Na cestě k divokému muži

4. května 2011

Nabídka udělat rozhovor s Janem Bílým přišla v době, kdy jsem procházela intenzivním poznáváním svého ženského a mužského principu, které spíš než harmonické souznění připomínalo bitevní vřavu. Nepřipadala jsem si tedy psychicky připravena setkat se s mužem, který kromě jiného pořádá večery a semináře pro muže s muži o „mužských tématech“. A pak jsem se začala na rozhovor těšit...

Už několik let se mluví o tom, že muži jsou ve svých pozicích ohroženi. Že je pro ně těžké, udržovat obraz sebe sama jako silného, fungujícího muže. Nejde ale, na hlubší úrovni, o ohrožení mužskosti jako takové?

Já bych možná nemluvil o ohrožení, ale o vyčerpání, o krizi mužského principu. Při detailnějším pohledu zjistíme, že oblasti jako ekonomika, byznys nebo politika jsou z devadesáti procent vybudované na mužském principu. Mužský princip se ovšem regeneruje skrze ženský – a naopak. Ale v těchto oblastech ženský princip stále ještě chybí, i když sem ženy v posledním čase pronikají. A tak se muži nepřestávají honit za cíly, za čísly, za nesmyslným růstem a vše se pomalu dostává do krize. To je ohrožení z vyčerpání.

Změny ale většinou přicházejí, až když je krize v plném proudu. Až tehdy  v sobě začínáme objevovat svou vnitřní ženu.

Co pro muže znamená objevit svou vnitřní ženu?

To je důležitý, ale namáhavý proces. Nejdřív všechno znejistí, utopí se v mlze, může se stát, že muže zavalí příval emocí, se kterými ho nikdo neučil nakládat. Objeví se nejistota a strach z úpadku. Úpadek, recese je ale jenom jedna z částí na křivce kruhového, ženského principu, stejně jako jinou částí je rozkvět a růst. To k tomu prostě patří.

Jenže muži tento ženský cirkulární princip běžně v životě nepoužívají, proto to neznají a dostanou strach. Pokud ale mají štěstí, zjistí, že v nich někde hluboko uvnitř  ženský princip přežil. Tam jsou například schované i všechny emoce, kterým se v průběhu socializace a výchovy od dítěte k chlapci odnaučil, protože „kluci nepláčí“, znáte to... Pro muže to je nesmírně léčivý proces, ale zároveň v konkurenčním prostředí naší společnosti proces bolestný a ohrožující.

Jako ženě mi to nedá se nezeptat: Jak v tomto procesu uvědomění si své vnitřní ženy mohou ženy mužům pomoci?

Tato otázka je dost častá... Začnu tím, čím jim pomoci nemohou. Třeba tím, že je budou někam nutit ve smyslu „Podívej, tohle je seminář pro tebe... Jdi tam!“ Protože tím žena používá svůj mužský princip. Na druhé straně jim také nepomohou, když je budou tolerovat takové, jací jsou. Tedy když zůstanou pasivní a řeknou muži „Dělej si, co chceš...“, aby zachránily harmonii, vztah, manželství. Ve skutečně pokročilých partnerství žena svému muži nedovolí, aby ve svém pohybu směrem k vědomému muži uhnul.

Jak to myslíte?

Jedna ze základních vlastností mužského principu je prezence. Prezence znamená přítomnost, znamená to být opravdu tady a teď, ve své síle a pozornosti. Když muž není prezentní, tak ho partnerka postrádá. To je to, když partnerka muži řekne „Já tě necítím.“ Tomu muž většinou nerozumí, neví, co to znamená. Prezence se ale těžko vysvětluje, je to něco, co žena cítí nebo necítí. To je stejné, jako když tu teď s vámi vedu rozhovor, tak se snažím tu být pro vás, pro rozhovor, který je naším společným cílem. Nečtu  při tom noviny ani se nedívám na fotbal.

Jedna ze základních vlastností mužského principu je prezence. Být opravdu tady a teď, ve své síle a pozornosti.

Když je muž prezentní, tak ho žena obdivuje, má z něj mrazení, cítí v něm božství a otvírá se mu. Když ho ale necítí, tak ve většině případů nemá odvahu mu to dát najevo, protože se bojí konfliktu. A ta největší pomoc od žen mužům je právě nebát se konfliktu a říct mu „Necítím tě“. Říct mu to nějak jinak, tak, že to pochopí. I třeba k tomu použít emoce. Protože když tomuhle muž nerozumí a vy jako žena mu to začnete vysvětlovat, tak se už ocitnete ve svém mužském principu. Zatímco když použijete emoce, začnete křičet, nebo rozbíjet talíře, tak mu ve svém ženském principu signalizujete, že něco není v pořádku.

A když mu to budu signalizovat mužským principem, tedy začnu vysvětlovat...?

... tak zraníte a zradíte svou vnitřní ženu. Opustíte svou ženskou kvalitu. Proto na společných seminářích ženám říkám „Dovolte si hysterický záchvat.“ Ale civilizací a naší racionálně založenou kulturou se ženy dnes už samy cenzurují a samy si říkají „Přeci nejsem žádná hysterka, musím mu to vysvětlit...“ Samozřejmě že to dovede vysvětlit, protože se v mužském principu už umí pohybovat. Ale v tom není řešení. Protože když žena půjde naproti muži, tak ho nic nenutí, aby se ji naučil chápat. To nastane jedině tehdy, zůstane-li žena ženou.

Pro ženu je ale asi daleko jednodušší přejít na mužskou stranu, protože ji už ovládá, než zůstat ženou a, jak říkáte, jít do konfliktu. Protože to je stres, neočekávané reakce a situace, kdežto když bude hrát mužskou roli, tak zhruba ví, co může očekávat...

Naprosto přesně. Jenže co se potom děje... Když bude žena v každé konfliktní situaci přecházet mezi ženským a mužským principem, znamená to, že bude pořád běhat, sem a tam, ale muž ne. Sice tím předejde konfliktu, ale zároveň si zadělává na to, že po nějaké době začne být z toho běhání unavená a přestane ji to s „tímhle chlapem“ bavit.

A řešením je, že neběhá ani jeden, nebo oba...?

.. řešením je, že muž v současné společnosti se naučí běhat také. K dřívějšímu způsobu, kdy nemusel běhat ani jeden z nich, protože oba zůstávali každý ve svém principu, se už nejde vrátit. Vy, ženy, to právem odmítáte, protože jste se už naučily výhody mužského principu. Ale k tomu, aby se muž také naučil přecházet mezi mužským a ženským principem, ho běháním nedonutíte.

Můžete mu jedině pomoci tím, že budete důsledně zůstávat ve svém ženském principu. Ale to je něco, v čem vás, ženy, současná společnost ještě nepodporuje. To jsou všechny ty věty typu „No tak, buď přeci rozumná...“ nebo „Tak mi tedy vysvětli, co chceš...“

Uvádíte řadu příkladů. Připomínají mi ale do extrému vyvedené genderové stereotypy - žena u plotny, muž se dívá na fotbal... Potkala jsem totiž dost mužů, kteří měli svou ženskou stránku velmi vyvinutou. Pozorujete tento vývoj i na svých seminářích?

Samozřejmě, protože na ně chodí muži, kteří buď už svou ženskou energii a priori mají, jinak by nepřišli na seminář, nebo se jim to teprve otevírá a dostávají se, v partnerství nebo v práci, do konfliktu s tím, že jejich mužské postupy už nefungují, a musejí se tak zabývat ženským principem.

U toho je třeba si uvědomit důležitou věc: Když je muž extrémně zakotven ve svém mužském principu a svou ženskou energii, svou vnitřní ženu, kterou každý muž má, projikuje na svou partnerku a když jeho partnerka je zase extrémně ve svém ženském principu a projikuje svou mužskou energii na muže, tak si sice nerozumí, ale přitahují se. Podobně jako opačné póly v elektřině nebo magnetismu. Když se ale oba v tom svém poli mezi mužským a ženským principem dostanou do jeho středu, tak si sice rozumí a chápou se, protože jsou schopní mluvit jak řečí logickou, tak emoční, ale zase se nepřitahují. A v takovém vztahu chybí napětí.

Řešením je, že oba z nich pochopí, že se v tom poli mohou volně pohybovat. Když pak budou potřebovat napětí a přitahování, půjdou oba do krajních pozic. Muž bude prezentní a silný, ženy otevřená a emoční. Nebudou si rozumět, ale budou mít dobrý sex. Když budou potřebovat spolupráci a porozumění, mohou se oba ze své krajní pozice přesunout někam do středu. Nebo může žena přijít na návštěvu k muži a jindy zase muž k ženě.

Řešením je, že oba z nich pochopí, že se v tom poli mohou volně pohybovat.

Téma mužskosti je důležité nejenom v partnerství, ale i ve vztahu muže ke svému otci nebo synovi ....

To je hodně důležité... Obecně muži dlouho zůstávají pod vlivem žen. V raném věku je to normální, že malý chlapec potřebuje matku o trochu víc než tátu. V mámě totiž vyrůstal. Potom se ale potřebuje dostat k mužům, tak zhruba v pěti, šesti, sedmi letech, aby se z „dítěte“ stal „kluk“. Jenomže nám často chybí vzory, kam máme jako muži dojít. Nejsou učitelé a vychovatelé a často nejsou ani otcové, protože jsou v práci. Chybí starší muži, otcové, dědové, na které bychom se dívali s úctou.

Což je hodně špatné, protože jedině muži mohou nás, muže, naučit mužskosti a prezenci. To nás ženy naučit nemohou. Kluci tedy zůstávají ve sféře matky, která, logicky, bere v každém konfliktu chlapce na svou stranu. Jenže tím kluk zanevře na tátu, protože je na „té druhé“ straně. Proto se muži na svého otce zlobí. A tohle všechno potom přenášejí na své děti.

Jak tedy může syn najít cestu ke svému otci, když ho odmítá? Tedy když syn odmítá svého otce...

Je to dlouhodobý proces. Zrovna včera (první večer cyklu Večerní kruh mužů, pozn.red.) toto téma zaznělo hodně silně. Když si na odmítání svého táty postavím konstelaci, skoro vždycky se ukáže, že i můj táta odmítal svého tátu a ten zase odmítal svého tátu a tak dále. Důležité je to uvědomění, že jenom následuji svého tátu, i v tom odmítání. Uvědomím si, že jsem jako on. A tím se ve mně vzedme vlna hrůzy, že i v tomhle jsem jako on! Možná, že ho chvíli budu odmítat ještě víc. Ale když si do hloubky uvědomím, že on byl také muž jako já, také měl nedůvěru k mužům a také utíkal k ženám, tak si uvědomím, že jsem z jeho rodu, že k sobě patříme.  Že mu vděčím za život.

Co se stane, když si tohle všechno muž uvědomí?

Může se v něm objevit pokora. A tu se nelze naučit na univerzitě nebo ji vyčíst z knihy, tu mohu jenom cítit. Pocházím z něj a ze své matky, samozřejmě, polovina mého já je z něho a tu také ze sebe nevyrvu. A možná potom, zpočátku třeba se skřípajícími zuby, uznám, že můj táta je můj táta, tečka, o tom se nedá diskutovat. Možná že byl v nějakých kategoriích špatný táta, možná tu nebyl, možná pil nebo mě bil, řval na mámu nebo utíkal z domova... Ale na jisté úrovni je to pořád můj táta a já jsem jeho pokračováním.

Řada všech těchto mužů se o sebe může najednou opřít a říct „Vždyť my jsme si hodně podobní“.

A z toho se rodí pokora, která mě přivádí zpátky k němu, jako malého k velkému. A to je začátek toho, že se dostanu do úžasné řady svých předků. A dokonce tím, že si tohle všechno uvědomím, mohu pomoci i jemu, protože si možná uvědomí, že má totéž se svým tátou. A totéž jeho táta s jeho tátou. A řada všech těchto mužů se o sebe může najednou opřít a říct „Vždyť my jsme si hodně podobní“.

Setkal jste se se spoustou mužů. Jsou současní muži pokorní?

(přemýšlí) Současní muži, se kterými se setkávám, hledají své otce, to rozhodně. I když to třeba ještě nevědí nebo to teprve začínají tušit. Tím se stávají pokornějšími k tomu, co je větší než oni. Smrt, příroda, svět, společenství, dokonce i rodina je větší než jednotlivec... Zároveň bych si přál a vidím to, že se tím vším současní muži zase stávají víc muži, divokými a neučesanými, muži, kteří touží a perou se, nelžou, a když lžou, tak s chutí a ne jako malí kluci, kteří nemají výčitky, a když je mají, tak pořádné... A to je určitě dobrý vývoj.

Akce  Jana Bílého v Maitrei ZDE.
Kontakt: http://janbily.cz/

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku