Nepředbíhejte – vrátí se vám to ve vztazích!

3. června 2015

„Vztah je mezi dvěma jedinci, dvěma rolemi a každá role má svá práva a povinnosti. Pokud člověk danou „roli“ nezvládá, neovládá ji, pak vztah nefunguje. A to je proto, že ve svém vývoji něco předběhl, nenaučil se, neosvojil si nějakou dovednost,“ říká o vztazích školitel a kouč Vojtěch Lust. Co tedy s tím? Kam až se vracet?

Jednou z oblastí vaší koučinkové praxe jsou mezilidské vztahy. Když jde v zásadě jenom o to základní a jednoduché „milovat“, proč je zároveň tak těžké toho dosáhnout?

Vztah je mezi dvěma jedinci, dvěma rolemi a každá role má svá práva a povinnosti. Když chci být vrátný, je mou povinností otevírat dveře a mým právem za to dostávat dva tisíce za měsíc. Tím se tato role naplňuje. Když jsem se ale ve škole neučil, jak se otevírají dveře, tak chci jenom dostat ty dva tisíce; přihlásím se tedy na místo vrátného... a jsem totálně naštvaný, že musím otevírat dveře. Tím vytvářím neharmonický vztah: Něco chci získat, ale nenabídnu svou aktivitu. Takhle jednoduché to je.

Setkávají se dvě role, z nichž každá něco nabízí, zatímco ta druhá se rozhoduje, jestli to může a chce přijmout. A jakmile jeden z nich něco v tomhle mechanismu poruší, tak vztah neexistuje. Často v tom hledáme velké složitosti, a přitom stačí to takhle rozebrat a hned víme, která strana se potřebuje něco naučit, aby to vzájemně fungovalo.

Jak to, že to často spíš nefunguje?

... jinými slovy člověk danou „roli“ nezvládá, neovládá ji. Tedy něco předběhl, nenaučil se, neosvojil si nějakou dovednost. To je, jako kdybych vynechal základní školu, nenaučil se číst a psát a rovnou se přihlásil na střední, protože „tam je to přece skvělý...!“ Jenže pak přijde na to udělat si poznámky a ejhle - neumím psát. Takže skvělé místo se pro mě najednou proměňuje na místo problematické, protože tam začnu létat v emocích agresivity, smutku...Celý fígl harmonizace vztahů tedy spočívá v tom, že se vrátíme do základní školy, naučíme se číst a psát a pak můžeme jít zase zpátky na střední.

Nádherné metafory. Co to znamená v praxi? Vrátit se tedy do dětství...

... nemusí to být dětství, stačí předchozí období, předchozí krok. V životě procházíme určitými důležitými rolemi a každá z nich je důležitá proto, abychom byli šťastní v té následující. Pokud jsme v roli, ve které nejsme šťastní, tak to znamená, že se musíme naučit něco před (zdůrazní) tím. Když bude mít například muž ve svém vztahu problémy se svou ženou, neznamená to a priori, že se musí vrátit ke své matce. Někdy stačí podívat se na dospívání.

Pokud jsme v roli, ve které nejsme šťastní, tak to znamená, že se musíme naučit něco před tím.

A vy ve své praxi pomáháte svým klientům vrátit se přesně do tohoto období, respektive ho nejprve odhalit, které to je?

Přesně tak... Vlastně se tam ani nemusejí vracet, daleko důležitější je naučit (zdůrazní) se to, co se tam měli naučit. Nejde o to objevit, že měli traumatickou učitelku nebo že jim někdo řekl něco hodně krutého. Důležité je pochopit, že na základě TÉTO zkušenosti se něco nenaučili. A to jim dát jako motiv k vlastnímu zkoumání.

Jaké metody ze všech, které jste prozkoumal, k této cestě používáte?

Vytvořil jsem si vlastní model, který se skládá ze tří hlavních metod: první jsou hypnotické, transovní stavy. To je naprosto skvělá technika. Vývojem jsem se dostal k tomu, že v současné době je potřeba lidi spíš „odhypnotizovávat“, pomoci jim vystoupit z jejich transovních stavů. Spousta lidí je totiž v takzvaných sebe-devastujících transech a ubližují si sami. Druhou metodou jsou systemické konstelace, které zase pracují s celkem. Celek je vždycky složený z částí a já ve svých systemických konstelacích nejprve zjistím, v jakém postavení jsou jednotlivé části vůči sobě, jak se cítí, a co je potřeba změnit, aby se všechny části systému (zdůrazní) cítily dobře.

Třetí metodou je psychosomatika, tedy jak má mysl ovlivňuje mé tělo a jak mé tělo ovlivňuje mou mysl. V našich tělech totiž zůstává to, co jsme si někdy v minulosti nedovolili prožívat, co jsme si zakázali. To se pak mění v nemoc.

Spousta lidí je totiž v takzvaných sebe-devastujících transech a ubližují si sami. (...) Nemoc vzniká, když si zakážeme něco prožívat.

Jak to myslíte?

Hezky to ukazuje příklad kněží a jejich celibát. Kněží věří, že teď budou sice trpět, protože se vzdají svého mužství ..., ale po smrti přijde vysněný ráj! Co ale ve skutečnosti často přijde, je rakovina prostaty. Příroda se nerozpláče; řekne si: ,Nepoužíváš to? Je to pro tebe zbytečné? Dobře – tak to zrušíme...Jednoduše škrtáme.´ (kreslí do vzduchu gesto škrtnutí) Příroda je nádherná. Ukazuje nám, co je přírodní, tedy přirozené. (zdůrazní slovní hříčku)

Co si zakážeme, to se mění v nemoc. Kdybychom přestali zakazovat a přikazovat, tak se budeme chovat přirozeně. Čili celá výchova založená na příkazech a zákazech je vlastně návod na to, abychom byli nemocní a nešťastní.

Co znamená, že dětem dovolíme dělat všechno...

... nevím, co jim chcete dovolovat. Podle mě je důležité být dětem vzorem. Živý, šťastný vzor. Naprosto jednoduše.... Pokud jsem nešťastný a vykřikuji (významně) o tom, jak se má dítě chovat, tak ho jenom dovedu do stejného stavu svého vlastního zoufalství, nikoliv do stavu šťastného živého vzoru. Jde o to být šťastný, šťastná a tím dětem ukazovat: ,Tohle dělám a cítím se šťastný, šťastná.´ A dítě není blbec. Takže to jednoduše zkopíruje.

Pokud jsem nešťastný a vykřikuji o tom, jak se má dítě chovat, tak ho jenom dovedu do stejného stavu svého vlastního zoufalství.

Ilustrujme to na příkladu matky: Je naprosto naštvaná, že musí uklízet, protože ,co by tomu řekly sousedky, maminka, tchýně´, to je jedno kdo...., a pak řve na děti, že mají mít pořádek. A přitom ona sama uvnitř sebe pořádek nesnáší (zdůrazní), ale nutí se do něj právě kvůli řečem ostatních. A přesně tenhle vzorec její dítě zkopíruje: ,Ale maminko, vždyť já vidím, že nechceš pořád jenom uklízet, že uvnitř ti bordel nevadí. Tak já taky nebudu uklízet...´ A ona potom zuří, že jí její dítě ukazuje, jak to ona sama uvnitř sebe vlastně má... Tak ho „zboří“. A takhle to jde pořád dokola: zbořenci, když už se nechali zbořit, tak zboří dalšího v řadě, aby on, nedej bože, byl šťastný.... (dlouze se odmlčí) Hezké, ne? (ironicky a současně mírně smutně)

Ale jde to zastavit, ne?!

Ano, ale to byste musela přestat vychovávat... Nezakazovat, nepřikazovat – ale ukazovat. Být příkladem. ,Podívej: Když dělám tohle, jsem u toho šťastný. A být šťastný vypadá takhle... A když dělám tohle a jsem u toho zhnusený, tak na to zapomeň a nedělej to.´

Venku ještě před začátkem rozhovoru jsme se, čirou „náhodou“, dotkli tématu intuice. Váš názor mě zaujal, mohli bychom se k tomu krátce vrátit?

Intuici je člověk schopen pocítit pouze tehdy, když je plně ve svém těle; to znamená mít všech pět smyslů v rovnováze. Pak jednám moudře, pak jsem plně teď a tady - protože pomocí smyslů vnímám přítomnost. Jedině když jsou všechny naše smysly v rovnováze, české přísloví říká „mít všech pět pohromadě“, objevuje se šestý smysl (zdůrazní), intuice, a to je všech pět smyslů dohromady, které tvoří celek. Když nejsou ve vyrovnaném stavu, tak všechno, co se objevuje a co nazýváme intuicí, jsou bludy a představy. I když pro spoustu lidí zajímavé, to je pravda.

Intuici je člověk schopen pocítit pouze tehdy, když je plně ve svém těle. Jinak to, co nazývá intuicí, jsou bludy a představy jeho mysli.

(odmlčí se) Pointa je v tom, že bychom ji mohli vnímat neustále, jenže k tomu bychom museli mít v každé (zdůrazní) situaci všech pět smyslů pohromadě. Což se neděje; většinou některý z nich potlačíme. Například teď tady odněkud zní hudba, protože je ale nezřetelná a my ji nedokážeme úplně přesně vyhodnotit - ,je to šramot signalizující nebezpečí? Nebo naopak zvuk, při kterém se mohu uvolnit?´ - tak potlačíme svůj sluch. Nebo mě třeba tlačí židle a potřeboval bych si přesednout na jiné místo, ale protože mám strach, ,co když mě tahle příjemná žena kvůli tomu opustí? To nemohu dopustit!´, tak se nechám dál tlačit židlí. V ten okamžik není pět smyslů pohromadě.

A následek tedy? Prakticky?

Jak jsem naznačil: V ten okamžik všechno, co budu vnímat a o čem si budu myslet, že je intuice, budou bludy a představy. Spustí se mi špatné vzpomínky možná na dětství, možná na mou zlou babičku, možná na milovanou ženu, která mě opustila. A já tohle všechno začnu projikovat na vás, a to i přes to, že se na mě usmíváte a jste fajn.

Vrátit se zpátky do svého těla, prostřednictvím vyrovnání všech svých smyslů, mi umožní uvidět, že všechny představy, co jsem měl, se týkaly mé minulosti a s přítomností nemají vůbec nic společného. Když se vrátím do svého těla a uvědomím si ho, uvědomím si přítomnost, uvidím, že nic z toho, co jsem cítil a o čem jsem si myslel, že je intuice, která mi říká ,Běž pryč od této ženy, skončí to jako posledně...!´, není pravda. Že ve skutečnosti, v přítomnosti (zdůrazní) jste milá a příjemná a je mi s vámi dobře.

Když se vrátím do svého těla a uvědomím si přítomnost, uvidím, že to, o čem jsem si myslel, že je intuice, která mi říká ,Běž pryč od této ženy, skončí to jako posledně...!´, není pravda.

Jak tedy pracovat s minulostí? Co dělat, aby neovlivňovala naši přítomnost a tím i budoucnost?

S minulostí můžeme udělat jediné: přijmout ji. Nikdy ji neopravíme.... Takže jestli někoho v dětství jeho matka přehlížela, neviděla ho, nebyla tam plně pro něj, je jasné, že takové dítě je smutné, zoufalé až frustrované. A z toho plynou další následky, třeba to, že bude po tomto „přijetí“ neustále podvědomě toužit a bude ho hledat ve svém partnerském vztahu. Jenže na tom, co se mu stalo v dětství, nic nezmění! Tahle část uvnitř něj, toto vnitřní dítě bude pořád (zdůrazní) smutné, zoufalé až frustrované.

Přijmout... To se hezky řekne.

Na minulost se dá také dívat jako na záznam, dřív by to byla třeba páska, dneska by byl digitální. A ten záznam sám o sobě nemůžeme změnit. Nikdy. Co můžeme, je přestat si tenhle „film“ neustále a každý den pouštět a přestat se identifikovat s jeho postavami. Berme to jako svou vlastní filmotéku: máme ji plnou nejrůznějších „filmů“. Čas od času se můžeme chtít na něco podívat. Dobře – tak si vybereme, proč ne. Důležité ale je, když film skončí, vrátit ho zase do filmotéky...  Co se stalo, stalo se. Teď je teď a z tohoto okamžiku žijeme svůj život, z tohoto okamžiku ho tvoříme.

Vojtěch Lust je pro mě typem člověka, který je nohama pevně na zemi a zároveň s doširoka otevřenou „korunou“ vnímání. Snad i díky tomu dokáže o lidství mluvit s humorem a lehkou nadsázkou, a přesto s dostatečnou vážností a respektem k důležitosti všech procesů, které jsou pro člověka a jeho vývoj naprosto zásadní.

Za sebe přidávám tip na zajímavé čtení: Každý jsme jiný a Musíme si s dětmi hrát? (o tématu „učení se vzorem“ jsme s Vojtěchem tak trochu mluvili i v našem rozhovoru)

Náš tip:

Souhrnný přehled seminářů, které Vojtěch Lust chystá u nás v Maitrei, najdete na jeho profilových stránkách.

Další informace včetně příspěvků pro česká média potom najdete přímo na jeho stránkách Lust.cz, ZdravéVztahy.cz a ŠkolaHypnózy.cz

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku