Než se květ lotosu rozvine

12. října 2011

Během lotosového porodu zůstává dítě spojené pupečníkem s placentou do doby přirozeně nutné. Radha Radana Rosecká Píšová takto porodila svého syna a ví, o čem mluví, když říká, že „na začátku života dítě vnímá placentu daleko silněji než svou matku.“ Na rozhovor s Radhou a jejím manželem Čeňkem jsem se vydala přímo k nim do Neslovic u Brna.

Proč zrovna lotosový porod?

Radha (R): Lotos se obecně považuje za symbol vzniku života. A lotosový porod odráží postupné rozevírání lotosového květu. Přirozeně a postupně, tak, jak to vede sama příroda, a ne jak si to my sami představujeme. Při lotosovém porodu jde o respektování průběhu porodu, především co se oddělování pupečníku týče, a o respektování dítěte samotného, kdy a jakým způsobem je připravené přijít na svět.

Dosavadní přístupy k porodu kladou důraz na matku. Maminky se starají, hlavně o to, aby je porod nebolel. Ne aby nebolel miminko, ale nebolel je. A nemyslím tím jenom užívání nejrůznějších tlumících látek nebo císařské řezy, ale celkový postoj k porodu. Na miminko se hledí, jakoby nic necítilo. Ale opak je pravdou. To, že miminka křičí, se považuje za normální. Ale to není normální. Křičí bolestí. Vůbec to tak být nemusí.

Čeněk (Č): Dříve potřeboval člověk pro přežití velkou dávku agresivity. Ta se utváří tam, kde je hodně emoční bolesti. Svět se ale mění. Lidé budou pro přežití potřebovat především velkou dávky lásky. Ta se rodí z naplnění potřeb dítěte. A o tom je lotosový porod. Jde o to nenaslouchat strachům, ale být ve spojení se svým dítětem a naslouchat jeho potřebám. Záleží na mě, co svému dítěti zprostředkuji. Jestli bolest nebo lásku.

Při lotosovém porodu je tedy pozornost plně soustředěna na dítě samotné, které přichází na svět...

R: Ano, je to dítě, které se rozhoduje, jak a kdy přijde na svět, a jeho matka mu je obrovskou podporou. Nikdo, ani ona sama neví den a hodinu, kdy se dítě narodí, to ví jenom ono samo. Každá duše si koneckonců vybírá, jaké zkušenosti na tomhle světě chce a potřebuje zažít, a k tomu patří i zkušenost příchodu na svět. Jenom tvrdím, že už to samotné je pro dítě dost silný zážitek, tak proč mu ho ještě ztěžovat...

Č:... a zbytečně ho traumatizovat. Následky porodů, jak probíhaly v minulosti, se vším, co se považovalo a stále považuje za „normální“, vidíme dnes a denně. Bezmyšlenkovité odstřižení placenty a přerušení splývání s matkou  jsou asi nejzávažnější. Ale třeba také narůstající množství císařských řezů nebo všeobecně přijímaná informace o tom, že placenta má z těla ženy odejít do dvaceti minut, a s tím spojené stresování maminek bezprostředně po porodu.

R: ... A přitom fyziologicky jde o dobu až dvacet hodin! Každá žena je jiná a také placenta každé ženy je s dělohou různě srostlá. Takže je naprosto normální, když placenta z těla odejde až za několik hodin. Dnes ale mezi lidmi pořád panuje velký strach z její infekčnosti, a proto je snaha dostat placentu z těla ženy co nejdřív. Jakýmkoliv způsobem. Spousta žen vám řekne: „Porod byl v pohodě, ale co se dělo potom a co dělali s placentou...

Lidé touží po jistotě. To je vede k přenášení odpovědnosti na doktory a porodnice. To je ale iluze.

Č: Lidé touží po jistotě, po světě bez nebezpečí. To je vede k přenášení odpovědnosti na doktory a porodnice. To je ale iluze. Odpovědnosti se nelze vzdát. Vzdávají se ve skutečnosti pouze pozice toho, kdo rozhoduje o životě svém i svého dítěte. Dobrovolně se stanou číslem ve výkaze pro zdravotní pojišťovnu. Před nebezpečím se ale nikdo nikam neschová. Může ho pouze přijmout jako součást života. Je to větší než my.

Jak jste se vy sami dostali k metodě lotosového porodu?

R:V podstatě ke mně začaly chodit informace a já je jenom následovala. Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že budu mít dítě a budu rodit doma, v paneláku a lotosovým porodem, tak si o něm budu myslet, že se zbláznil. (směje se) Skládalo se to postupně. Asi na úplném počátku byla informace o ruském porodníkovi Igoru Čarkovském, který lotosově rodí u Černého moře. Pak jsme našly krátký článek o téhle metodě od jedné paní z Anglie, která tímhle způsobem porodila všechny tři své děti.

