Moje meditace? Chci se radovat a žít!

19. dubna 2017

„Dvacet let se meditaci věnuju intenzivně, jezdila jsem po světě, žila jsem v meditačním centru a pak jsem si uvědomila: ´Tak tohle už je moc, jsem úplně mimo realitu. Medituju, vizualizuju si, ale v podstatě vůbec nežiju. Z ničeho nemám radost, jsem zahořklá, protivná, už se neumím s lidmi normálně o něčem bavit. Řekla jsem si ne. Tohle už nechci. Já se chci radovat a žít normálně!´ Zůstala jsem jen u jednoduché meditační praxe, protože je hodně zemitá. Všechno jsou to fáze, kterými člověk prochází.“ Seznamte se s novou hostující lektorkou Maitrey Vladimírou Marianovskou.

Jak jste se k této práci dostala? Jaký byl váš životní příběh?

Zatím to není moje práce. Je to koníček, který mě už léta zajímá.

Takže vaše skutečná práce je diametrálně odlišná? Doplňují se tyto dva světy?

Ano, moje práce je úplně jiná. Zrovna jste mě potkala ve chvíli, kdy jsem dala výpověď a ukončila tak jednu práci. Celý život jsem ale pracovala na úřadech.

Meditační praxe, kterou jsem dělala hlavně pro sebe, a teď ji začínám předávat dál, mě ten občanský život vždycky doplňovala. Touto optikou jsem si vždy hledala i zaměstnání, aby pro mě mělo hlubší smysl, než jen příjem peněz.

No já z vás úplně cítím, že to předávání meditace je vaše práce, vaše poslání. (smějeme se)

Vnímám tohle učení určitě jako svůj velký krok v mém osobním životě.

Dočetla jsem se, že už máte za sebou dvacet let praxe. To je kus života!

V roce 1992 jsem začala se svou meditační praxí kvůli sebepoznání. Měla jsem problémy se životem, nevěděla jsem si rady, co dál. V hlavě jsem si nosila spoustu nezodpovězených otázek: Jak žít?  K čemu to vlastně celé je? Jaký to má smysl? Jak ten život naplnit?

Hledala jsem různá východiska. Potom mě kamarád pozval do skupiny, kde se meditovalo. A líbilo se mi to – od té doby jsem s tím už zůstala. Asi po pěti letech jsem si uvědomila, že už to není oddělené od mého života, ale že to, co se v meditacích učím, už reálně žiju a že takhle to chci dělat do konce života. Není to jako každý jiný koníček, že si jdu zaběhat. Tenhle „koníček“ se prostě žije naplno.

Není to jako každý jiný koníček, že si jdu zaběhat. Tenhle „koníček“ se prostě žije naplno.

V naší meditační skupině najednou vyvstala potřeba, aby se vybrali zkušení lidé, kteří budou pomáhat během praxe ostatním. V roce 1997 jsem prošla školením, jak meditaci předávat dál, ovšem ještě pod dohledem. Po dalších deseti letech této praxe jsem dostala oprávnění, že už mohu meditaci předávat dál sama.

Meditační praxe vsedě má určitá pravidla, respektive instrukci, a k tomu je ještě nějaká filozofie kolem. Dostala jsem tedy oprávnění, že můžu učit i tuhle filozofii.

Je spousta typů meditací a filozofií. Vaše meditační praxe vychází z Tibetu, že?

Ano. Najdete ji například v tibetském buddhismu. Je to meditace klidu Samathá (šamatá) nebo Samatha Vipassaná – česky „praxe bdělé pozornosti a uvědomění“. Tato meditace se dělá vsedě, může být i v chůzi.

Občas jsou i meditace vleže, ne?

Vleže člověk usíná. Můžete však sedět na židli, pokud vás bolí kyčle ze sezení na zemi. Protože jakmile si lehnete, mysl se neudrží a ztratíte pozornost.

Jen sedíte v tichu, žádná hudba, orientujete se na výdech, a když přijdou myšlenky, tak je uchopíte, vložíte na výdech a vydechnete ven.

Jen sedíte v tichu, žádná hudba, orientujete se na výdech, a když přijdou myšlenky, tak je uchopíte, vložíte na výdech a vydechnete ven.

A teď se zeptám jako úplný laik - cílem je uvolnění od myšlenek nebo i umět se naslouchat, co přichází za odpovědi zevnitř?

Cílem je být především v kontaktu sám se sebou. Zklidnění je spíš druhotný efekt. A ne vždy nastane. Někdy je to naopak velmi bouřlivé, když se dotknete něčeho, co není úplně chtěné. Takže propojit se s tím a zůstat si s tím může být i velmi těžké. Ale cílem je poznat se: zjistit, jak funguju; jaké mám emoční a návykové vzorce; jak uvažuju; co to ve mně vše spouští; na základě čeho se rozhoduju… Dostat se do své hlubší myšlenkové roviny.

Když s touto meditací začínáte, musíte se nejprve naučit praxi jako takovou a abyste nezapomínala instrukce. V té další fázi zjistíte, co se vlastně ve vás děje na myšlenkové úrovni. Popisuje se to jako vodopád myšlenek. Člověk zjistí, jak strašně rychle myslí. Až po delší praxi se dostáváte hlouběji k těm subtilnějším věcem.

Začínám rozumět tomu, proč je dobré začít praxi pod něčím dohledem a vedením.

Ponořit se do ticha...

Doporučuje se to. Dneska se sice dá všechno zjistit na internetu, přečíst v knížkách, ale chodí mi spousta lidí, že stejně neví, co s tím a že jim to nejde. Je dobré mít poblíž někoho, kdo vás podpoří a kdo zároveň tím vším prošel a má za sebou zkušenost s meditacemi.

Mám teď pocit, že bych měla jako začátečník věnovat alespoň celý víkend úvodu do meditační praxe?

Vždy záleží, co tomu chcete věnovat, a jaký od praxe chcete mít efekt.
V Maitrei teď povedu celodenní seminář – dva tříhodinové bloky.  Nebudeme pouze sedět, ale i chodit a povídat si. Sezení trvá většinou dvacet minut, aby to bylo pro tělo ještě komfortní.

Pokud chcete meditovat doma, i pravidelných deset minut je dobrých, protože se pak lehce dostanete do meditačního stavu. Opravdu je lepší deset minut denně, než dvě hodiny v sobotu.

To dává smysl. Je to taková pravidelná duševní hygiena.

Ano. Já radši medituju večer, když přijdu z práce a jsem toho plná, potřebuju to zpracovat. Vnitřní uvědomění toho, co se vlastně ten den odehrálo. Když chcete jít hlouběji, pak se dělají delší, třeba týdenní programy. Vypnete se od mobilů, počítačů a od všeho, co nás vyrušuje.

Jaký je pak přechod zpátky?

Opatrný. (smějeme se)

To si musí člověk připadat jak Alenka v říši divů? Všechno určitě působí zesíleně.

Je to zesílené, to je pravda. Po týdnu je člověk zpomalený, víc v sobě. Všechny vjemy jsou intenzivnější. Když se dostanete zpátky do svého bytu, do svého života, najednou zjistíte, v jakém žijete zmatku a nepořádku. Ten kontrast je skutečně velký.

Když se dostanete zpátky do svého bytu, do svého života, najednou zjistíte, v jakém žijete zmatku a nepořádku. Ten kontrast je skutečně velký.

Ale aby to nevyznělo, že se stahujeme jen mimo tento svět - naopak se nám zesiluje schopnost zůstávat v klidu i v rozjitřených situacích. Jsme schopní víc ustát emoční bouře. Myšlenky i emoce jsou pořád, jen jsme s nimi schopni víc zůstat a reagovat na ně jinak. Emoci si nejdříve uvědomíte a jste schopna se na chvíli zastavit nad tím, co chcete nebo nechcete udělat.

Člověk žasne, co všechno námi probíhá…

To jo. Vše se zesílí. Daleko víc si uvědomujeme, co se v nás děje. A na druhou stranu na to hned nenaskočíme, umíme mít odstup.

Asi už ty myšlenkové a emoční pochody poznáte lépe i u druhých, že?

Vcelku ano, ale to máme všichni, že u druhých vidíme vše snáz. (směje se) Na základě vlastní zkušenosti jsem schopná odhadnout, co se právě děje v druhých a co je třeba podpořit. A nebojím se toho tolik. I když za mnou přijde někdo hodně emočně rozladěný, jsem schopná s ním víc zůstat a nerozhodí mě to.

Ještě k té samotné technice – obsahuje rituály, úvodní zpěvy?

Ne, neobsahuje. Sednete si, srovnáte si tělo, uvědomíte si dech, dostanete se do těla a pak si začnete všímat mysli. Jde o to maximálně zjednodušit situaci, aby vás z venku nic zbytečně neobohacovalo, protože my jsme vnitřně tak bohatí! Ta vnější bohatost nám paradoxně zhoršuje schopnost být v kontaktu se sebou.

Je to tedy i způsob, jak zjistit, co je to moje bohatství? Člověk to v sobě asi dlouho hledá.

Ano, je to i můj případ. Už nejsem nejmladší a uvědomuju si, že vstupuju do poslední produktivní fáze. A už bych opravdu chtěla dělat něco, co mi bude vycházet z duše, a nebudu ztrácet čas zbytečnostmi. Už nepotřebuju budovat kariéru – zůstává už jen požadavek toho, dělat práci, co mě bude bavit a bude to přinášet radost ostatním. A samozřejmě bych se tím chtěla uživit. (směje se)

Ale dnes díky své praxi vím, že i kdybych šla jen někam uklízet, je mi to jedno, důležité je, jestli se při tom budu cítit šťastná.

Jak se vy sama vyrovnáváte s životními turbulencemi?

Děly se mi občas věci, kdy jsem se cítila vnitřně rozhozená. Lidi mi říkají: „Ty jsi tak klidná a v pohodě.“ Houby! Odehrává se ve mně tolik emocí, celý vesmír, ale dokážu si už připustit, že tohle už ve svém životě nechci nebo nepotřebuji.

Odehrává se ve mně tolik emocí, celý vesmír, ale dokážu si už připustit, že tohle už ve svém životě nechci nebo nepotřebuji.

Pro sebe mám takovou jednoduchou techniku, jak se rozhodovat. Když si představím tu činnost/ situaci, tak sleduju, co to dělá s mým tělem. Vyvolá to radost? Zvedne se to energeticky? Je to neutrální? Nebo to jde energeticky dolů? A snažím se jít po těch věcech, které mě samozřejmě energeticky zvednou.

Něco podobného jsem se učila na kurzu NLP (neurolingvistické programování). Tělo řekne hned, jestli dobře nebo špatně.

Ano, o to jde – dostat se na úroveň těla, protože hlava si bude furt vymýšlet. A přijdou rady z okolí, od rodiny. Člověk má co dělat, aby to všechno ustál. (usmívá se)

Tělo je to, co máme tady a teď, čeho se můžeme chytnout.

Přesně. Tělo a dech máme pořád při sobě a můžeme s tím být neustále v kontaktu.



Akce lektorky v Maitrey zde:
http://www.maitrea.cz/vladimira-marianovska

 

 

Autor článku: Barbora Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

ŽIJTE SVÉ SNY!

12.-9.11.2017

MOHENDŽODÁRO

19.9.2017-30.1.2018

NÁVRAT K SOBĚ

2.-3.9.2017