Kterému příběhu uvěříš, ten si prožiješ!

24. května 2017

Jiří Charvát získává stále větší popularitu jako blogger a performer, je autorem čerstvě vydané knihy Eskejp. Jeho blog iwrite byl letos nominován na cenu Magnesia Litera. Na webu má motto „Všechno jsou jen příběhy. A kterému uvěříš, ten si prožiješ.“ Vítejte ve světě Jiřího Charváta.

Hned na začátku rozhovoru mě Jiří uvedl do obrazu, proč si zvolil cestu humoru a performance:

Rozhovor? Nerad říkám, jak to je, protože to nevím. Uvědomil jsem si, že nic nevím. A proto mi vyhovuje, že to balím do humoru, do veršů. Nikomu nic neříkám. Není jasné, jak moc to myslím vážně. Ať si každý vezme, co chce. Lidi nemají rádi kázání, ale když začneš vyprávět příběh nebo jsi vtipný, tak zbystří.

A co tě vlastně k tomuto typu vyjadřování pudí? Tohle chci sdělit lidem?

Hledám něco, co tu má smysl dělat. A psaní se mi zatím osvědčilo nejvíc. Otevřít se. Když se nebojím být viděn a říkat, nad čím přemýšlím, filtruju si tím svět. Část lidí to zaplaší a ti mi zmizí, ale přitáhne mi to do života lidi, kteří přemýšlejí o tom stejném – a nejsem pak tolik sám.

Všiml jsem si, že když je někdo zapouzdřený a neprojevuje se, tak ani svět neví, kdo je, a tím pádem mu nemůže poslat do života stejně naladěné lidi. Teprve když ztratím ostych, ostatní jej ztratí taky. A najednou vidím, že lidi jsou krásní a hlubocí a že přemýšlejí o tom, proč jsou tady, o co tady jde. Každého to napadá, jen to není běžné téma hovoru.

Když je někdo zapouzdřený a neprojevuje se, svět nepozná, co chce, a nemůže mu to dát.

A pomohlo ti to ujasnit, kdo jsi ty?

Došel jsem k tomu, že jsem nikdo. Že neexistuju.

To zkus říct na úřadech (smích).

Zkoumám, kdo jsem. A vypadá to, že jen průduch vědomí, který nasává, nějak to sežvýká a pak to pouští ven. Ale to, čím se definuju a čím se cítím být, to je jen nahromaděný chuchvalec názorů, dovedností, zážitků a emočních vazeb k lidem a věcem, respektive k mým představám o nich. Protože já nevím, co oni jsou, já si to jen představuju. A když tohle strhnu, nezbyde nic. Takže to, co považuju za svoji osobnost, stojí hodně na vodě. Je to spíš něco, co lidi zoufale chtějí mít, aby něco byli, ale myslím si, že nemám žádný pevný základ, co jde uchopit a popsat.

Lidi rádi něco tvrdí, protože pak víc existují.

Možná je dobře, že to neumíme dát do nějaké kategorie?

Já nevím, co je za tím. Můžu říct, co mně se stalo. Před třemi lety jsem byl introvert, zavřený, plácající se v sociálních a tvůrčích straších. Věděl jsem, že už to takhle nejde dál a zapsal jsem se na kurzy improvizace. Když jsem viděl impro poprvé, nevěřil jsem, že je lidský mozek něčeho takového schopný. Fascinovalo mě to. Lidi dokáží rozehrát neuvěřitelné scénky!

To se nám pořád děje v hlavě! Něco vidíme a hned k tomu fabulujeme nějaký příběh.

Jiří Charvát - impro při focení

Když nejsme zablokovaní. Proto se impro snaží utlumit vnitřního autocenzora, kterého nám do hlavy nasadí ve škole. To kvůli němu se bojíme říct první věc, co nás napadne, protože to nebude dost chytré, dost vtipné, dost originální. Tak raději mlčíme a ani neumožníme tomu proudu asociací, aby se začal odvíjet.

Zjistil jsem, že tomu stačí věnovat jen nějaký čas a trénink a můžeš to dělat taky. Omezení jsou jenom v nás, protože jinak můžeš být, co chceš – protože nejsi nic. (usmívá se) A nic je neomezený potenciál pro cokoliv!

A přišly i další momenty kromě improvizace, které tě nakoply?

Jeden kamarád mě pozval na rituál s ayahuascou, liánou duše. Byl to pro mě zlomový zážitek. Před tím jsem nevěděl, co to znamená duchovní život či spiritualita. A najednou mám pocit, že to vím a mám. Začal jsem brát realitu s velkou rezervou a s vědomím, že nevím, co to je, ale je to zázrak. Vidím teď svět dětským „nesamozřejmým“ zrakem.

To by ale paradoxně mohlo lidi rozhodit, když najednou nevědí, kdo jsou?

Mě to rozhodilo! Jediné, co vím jistě, je, že prožívám nějakou zkušenost. Nikdo neví, jak to je. Každý jen v něco věří.

Ano, mám existenční krizi. Nevím, co se děje ani co si s tím počít. 

Na ayahuascu jsem šel proto, že jsem se chtěl přestat bát. Strach byl mým životním tématem. A když o tom začnu mluvit: že se bojím, že nevím, co se děje, kdo jsem, tak si začnu s lidmi najednou doopravdy povídat. Spadnou masky a to je osvěžující. Když někomu řekneš, že po halucinogenním tripu nevíš, kdo jsi, pookřeje a začne ti vyprávět, že když byl malý, měl v pokojíčku mimozemšťana. (usmívá se) Jak by se na tohle dostala řeč, kdybyste se bavili o počasí?

Když ukážeš, že se bojíš a nevíš, co se děje, i ostatní se ti otevřou.

Jen mě napadlo, že když přijde pocit, že nic nemáš, máš přeci své tělo?

Je pravda, že v těle jsem méně. Vnímám to i při improvizaci. Je možné, že když se dostanu do naprostého souladu se svým tělem, tak třeba smysl hledat přestanu a jenom budu. Nevím. (směje se) A co ty? Jak je to u tebe?

Snažím se do svých rozhodnutí víc pouštět intuici. Nemusím pořád všechno vědět a analyzovat. Dávám prostor i spontánní radosti.

Připadá mi, že všechno jsou jen příběhy. Úplně všechno: kariéra, hojnost, jeden partner na celý život, čakry… Jako bychom se bez těchto báchorek neměli čeho chytit. Když nemám příběh, cítím, jak kloužu po kluzké stěně a padám do nicoty. Lidi potřebují v něco věřit, jinak jsou ztracení. A tak se chytáme. Každý něčeho jiného: někdo kariéry, někdo konzumu, někdo zákonu přitažlivosti… Lidi mi vyprávějí různé věci, já jim taky, ale je to jen výmysl naší hlavy. Někdo věří na čakry, a tím v jeho světě začnou existovat. Pro věřící existuje Bůh. Já nevím, jak to je. Tak se snažím věřit tomu, čemu je mi příjemné věřit. Líbí se mi představa, že jsme všichni jedno vědomí, které si hraje. Ale vím já, jestli to není další báchorka, abych nevězel v prázdnotě? Nemůžu nic tvrdit – to je jediné, co můžu tvrdit.

Líbí se mi, že jsme všichni jedno vědomí.

Řekla bych, že tvrdit můžu jen své prožitky. A proč zrovna vytahuju tento příběh a ne jiný?

Asi chceš potvrzení, že je ten příběh legitimní. Že zrovna tenhle příběh má smysl žít.

J. Charváta uvidíte i jako performera na jevišti

Dneska hodně lidí žije příběh růstu. Chceme se neustále zlepšovat. Dáváme si výzvy, abychom se mohli pochválit, co jsme dokázali. Žene nás pocit: „Musím něco, aby něco…“ Říkám si, jestli to není nějaký druh závislosti, že potřebujeme od okolí neustále potvrzovat, jak jsme dobří. Chceme peníze, lajky, orgasmy, cokoliv, abychom si potvrdili sami sebe.

Ale jestli na to nejdeme od lesa. Narodíš se, mají tě rádi tak, jak jsi – a pak to přestane. Mají tě rádi, když jsi nějaká.

To jsou ty podmínky.

Ano. A to si s sebou neseš a snažíš se být „nějaká“.

Ono je těžké pro mnoho lidi se přijmout, tak nakonec ty role pro druhé hrajeme.

Já na identitu moc nevěřím. Zdá se mi, že všechno, co děláme, jsou nějaké role. Přijde mi, že lidi hrozně chtějí něčím být a to mluví ego. Úplně uprostřed je prázdno a to mě děsí. To, že neexistuju, je pro mě strašidelné. A proto kolem toho prázdna vztyčuju ego, své falešné Já. A veškerou svou životní energii věnuju tomu, abych ho promítal a udržoval. Jenže ego není schopné existovat samo o sobě, ale jenom jako odraz v očích ostatních.

Ego není schopné existovat samo o sobě, ale jenom jako odraz v očích ostatních.

Když chci být vtipný, tak potřebuju, aby se někdo smál; když chci být sexuálně atraktivní, potřebuju, abych někoho přitahoval. A proto jsou lidi tak společenské bytosti. Jakmile tahle zrcadla nemají, přestanou existovat. Myslím si, že sami o sobě neexistujeme. Jen se o svojí existenci navzájem ujišťujeme tím, že na sebe reagujeme.

Eskejp - knižní debut

Samota mi přijde ozdravná.

Já mám samotu hodně rád. Je to útočiště mojí kreativity. A jako bych ani netvořil já. Jako bych nakoukl do svého vnitřního prázdna, ze kterého se nápady začnou pomalu vynořovat. Do ničeho, ve kterém je všechno.

Já to zas vidím jako zdroj všeho – je to jen o úhlu pohledu. A čím toho méně víme, tím jsme šťastnější, nemyslíš?

Proti vědění nic nemám, protože na něj nevěřím. Zato přemýšlení je hrozný zlozvyk. Není možné být nešťastný bez přemýšlení. Nevím, jestli znáš Csikszentmihalyiho, autora termínu flow? Dělal pokus – posílal lidem během dne náhodně notifikace. Lidi měli odpovědět na škále 1–10, jak šťastní se zrovna cítí. Ukázalo se, že lidi, kteří byli právě pohlcení nějakou činností, se cítili šťastně. Ti, co zrovna přemýšleli, byli nešťastní.

Říká, že když nezaměstnáš mozek, má tendenci upadat do entropie, do vnitřního chaosu a kolovrátku stesků: „Já umřu; tohle a tohle jsem nedokázal; co si o mně myslí ostatní…“ Pro hlavu je nejhorší nicota a nuda. Četl jsem o pokusu, kdy zavřeli člověka do prázdné místnosti s přístrojem na elektrošoky. Za pár minut si je začal sám dávat jen proto, že to byl stimul, jistá forma zábavy. Takže i myšlenka „teď jsem nešťastný“ vlastně v překladu znamená „to je skvělé, že se něco děje.“

A jak z toho ven?

Cesta je cítit se soustředěně a ztratit sebeuvědomění. Není možné být celý život šťastný. Ale je možné být většinu života soustředěný. Což je druhá nejlepší věc. Když tě činnost pohltí, přestaneš vnímat samu sebe. Neděláš ji aby, ale pro činnost samotnou. Nemyslíš na úspěch ani neúspěch. Jsi plně ve flow. Můj plán je doskákat až do smrti jen v samých flow. (usmívá se)

Kontakt: http://iwrite.cz/
Kniha Eskejp v prodeji ZDE.

 

 

Autor článku: Barbora Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku