Měřítkem je vlastní spokojenost

19. března 2010

S čínskou zpěvačkou a hudební pedagožkou Feng-yün Song, autorkou vzdělávacích a terapeutických hlasových programů a zakladatelkou občanského sdružení Feng-yun Song, o pekingské opeře, seminářích hlasové autoterapie, multikulturním hudebním festivalu Songfest.cz - a prostě o životě.

Jak jste se ocitla v České republice?

Studovala jsem bohemistiku na pražské filozofické fakultě. Začala jsem studovat v roce 1983 na vysoké škole v Pekingu, a v roce 1985 jsem dostala stipendium do Prahy.

Studovala jste jazyky - jak jste se dostala k hudbě?

Začala jsem zpívat jako úplně malé dítě, ve čtyřech, pěti letech. A v šesti jsem se potkala svoji první učitelku a začala jsem se učit pekingskou operu.

Co je pekingská opera?

Je to tradiční čínské hudební divadlo. Opera, v níž zároveň hraje velkou roli herectví. Spíš než o zpěvácích se mluví o hercích a herečkách pekingské opery. Herecké umění je v pekingské opeře hodně důležité. Je tam pohyb, zpěv, ale i další umělecké prostředky jako výtvarné umění, líčení, kostýmy atd.

To všechno patří k pojmu pekingská opera?

Jedno bez druhého by nemohlo být. Zpěv, pohyb, jevištní pohyb a bojové umění tvoří nerozborný celek.

Takže pekingskou operu jste studovala od svých šesti let?

Ano, a od počátku jsem ji studovala ve svém typu. V pekingské opeře totiž dělíme na herecké typy mužské a ženské a mě moje učitelka hned přidělila typ stařeny. I když se pekingská opera skládá ze čtyř složek, přece jen se na prvním místě hodnotí zpěv, hlasová dispozice. Můj hlas je velice dynamický, a asi díky jeho dynamice jsem dostala přidělený již v 6 letech typ stařeny...

Jak vaše studium zpěvu pokračovalo?

Operu jsem studovala několik let a to formou rodové školy.

Co je rodová škola?

Je to stará forma tradičního čínského školství. Uplatnila se hlavně u uměleckých oborů - např. u opery, kaligrafie, malířství a dalších tradičních řemesel. V rodové škole probíhá výuka osobním předáváním. Tento model tradiční výchovy pěvců a herců se zachovává dodnes, funguje v menším rozsahu paralelně vedle moderního školství, které je běžné po celém světě. Nejdéle jsem se učila u své poslední, celoživotní profesorky, která je následovnicí velmi významného, slavného rodu pekingské opery - rodu Šang. U ní jsem se učila 8 let, až do svých 18 let, kdy jsem byla v Pekingu přijata na studium jazyků na vysoké škole. Odchodem na vysokou školu jsme učení s paní Šang ukončily, studijní etapa u mé učitelky tím skončila.

Během studia jste vycestovala do tehdejšího Československa?

Jak už jsem říkala, po skončení druhého ročníku jsem v roce 1985 dostala stipendium do Prahy.

Tak to už jsme se na koleji Větrník ani na filozofické fakultě potkat nemohly, já jsem tam skončila v roce 1978...

Vy jste také bydlela na Větrníku? To bylo krásné období, pro mě to byl můj první domov v Čechách.

Úplně jste se rozzářila, když na to vzpomínáte...

Ani se nedá popsat, co to pro mě znamená - je to kus krásného života, je to mládí...

Studovala jste na filozofické fakultě češtinu pro cizince - a co váš zpěv?

Ve zpěvu jsem pořád pokračovala. Studovala jsem soukromně klasický evropský zpěv, učila jsem se lidové písně, šanson, jazz atd. Průběžně jsem jako amatérka vystupovala například na vernisážích. Pak přišel převratný rok 1989, a pro mě byl významný i tím, že jsem dostala stipendium na postgraduál. Vedoucí mé diplomové práce prof. František Čermák, velký český bohemista, mi navrhl, abych svoji diplomku Srovnávání českých a čínských idiomů a frazémů rozšířila na disertaci.

Byla to tedy čistě jazykové téma.

Ano. Neuvěřitelně mě to bavilo, byla jsem tím studiem fascinovaná. A vůbec mě nenapadlo, že bych se měla někdy živit zpěvem. Pak ale postupně zpěvu přibývalo a vědecké práce ubývalo. Dlouho jsem si to však nechtěla připustit.

Tomu hodně rozumím. Rozum člověku říká: „Když jsem to tak dlouho studovala, přece to teď neodsunu na vedlejší kolej.“

Uhodila jste hřebíček na hlavičku! Také mě rozum velel držet se vědecké práce. Dělala jsem na fakultě asistentku a zpěv jsem brala jen jako koníček. Ale v roce 1992 nastoupil na pozici šéfa dramatického oddělení na Ježkově konzervatoři Jaroslav Dušek a přizval několik klíčových osob, aby to oddělení vybudoval. A pozval také mě, abych tam vyučovala orientální divadlo. Přijala jsem, hodně mě to lákalo, i když jsem si říkala, že to budu dělat jen jako externistka, protože jsem stále působila na fakultě jako asistentka. Pak mi ale na filozofické fakultě neobnovili smlouvu a na Ježkově konzervatoři mi naopak dali plný úvazek. A tak jsem se začala naplno živit zpěvem.

Co tedy všechno děláte v současné době?

Moje aktivity jsou pořád hudební - dělám koncerty, pořádám každoročně Songfest.cz a v neposlední řadě hlasové semináře.

Co nabízíte v Domě osobního rozvoje MAITREA?

Už jsem zde měla několik úspěšných seminářů - šlo o hlasovou terapii, hlasové ladění, o seminář Cesta za hlasem. Letos v dubnu se zde bude konat můj další víkendový seminář, tentokrát to bude "Hlas a harmonie duše".

Jsou vaše semináře určeny těm, kteří se chtějí stát zpěváky, nebo se jakkoli chtějí živit hlasem?

Jako zpěvačka jsem chtěla zpočátku pořádat akce pro lidi, kteří touží profesionálně zpívat, ale najednou začali spontánně přicházet lidé, kteří se zpěváky stát nechtěli. To mě zprvu trochu zaskočilo.

A s jakým zadáním lidé na semináře přicházeli, co očekávali?

Přicházeli a říkali: „Paní Song, naučte mě zpívat, já neumím zpívat.“ Tak jsme s tím začali a postupně se ta práce otevřela sama.

Otevřela se doširoka od profesionálů směrem k veřejnosti?

Ano. Dodnes jsou moje semináře otevřeny především pro širokou společnost lidí, kteří mají zájem nejen naučit se zpívat, ale chtějí poznávat sami sebe.

Dalo by se říci, že učíte hlasovou kulturu?

Je to hlasová kultura, to jistě, ale hlas není finálním výsledkem. Nejde už o hlasový výkon, jde spíš o to, že hlas funguje jako tvůrčí nástroj.

Hlas je výsledek, výraz, ale za ním je dech!

Rozumím - funguje jako tvůrčí nástroj, který vás vede k nějakému poznání.

Přesně tak. Hlas je výsledek, výraz, ale za ním je dech! Takže práce s hlasem je práce s dýcháním, s dechem, a zde se ukázala cesta.

Dýchání je přece prvotní projev života. Je první nadechnutí a poslední vydechnutí a mezi tím dýcháme svoje životy...

Ano. Dýchání souvisí s časem a náplň té práce je ve skutečnosti meditace. Jde tedy o pozorování, naslouchání času, naslouchání svému dechu - to je podstata. A když člověk objeví podstatu, ostatní vztahy, i třeba profesionální záležitosti, jsou už jen druhotné. Dýchání řídí vše.

Děláte pouze víkendové semináře, nebo i večerní „ochutnávky“?

Večerní akce pořádám pravidelně jednou za měsíc v úterý večer, ale to už je hlasové studio, hlasová škola. A pak také v sobotu hlavně pro mimopražské zájemce. Dělám to v relaxačním centru Ametyst v Praze 7. A se společností MAITREA spolupracuji formou víkendových seminářů.

Jsou to semináře jednorázové, nebo se lidé vracejí?

Každý seminář je vždycky samostatný, ale vždy je to i na pokračování.

Takže kdybych se já například chtěla přihlásit na víkendový seminář 24. - 25. dubna, bude ten víkend jaksi ukončený?

Ano, je to jeden celek, a nemusíte se přihlásit hned na další seminář, můžete přijít třeba za rok.

Zájemce tedy nakonec vždycky nějakou návaznost najde?

Stoprocentně! Proto tomu říkám hlasová autoterapie. Na seminářích účastníkům podám klíč - to jsou základní techniky, metody, aby člověk určité věci poznal v rámci své vlastní individuality. Protože každý člověk je jiný a i dýchací cyklus každého z nás je jiný, každý dech má jinou dynamiku. Proto říkám, že každý člověk je autor.

Dá se říci, že si z vašeho semináře každý odnese něco trochu jiného a je vlastně jedno, kdy naváže, protože k vám přijde zpět přesně v tu chvíli, kdy má?

Jistě. Jeho je časový průběh a já jsem jeho průvodkyně - ukazuji základní přístupy, směr. On se ode mě naučí základ a pak ladí sám sebe. Je to prostě proces autoterapie. Ten člověk potřebuje občas konzultaci, ale je jeho volba, zda a kdy se vrací, a zase pokračuje v té cestě dál.

A kam jde?

Ten správný bod je různý - někteří moji seminaristé se pravidelně vracejí už čtyři roky, někteří se vrací třeba za rok jinou formou. Možností je mnoho, ale měřítkem je vlastní spokojenost.

Finálním výsledkem je, že má ze sebe, ze své osobnosti dobrý pocit.

Jde o to mít dobrý pocit sám ze sebe. A to ani profesionální zpěvák a tím spíš amatér, který nemá nejmenší ambici stát se zpěvákem, často nemá - ani ze svého hlasového projevu, ani ze svého vystupování. Finálním výsledkem, měřítkem, je, že už ze sebe, ze své osobnosti dobrý pocit má.

Jde o hluboký vnitřní proces, že?

V podstatě ladíme tři kontinuální procesy - proces fyziologického těla, proces mysli, tedy proces psychologický a proces našeho dýchání. Každý z těch procesů je samostatný, ale dohromady tvoří jeden kontinuální proces. A moje práce i práce mých seminaristů je ladit a ladit - ladíme dynamiku, tempo, sílu, fungování těchto procesů.

V podstatě vše slaďujete do jednoho proudu.

Přesně tak. Ty tři procesy se sladí, ale nebude to nikdy na sto procent, nejsme přece dokonalí! Ladíme tempo, sílu, aby vznikla nikoli stoprocentně, ale přiměřeně harmonická dynamika. A tato „trojkombinace“ vytváří stabilní identitu osobnosti.

To je neuvěřitelně důležité, co říkáte.

Je to důležité pro život, také pro profesi, a zvláště pro zpěváka nebo herce, protože v těchto profesích emoce fungují jako pracovní nástroj.

Takže k vám přicházejí lidé různých profesí...

... a asi dvě třetiny z nich říkají: „Naučte mě zpívat, naučte mě se nestydět.“ A asi třetina lidí ke mě přichází proto, že hledají nějaké řešení.

Řešení čeho?

Nějakého svého celoživotního problému. U psychologického problému vše potřebuje delší čas, větší trpělivost. A v psychologickém procesu musíme vzít v úvahu i to, že každý jsme obětí své zkušenosti.

Často to ani nejsou naše vlastní zkušenosti, ale to, co nám říkali rodiče, učitelé, nadřízení...

Určitě. Každý člověk nakonec hledá nějaké řešení, kus své spokojenosti. A také se snaží vyrovnávat kus odstřihnutého času, který neprožil. V kusu neprožitého času ale často zůstávají viset emoce, a pak trápí a zlobí a člověk ani neví, proč se necítí dobře a myslí, že dělá něco špatně.

Naučí se lidí na vašich seminářích zpívat?

Rozezpívají se nakonec všichni, i ti, kteří přicházejí s tím, že přišli jen pozorovat, okouknout, a říkají: „Nechtějte po mě, abych zpíval.“

Pořádáte také již několik let festival Songfest.cz. Oč jde?

Songfest.cz je multikulturní hudební festival, který organizuje naše občanské sdružení, ale samozřejmě vždy ve spolupráci s místními organizátory. Letos se konal 5. a 6. února v Praze a Hradci Králové a 13. února v Českém Krumlově. Součástí festivalu jsou koncerty, barevný jarmark, program pro děti, tančírna. Jde nám o to, aby si lidé užili zimní čas, poslechli si dobrou, zajímavou hudbu, aby se pobavili, dali si čaje, zdravé ochutnávky, aby to bylo hezké lidské setkání.

O požehnání může člověk prosit, ale může je vytvořit i sám.

Songfest.cz se koná k vítání lunosolárního nového roku - tradičního čínského Nového roku. Letos začal Rok tygra. Festival je i jakýmsi symbolem vztahu mezi člověkem a vesmírem, přírodou. Společně vytváříme symbiózu, otvíráme náruč a vítáme příchod dalšího časového cyklu. Zapojíme se rituálně do nového cyklu a to je velké požehnání. O požehnání totiž může člověk prosit, ale může je vytvořit i sám. Stačí otevřít srdce a říct: „Ano!“ - a to je duchovní náplň Songfestu.cz.

Máte hodně zajímavou práci.

Mám. Moje práce mě velmi naplňuje a inspiruje.

Vraťme se, prosím, ještě k vašemu životnímu příběhu - jak se stalo, že jste po studiu zůstala v Praze?

Abych řekla pravdu, nikdy mě nenapadlo, že bych mohla zůstat v Evropě, nechtěla jsem to. Jsem tradiční Číňanka, mám tradiční rodinu, rodiče jsou čínští rolníci, i když já jsem se už narodila ve městě. Ale na studiích v Praze jsem se zamilovala do spolužáka a v té době mi bylo jasné, že když se vrátím do Číny, už se neuvidíme. A tak jsme se vzali...

Váš manžel je Čech?

Moravák z Beskyd. Žijeme v Praze a máme spolu dvě krásné děti - jedenáctiletou dcerku a třináctiletého syna. A jednou za rok, v létě, navštěvujeme v Číně moje rodiče, aby taky trochu užili vnoučata.

Jste zřejmě opravdu šťastná žena...

To jsem. A jsem hluboce vděčná.

Autor článku: Helena Chvátalová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

QUODOUSHKA 1

18. – 22.3.2020

Q1 + Q2

18. – 29.3.2020

ASTRÁLNÍ CESTOVÁNÍ

4. – 6.10.2019