Naslouchejme ženským hlasům

6. června 2018

Mary Diggin Ph.D je expertkou na mytologie, certifikovanou trenérkou Mezinárodního institutu pro výzkum imaginace a průvodkyní Hlubinné imaginace.

Mary Diggin na svém workshopu o temných bohyních, nebo-li – jak je ona sama nazývá - „hrozných ženách“, pomocí mýtů ukazuje, jak se můžeme ponořit do příběhů, které nám odhalí nejedno tajemství o mezilidských vztazích, ale i o nás samotných.

V čem ženám může pomoci, když pochopí temnější aspekty, tedy divokou a „zlou“ stranu ženství?

Na mytologii mě baví, že popisuje vztahy. Někdy v ní můžeme hledat vyobrazení mezilidských vztahů, ale někdy odráží vnitřní dění. V naší západní kultuře se očekává, že ženy budou milé. Chce se po nás, abychom se chovaly laskavě, byly příjemné a hodné – to mnozí chápou pod „ženským“ chováním. Místo aby společnost ženy přijímala v jejich celistvosti, zdůrazňuje jen jejich roztomilejší stránky. A mytologie nás seznamuje s příběhy ženských postav, často v kontrastu s těmi mužskými.

Můžete se s námi podělit o některý z takových příběhů o temných ženách?

Babylonská bohyně Tiamat nemá nejlepší pověst. Ztělesňuje mořskou vodu a její manžel Apsu zase vodu sladkou a společně zplodili první generaci božstev a následně další. Ta představa mísících se vod se mi mimochodem moc líbí. Nicméně v jejich pokolení dojde ke sporu. Tiamat prožívá vnitřní rozpor, na jednu stranu chápe mladší generaci, ale zároveň zná potřeby svého manžela. Tohle je pro ženy typická pozice – věnují péči několika generacím, mají pro všechny pochopení a musí si s tím nějak poradit. Když jí manžela zavraždí, Tiamat šílí vzteky. Spousta žen zná rozzlobení nad tím, jak se někdo zachoval k jejich milovaným. Jenže společnost nechce, abychom se vztekaly.

V příbězích o rozzlobených ženách se stává, že takové ženy nějaký muž porazí. Říká se o nich, že jsou hrozné, zlé a že se neměly bouřit.

Silné ženy se často zobrazují jako nebezpečné a zlé.

Ale kdyby mi vnuk zabil manžela, taky bych se rozzlobila! Chci mýty obnažit, dát stranou, že vyprávějí o bozích a bohyních. Jak se žena cítí, když se rozpoutá konflikt? Když se rozzlobí, je její vztek přijímaný? A pokud není, co se stane? Obecně se očekává, že nemáme být rozhněvané. Ale když už k tomu dojde, je užitečné naučit se, jak sílu zloby využít.

To by pro ženy mohlo být ozdravné a posilující. Ale i pro muže by bylo ve výsledku přínosem, kdyby ženy přijaly a využívaly svou sílu. Současně jim to ale může nahánět strach. Myslíte, že je to projevem krize mužnosti – že muži sice chtějí silné ženy, ale současně se jich bojí?

Ano, silné ženy se často zobrazují jako nebezpečné nebo zlé a to pro muže může být těžké. Ale jinou stránkou téhož problému je, že od mužů naše kultura zase čeká, že budu neustále silní. Společnost je vychovává jako válečníky, nikdy jsme se bojovnické mentality zcela nevzdali.

Pro válečníka bývá náročné zaslechnout jemnější „ženský“ hlas. Naše kultura muže učí, aby byli silní a bojovní, což se člověku hodí, pokud se právě chystá do války.

Ale jako bychom zapomínali, že existuje i život v míru, domácký a komunitní život. Je potřeba, abychom se naučili tuhle energii boje uvolnit – a to se netýká jen mužů. Jen se podívejte na to, jak lidé vnímají práci: pořád máme dojem, že musíme mít nad něčím kontrolu, pořád něco děláme a hájíme. Jako bychom pořád o něco bojovali. Smyslem je prozkoumat i jiné typy naladění. Všichni v životě potřebujeme víc celistvosti, ať jsme ženy nebo muži.

Jak můžeme tyto rozmanité energie poznávat?

Cúchulainn, hrdina irských bájí, se vrátil z bitvy plný bojovné energie. Všichni v okolí se ho báli. I další válečníci měli strach, že jim v tom rozběsnění ublíží a vydali se pro radu ke královně. Když se Cúchulainn přiblížil, bil se v prsa a holedbal svou udatností, královna a její dámy se odhalily. Hrdina to neunesl a odvracel zrak – ta moc žen, které jednají naprosto bez ostychu a po svém, ho vykolejila. Jak byl rozptýlený, ostatní muži ho hodili do kádě s vodou, což je mimochodem symbol ženskosti. Voda hned začala vařit. Namočili ho znova a i ve druhé kádi se voda ohřála, ale už o něco méně. Když ho vykoupali potřetí, voda už zůstala jen vlažná. Potom ho oblékli do obyčejného oděvu a odvezli domů. Tenhle příběh má obrovskou sílu.

Přítomnost ženství dokáže zklidnit zatvrzelý bojovný postoj. Dnes se na bojišti nacházejí muži i ženy.

Bojovalo se i dřív, ale tehdy se bojovníci uměli vracet domů, ostatní jim v tom návratu uměli pomáhat. Pro nás všechny je důležité se zamyslet, jak můžeme zchladit horkou hlavu a bojovný zápal. Dokážeme trefit z bitvy domů? Nebývá to vždy snadná a přímá cesta.

V našem světě je myšlenka boje a soupeření prakticky všudypřítomná. Když se mluví o feminismu a rovnosti žen a mužů, někteří lidé si to nesprávně vykládají jako snahu, aby ženy ve všem byly drsné jako muži. Ale svět, myslím, nepotřebuje víc bojovníků, pro mě rovnost spočívá spíš v rovnováze. V tom, že se obecně může bojovat a soupeřit méně.

Celý svět byznysu je bojiště, ovládá ho mentalita soupeření. Souhlasím, že rovnost neznamená, že všichni mají být válečníci. Dalo by se říct, že rovnost je něco plynoucího a proměnlivého. Spočívá v tom, že oceníme různé energie a přístupy, které lidé mají. Jenže na bitevním poli nejsou tišší hlasy slyšet. A tím nemyslím jen ženy, ale třeba lidi z některých pracovních oborů, hlavně těch nekomerčních, společensky přínosných.

Válečnický přístup řeší všechno jako přímou výzvu. Bojovník vás neslyší, takže na něj musíte jinak. To nutně neznamená, že musíte být lstivé jako bohyně z mýtů, ale třeba to, že zkusíte zaujmout volnější, nepřímý přístup. Většina lidí je ostatně uvnitř složitějších. Přímočarý svět zisku a financí ve skutečnosti většině lidí nevyhovuje, vlastně je výhodný jen pro velmi úzkou skupinku. Bylo by pro nás přínosné, kdybychom jako společnost obrátili víc pozornosti ke každodennímu životu – k mezilidským vztahům, ke komunitě. Život přece nemá být jen velebením bojovníků a soupeření, ani nemá stát jen na úsilí o co největší zisk.

Podobně bojovný přístup se často prosazuje v politice, nemyslíte?

K použití výrazu „hrozná ženská“ mě inspirovala prezidentská debata, při níž Donald Trump skákal do řeči Hillary Clintonové a nazval ji právě těmito slovy. Ženy se často dočkají urážek, když ukáží, že taky umí být silné. Protože síla se očekává od bojovníka. Politickou diskusi opanovali lidé (ne vždycky muži, ale velice často tomu tak je), kteří neustále mluví a vychvalují se. Když se ponoříte do mýtů a staré literatury, zjistíte, že jejich hrdinové bývali podobní. Pořád povídají o sobě a urážejí ty, se kterými nesouhlasí. Takový způsob vyjadřování a útoky jsou znamením toho, že jsme uvízli ve válečnické mentalitě.

Příkladem je právě to, jak se o ženách říká, že jsou hrozné, pokud sdělují něco, co se jiným nelíbí, nebo používají „nevhodný“ tón.

V takové situaci protivníci ženu ponižují, a to nejen ve vysoké politice, ale i v běžném životě. Namítá se třeba, že není dost přitažlivá, že je tlustá… Copak o tohle jde? Proč se odvádí pozornost od  toho, co žena říká, jinam? Ženy jsou umlčované a ponižované – a to je potřeba začít vnímat.

Porozumět těmto archetypům nás obohatí v osobním rozvoji, ale smysl to má i prakticky. Třeba v souvislosti se stárnutím populace bude třeba klást větší důraz na zdravotnictví a pečovatelské služby. Vnímáte tyto změny vy nebo návštěvnice a návštěvníci vašich workshopů? Je možné, že péče a citlivý přístup přestanou být upozaďovaná oproti výrobě nebo byznysu?

Mary Diggin

Je pravda, že tyto oblasti nemají dostatečnou prioritu. Když se podíváte na státní rozpočty, spousta zemí vydává spoustu prostředků na ozbrojené síly, ale velmi málo na vzdělání, péči nebo sociální služby. Přetrvává představa, že být třeba zdravotní sestrou není žádná úspěšná kariéra. Měli bychom se víc ptát: „Co naše společnost, naše komunita potřebuje?“ nebo „Co zlepší život domácností?“ A netýká se to jen stárnoucí populace. Staráme se dobře o naše děti, podporujeme, zlepšujeme porodnictví? Musíme promyslet, čemu dáváme přednost.

Je válečnická energie vždycky vidět na první pohled? Nebo se projevuje i v mírnějších podobách?

Fascinuje mě příběh Dafné a Apollóna. Apollón, bůh slunce, a bůh lásky Eros měli spor a Eros se Apollónovi pomstil. Zasáhl ho zlatým šípem, který způsobil, že se Apollón zamiloval do nymfy Dafné. Tu ale Eros zasáhl naopak šípem, který jí v lásce k Apollónovi bránil. Dafné milovala svobodný život v lesích, ale Apollón ji začal uhánět a neustále se jí vyznával ze své touhy, přestože neměla zájem. Zapomeňte zase, že se mluví o bozích a bohyních, a zamyslete se nad touhle situací.

Mladou ženu pronásleduje muž přesvědčený o tom, že jeho pocity jsou důležitější než její.

Stala se obětí mužského soupeření. Snaží se utíkat a skrývat, ale zachrání ji až to, když se promění ve vavřín. Apollón nosí vavřínové listy, aby uctil její památku. Někteří lidé si myslí, že je to smutný příběh kvůli nenaplněné lásce. Mnohem smutnější ale je pro Dafné, která se stala obětí hned dvakrát: Eros ji zneužil pro svou pomstu a Apollón jí zničil život, protože neakceptoval, že vztah není jen věcí jeho citů. Dafné přišla o svobodu a vše, co měla ráda. Stala se součástí svého milovaného lesa, ale ztratila volnost, pohyb a nezávislost. Řada žen se ocitá v podobné pozici, když je muži uhánějí, neberou ohled na jejich city nebo si do nich promítají to, co sami chtějí.

To zní jako zásadní téma v kontextu debat o sexuálním obtěžování a násilí, v poslední době třeba v kampani Me Too. Tenhle příběh může ženy podpořit, dát jim sílu ohradit se proti tomu, co nechtějí. Nastoluje téma ženské svobody.

Když nás někdo vnímá jen svým pohledem a upírá nám svobodu vyjádřit, kým doopravdy jsme, oslabuje nás. Představa, že názor muže je důležitější, se promítá do mnoha oblastí. U tohoto příběhu se proto žena může zamyslet: „Pokud to dopustím, možná ztratím něco z věcí, které mám ráda.“

Lidi si začínají uvědomovat, že zkušenosti žen můžou být úplně jiné, než jak danou situaci vnímají muži.

Pokud muž dělá něco, co ženě nevyhovuje a její hlas není slyšet, může se tím odstartovat série událostí, při které začne ztrácet sebe samotnou, přestože on to mohl považovat za neškodné drobnosti. O těchto věcech jsme se ještě nenaučili pořádně mluvit. Souvisí to se zmíněnou bojovnickou silou – když žena říká „ne“, často to ostatní neposlouchají. Ženy se pořád ptají samy sebe, jestli se chovají správně. Nejsme příliš vedené k tomu, abychom si uvědomovaly právo být, kým chceme, a nenechat si nic vnucovat. To se netýká jen sexuálních témat, ale také toho, jak ženy vnímají samy sebe už od dospívání. Měly bychom se učit věnovat se sobě a vlastním přáním. Mnohdy to příliš neumí ani muži, ale ženy v tomhle mají přece jen těžší pozici. Jak muži, tak ženy se musí učit vzájemnému naslouchání a hlavně si klást otázku: „Jak v tomto směru vychováváme naše děti – a hlavně naše dcery?“

Brzy se chystáte vést workshop v Praze. Jak vlastně takový workshop hlubinné imaginace a práce s mýty vypadá?

Na workshopech používám vyprávění a mýty, ale nejde jen o povídání. Po vyprávění následuje cesta hlouběji do příběhu a práce s představivostí. Zjišťujeme, která část příběhu s námi rezonuje, která k nám zrovna teď promlouvá. Při tomto procesu se od pouhého vyprávění příběhu dostáváte až dovnitř. Věřím, že si v něm každý najde vlastní moudrost, může vás zaujmout něco úplně jiného, než by napadlo mě samotnou. Hlubinná imaginace umožňuje vstupovat do působivých obrazů a mýtů. Můžeme si s nimi samozřejmě pracovat na verbální úrovni, ale můžeme je přijmout vnitřně jako dynamické výjevy, které nás obohatí. Je to zábavná, živá metoda. Často pak ve skupině sdílíme, co jsme objevili. Současně je to hluboký a silný prožitek, ale může vás obdařit i radostí, uvolněním a humorem.

 

Akce lektorky v Maitrei:

15. -17.6. 2018 Temné bohyně

15. 6. 2018 Dafné a Apollón

 

Autor článku: Petra Jelínková

Komentáře

Zpět na předchozí stránku