Na cestě za úlevou

24. května 2018

Anna Nandrážiová se zabývá seberozvojem, psychoterapií, holistikou a spiritualitou od roku 2003. Díky studiu a zkušenostem s osobní transformací se její pracovní zaměření postupně změnilo na současnou profesi průvodce v osobním rozvoji, terapeuta a kouče.

Aničku Nandrážiovou jsem poznala ve chvíli, kdy jsem potřebovala řešit vlastní nekomfortní pocity a byla mi doporučena jako „nejlepší terapeut na světě“. Přiznám se, už jsem pár terapeutů potkala a často jsem měla dojem, že něco jiného říkají a něco jiného žijí. Když jsem ale poznala Aničku, pochopila jsem, že tady bude něco jinak. Vyzařuje z ní takový klid a přijetí, až mám pocit, jakoby jen její přítomnost léčila a úsměv tišil veškeré bolesti.

Aničko, ty máš ve své terapeutické praxi veliké spektrum technik, se kterými pracuješ. Co tě vedlo k tomu, obsáhnout tolik věcí? Vím, že někteří lidé se dostanou k praxi tak, že sami řeší nějaké problémy a dál pak předávají techniku, která jim nejvíc pomohla, jak to máš ty?

Zajímala jsem se  o psychologii, metafyziku a takové ty obecnější souvislosti již v minulosti. Ale když před 15 lety onemocněla moje dcera Petra, cítila jsem se úplně ztracená. Klasická medicína vůbec nezabírala a já  jsem o té nemoci nic nevěděla. Vedlo mě to právě k alternativním metodám léčení. Skrze léčení Péti jsem tehdy poznala hodně přístupů, jak pracovat, když je člověk nějakým způsobem nezdravý. Pak už to samo pokračovalo, protože nešlo jen o léčitelství, ale samozřejmě i sebepoznání. Tam začalo moje intenzivní hledání psychického i tělesného zdraví nejen u ní, ale i u sebe. Poznávání všech souvislostí a hledání hlubšího smyslu. V podstatě hledání klidu, harmonie a místa.

V té době jsi tedy začala s výcviky? Co byla tvoje první zkušenost?

Ano. Úplně jako první přišla duchovní škola u Ireny Kranti v České Lípě. Tam chodila i Péťa, bylo jí tehdy jen 15 let. Týkalo se to spousty různorodých metod. Práce s traumaty, jak se poznávat a léčit. Pak jsem o rok později nastoupila na Univerzitu Nové doby k Milanu Calábkovi.

Koukala jsem na tvoje stránky Zpět k sobě a překvapilo mě, že máš za sebou hodně různorodých terapeutických výcviků. Co pro tebe bylo nejzajímavější?

Co mi hodně pomohlo, byl Herz-Projekt ve Švýcarsku, kam jsem jezdila za Burkhardtem. Základem bylo holotropní dýchání. Každý den se dýchalo na nějaké téma a pak jsme zpracovávali témata různými technikami přístupu. Bylo to více sebezkušenostní, než zabývání se nějakými teoriemi. Teorie už jsme probírali u Milana Calábka, takže mi vlastně ani nic nechybělo. (Smích) Celé to probíhalo v němčině, kterou málo ovládám a byla jsem závislá na tom, když mi někdo něco přeložil do angličtiny. Velká škola pro mě bylo i poznání, že nemusím všemu zcela verbálně rozumět. Důležité pro mě bylo, vyvinout si vnímání i beze slov. Téma a zaměření jsem vždy znala.

Mám ráda, když mi věci dávají smysl, i v horoskopu mám talenty rozptýlené ve všech domech, proto hledám a nacházím v různých oblastech.

Pak jsem šla do výcviku Voice Dialogu s Heidi Berger, Vnitřní systemiky s Artho Wittemannem. Chodila jsem i na klasický koučing, dělala jsem výcvik konstelací u Bhagata, několik workshopů Esencí. Ještě před konstelacemi jsem se věnovala NLP (neurolingvistické programování). Hodně mi také pomohl Frank Kinslow a samozřejmě práce na tématech prenatálu a porodu s Jullianem Gustavsonem a regrese s Kiranem Anamulasattym.

Co tě přivedlo k Jullianovi Gustavsonovi a Kiranovi Anamulasatty, se kterými spolupracuješ? Připadají mi jako dvě osobnosti z naprosto odlišných světů.

Důležité je spojení se zdrojem.

Tak Jullian vlastně přišel do Čech kvůli mně (smích). Rozhodně jsem měla takový pocit, protože jsem po přečtení Janovových knih (Primární terapie) intenzivně hledala víc informací. U sebe a u klientů jsem viděla, že do prenatálu směřuje množství témat. Chtěla jsem to hlouběji poznat, a když jsem četla Janovovy knížky, všechno mi dávalo smysl. Pocítila jsem silnou urgenci, že za Janovem snad vážně pojedu. Nakonec jsem, na základě ohlasů lidí, co pracovali s jeho metodami, začala číst různé blogy. Výcvik byl jak finančně, tak i časově náročný a to mě trochu zchladilo. Za nějakou dobu MAITREA vydala článek s Jullianem, a mně bylo okamžitě jasné, že na tohle jsem čekala.

S Kiranem jsem se potkala na konferenci o snech v Holandsku, kde měl workshop. Zapomněla jsem zmínit, že jsem v mezinárodní asociaci pro studium snů a považuji sny za velice důležité, zvláště při práci s klienty. Kiran mě tam zaujal velice hluboce jako člověk. Jela jsem za ním do Indie, pak jsem ho pozvala do Čech. S ním je to všechno tak nějak přirozené a hladké. Teď tu byl 8 dnů, měli jsme nabitý program a vůbec jsem necítila únavu. I naše rodiny se hodně sblížily. Mimochodem Kiran je původně ajťák. (smích) 

Zaznamenala jsem, že Kiran tady pracoval s regresemi, což je pro mě trochu neuchopitelné téma, můžeš mi víc přiblížit, o co se jedná?

Dva semináře jsme měli zaměřené na regrese a poslední byl na podstatu transformace. Kiran dělá regrese jak do prenatálu, tak do minulých životů, ale i třeba do dětství. Do minulosti se jdeme vždy tam, kde je pro účastníka jeho výzva či problém. Postupně se vracíme na počátek traumatu a díváme se na souvislosti v současnosti. U regresí je také důležité znovu napojení na zdroj, od něhož jsem se v traumatu odpojili.

Jak vlastně člověk pozná, že jde opravdu do minulých životů a není to jen jeho fantazie? Já osobně bych se asi nechala unést.

Při vedení do minulosti je základem hodně hluboká relaxace. Spojení s pocity, spojení s tělem. To jsou znaky, na kolik je prožitek pravdivý a na kolik je to čistě v hlavě. Stačí jen jednoduchá otázka, zkušený terapeut to jednoznačně pozná. Mám i klienty, kteří nevěří na minulé životy, nejsou si jistí, co jim tam vlastně přichází.

Pro mě není prvořadé, kde a kdy se to stalo, nebo nestalo, ale to, že to „žije“ v nevědomí klienta.

Všechno, s čím se tam setká je on sám. Je jedno, jestli se jedná o minulý život nebo jde jen symboliku nevědomí. Tím, že to více poznáváme, si můžeme uvědomit, jaký to má vliv na náš život. Pokud dojde k pochopení, přijetí, vybití, jakkoliv to nazveme, tak je to pro naše dobro.

Jestli to dobře chápu, tohle se dá vztáhnout i na tvou práci se sny?

Určitě. Je důležité naslouchat a porozumět, jakou symboliku, nebo jaké tváře se nám ukazují. O jakou naší vnitřní stránku nebo princip se jedná. Já nevím, co pro klienta daný sen znamená, já ho jen intuitivně vedu, aby na to sám přišel. On ví, on zná tu symboliku a pocity. Samozřejmě jsou i sny z kolektivního nevědomí. Tam už je dobré znát obecnou, základní symboliku.

Pořádáš v MAITREI workshop s názvem 4 důležité kroky vnitřní změně, na jaké přístupy se tam můžeme těšit?

Já na workshopech pracuji se všemi mně dostupnými přístupy. Neřídím to vědomě. Spíš naslouchám tématu klienta a vedu ho tak, aby si na některé věci sám přišel, sám si je uzdravil. Dodržuji 4 základní kroky, které považuji za důležité v rámci postupu k žádané změně. Odtud i název workshopu. Je to pro malou skupinku, maximálně 10 lidí. Je to proto, abychom se za ty dva dny a jeden večer stihli každému dostatečně věnovat. Záleží na tom, s jakými tématy lidé přijdou. Jak je člověk momentálně nastavený, kam ho jeho téma pouští. Od toho se pak odvíjí možnosti, čemu se dá v dané chvíli ulevit. Budeme používat práci na časové ose, práci se symbolikou, techniky z NLP, návrat do prenatálu nebo minulých životů. Práci s tělem a pocity, se symbolikou, která k tomu přichází.

Nemusíme jít do příběhu ani vědět nic konkrétního, ale když člověka dobře vede tělo a vnímá dobře své pocity, vede ho to rychle k úlevě. Ráda dělám i terapeutické konstelace, pokud je zájem. Pro některé lidi je to na začátku schůdnější cesta. Zástupci mu ukazují, kam situace vede, s čím je jeho téma spojené. On si převezme svou roli až na konci.

Hodně se mi osvědčila práce s našimi vnitřními subpersonalitami, vnitřními osobami, které mají svoje potřeby i omezení. Je velice přínosné je poznat a s nimi pracovat, protože ovlivňují naše chování a rozhodování.

V traumatických situacích se odštěpily od naší esence, aby nás chránily před vnímáním bolesti, ale protože mají velmi zúžený pohled na svět, v současnosti nás spíše omezují.

Je vůbec možné se úplně „vyléčit“ z traumat? Nebo je to stejné jako s cibulí? Hodně brečíš, když jí loupeš a pokaždé je tam další vrstva.

Cílem je lepší život.

(Smích) Já nevím, jestli se dá všechno úplně vyřešit a přitom žít v realitě. Znám lidi, kteří o tom mluví, ale ti si obvykle udělali takový bypass (zkratku). Nevnímají spoustu souvislostí. Buď to může být ezoterický bypass, nebo materiální. Co je smyslem tohoto poznávání a uvolňování? Aby se mi lépe žilo. Žít vědomě. I když se právě chovám, jak se chovám. Mít soucit se svou vnitřní částí, která takové chování vyvolává. Dobře mi sloužila, má tendenci mě chránit, i mimo momentální ohrožení. Ještě jí trvá uvěřit, že je všechno v pořádku. Jeden z prvních kroků, je zvědomění a přijetí toho, co je. Takové to „já nechci, aby..“, nepřináší úlevu. Ani obviňování druhých. Bohužel někdy je přijetí jen z hlavy, nereaguje nevědomí, nereaguje ani tělo. Ale i to může být k něčemu dobré. Můžeme se na to dívat jako na první krok z prvního kroku (smích).

Máš nějaký zaručený recept, jak uvědomění doopravdy prožít, aby to člověk nebral jen hlavou?

Přijetí disociovaných částí (subpersonalit) musí vycházet z tvého středu a srdce. Abys opravdu cítila, že tu část opravdu ze srdce miluješ a přijímáš ji. To se nedá naordinovat. Každý má jinou cestu, jak se k sobě dostat. Někdo přes tanec, někdo potřebuje meditace, někdo terapie. Já pracuji dvěma směry, jednak podporování středu a přirozenosti a jednak poznávání částí, které nefungují ze středu.

K tomu, abychom to zevnitř prožívali, musíme vnitřně zažívat sebe. Potřebujeme mít kontakt se svým tělem, srdcem, vlastním klidem a moudrostí. Tam se potkáš se svou podstatou.

Co je tak důležitého na práci s prenatálem u Julliana Gustavsona? Tady o tom každý mluví jako o daru z nebes. Slyšela jsem dokonce názory, že každý porodník, by měl nejdříve projít výcvikem práce s porodním traumatem u Julliana a pak teprve studovat medicínu.

Práce s prenatálem je jedna z nejhlubších prací. Člověk je tam v hlubokém kontaktu sám se sebou. Samozřejmě jsou momenty, kdy se miminko může disociovat už i v prenatálu. Dítě je spojeno s matkou a zažívá její biochemii, zažívá i zatěžující toxicitu, nemá možnost obrany a úniku. Dokáže jen utlumit všechny svoje funkce na minimum, disociovat se, aby se vyhnulo ohrožení. Jullian říká, že samotný porod je už tak traumatizující pro dítě i matku, natož další vlivy a je dobré poznat, jak nás ovlivnily.

Prenatál je tedy základem pro spoustu, někdy i nesmyslných vzorců chování, které pak používáme zcela nevědomě? Nikdy mě nenapadlo, že by třeba postoj „nezvládnu to“ mohl souviset s uvíznutím v porodních cestách nebo pocit nedostatečné emoční výživy na neschopnosti vajíčka uhnízdit se v děloze.

Ano, tam si opravdu vytváříme postoje k životu podle toho, co zažíváme. Velmi často nás ovlivňují i postoje maminky. Miminko nerozlišuje, co je jeho a co je maminky. Maminka něco zažívá a produkuje hormony, její nervový systém dává signály, které dítě vnímá. Takhle dochází k transgeneračnímu přenosu traumat, protože na buněčné úrovni máme paměť traumatu.

Vajíčka ve vaječnících se vyvinou již v prenatálu, takže vnučka byla na buněčné úrovni ve formě vajíčka přítomna již u své babičky, když byla těhotná. Informace je zaznamenána ve všech buňkách.

Tohle je jen jedno z vysvětlení, když pomineme energetickou úroveň, úroveň duše a podobně. Dnes už víme, že ani naše geny nerozhodují, můžeme aktivovat léčivé a deaktivovat, co nám neslouží. Od předků přebíráme postoje, vidění a nakonec dochází k přenosu společným životem a výchovou. Ale naše nejhlubší vzorce se vyvíjí na úplném začátku života.

Někde jsem četla, asi v souvislosti s NLP, že si v mozku můžeš takzvaně přepsat nepohodlné cestičky se vzorcem chování.  Ale musíš se zachovat asi 40x jinak, než jsi zvyklá, aby se ti v mozku přepsaly neuronové spoje na jinou cestičku. Jak tohle reálně funguje?

Určitě nějaká doporučení jsou, ale záleží v jaké hloubce zažiješ reinprinting. Na základě traumatu se ti udělá v mozku taková dálnice. To souvisí i se subpersonami, které pak používají takové dálnice či objížďky. Nedá se říct jednoznačně za jak dlouho. Původní cesta zůstane, jen není tak výrazná a vytvoří se ti škála nových možností. Ani nevím, jestli by bylo správné úplné vygumování. Všechno, co se nám stalo je k něčemu dobré. Jde o to, že třeba budeme pozornější a uvidíme, že se blížíme k objížďce. Už to ale nebude nutkavá reakce. Nemusíme už jít touhle cestou, pokud máme jiné možnosti. Já osobně nepotřebuji mít všechno 100 procentně jinak. Chci, aby došlo k úlevě a uvědomění. Možná jsme se zkušeností traumatu o to bohatší. Zkratky totiž nemají k dispozici celý mozek, jen hlídají napravo a nalevo a obvykle mají ještě nějakou barvu brýlí (smích).

 

Anniny osobní stránky:

http://zpetksobe.cz/

 

Akce lektorky v Maitrei: http://www.maitrea.cz/anna-nandraziova

 

Autor článku: Barbora Jirsová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku