Nechte své ego potmě – a pak „sledujte“!

3. července 2013

Nápad strávit pár dní v temnotě přišel zhruba před rokem a půl. Tehdy ale ještě nebyla správná doba; ta přišla až letos v červnu. Teď je to měsíc, co jsem tuto terapii „senzorické deprivace“ podstoupila, a řeknu Vám, někdy jsou chvíle, ve kterých bych se do tmy ráda vrátila. A někdy ani za zlaté tele. O tzv. terapii tmou jsem mluvila se Štěpánkou Trenz, která mě týdnem beze světla provázela.

Štěpánko, proč je pobyt ve tmě jednou z cest k sobě samému?

Ve tmě nás přestane bombardovat obrovský objem informací z vnějšího světa. Jejich zpracováváním a vyhodnocováním totiž neustále ztrácíme spoustu energie. Takže ve tmě se naopak dostaví obrovský příliv energie, kterou můžeme použít na zpracování všeho dosud nahromaděného a vyhodit všechno, co už s sebou nosíme zbytečně, co nás jenom zatěžuje.

To je pravda, ve tmě se prostě „zastavíme“, ať chceme či ne.

Ano, musíme si najít čas důkladně prozkoumat, co z toho všeho, o čem říkáme Já, jsme skutečně my a co jsou jen názory jiných, především rodičů, partnerů a duchovních autorit, které jsme během života převzali, ať už z lásky k nim nebo ze strachu, že nás nebudou milovat a přijímat. Tyto převzaté postoje a názory nás ovládají, a to tak silně, že si přestáváme uvědomovat, že už dávno nežijeme svůj život.
Poznání ve tmě jde ale dál: Začínáme zjišťovat, že nejsme ani ta stále se měnící mysl, ani neustále se proměňující emoce. Že nejsme ale ani to tělo, o kterém říkáme „mé tělo“, a nakonec zjistíme, že nejsme ani to ego, které se po pár dnech ve tmě začne vztekat, že nemá možnost nijak se realizovat.

Co to znamená?

Schází mu totiž obecenstvo, obdiv a litování stejně jako možnost realizovat své pikle, které ukulo. Proto nás po několika dnech začne přesvědčovat, že pobývat ve tmě nám už vůbec nic nepřináší a že je nejrozumnější vylézt ven. Když zůstaneme, máme šanci dotknout se pocitu Bytí, které je vlastně to nejpravdivější v nás, protože Bytí nic nechce, nepotřebuje si nic dokazovat, nemá hranice, nic mu nevadí, ničeho se nebojí… A tehdy objevíme i zdroj radosti, protože jsme právě odstranili staré hnijící listí ze svého pramene živé vody, který z nás v tu chvíli vytryskne. A my už k němu vždycky známe cestu.

Proto nás (ego) po několika dnech začne přesvědčovat, že pobývat ve tmě nám už vůbec nic nepřináší a že je nejrozumnější vylézt ven.

Existuje i jiný důvod, proč se rozhodnout strávit týden či déle ve tmě?

Určitě! Zastávám názor, že vnitřní i vnější procesy jsou vždy provázané. Když se někdo rozhodne strávit třeba týden ve tmě, předpokládám, že na sobě chce pracovat. Vnitřně se očišťovat. Tato mentální a emoční očista ale často spustí i fyzické detoxikační procesy jako zvracení, nechutenství, potřebu jíst jen lehkou stravu nebo jen ovoce. Proto navrhuju jít do toho vědomě. Podpořit vnitřní očistu i očistou vnější.
Tento trend je vážně zajímavý: Zatímco vloni lidé řešili hlavně vztahy a jedli všechno, od letošního roku se všichni zabývají daleko více sebou, co dělat v životě, jakou dělat práci, aby byli šťastni. Jak si dovolit dělat to, co je baví, a přitom za to být placeni.

Ložnice pro dny-noci v temnotě

Jak se do toho promítá otázka stravy, kterou jsi zmínila?

Řeší ji paralelně s tím. Letos přišlo do tmy víc lidí s nějakou speciální dietou nebo neobvyklými požadavky. Vegetariánství považuju za standard, letos ale chodí vitariáni, frutariáni, lidé na oshawově zrněné dietě, „šťávini“ i lidé, kteří chtějí jen studánkovou vodu a klystýry. Tihle všichni mě inspirovali k tomu, abych začala vypracovávat něco jako týdenní nebo 10denní stravovací a detoxikační programy do tmy. Je možné je potom využívat pravidelně na jaře jako očistu těla a uspořádání myšlenek, co v novém roce dělat a kam nasměrovat svou energii, a na podzim jako konečný úklid a kontemplaci prožitého života či roku před smrtí.

A co pobyt ve tmě jako odstartování přechodu na pránickou výživu?

Po přednáškách Henri Monforta je teď moderní „přecházet na pránu“, ale podle mě to nemůže být hurá akce. Je potřeba postupně zjemňovat svou stravu a zároveň pozorovat, co to s námi dělá. Takže je fakt, že ve tmě je k tomuto zkoumání zpětných reakcí našeho těla na jemnější a jemnější stravu ideální časoprostor. Také je ale možné ve tmě hodně odpočívat v době, kdy si na nový způsob stravy a života teprve navykáme a nejsme zatím schopni ho ještě udržet v „normálním“ životě kvůli počáteční únavě nebo silným detoxikačním reakcím.

Kuchyňka - pro ty, kdo se neživí pránou

Co tedy při pobytu ve tmě zažíváme?

Zhruba první tři dny většina lidí dospává svůj mnohaměsíční spánkový deficit, takže na tři dny už nikoho skoro neberu, říkám tomu „přijít se vyspat“. (usmívá se) To nejzajímavější se začíná dít teprve kolem třetího dne. Rozjede se neutuchající stroboskop světel, často i fraktálových vizí, podobných těm, které vidíme pod vlivem halucinogenů. Zkušenost tmy se dá právem nazvat psychedelickou čili vědomí rozšiřující, protože často lidé zažijí totéž, co by zažili na ayahuasce nebo podobných látkách. Jen s tím rozdílem, že ve tmě to má delší rozjezd, trvání a také slabší pronikavost vhledů.
Ve tmě najednou nevíme, kde začínáme a kde končíme, jako by se ztratíme v nekonečném prostoru a máme pocit, že jsme všude a ve všem. Neuvěřitelně funguje i telepatie. Zároveň nás to nutí být bdělí – když si něco někam nevědomky položíme, už to nemusíme najít. Odnaučuje nás to dělat věci mechanicky. (usmívá se)

Neuvěřitelně funguje telepatie. Zároveň nás to nutí být bdělí – když si něco někam nevědomky položíme, už to nemusíme najít.

Co třeba nějaká krize?

Jak už jsem naznačila, ego je takový potížista... Nejprve se nás snaží zaměstnat, abychom se nemohli potkat se sebou samým. „Ještě tohle si vyzkoušej, kresli si, hraj na nástroje, cvič, tanči, promýšlej, co bude, až vylezeš...“ Prostě pořád něco dělej! Nechce dovolit, abychom se začali ptát na podstatu toho všeho a zaměřili laserový paprsek svého vědomí třeba právě na svoje ego a začali ho zkoumat. To se mu samozřejmě nelíbí! Takže nám začne vsugerovávat, že už to pro nás ve tmě nemá žádný význam. Že bude konstruktivnější, když vylezeme a zbytek času, který jsme si na tmu vyhradili, využijeme víc „produktivně“.
A právě v těchto chvílích mu člověk natolik věří, že mi najednou oznámí: „Zítra jdu ven, už mi to tu nemá co dát.“ Toto je ale přesně ten okamžik, kdy je důležité mu nastavit zrcadlo. Chytit ego za ušiska a ukázat ho jeho majiteli. Je potřeba připomenout mu, že je to pouze ego, kdo se nudí, protože chce dosahovat, být konstruktivní a produktivní. Chce dělat něco, za co sklidí úspěch a obdiv, případně peníze. Ale že samotné Bytí se nikdy nenudí a nezná pojmy jako „být produktivní“. Bytí si klidně jen tak je a zažívá samo sebe a neuvěřitelnou lehkost a radost do všech směrů. Ono není pro sebe nijak důležité a nesnaží se ničeho dosahovat, pak to udržet a nemá strach to ztratit. Ono prostě jen JE.

K čemu ve tmě dochází, je určitá rekapitulace dosavadního života. Odpouštíme druhým jejich křivdy na nás i sobě naše křivdy na druhých. Tedy takové bilancování před jakousi „malou smrtí“...

Ve tmě se s naléhavostí objeví nedořešené vztahy a situace, které se dožadují vyřešení. Je potřeba dovolit si plně prožít emoce jako smutek, lítost nebo vztek. Za ta léta jsem vysledovala jistou posloupnost, jak se např. mění lítost v sebelítost, v bezmoc, která přejde ve zlost na někoho nebo na sebe, ta potom přejde v agresi a tam je nutná katarze. Je potřeba vyplakat se, vyřvat se, nadávat, vynadat někomu. A najednou je tu láska, soucit, pochopení, odpuštění. Tuto fázi nelze přeskočit, nelze hned cítit lásku bez tohoto procesu.
(zamyslí se) Nejdříve všichni řešíme vztahy s druhými. Pak přichází na řadu vztah k sobě, sebeláska, sebeúcta, odpuštění si. A to už bývá horší. Co skutečně pomáhá, je čtvrtá dohoda: Vždy jsem já, ale i druzí dělal jen to nejlepší, co jsem v dané chvíli uměl a mohl. Kdybych to uměl lépe, určitě bych to udělal! Teď jde jen o to přijmout to. Po odpuštění sobě se často řeší i vztah k bohu. I jemu je často zapotřebí odpustit; někdo je totiž zaseknutý v pocitu, proč bůh dovolil tolik zla. Jenže je potřeba pochopit, že on dal lidem pouze svobodnou vůli, aby mohli zvolit, co chtějí prožívat...
Zmínila jsi smrt: Ano, zkušenost pobytu ve tmě je jako smrt, ale zároveň i porod. Je obojím! Člověk si tam chce pořešit všechny nedořešené záležitosti, jako by měl zítra umřít. Castaneda tomu říkal „žít se smrtí“. Jinak všechno neustále odkládáte, až na někdy. Pak zemřete a nemáte vyřešené nic, vztahy neuzavřené, neodpustili jste. Člověk by měl stále žít s čistým stolem...

Nejdříve všichni řešíme vztahy s druhými. Pak přichází na řadu vztah k sobě, sebeláska, sebeúcta, odpuštění si.

Okamžiky, kdy ze tmy za svítání vystoupíš a jdeš se projít do lesa, se slovy těžko popisují. Bylo to krásné a současně v jistém smyslu i náročné...

Je to skutečně jako porod. Takto se asi cítí dítě, když přichází na svět: Ta komůrka je jako děloha, kde můžeme v bezpečí plout různými světy, létat, snít, nikdo po nás nic nechce ... a najednou musíme znovu vylézt na světlo, které je pro nás najednou tak agresivní, musíme zapnout mobil a jít do práce. Některé lidi první paprsky doslova srazí na kolena. Někteří se dokonce vrátí ještě na chvíli zpět do tmy, aby sebrali odvahu.
Když vyjdou na světlo, prožívají to jako smrt i porod zároveň. Něco nenávratně končí a začíná nová inkarnace, ve které budou mít možnost uvést do praxe všechno nové, co se naučili. Lidé se po tmě vrací za svými blízkými odhodlaní říct jim, jak moc si jich váží, jak je milují, co všechno jim odpustili a že i oni sami je prosí o odpuštění. Jsou plni odhodlání změnit věci, které ve tmě pochopili, nemohou se dočkat, až si vyzkouší, jestli to bude fungovat. Pak to nějaký čas uvádějí do praxe. Mění své životy. Pak se ale všechno ustálí a po nějaké době znovu uvíznou ve vyjetých kolejích. Zase přijde nutkání podívat se na svůj život z nadhledu. Rozbořit nefunkční struktury. Znovu odpustit, znovu najít směr, kam dál.

To tedy znamená, že pobyt ve tmě je možné během svého života opakovat. Dokonce jsem slyšela i názor, že se výslovně doporučuje.

Určitě! Pobyt ve tmě bych nazvala psychickou hygienou. Zuby je potřeba si čistit denně a nikdo se tomu nediví, prádlo pereme, podlahy vytíráme, ale na vnitřní hygienu zapomínáme!

Jak často si terapii tmou ordinuješ ty sama?

Pravidelně jednu až dvě hodiny denně, a je-li to třeba, pak i častěji. (směje se)

Náš tip:
Pobyt ve tmě je prostředek, nikoliv cíl. Vyžaduje od nás odvahu, rozhodnost, otevřenost všemu, co přichází, a schopnost klást otázky. A občas také nic, ale vůbec nic nedělat - ani se neptat. Jen pozorovat, naslouchat. Sobě i svému průvodci. Koho zaujala osobnost Štěpánky Trenz jako průvodkyně cestou tmou, může se podívat na www Terapie tmou u Štědřicha.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku