Na křídlech kolibříka

9. února 2012

Míšu Petersen jsem poznala spolu s eskymáckým šamanem Hivshu na jaře roku 2011. Letos v lednu jsme se sešly a povídaly si sice jenom my dvě, téma šamanismu nás ale neopustilo ani tentokrát, jen jsme se přesunuly o něco na jih – do Jižní Ameriky, kam se Míša v době setkání opět chystala.

Míšo, lišila se v něčem tvá loňská, podzimní cesta do Jižní Ameriky od cest předchozích?

Zajímavé na ní bylo, že to byla už druhá čistě ženská skupina. Běžně cestuji se smíšenými skupinami,ale loni se mi poprvé sešla skupina jenom žen, hned po ní skupina jenom mužů a po ní skupina opět jenom žen, to byla ta podzimní. Skupina, se kterou budeme cestovat letos na jaře, vzniká zase jako smíšená a zároveň vzniká další skupina čistě ženská.

Myslíš tedy, že to bylo jakési symbolické poukázání na potřebu a nutnost člověka poznat sám sebe spíš než toho druhého?

Určitě! První impuls na téma, o kterém mluvíš, jsem vlastně dostala už před rokem a půl na setkání kruhu stařešinů v Kolumbii. Jedním z nich byl i moudrý stařec z kolumbijského kmene Kogi, který si udržel opravu hluboké vědění z dob svých předkůa který cítí, že nastal čas se o svou moudrost podělit... A když jsme se tohoto stařešiny ptali, jak zlepšit své bytí a výsledky své práce, odpověděl, že je dobré srovnat si svou vlastní sexualitu. Na otázku, jak to myslí, odpověděl: „Je dobré srovnat si spojení muže a ženy v sobě. Srovnat si svůj vlastní pohled a cítění, zharmonizovat své napojení na Zem a uzemnit se.“ Takže i proto cítím, že je práce na sobě v tuto dobu velmi důležitá.

Jak ses, prosím tě, ocitla v kruhu stařešinů v Kolumbii...?

Když jsem začala jezdit do Peru a navštěvovala různé stařešiny, u jednoho z nich, peruánského, vzešla z jeho strany otázka, jestli ještě někdy přijedu. Odpověděla jsem, že určitě ano! Trvalo to dva roky. V té době jsem najednou pocítila, že mám jet, že mě Peru volá. (směje se) Hledala jsem vhodné datum, koupila letenku... a přiletěla k němu přímo do prvního dne setkání kruhu stařešinů. Sešli se u něj stařešinové z Bolívie, Peru, Kolumbie, Argentiny a dalších jihoamerických zemí.

Někdy cítíme, že se potřebujeme k něčemu se odhodlat, ale nemáme dostatek odvahy...

Jak to vzali, když se mezi nimi v době konání kruhu stařešinů objevila bílá žena z druhé poloviny světa?

Pozvali mě dovnitř přímo k posvátnému ohni, abych se prezentovala, kdo jsem, odkud jsem ... a co tam dělám! (směje se) Účastnila jsem se i dalšího setkání v Kolumbii, ale setkání stařešinů v Ekvádoru loni na jaře jsem se neúčastnila, protože jsem cítila daleko větší potřebu být tady, u nás, v našich kořenech. Na letošní setkání se ale chystám, mělo by být na podzim v Brazílii.

Zpátky k cestovatelským skupinkám. Utvářejí se a vy pak cestujete do Jižní Ameriky s konkrétním záměrem?

V drtivé většině ne. To, kdo se ve skupince sejde, je taková náhoda-nenáhoda. (usmívá se) Daleko častěji lidé jenom cítí, že by měli jet, a zrovna v tu dobu jim to začne vycházet časově i finančně, a tak se přihlásí, často právě na poslední chvíli. Je to jejich další krok na cestě. A přesně tito lidé, kteří intenzivně cítí, že právě toto je ten krok, který potřebují udělat, ho pak skutečně udělají...

Někdy totiž cítíme, že potřebujeme něco udělat, k něčemu se odhodlat, ale nemáme dostatek odvahy nebo jsme příliš spoutáni svými vzorci chování a nemůžeme něco pustit. Tohle všechno si tam člověk daleko víc uvědomí a rozpouští, stejně jako si uvědomí nějakou svou vlastnost, přednost, kterou daleko snadněji začne rozvíjet. Mnoho žen tam doslova rozkvete a uvědomí si vděčnost svému tělu.

