Najít cestu zpátky k sobě

13. ledna 2016

„Při práci na ARO jsem zažila, kdy nám umřelo bezpočet lidí pod rukama. Konfrontujete se se smrtí, která je teď úplně vyřazená ze života. Buď děláte, že se vás to netýká a vytvoříte si kolem sebe pancíř. Anebo se tomu postupně otevřete a necháte si tím změnit život; změní vám to priority. Díky tomu, že jsem se začala ještě před prací záchranáře zajímat o reiki a meditace, měla jsme možnost uchopit tyto zkušenosti víc z pohledu duchovního. Nenechat se tím přivírat a spíš je vnímat jako inspiraci“, říká v rozhovoru pro Magazín Maitrea Monika Schagererová, nová lektorka ženských seminářů.

Moniko, jak vás to přivedlo od záchranářství k seminářům pro ženy?

Mám za sebou dlouhou praxi ve zdravotnictví ve velkých ženských kolektivech, kde ty ženy absolutně nemají pojem o tom, jak významně hormony ovlivňují jejich psychiku. Nedávno jsem o tom vyprávěla své kolegyni, která mě vezla domů, a řekla mi: „To jako vážně můžou hormony ovlivňovat moji náladu?“ A to byla erudovaná zdravotnice. Ale zároveň bylo vidět, že ji to neuvěřitelně překvapilo. Když jsem jí ve zkratce vyprávěla, jak náš menstruační cyklus probíhá; že jsou různé typy energií a naladění a toho, jaká ta fáze má potenciál, tak jen doufala, že si to bude vše pamatovat. (smích) A právě v prostředí zdravotnictví, kde je nejvíc žen, je zároveň nejméně přizpůsobivé prostředí, aby se tam ženy mohly vnímat. Chce se po nich: stálá výkonnost, lineární práce bez ohledu na to, jestli je den/noc/víkend; jestli děti mají narozeniny, prázdniny, Vánoce... Ženy jsou v tomto prostředí úplně vytrhnuté ze svého cyklu vnímání sami sebe. Snaží se do práce dávat lásku a péči, ale to nestačí. Vede to často k syndromu vyhoření.

A netrpí tyto ženy samy na ženské zdravotní problémy?

Určitě. A hodně se to prostředí odráží v jejich partnerských vztazích. Většina z nich žijí samy, jsou samoživitelky, a mají i potíže si najít partnera. Žijí vlastně takový mužsko-ženský život bez toho, aby měly prostor vnímat, kdo jsou a co se v nich děje.

A jak zvládnout to, že pracují na směny a zároveň by měly vnímat a podporovat svou cykličnost?

To je právě to, co mě přivedlo k tomu, že ze zdravotnictví odcházím. Už jsem hodně fyzicky vyčerpaná. Potřebuju teď odstup, abych mohla těm ženám pomoct najít cestu zpátky k sobě. V rámci toho systému je to těžké.

Směny byly inspirující, protože mě to dostalo mimo klasické vnímání času a prostoru.

Já si jen uvědomuju, co to se mnou dělá, když se o hodinu posune čas...

Na jednu stranu pro mě byly směny inspirující, protože mě to dostalo mimo klasické vnímání času a prostoru. Najednou pro vás neexistuje den a noc. Neexistují svátky a víkendy. Sociálně vás to vyřadí buď k lidem, se kterými pracujete, anebo vám to vytříbí priority v tom, že zůstanete v kontaktu s těmi lidmi, se kterými máte skutečný vztah.

A jak dlouho jste vydržela v tomhle tempu?

Přes dva roky jsem byla na ARO a druhým rokem jsem na operačním středisku záchranné služby, kde je ta práce odlišná a má jiná specifika. Je to zase velký ženský kolektiv, kde je nás tak padesát a z toho jen šest mužů.

To je dost lidí? Pro jak velkou oblast?

Pro celý středočeský kraj. Na jednu směnu tvoříme skupinu o osmi lidech, tedy v ideálním případě.

Jediné, co máte, je práce s hlasem. 

To musí být psychologicky docela kumšt poznat, když vám někdo volá, co mu je a jak pracovat s jeho psychikou. To je docela praktický trénink pro terapie.

Je to specifické v tom, že vy si můžete jen představovat, co se tam děje. A vnímat vše, co vám přichází na pozadí skrze sluchátko. Jediné, co máte, je práce s hlasem. Po těch dvou letech už mám vyvinutý „dispečerský instinkt“. Někdy vám třeba lidi popíšou příznaky, které ani neodpovídají infarktu, ale vy to cítíte, že se mu děje zrovna tohle, protože s vámi mluví určitým způsobem, používá určité pomlky, specificky dýchá... Je to docela jemnocit. Musíte tu situaci uzemnit, přestože na ten hovor máte v ideálním případě třeba jen dvě minuty: vyzískat všechny informace, instruovat lidi na místě, zklidnit situaci. Dalo mi to úplně jiný rozměr každodenního života.

Monika Schagererová

A co dál? Je přeci škoda tyto schopnosti nevyužít? 

Proč opuštím ten systém je to, že je neflexibilní k individuálním potřebám zaměstnanců. Nefunguje větší podpora a péče o zaměstnance, protože je vše tak složité.

To jsou paradoxy, že? Vy se staráte o jiné lidi přes telefon a sami tam můžete zkolabovat.

Tohle vůbec nefunguje a už to jde přes mé hranice. Několikrát jsem se už málem psychicky zhroutila.
Dokončuju právě dálkově andragogiku a personální management a píšu bakalářku na téma prevence syndromu vyhoření. Ráda bych vytvořila koncept, který by byl použitelný právě pro zdravotnictví a záchranné služby s tím, že by v něm byl obsažen i přesah spirituální a duchovní. Aby člověk v tomto systému uměl získat kontakt sám se sebou. Díky tomu, že znám tohle prostředí, jsem přesvědčená o tom, že dokážu nacítit, jak těmto lidem pomoci, když se sami dostanou do krize a vyhoření. Je to však práce na hodně dlouho.

Mě napadá, jaké mají benefity dispečeři letového provozu a ti mají na rozdíl od vás stanovený počet letů. 

My jsme se o tom nedávno v práci bavili. Právě – oni mají jasně daný letový řád, mají stanovené přestávky na odpočinek. Kdežto my máme na záchrance nonstop 12 hodin službu a nikdy nevíte, kdo vám kdy zavolá, co se v kraji stane, jestli máte dostatek posádek, musíte uzemňovat situaci a do toho ještě řešte svůj momentální stav a ženskost.

A co teprve tíha, když nevíte, jak to na té druhé straně telefonu dopadne? To bych musela zvládat dokonale svoji duševní hygienu, aby mě to po práci netížilo.

Je to těžké. Každý z nás by vám mohl vyprávět o desítkách hovorů, na které nikdy v životě nezapomene. Sama jsem použila takový psychohygienický prostředek – vytvořila jsem si na svých stránkách blog Na lince 155, kam případy, které mě opravdu zasáhly, vkládám jako svou zkušenost a náhled. Někdy je to však otázka zpracování na několik týdnů až měsíců. Na některé hovory se nedá zapomenout vůbec. Je to spíš otázka vnitřního nastavení, jak k tomu ten či onen záchranář přistoupí.

Vraťme se ještě k ženskému tématu, které budete u nás v Maitrei lektorovat. Jakou formou ženy „zasvěcujete“ do jejich přirozených schopností, které leckdy dávno zapomněly?

Celé to vzniklo neuvěřitelně spontánně. Dlouho jsem pracovala s reiki, dělala jsem meditace, ale najednou jsem to téma musela sama řešit. Nedokázala jsem přijmout moudrost a sílu žen. Vnitřně jsem to potlačovala a musela jsem si projít silnou a hlubokou katarzí. A pak mi najednou přirozeně přišlo, jak by takový rituál či ženské setkání mělo vypadat. Částečně jsem se inspirovala u Lilie Khousnoutdinové. Pak jsem během 20 minut připravila program na dvě hodiny, vnitřně jsme věděla, co má na co navazovat. Se ženami pracuju dlouhodobě na meditacích a na tématu zvnitřnění tak, aby byly schopny se snadno nacítit do sebe. Kruhy nevedu, ale vytvářím tam atmosféru a prostor, aby si ženy mohly dovolit jít tam, kam chtějí a potřebují. Jen jim nabízím prostředky, jak to v sobě mohou otevřít. Má to strukturu, ale zároveň je to hodně intuitivní setkání.

Pro ženy je jednodušší se naladit na mužskou energii. Protože to, co je ženské, je neuchopitelné.

Jak jste zmínila, je hodně žen, které de facto okolnosti nutí žít více v té mužské energii, aby obstaraly obživu, když jsou na to samy. Takže na druhou stranu tahle ženská setkání jsou na místě. (smích)

Ono pro ženy je jednodušší se naladit na mužskou energii. Protože to, co je ženské, je neuchopitelné. Když jsem si tohle prožila a pochopila, co je ve mně to ženství, tak mě to překvapilo. A měla jsem strach, že to ztratím, protože to nejde rozumově vzít a říct nějakou definici. Ve chvíli, kdy rozum není tím vedoucím hybatelem; kdy se spustíte do sebe, do svého srdce; do všeho, co ve vás je, tak zjistíte, že mozek to vůbec nedokáže uchopit a popsat. A k tomuto okamžiku je směřovaná moje práce se ženami. Aby dospěly k tomu, že tohle NIC je vlastě to VŠECHNO.

Moje zkušenost je, že slyším občas „dobré rady“ typu: „Měla by sis víc rozvinout svou ženskou energii.“ Ale já nevím, v čem jsem málo ženská? Jakou část mé ženské energie mám víc podpořit?

V tomhle mám nejradši tu každodennost a obyčejná rozhodnutí. Ptám se sama sebe, jestli to dělám proto, abych byla na sebe hodná? A takto se můžete zeptat u čehokoliv. Když nakupujete jídlo, když si vybíráte oblečení, když si hrozně nutně potřebujete umýt vlasy – tak dělám to proto, že jsem na sebe hodná? Dělám to z lásky nebo ze strachu? Je potřeba té otázce dát prostor a správnou odpověď určitě získáte.

Dělám to z lásky nebo ze strachu? Je potřeba té otázce dát prostor a správnou odpověď určitě získáte.

Pokud člověk chce otevřít něco nového ve svém životě, musí vystoupit z komfortní zóny. A má často pocit, že jeho komfortní zóna znamená to, že je na sebe hodný. To je však otázka, jestli to není spíš alibismus pro nějakou lenost a pohodlnost. Je to o vnitřním vývoji. Baví mě na tom zkoušet to a rozvíjet vnímavost v jednoduchých věcech – třeba při nákupu jídla. Co z toho si mám koupit, abych na sebe byla hodná?

Osobní stránky Moniky:
http://udivozenky.blogspot.cz
www.udivozenky.cz

Akce lektorky v Maitrei:
18.07.2016   ŽENA - CYKLICKÁ BYTOST - fáze Matky
30.07.2016   ŽENA - CYKLICKÁ BYTOST - Tajemství pánevního dna
23.09.2016   ŽENA - CYKLICKÁ BYTOST - fáze Čarodějky
23.10.2016   ŽENA - CYKLICKÁ BYTOST - Tělo jako odraz duše
25.11.2016   ŽENA - CYKLICKÁ BYTOST - fáze Stařeny

 

 

 

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku