, podobně jako řada z nás, potlačovala.

Totemová zvířata na kořen problému pouze poukážou, nebo ho pomáhají také léčit?

Také jej léčí! Vlk klientku pobídnul, aby za NĚJ vykřičela jeho vztek, který on, s otevřenou krvavou ránou v hrdle, vykřičet nemohl. ,Křič tak hlasitě a tak moc, jak jenom můžeš,´vyzval ji beze slov... Jenže ona nevěděla, jak křičet; tolik let to nedělala. Jako by ji něco svíralo pod krkem a bránilo v křiku. Takže první, čím si vůbec musela projít, byla obrovská bolest ze zoufalství, že nemůže vyjádřit to, co chtěla. Současně se v tom okamžiku ve vzpomínkách vrátila do svých tří let a spolu s bolestí prožívala ukrutné zoufalství, že kolem ní není nikdo, kdo by jí naslouchal!

A teprve když si prošla touto bolestí, spustil se jí z hrdla tak obrovský a dlouhý vřískot na jeden jediný nádech, až jsem si říkala: ,Pane bože, kde se to v ní bere?!´ Ale to nebylo nic jiného než síla, která v ní byla řadu let potlačená a teď se všechna prodrala ven najednou.

A pak zničehonic přestala – a rána ve vlkově krku byla zhojená. Konečně mohl promluvit: ,Děkuju, jsem tak rád, že jsi konečně přišla a dala mi hlas, který jsem potřeboval...´ A pak se stal jejím důležitým průvodcem, ne jediným, ale důležitým. Dalším významným důsledkem bylo, že synova porucha, se kterou klientka primárně přišla, že výrazně zlepšila! V podstatě jenom díky tomu, že s důvěrou následovala jedno ze svých totemových zvířat a jeho moudrost v léčení...

Akce lektorky v Maitrei:
25.2. - 26.2. 2017   V PROUDU EMOCÍ - Cesta ke svobodnému prožívání
 

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

TĚLO A EMOCE

1.9.-31.12.2018