Meditace, při které neusneš...

14. listopadu 2018

Ma Prem Shunyo je dáma z Anglie, která medituje už čtyřicet let, z toho polovinu času meditační techniky učí po celém světě. Hudba, tanec a oslavy tvoří důležitou součást její práce a společně se srdečným přístupem umožňuje účastníkům dosáhnout hlubokých stavů klidu a ticha. Techniky, které používá, získala už v sedmdesátých letech od svého mistra Osha v Indii.

Když jste se plně oddala duchovní cestě, byla jste poměrně mladá. V devětadvaceti letech mají ženy obvykle jiné starosti, plánují děti nebo budují kariéru.  Co vás vedlo k tomu se od běžného života oprostit?  

Ocitla jsem se v životě v bodě, kdy jsem silně tušila, že se tu skrývá víc než jen každodennost, a proto mě začaly zajímat knihy o meditaci. V té době jsem žila po boku mého velmi milého přítele v pěkném domě, měla jsem práci, kterou jsem si docela užívala, ale pronásledoval mě pocit, že tu musí být ještě něco jiného. Na jedné knize, kterou jsem přečetla, se na zadní straně nacházela natištěná adresa meditačního centra. Pomyslela jsem si, že tam zajdu a uvidím. Tehdy se skutečně zcela změnil můj život. Přestaly mě zajímat večírky a volné chvíle jsem trávila meditací. To je dnes i důvod, proč se vídám s novými lidmi a šířím povědomí o meditacích. Občas slýchávám:  „Já ale nechci, aby se mi život změnil!“ (Smích) Meditace nám však, chtě nechtě, žebříček hodnot v životě zpřehází. Já jsem začala meditovat v osmadvaceti letech a o rok později jsem se rozhodla, že musím jít přímo ke zdroji a odletěla jsem do Indie.  

Tehdy se skutečně zcela změnil můj život. Přestaly mě zajímat večírky a volné chvíle jsem trávila meditací.

V té době ještě neexistovaly sociální sítě. Jaká byla Indie v sedmdesátých letech bez internetu?

Ma Prem Shunyo

Indie byla tehdy mnohem jednodušší, než je dnes. Lidé byli svým způsobem více nevinní. Dnes jsou města zaplavená západními standardy. Lidé na vesnicích jsou stále takoví čistí, ale internet zkrátka přinesl nové věci do jejich domovů. Vidím to třeba z lokálních novin při mých občasných návštěvách Indie, že Západ má na ni velký vliv. I přesto samozřejmě stále miluji místní lidi, celou zemi a jezdím tam opakovaně, za pár měsíců odlétám do Indie znovu. Je na ní totiž něco velmi přitažlivého. Když ji zakusíte, dostane se vám pod kůži. Když jsem zmínila, že lidé byli dřív nevinní, tak mě v té souvislosti napadá příklad. V raných dnech, kdy jsme se stali sannjásiny,

(pozn.: Podle hinduismu by měl být život muže (předně bráhmana) rozdělen na 4 období:
1. brahmačárin – student, učí se védy a další písma pod vedením gurua,
2. grhastha – hospodář, věnuje se rodinnému životu,
3. vánaprastha – poustevník, odchází do lesů, aby hledal spirituální poznání,
4. sannjásin – svatý muž, stav, který usnadňuje vysvobození.)

náš nás mistr Osho požádal, abychom nosili pouze oranžové oblečení. Byli jsme v něm dost nápadní. Nemyslím si, že by nám to dnes jen tak prošlo, ale tehdy to bylo možné. Byli jsme jiní, než na co byli Indové zvyklí. Nosit oranžovou barvu patří v Indii k náboženským tradicím – pouze svatí muži se oblékají do oranžové. Vidět mladou západní ženu oblečenou stejně jako jejich svatý muž bylo pro indické publikum něco velkého, ale byli k nám velmi shovívaví. Možná trochu v šoku, ale nevadilo jim to.

Když jste se poprvé vypravovala do indické Púny za Oshem, věděla jste, že v jeho ašramu trvale zůstanete?

Ano, rozhodla jsem se domov opustit nadobro. Svého psa jsem darovala matce, kočku jsem také někomu svěřila. Odcházela jsem smířená s tím, že to bude opravdu navždy. Teď jsem, pravda, zpět na Západě, ale ve skutečnosti jsem netušila, že se sem kdy vrátím. Indie se pro mne stala ne geografickou záležitostí, ale jistou kvalitou života.

Teď jsem, pravda, zpět na Západě, ale ve skutečnosti jsem netušila, že se sem kdy vrátím. Indie se pro mne stala ne geografickou záležitostí, ale jistou kvalitou života.

Napsala jste knihu Diamond Days with Osho, což jsou memoáry z vašeho života po boku duchovního mistra, kterému jste dělala pradlenu. Četla jsem několik úryvků a působilo to na mě, že život s Oshem byl plný dramat…

Mnoho věcí se událo. Byly časy, kdy mnoho lidí stálo proti němu, protože vždy otevřeně kritizoval organizovaná náboženství, což ho učinilo velmi nepopulárním. Vždy se vyjadřoval proti politikům a čemukoli, co mu přišlo nepravdivé. Vlády v mnoha zemích ho měly v hledáčku.  

Jaké to bylo pro vás čelit policejním kontrolám a zákazům?

Bylo to těžké, ale hlavní obavou všech byla Oshova bezpečnost. Nicméně mne fascinovalo, že i v nepříjemných a vypjatých situacích Osho dokázal zůstat naprosto v klidu. Nikdy se nezměnil – ať už seděl uvolněně ve svém pokoji, nebo mu policie lámala dveře jeho domu. Vyzařoval klid nezávisle na tom, co se dělo venku. Jeho klid byl tak hluboký, až byl pro nás ostatní nakažlivý. Já jsem se díky Oshovi naučila projít situacemi, kterým bych normálně nebyla schopná čelit. Vždy nám byl příkladem toho, jak zůstat vycentrovaní a přijímat vše, co život přináší.

Strávila jste s Oshem čtrnáct let. Jak to změnilo vaše přesvědčení a váš charakter?

Za tu dobu se uvnitř mne změnilo mnoho včetně mého pohledu na život a přijímaní věcí. Ocenění a vděčnost se v mém život se staly obrovsky důležité. Osho nás učil, že život je velmi cenný a že je sám o sobě oslavou, což jsem dřív tak necítila. Život byl dobrý i před tím, ale nikoliv ve stejné kvalitě. I malé věci mohou přinést velké potěšení, když jsme uvolnění. Vidět západ slunce, cítit vítr v obličeji, pozorovat květinu – to vše může být opravdu nádherným zážitkem, když se naše mysl zrovna netoulá nikde v minulosti nebo budoucnosti a není starostlivá.

Vidět západ slunce, cítit vítr v obličeji, pozorovat květinu – to vše může být opravdu nádherným zážitkem, když se naše mysl zrovna netoulá nikde v minulosti nebo budoucnosti a není starostlivá.

Co se stalo ve vašem životě, když Osho zemřel?

Bylo to zvláštní a zcela nečekané. Osho byl sice nemocný a říkal nám, že odejde, ale nechtěli jsme tomu uvěřit. Když ale skutečně zemřel, věci se nezastavily. Lidé v jeho  ašramu pokračovali v práci se stejnou energií, nadšením a láskou jako před tím. Před svým odchodem nám sdělil, že i když opustí tělo, bude tu stále přítomný, jen jinou formou. Energeticky jsme ho mohli cítit nadále a cítím ho i dnes, když cestuji po celém světě. Nemusím být nutně v Indii, abych toto napojení vnímala. Když sedím v nějaké zemi a meditujeme, to ticho, které dosáhneme, a upřímnost, kterou prožíváme po meditaci, je stejná, jako by byl Osho stále s námi. Děje se to všude.

Tušila jste, že jednou budete cestovat a učit meditace po celém světě?

Nikdy to nebyl můj sen ani přání. Je to zvláštní příběh, který se stal díky jedné Oshově myšlence. Jednoho dne se na mě podíval a řekl mi, ať napíšu knihu. Pomyslela jsem si: „Páni, ale já nikdy nic nenapsala.“ Nicméně jsem souhlasila a udělala to nejlepší, co bylo v mých silách. Když Osho zemřel, kniha byla publikována v Japonsku a nějací lidé mě pozvali do jejich země, abych publikaci představila a něco o ní pověděla. To bylo poprvé, kdy jsem vycestovala. Při té příležitosti jsem s nimi prošla pár meditací a tehdy to začalo. Když mě Osho pověřil napsat knihu, dál mi tím zároveň neuvěřitelný dar, který se mi stokrát vrátil.

Cestujete po celém světě a v březnu navštívíte i Prahu. Co od vás máme čekat, jaké techniky učíte?     

Shunyo a Marco

Oshovy techniky jsou velmi propojené s naším tělem. Například tanec je jednou z nich. Osho říkával, že meditace musí začít tam, kde se nacházíme - a to je v našem případě v těle. Takže některé meditace používají třesení se, tanec nebo jiný pohyb. Některé meditace vycházejí z jeho knihy The Book of Secrets, což je starodávná kolekce tantrických technik. Tantra v tomto případě neznamená sex, jak se toto učení prodalo na Západě, ale tantra je ve skutečnosti technika použitelná v každodenním životě. Pomáhá nám být více přítomní a uvědomělí. Nepotřebujeme si na meditaci vyhrazovat jednu nebo dvě hodiny denně a tiše sedět, ale učíme se způsoby, které můžeme použít, třeba když se na něco díváme nebo když něco posloucháme. Samo naslouchání může být meditačním nástrojem, stejně jako dotek. Některé meditace jsou propojené s hudbou a některé techniky se praktikují s partnerem, jindy zas sedíme tiše sami se sebou.

Nepotřebujeme si na meditaci vyhrazovat jednu nebo dvě hodiny denně a tiše sedět, ale učíme se způsoby, které můžeme použít, třeba když se na něco díváme nebo když něco posloucháme.

Líbí se mi myšlenka, že nemusíme sedět dvě hodiny na polštáři. To kolikrát lidi odradí…

Meditace není něco odděleného od našeho každodenního života, naopak je jeho součástí. Lidé jsou dnes velmi zaneprázdnění, a pokud berou meditaci jako jeden z dalších úkolů na seznamu, pak jsou zklamaní, protože na ni nenachází čas.

Vy sama milujete tanec…

Tanec je úžasným prostředkem, jak se dostat okamžitě z hlavy pryč. Je to jedna z nejjednodušších cest, jak pouze cítit tělo, užít si ho a nechat pohyb, ať se děje sám od sebe. Okamžitě to ovlivní naši náladu, protože energie už není nakumulovaná pouze v hlavě.  Tanec je skutečně fantastická meditační technika.

Tanec je úžasným prostředkem, jak se dostat okamžitě z hlavy pryč. Je to jedna z nejjednodušších cest, jak pouze cítit tělo, užít si ho a nechat pohyb, ať se děje sám od sebe.

Váš partner Veet Marco skládá a hraje jeho vlastní hudbu při meditacích. Budete společně i v Praze?

Ano. Dá to celému setkání zcela jinou atmosféru, když je na místě živá hudba. Mnoho lidí meditace nelákají, protože je považují za něco seriózního. Přitom je nádherné předávat meditaci, která je upřímná, ale není příliš vážná. Veet Marco navíc skládá muziku velmi brilantně a produkuje živé radostné tóny pro tanec i jemnou hudbu pro klidné meditace.

Už jste se někdy potkala s českým publikem?

Zatím ne. Jednou jsme měli skupinu ve Slovinsku, kde jsem se seznámila s přítelkyní z Československa, ale nikoho jiného jsem zatím nepoznala. Tudíž to pro mne bude nová zkušenost a těším se na ni.

Také vedete skupiny pro ženy. Jakou v tom vidíte misi?

Pokud se ženy sejdou dohromady, je pro ně mnohem jednodušší otevřít se a sdílet své pocity s ostatními. Ženská energie je velmi léčivá a je zcela jiná od toho, když jsou ženy a muži pohromadě. Také je to krásná cesta, jak udržet sesterství a jak se vzájemně podpořit. Ženy často neumějí spolupracovat, jsou mezi sebou soutěživé a srovnávají se. Na mých setkáních se díváme na aspekt sesterství, tudíž jak tu můžeme být jedna pro druhou a mít se vzájemně rády.

Ženy často neumějí spolupracovat, jsou mezi sebou soutěživé a srovnávají se. Na mých setkáních se díváme na aspekt sesterství, tudíž jak tu můžeme být jedna pro druhou a mít se vzájemně rády.

Ještě nějaké jiné semináře vedete?

Dělám také vipassanu – tedy tiché meditační skupiny. Někdy na sedm, deset, jednadvacet dní abychom viděli, co je možné, když neděláme nic a nestimulujeme mysl. Je zajímavé pozorovat, jak mysl funguje a že pořád něco štěbetá, přičemž my ji nemusíme nutně poslouchat. Vipassanu pořádám v Itálii, ale zúčastnit se může kdokoli. Semináře vedu v angličtině.

 

Více informací o březnovém semináři lektorky v Maitrei najdete zde.

Video Vášeň pro život, vášeň pro meditaci.

Autor článku: Lenka Nechvátalová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

PÍSEŇ MÉ DUŠE

11. – 14.4.2019

CO JE A CO NENÍ LÁSKA

13. – 14.4.2019

Jak komunikovat srdcem

19. – 20.1.2019