Člověk se tedy vydává na cestu sám k sobě...

Tady, ve své kultuře by se mu tohle oproštění nebo poznání třeba nepovedlo, protože by se cítil spoután, sešněrován pravidly, rodinou, kulturou nebo společností, ve které žije. Ale tím, že odjede daleko ode všeho, se uvolní, uvědomí a dá všemu průchod. Někomu stačí vyjít na své chatě na zahradu a má tam tento spouštěč také, je to přesně pro něho. Někdo ale potřebuje odjet hodně daleko, aby se uvolnil a mohl si to poznání přivézt sem do života u nás a integroval ho do své vlastní práce, do rodiny... prostě do toho sebemenšího každodenního života teď a tady.

Jak si to vaše putování představit?

Po příletu se nejdříve zaklimatizujeme a sladíme se Zemí. A potom cestujeme a zastavujeme se na konkrétních silových místech a u stařešinů, které jsem tam za tu dobu, co do Jižní Ameriky jezdím, poznala. Když se to ukáže jako příhodné, provádíme na těchto místech různé rituály. Buď je vedu sama nebo spolu s tamními šamany, léčiteli, kteří nás někdy doprovázejí...

To, která silová místa navštívíš, se nejspíš liší od složení skupiny...

Ano, například se skupinkou žen navštěvujeme posvátná ženská místa. Na jedno takové jsme zavítaly  i s Mámou Teresou (usmívá se), tamní Ženou Medicíny, která je civilně zaměstnaná a zároveň kolem sebe má skupinu mladých lidí, které vede a pracuje s nimi, provádí ceremonie, jezdí s nimi na silová místa a různě se věnuje starým tradicím pocházejícím z tradic Inků.

Posvátná svatyně Jeskyně Luny

S Teresou jsem se vydaly na jedno nádherné posvátné místo nedaleko od Cusca (historické centrum dávné říše Inků v Peru, pozn.red.) do posvátné jeskyně Svatyně Luny. Kromě jeskyně tam jsou také vodopády, kde se konají ceremonie a očistné rituály. Ideální místo pro ženy: jeskyně jakožto symbol dělohy a znovuzrození, voda jako symbol emocí. Provedly jsme očistný rituál, pracovaly s cykly, a to nejenom s cyklem luny v nás, ženách, ale i s cykly života, a na vrcholku svatyně, v kopci, ceremoniál zakončily poděkováním Matce Zemi seskládáním mandaly z různých semínek, kterou jsme potom prostřednictvím ohně transformovaly v novou substanci.

Jaká místa v Peru ještě se skupinkami navštěvujete?

Občas zavítáme do indiánských rodin, minule to byli indiáni z kmene Q´ero, se kterými jsme se vydali k posvátné hoře Ausangate, kterou oni sami nazývají Dědečkem hor. Jeden pár z kmene, muž – šaman a jeho žena, s námi společně nějakou dobu pobývali přímo pod horou, u ledovcové laguny. Někdy také navštěvujeme Nazcu, známé obrazce na planině, ale i obrazce v oblastech, nad kterými se běžně nepřelétává letadlem, jsou mimo turistický ruch. Ale i do nich je možné vstoupit.

Když se vrátím ke kmeni Q´ero žijícího v horách, jak vypadá život právě v těchto přírodních podmínkách?

Všichni žijí pohromadě v malých vesničkách v horách. A pro přežití je důležité, aby každý v této malé komunitě měl svou určitou funkci. Někdo je dobrý bylinkář, léčitel, někdo jiný zase, našimi slovy, vynikající psycholog. Například s doňou Marií, kterou jsem potkala už dříve, jsme se kdysi bavily o konfliktech a tlacích, které v malých komunitách mohou vzniknout velice rychle.

A co oni podle ní dělají, je to, že jednou do měsíce se jeden den v týdnu setkají pouze ženy a další týden jenom muži a spolu řeší všechny přetlaky, které se za ten měsíc nashromáždily. Jde o to dojít k jádru, proč se nespokojenost nebo nějaký tlak objeví, protože tato vnější reakce může být jenom malou kapkou nebo spouštěčem něčeho daleko hlubšího, co je uvnitř.

Posvátná hora Ausangate

Co se týká navštěvovaných míst, zmínila jsi jich docela dost. Dá se to všechno stihnout?

Přesný program je dost otevřený a vzniká postupně: Dopředu známe kostru, kam pojedeme a kolik se toho dá navštívit, aby vše bylo v poklidu a nemuselo se spěchat, ale teprve až když se utvoří skupina a já vím, kteří lidé pojedou, tak společná energie, která vznikne a která vychází z uskupení právě těch kterých konkrétních lidí, určí přesná místa a plně otevře různé dveře, které třeba do té doby byly pouze pootevřené, pouze v rovině možnosti. A z velké části se program ještě dotváří přímo na místě.

Někdy se ale stane, že ti, kdo se původně přihlásí, nakonec vůbec nejedou. (směje se) Často se přihlásí ve velkém, i ročním předstihu, a tak, jak se blíží čas odjezdu, se začnou pomalu odhlašovat. Postupně nějak vymizí (směje se) a mezitím se kolem nich utvoří skupina lidí, kteří nakonec skutečně odjedou.

To mi připomíná různé funkce v jednom systému, v rámci jednoho kmene, jak jsi o tom mluvila...

Ano! (směje se) Je skupina „lákačů, vnadičů“, která odjezd svým prvotním impulsem „vyprovokuje“, a pak je skupina, která to opravdu uskuteční. „Lákači“ tedy těmto lidem otevřeli cestu ,a i když tam nakonec nebyli, jsou velmi, velmi důležití... (na oko vážně, pak se směje)

Jaké to bylo pro tebe jako ženu, když jsi zjistila, že se ti utvořila skupinka složená pouze z mužů?

Kouzelné na tom bylo, že tato mužská skupina vznikla v návaznosti na ženskou skupinu, mezi oběma byly pouze tři volné dny... Z ryze ženské skupiny jsem měla dva, tři dny na určitou neutralizaci (směje se), než jsem vkročila do ryze mužské energie. Pro mě osobně to bylo velmi silné, zajímavé a poučné sledovat rozdíly mezi ženami a muži v jedné situaci. Jejich rozdílné vnímání a pohled na danou věc. Jak se rozdílně připravují, jak tím procházejí.

 Třeba když jsme se chystali na celodenní výstup na horu. Zatímco ženy si s sebou braly vodu a ovoce a celé to pojaly jako slavnost a užívaly si to, muži byli velmi praktičtí. Vezmeme si vodu a najíme se potom tady dole, proč se s tím tahat, když vím, že to zvládnu i bez toho.... A oni to opravdu zvládli. Tím tedy vůbec neříkám , že jedno do dobře a druhé špatně! Ne – prostě to je jiné.

Míšo, vím o tobě, že nejenom cestuješ po Jižní Americe, ale že se také tady v Praze věnuješ tanci silových zvířat. Jak ses k tomu dostala?

V době, kdy jsem začala jezdit do Peru, jsem současně vedla pohybové kurzy a semináře a začala je obohacovat o tradice kultur, které jsem potkala na svých cestách po světě, nejenom po Jižní a Severní Americe. Všechno se mi to poskládalo do konkrétního systému, takže teď vedu tance silových zvířat orla, kondora, kolibříka, pumy nebo třeba vlka. Během tance je možné se vytančit, uvolnit a zároveň se napojit na moudrost toho kterého zvířete, které se s námi buď chce  s něčím podělit nebo nám jenom ukazuje, že se máme podívat sami do sebe.

Zažila jsem s tebou tanec kolibříka. Jaké poselství nám dává právě toto drobné zvířátko?

Kolibřík je malinkatý a velice radostný, aktivní ptáček s obrovským srdíčkem a velikými vibracemi křidýlek a lásky. Je to ptáček transformace a mnohé kultury na něho nahlížejí jako na posla. Významné na něm je, že si dokáže poodletět tam, kam potřebuje, do stran nebo se úplně zastavit a napojit se nektarem. Poodletí si klidně i dozadu, aby se dokázal podívat na situaci z odstupu či jiného úhlu pohledu. Kolibřík je tedy symbolem užívání si života a vnímání radosti v jakékoliv životní situaci, ať je kdekoliv, symbol tance životem a transformace.

 

A CO O VÝLETU DO PERU A BOLÍVIE ŘEKLY SAMY ÚČASTNICE?

„Cestou do Peru a Bolívie s Míšou jsem si splnila svůj několikaletý sen. Prostě jsem věděla, že svou cestu uskutečním a že to bude moje cesta, bez manžela nebo kohokoliv jiného z rodiny. A pak, když se objevila možnost jet, naskočilo mi, že vlastně mé přání, které jsem Vesmíru vysílala, mi bylo naservírováno až pod nos a já si ho nevšímala, že peníze, které jsem řešila, vlastně také nejsou žádný problém a že je ta nejideálnější doba se prostě sbalit a odjet. Byl to nádherný pocit. Osvobozující, “říká o svém rozhodnutí odjet Jana Chaska Tomanová.

Co ženám cesta dala? „Pro mě bylo důležité zjištění, co všechno dokážu, když přestanu používat slova, že něco nejde a nemůžu,“ říká o svém nejzásadnějším poznání z cesty Lenka Holubová: „Otevřít se intuici, vnímat svoje pocity a pak už si jen dovolit nechat se vést proudem života, který nás vede na cestě srdce. Pro mě to byla velká zkouška ega, tento krok byl pro mě nejtěžší zkouškou. Nechat odejít staré křivdy a s láskou je propustit. Bojovala jsem sama se sebou až tak moc, že moje plíce vypovídaly službu, měla jsem veliké záchvaty kašle. Ale když jsem se uvnitř rozhodla, uvolnila a propustila, dýchací problémy mě opustily.“

Marcela Křivonosková si podle svých slov nepřivezla žádné zásadní velké poznání, ale spoustu malých sebepoznání. Třeba to o přírodě: „Během výletu na Machu Picchu jsme se šly i na vrchol protilehlé hory Wayna Pichu. Šplhaly jsme nahoru, šlo mi to pomalu, každý schod jinak vysoký… nohy se mi pletly a vrchol pořád nikde. Připadala jsem si jako mravenec. Co bych asi udělala, kdyby mi po noze lezl mravenec a motal by se, šimral by...? Asi bych ho smetla. Jak my se chováme k přírodě, k vodě, k zemi, a přesto jsem se mohla vyškrabat až nahoru.

Viděla jsem velikánské hory a dívala se na duhu, která byla na stejné úrovni s námi. Vždycky se díváme na duhu nahoru, musíme zaklonit hlavu.; tahle měla vrchol svého oblouku na naší úrovni. To potom člověk cítí, že žijeme na krásném místě a všechna nebezpečí, která nám hrozí, pochází od nás samých.“

Machu Picchu

Poznání Jany Chasky se týkalo celé její bytosti... „Do Peru odjela žena, která byla i tak napůl muž, protože v rodině zastávala nejen ženskou stránku, ale i tu mužskou.Tak jak je to u většiny žen. Nevím jak jinde ve světě, ale v České republice určitě. U indiánů má každé místo, každá hora, každé jezero buď mužskou nebo ženskou energii. A je to tam opravdu cítit. (...)

Odletělo nás pět žen a hodně jsme navštěvovaly místa s ženskou energií a pracovaly s ní. Prodělávala jsem tam transformaci snad na každém místě. Probudila jsem tam v sobě ženu bohyni  a doslova se to změnilo nejen v hlavě a na duši, ale i po fyzické stránce.Uvědomila jsem si tam své tělo, co mu dávám, co jsem mu dávala a co mu dávat chci a už nechci... Měla jsem  - a pořád ještě mám – pocit, že je to doživotní pocit, že se mi tam tělo doslova přeskládalo. A zpětnou vazbu tohoto typu mám i od lidí, kteří mě znají léta; po návratu mě nepoznávali.“

Zajímá Vás, co si ženy s sebou přivezly z cest po Jižní Americe do svého každodenního života zde v Čechách?Všechno, co jsem v Peru prožila, mi pomáhá ulehčit život. Dívat se na svět jinýma očima a vnímat sama sebe a  krásu obyčejných věcí. Užívám si každý den, řídím se intuicí a snažím se na sobě pracovat. Zrušila jsem televizi a vybírám si, jakým informacím dovolím vstoupit mi do života. Vybírám si místa, kam jdu, a společnost, se kterou trávím čas, abych se cítila dobře,“ říká Lenka o svém návratu.

Můj život se změnil doslova od základů,“ doplňuje své poznatky Jana Chaska, „to, co bylo před Peru, už nebylo a je teď po Peru. Absolutně se mi vyměnil okruh přátel. Moje energie se změnila natolik, že ji staří přátelé prostě neunesli. S láskou jsem je pustila a přišli ke mně přátelé noví. Prostě tak to v životě je: Jdeme s někým po cestách, něco si předáváme a pak se rozloučíme a jdeme zase s někým jiným. Nemá cenu se s tím trápit.“

A je něco, co ženy na tomto putování překvapilo?„Ano, třeba to, jak funguje mysl. Jak stačilo obavu „to nedokážu“ v hlavě změnit na „zkusím to“ a on se stal zázrak a já to dokázala.  „ Zkusím to“ mě vždycky přeneslo do víru událostí, vtáhlo do děje a tam už nebyl na pochybnosti čas. To už jenom všechno děláte, jak nejlépe to umíte,“ říká Marcela.

Lence se líbila radost, která je Peruáncům vlastní a se kterou ke všemu přistupují: „Usměvavé tváře dětí, které se těší do školy a které chodí třeba i několik kilometrů bosky, jen aby se něco dozvěděly. Samozřejmost s jakou vás přijmou do rodiny, starají se o vás a rozdělí se s vámi i o poslední jídlo, mi hodně měnili náhled na to, co je opravdu důležité pro život a co je jen potřeba vyvolaná konzumním světem , ve kterém žijeme.“

Lindu Ernýgrovou, další ženu ze skupinky cestující do Jižní Ameriky, překvapila intenzita: „Každodenní intenzita živlů, které jsem silně vnímala, a intenzita, se kterou jsem zažívala sebe v přítomnosti. A překvapila mě i naše vzájemná blízkost a sladění - jak nám řekl jeden z průvodců - jedly jsme všechny ze stejného stolu, každá jiné jídlo, ale společně.“

„Nevím, jestli mě to všechno nějak překvapilo. Spíš si myslím, že jsem se jenom vrátila ke svým kořenům, k tomu prapůvodnímu, co tady na Zemi vlastně bylo. K přírodě, na kterou jsme všichni i já zapomněli. A ona je k nám přitom tak laskavá. Stále nám dává vše, co může, stále nám odpouští, co jí děláme, a je trpělivá ke všem a ke všemu. Ale nebude to dělat věčně (...),“říká Jana Chaska.

Všem ženám děkuji za sdílení.

 

KDYŽ TANČÍ KOLIBŘÍK...

Kolibřík je pro nás nejenom symbolem lásky a radostného sosání nektaru života, jak zmiňuje Míša, ale příroda nám v něm také dala předobraz toho, že „nic není nemožné“. Tedy jinak: že „možné je všechno“. Říká se totiž, že i když se tento ptáček, jehož některé druhy svou si velikostí nezadají s čmelákem nebo motýlem, živí převážně nektarem z květin, není zatím žádnému vědci jasné, kde bere síly na zdolání vzdálenosti až čtyřicet tisíc kilometrů. Ale čemu se vědci vlastně diví? Příroda nám dnes a denně ukazuje celou řadu „zázraků“, nad kterými zůstává rozum stát.

NÁŠ TIP

S Míšou Petersen můžete cestovat – nohama do světů Jižní Ameriky nebo myslí do světa tarotových karet. Můžete s ní tančit tanec kolibříka, sovy nebo koček. Můžete naslouchat jejím příběhům nebo se nechat provést rituálem Despacho – rituálem poděkování Matce Zemi. Více se dozvíte na jejích stránkách Nusta.cz.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

MARTIN ŠVIHLA

7.9.-5.12.2016

JOHN HAWKEN

9.8.-13.12.2016

MOHENDŽODÁRO

20.9.2016-31.1.2017