A tak jsem se začala o lotosový porod zajímat víc, jak to s ním vypadá u nás v Čechách. Dostala jsem se až k hnutí Aktivní mateřství, Porodnímu domu U čápa, dulám a porodním asistentkám. Žádná z nich ale, i když některé už o téhle metodě slyšely, s ní neměly žádnou vlastní zkušenost ani neznaly nikoho, kdo by tuhle zkušenost měl. Kdo by nepřestřihnul pupečník, i když už je dítě na světě.

Myslíš, že za tím byl strach?

R: Určitě také, protože placenta se u nás chápe jako vysoce infekční. A jako taková ihned po porodu putuje do odpadkového koše jako biologický odpad. Placenta stejně jako spousta dalších věcí spojených s porodem je obecně vnímána jako něco nečistého. Spousta žen svou placentu nikdy neviděla. A přitom působí tak kouzelně. Je pevná a má na sobě krásnou kresbu šlach a žil. Připomíná strom Života.

Potíž je v tom, že spousta rodičů dnes ani neví, co se vlastně při porodu děje, jaké úkony jsou navíc a jsou prezentovány jako standardní. Jsou v pozici těch, kdo musejí poslouchat. Každý má právo dohodnout se na určitých podmínkách, pokud ví, že takové možnosti jsou a jak si o ně říct. Proto jsem také měla připravené porodní přání pro případ, že bychom museli do porodnice. Souhrn přání pro nejvyšší možné snížení porodních traumat. Přání, co si maminka přeje, aby se během porodu dělo a nedělo.

Č: Informací je dnes již dostatek. Možná dokonce až moc. Ale ženy jako by si přestaly věřit. Je jim podsouváno, že jsou vlastně nemocném přímo nemohoucí. Pokud ale chtějí silné, zdravé a šťastné dítě, musejí být ve své síle. Znovu ji v sobě najít. Uvěřit své intuici. Protože dokud ji nenajdou, budou jim lékaři neustále říkat, co mají a nemají dělat, jak mají rodit. Obojí lze dnes ale získat, i informace i sílu. Musejí ale chtít.

Kde ženy tuto svou sílu ztratily? Rozhodly se tak samy, nebo k tomu byly donuceny vnějšími okolnostmi?

Č:V civilizaci. Byly zneužity těmi, kteří z různých důvodů chtějí, aby to bylo po jejich. Například odnášení miminek po porodu od matky je, pokud si vzpomínám, nápad nacistů, komunismus to jenom převzal. Každá totalitní moc potřebuje slabé a snadno manipulovatelné lidi. Tak je prostě odstřihli od mámy. Jak prosté a účinné. To, že se z toho postupně stala norma a že se to stále ještě v porodnicích dělá, je už, doufám, jenom historický vývoj…  Ale rozhodly se pro to samy. Je to přirozené. Prakticky každý chce pohodlí bez bolesti a jistotu. Všichni mají strach.

Časem se naučily předávat odpovědnost za své životy do rukou někoho jiného. Dnes je to normální. A tlak společnosti je obrovský. Je zatím hodně strachů, taky hodně peněz a vždycky také někdo, kdo má ambici starat se více o druhé než sám o sebe. To paradoxně plyne právě z jeho bolesti z přerušeného splývání s maminkou. Není to sranda? (usmívá se). 

Ještě se vrátím k oddělování pupečníku a tím i placenty od dítěte i od ženy tradičním způsobem, jak jsi o něm mluvila. Má tenhle způsob oddělení nějaké důsledky?

R: Obrovské. Když na svých seminářích na tohle stavím konstelace, vidíme pokaždé stejný obrázek: Zástupce za dítě vnímá bezprostředně po porodu zástupce za placentu daleko víc než matku samotnou. Když placentu odstřihnete je dítě zcela dezorientované a zraněné. A dává to smysl, placenta je nedílnou součástí dítěte. Vznikla spolu s miminkem ze spermie a vajíčka. Je to právě placenta, která miminko živila a chránila po celou dobu těhotenství.

Matka je tou, která poskytuje oběma, dítěti i placentě, úctu a láskyplný prostor, aby mohlo dojít k přirozenému, nenásilnému oddělení. Sama jsem zažila neskutečně silný pocit, že teprve tehdy, až když pupečník sám odpadl a Robin se oddělil od placenty, ho mám plně pro sebe. Teprve tehdy pro mě skončil porod. Byla jsem neskutečně šťastná, oslavili jsme to spolu snad hodinovým tancem ... (směje se)

Nevím jak to. Věřím svému srdci. Šli jsme do toho a nevěděli, co se bude dít.

Říkala jsi, že do té doby s lotosovým porodem v Čechách neměl nikdo žádnou praktickou zkušenost. Takže jsi průkopnicí...

R: Nepotkala jsem nikoho, kdo by tak u nás porodil přede mnou. Někdo třeba s odstřižením počkal, nikdo ale nepočkal až do samovolného oddělení. Dnes už ale vím, že mě několik žen následovalo. Z toho mám velkou radost. Já jsem prostě věděla, že chci rodit právě takhle. Nevím jak to. Věřím svému srdci. Šli jsme do toho a nevěděli, co se bude dít. Učili jsme se za pochodu, hledali a improvizovali. Otevřeli se a převzali odpovědnost za všechny možnosti.

Byla jsem domluvená s porodní asistentkou, že chci celý porod vést sama a že nechci, aby mi říkala, kdy mám tlačit nebo jak mám dýchat. Protože budu celou dobu vnímat a respektovat pohyby a potřeby svého dítěte. Byla úžasná a bylo to pro ni naprosto v pořádku, celou dobu pomáhala především vytvářet láskyplné pole (směje se) a byla připravená zasáhnout v případě, že by bylo potřeba. Bylo to moc krásné. Krásné a silné.

Č: Tento způsob porodu je také dodnes praktikován některými přírodními národy. Úctu placentě dávají následně různými rituály. Placenta Robina se oddělila třetí den pět minut po té, co se jí Radha poklonila, poděkovala a řekla, že už se o Robinka postará.

Jak se stát vědomou matkou, vědomým rodičem?

Č:Podobně jako s tím porodem, prostě se rozhodnout, že jím chcete být. A v okamžiku, kdy se skutečně rozhodnete, začnou přicházet informace samy. Co máte dělat, kam jít, od koho se učit. Je velmi hezká věta, že nikdo sám sebe za vlasy z blátivého jezírka nevytáhne. Je dobré najít si šikovného učitele, kterému můžete věřit. Je to dlouhá cesta, ale velmi krásná. Rodinný terapeut Igor Pavelčák jednou řekl:„ Těch třicet centimetrů z hlavy do srdce trvá deset let.“ To se mi líbí.

Učitelů a informací jak na sobě pracovat je teď spousta. Stačí najít toho pravého. No a strom i učitele poznáte po ovoci. A pak už to je zase rozhodnutí každého. Jestli uvěří a bude se získanou informací pracovat nebo ji raději vytěsní, protože se mu to nehodí do jeho konceptu. „Dobře, tak holt ještě třikrát oběhneš planetu, “ řekl by mu Igor.

Mluvíme o tom, že lotosový porod maximálně respektuje jeho přirozený průběh podle zákonů přírody. Jak si ho tedy představit konkrétně?

R:Nejdůležitější je právě ten respekt. Devět měsíců žije dítě v plodové vodě matky, je to taková malá rybička a všechny živiny včetně kyslíku získává skrz pupečník a placentu. Příchodem na svět se pro něj najednou mění způsob dýchání, a proto je pro něj první nádech hodně bolestný pocit. Protože jeho plíce se fyziologicky teprve rozbalují a začínají fungovat. A když se pupečník přestřihne předčasně, přestane k němu proudit nejenom kyslík, který mu může výrazně ulevit první okamžiky na světě, ale také spousta ostatních látek a hlavně hormony, které ukončují porod. Takže ani matka, ani dítě nedostanou informaci, že je porod u konce.

Podstata lotosového porodu je, že jakmile je dítě na světě, necháme ho spojené pupečníkem s placentou do té doby, než ho placenta sama „pustí“. To může trvat až devět dní. Po tu dobu je samozřejmě náročnější s dítětem jakkoliv manipulovat, ale k tomu není ani důvod. Prostě s ním maminka leží v posteli a jsou spolu… Jak to probíhalo u nás? Zabalila jsem placentu do čisté bílé pleny a i pupečník obalila bílou gázou. Za dva dny po porodu přišla lékařka na kontrolu a viděla čistě bíle zabalené miminko s bílou anténkou na bříšku a na jejím konci takový bílý balíček. Vysvětlila jsem jí, že to je lotosový porod, který je v Anglii v některých nemocnicích standardem. Byla sice hodně překvapená, ale zachovala si svou profesionalitu a respektovala naše rozhodnutí.

Každé narozené dítě je neskutečně citlivé a vnímá naprosto všechno ze svého okolí. Všechno je pro něj otevřené.

Č:Porod Robina vlastně probíhal podle konceptu čtrnáct dní houpání v šeru, jak o tom píše Bhagat... Celý jeho příchod byl pomalý a klidný. Protože každé narozené dítě je neskutečně citlivé a vnímá naprosto všechno ze svého okolí. Všechno je pro něj otevřené. Bhagat by řekl, že je v esenci. Ani si neuvědomujeme, jak jsou narozené děti citlivé a že chytají všechno, vnímají každou emoci rodičů, každou energii nově příchozího. Všechno to cítí a načítají jako standard pro svůj život. Podle toho, co zažívají na světě v první okamžiky po porodu, se pak utváří celý jejich budoucí život a nastavuje se, jak se budou po celý svůj život cítit.

Pokud vše proběhne v pořádku, je příchod na svět metodou lotosový porod jednou z těch harmoničtějších. Jaké jsou další důsledky?

R: Lotosové děti, jak říkáme takto narozeným dětem, nehubnou. To je obrovská výhoda, protože většinou se řeší přesný opak. Robin za měsíc přibral sto procent svojí porodní váhy a vážil šest kilo. Což je na druhou stranu zase náročnější pro matku, která si od porodu ani nestihne odpočinout, leckterá ještě zhubne, ale za měsíc už zase nosí stejnou váhu jako v těhotenství. Výborně se mi ale osvědčil šátek, po třech měsících nosítko a hned potom tenhle pás (ukazuje speciální pás kolem boků se sedátkem, na které se dítě obkročmo posadí.). Díky němu nemusím vystrkovat bok do strany a nebolí mě záda!

Lotosové děti také nebývají nemocné. Nebo alespoň ne tak často. Proč? Tím, že dítě zůstane po porodu spojené s placentou, nabere mnoho síly a energie. Přejdou do něj také všechny živiny, vitamíny, hormony a i očkování maminky. Takže není třeba je po narození očkovat. A ruku v ruce s tímhle vším jsou lotosové děti velmi harmonické. Klidné, ale aktivní. Plynule procházejí všemi potřebnými fázemi vývoje. Obracejí se, sedí, plazí se, lezou, chodí a učí se. Ale hlavně, což může někomu s jinou zkušeností znít neuvěřitelně, v noci spí a každé ráno se probouzejí s úsměvem.

Nemoci dětí jsou převážně symptomy rodinného dění. (...) Partneři, kteří spolu zvládnou lotosový porod, se logicky respektují.

Č: Robin první rok života prakticky nebrečel ani nestonal. Snad jednou, když měl prdíky. Jednou měl rýmu. Nemoci dětí jsou také převážně symptomy rodinného dění. Tedy hlavně toho, jak se mamka a taťka respektují. No a partneři, kteří spolu zvládnou lotosový porod, se logicky respektují. Radha má velký dar, umí si velmi přesně nacítit, co je v souladu s láskou a co není. Mockrát mě o tom přesvědčila. Myslím, že v otázkách těhotenství a porodu byl se měl za svojí ženu postavit každý muž. Ať se rozhodne jakkoli. To jsme ale zase u ztracené mužské síly (směje se). Dítě zkrátka potřebuje rodiče, kteří spolu nebojují a drží při sobě.

Radha mě taky naučila, že mechanické vykonávání jednotlivých kroků je k ničemu, ať rodíte jakkoliv, doma nebo v porodnici. Nejdůležitější je být pro dítě přítomen srdcem. A to je věcí každého, aby na tom pracoval. Radha říká, pokud na dítě čeká láskyplná a vědomá náruč matky, tak se následky všech možných porodních traumat dají prakticky vymazat. No, a pokud nečeká, tak je to taky v pořádku. Až vyroste, může si nechat přepsat limbický otisk (směje se).

Co doporučit nastávajícím rodičům, kteří se zajímají o jiné způsoby, jak přivést dítě na svět?

Č: Pracovat na sobě. Vyřešit si to své. A pak už nemyslet na sebe a své bolístky, ale na dítě. Podívat se na to jeho očima. Jak bych si přál, aby se cítili moji rodiče, kdybych byl dítě? Chtěl bych, aby měli strach nebo odvahu? Jak bych si přál prožít porod?  Doma v klidu a míru nebo v technickém bezpečí porodnice? S odstřižením pupečníku nebo lotosově? Jinými slovy jediná cesta je být vědomý. Vědomý při početí – není to jenom takové to „pojď se milovat, chceme miminko“. Vědomý v průběhu těhotenství – být ve spojení s dítětem. A vědomý při porodu – být tam srdcem a přijmou odpovědnost za své rozhodnutí.

R:Buďte s vaším miminkem hned od začátku. Komunikujte s ním. Buďte tu pro něj, pro jeho pocity a pro skutečné potřeby jeho duše.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku