Ohlédnutí za rokem 2018

28. prosince 2018

Tentokrát Vám přinášíme malé ohlédnutí za uplynulým rokem. Během roku 2018 jsme v Maitrei přivítali mnoho zajímavých tváří, včetně několika nových lektorů. Pojďme si připomenout alespoň část z toho, co jsme společně prožili.

Vendula Kociánová o sobě tvrdí, že dělá to, co jí baví. Očekávala, že se jí to povede až v důchodu, ale naštěstí to stihla mnohem dříve. Začínala psaním článků a přednášela o vagíně a následně vydala e-book Oáza rozkoše.Věnuje se partnerství, sebevědomí, vymyslela si vlastní metodu komunikace mezi vnitřním mužem a ženou, kterou předává dál.
Proč se věnuješ vztahům?

Vendula Kociánová alias Labužnice života.

Lidi nejvíc řeší vztahy, já sama žiju ze vztahů a učím se z nich, kdybychom to vzali z numerologického hlediska, jsem šestka, což jsou zamilovaní. A ryba, to je vlastně bezpodmínečná láska. (Smích) Těžko se můžu zabývat marketingem či ekonomikou.

Když uzdravíš partnerský vztah se sebou, můžeš vyvíjet zdravý vztah s další osobou, s okolím, v práci. Samozřejmě sama na tom u sebe pracuji, nemám všechno zmáknuté. Lidi si často terapeuty idealizují. Mám metodu, která mi pomohla se někam posunout, ale ten proces trvá, stále se posouvám. Pořád dělám kiksy, zrovna před 5 minutami jsem se dole pohádala s partnerem. (Smích) Pořád je co dělat. Když máme spokojené partnerství, jde hned všechno snadněji.

To je pravda. Ty jsi říkala, že jsi začínala se články o vagíně. To je téma, nechci říct přímo kontroverzní, ale ne každý se do něj pouští.

To je zajímavé téma. Já jsem měla kavárnu, kde se pořádaly přednášky. Lektoři se mě soustavně ptali, kdy budu o něčem přednášet já. Já jsem jim do toho sice pořád kecala, ale myslela jsem si, že nemám žádné vlastní téma a posluchače. Všem jsem říkala, až budu mít téma, tak určitě, ale dřív ne. Jako bych tím vyslala do vesmíru zadání. Načež jsem sama na sobě, pod jakýmsi vyšším vedením, zakusila vaginální mapování, protože jsem cítila, že mé partnerské vztahy nejsou takové, jaké by mohly být. Vyvinula jsem z toho velmi ozdravnou metodu, k tomu jsem teď napsala docela žádaný e-book. Na 65 stránkách jsem sepsala podrobný návod a popis všeho, co tě může potkat.

Moje přednáška se jmenovala PS. Miluj mě, Tvoje vagína. Ne každý si to chtěl vyvěsit na dveře svého podniku. 

Díky této metodě jsem se vyléčila a ohromně ožila. Najednou jsem cítila svoje tělo, svou vagínu a sexualitu. Cítila jsem divokost a ženskost. Nejvíc mě na tom potěšilo, že jsem nemusela nikam jít. Nemusela jsem navštěvovat kurzy, našla jsem to sama v sobě. Chtěla jsem svoje zkušenosti dát do ucelené formy. Sdílet, na co jsem si tam přišla. Například na zneužívání v dětském věku. Vznikl příběh s drobným návodem a moje první přednáška měla ohromný úspěch. Většinou na první přednášce bývá plno, protože lidé jsou zvědaví, přijdou známí a lehce se to zaplní. (Smích) Po chvíli se mi ale začaly ozývat ženy, které si taky na něco přišly. A jak se uzdravily. Tak jsem si řekla, že to má asi smysl.

Celý článek najdete ZDE

 


Mark Matousek je americký autor a lektor s českým příjmením. "Cesta do Čech a do Prahy je pro mě veliký zážitek a návrat ke kořenům, především proto, že jsem tu ve svých 61 letech poprvé. Byl jsem velmi zvědavý, jestli se ve mně objeví alespoň nějaká náklonnost, pocit spřízněnosti…a skutečně to všechno cítím. Vnímám jakýsi pocit známosti, propojenosti a moc si to užívám, je to skvělé.", říká.
 K čemu vedeš lidi na svých seminářích? V čem nám psaní deníku může pomoci?

Mark Matousek se dostává psaním ke svobodě.

Já nevedu lidi skrze psaní deníku, ale skrze sebe-dotazování a zapisování si odpovědí na tyto otázky. V tom je rozdíl. Julia Cameron učí tzv. Ranní stránky – každé ráno píšeš tak, že jednoduše necháš svojí ruku zcela plynout. Natalie Goldberg dělá něco podobného. Ale moje práce je velmi odlišná v tom, že se zaměřuje se na konkrétní otázky. Například si sednu s otázkou „Proč jsem tak naštvaný?“, „Proč mám takové potíže vyjádřit vztek?“, a píšu vše, co mi k tématu přijde na mysl. Cílem je to téma prozkoumat, zjistit, proč to tak mám.

Používám psaní jako cestu k transformaci, uzdravení, osvobození. Otázky, které kladu na svých seminářích, jsou otázky, které pronikají k jádru. Týkají se témat, která většinou v našich každodenních životech neprozkoumáváme. Například „Jaký je tvůj nejhlubší zdroj studu?“ Lidé těmito otázkami mohou být často zaskočení. Mohou si uvědomit, že se za celý život nezamysleli nad tím, proč a za co například cítí vinu, a přesto jí s sebou celý život táhnou. Skrze tyto otázky pak dojdeme k místu uvnitř nás, ke kterému bychom jinak nedošli. A to je přesně to místo, kde se děje transformace.

Nejsem si jistá, zda se to dá takhle zobecnit, ale máš pocit, že existuje nějaký nejčastější důvod, kvůli kterému lidé nejčastěji cítí vinu a stud?

To je velmi dobrá otázka. Důležitou roli hraje pocit oddělenosti. Cítíme se špatně, když nepociťujeme propojení s ostatními bytostmi, se světem, ale také se svojí vlastní silou. Potlačujeme, že je v nás, protože potom bychom byli moc velcí, volní, originální. Stydíme se za to. A zároveň je nám hrozně, protože cítíme, že nenaplňujeme svůj potenciál, nejsme upřímní, autentičtí. Což mimo jiné přináší i hromadu vzteku.

Většinou totiž nejsme vychovávaní jako individuální osobnosti. Tzn., nejsme vedeni k originalitě, podstupování rizik, prozkoumávání našich vášní, osobní svobodě… Zato jsme vedeni k tomu, abychom poslouchali, chovali se v rámci daných limitů a tzv. hráli na jistotu. Bohužel to když děláme, ztrácíme kontakt s naší esencí. Což může být jeden z hlavních důvodů nízkého sebevědomí.

Dalším faktem je, že rodiče svým dětem často říkají, aby nebyly „moc“, „Kdo si myslíš, že jsi?“ apod. Což pochopitelně vychází z jejich vlastní zkušenosti, protože oni sami byli vychovaní stejně. A tak se nedostatek sebevědomí a nedosahování našeho potenciálu stane normou, která se skrze výchovu dědí z generace na generaci. Je to běžný lidský rys, který je v podstatě instinktem přežití. Rodiče mají k takovéto výchově důvod – protože vyčnívat může být nebezpečné pro různé predátory. Ale bez toho, aniž bychom vyčnívali a byli originální, se nikdy nedozvíme, kdo jsme. A to nás udržuje ve stavu utrpení.

Celý článek naleznete ZDE


Věděli jste, že ve spánku můžete posunout své sportovní výkony, vyléčit emocionální zranění nebo navštívit neuvěřitelná místa? Metoda lucidního snění vycházející z tibetské tradice jógy snů vám otevře nové možnosti. Jedním z populárních učitelů současnosti je Charlie Morley.
Pamatujete si, o čem se vám minulou noc zdálo?

Charlie Morley je učitel lucidního snění.

Ano. Ve snu se mi zjevil můj soupeř z kickboxového zápasu. Před Vánocemi jsem se účastnil turnaje, ve kterém jsem tohoto kluka porazil. Mimo ring jsme si společně dali pivo a spřátelili se. A v noci jsem snil o tom, že mě pozval k sobě domů na oběd. Seznámil mě se svojí ženou, ukázal mi děti a všichni jsme si užívali příjemné atmosféry u něj na zahradě. Byl to krásný pocit. Přemýšlel jsem, co mi takový sen chtěl naznačit, a po chvíli mě napadlo, že byl o pokorném vítězství. Já jsem byl vítěz, on poražený, ale i přesto jsme spolu dokázali navázat přátelství. Možná to byl jeden z mých stínů, které jsem dokázal překonat.

A mohl jste udělat něco pro to, abyste do lucidního stavu v tu chvíli pronikl?

Ano, ale musel bych se na to před spaním připravit. Existuje na to určitá formule. Nejdřív své sny pozorujete, zapisujete si, kde se odehrávají, a mapujete jednotlivé opakující se vzorce. Příště, kdyby se mi zdálo o kickboxovém zápase, mohl bych si říct „Moment, tohle je sen! S tímhle zápasníkem se běžně nevídám. To se mi zdá!“. A to je jedno ze znamení, které nám pomůže lucidní sen rozpoznat. Jenže já se včera nepřipravil, bez jakéhokoli cvičení jsem padl do postele a usnul (smích).

Nejsem lucidní snílek od přírody. Lucidní snění zažívám, jen když pravidelně trénuju. To je podle mě i důvod, proč jsem dobrý učitel pro ostatní.

Nepředstavuju žádnou reinkarnaci tibetského lámy, který automaticky lucidně sní každou noc. Když se nepřipravím, zdají se mi obyčejné sny jako každému člověku. Můžou nést nějaký význam, ale nejsou lucidní. Jak toto rozlišit a jak se vědomě připravit na lucidní snění, budu učit na workshopu v Praze. 

Takže praktikovat lucidní snění vyžaduje určité úsilí?

Bezesporu, jako to vyžaduje cokoli – jóga, meditace atd. Kolikrát mi lidé říkají, že se jim nedaří meditovat. Když se jich zeptám, kolikrát to zkusili, řeknou, že jednou a to ještě někde v baru. Takovým přístupem se člověk nikdy nikam nedopracuje. Potřebujeme mít svého učitele, který nás zasvětí, a pak bychom se měli důkladně věnovat své přípravě i praxi. 

Celý článek naleznete ZDE


Martin Vasquez nevyznává přístup 'škola hrou', ale 'hra je školou'. "Skrze hru se můžeme ohromně moc naučit a dozvědět sami o sobě, o svém okolí a světě, jak funguje. Rozhodně mnohem víc, než ve škole na hodině zeměpisu či dějepisu. (smích)", říká.
Martine, jaký je rozdíl mezi improvizací a klasickým herectvím z hlediska vnitřního vnímání?

V tvořivosti nám často brání sebepozorování, říká Martin Vasquez.

Když se stane, že herec zapomene text, tak diváci nadskočí radostí, protože vidí, že herec z nazkoušené role vypadl a musí improvizovat, tzn. překonat mezeru mezi tím, co je nazkoušeno a tím co se děje. A to jsou momenty, které milujeme.

V běžném životě to zažíváme také. Například měla jet tramvaj a najednou nejede, nebo jí změnili trasu. Takže jsme také nuceni improvizovat, ale už si to tolik neužíváme, protože to je reálný život a daná situace pro nás má nějaké reálné dopady, kdežto na divadle se jedná o zábavu.

Kurzy improvizace mají ten báječný efekt, že lidi probere z běžného myšlenkového stereotypu, tzv. autopilota, kdy věci okolo sebe moc nevnímáme. Vede nás ke hře, k rozvíjení umění vytvořit z ničeho něco. A právě tvorba něčeho nového je to, co je pro nás zajímavé a zábavné.

Zaujalo mě, že jako diváci tolik milujeme ten moment, kdy herec zapomene text a celý zpocený musí improvizovat. (úsměv) Proč si myslíš, že to tak je?

Lidé rádi přihlížejí, když hrdinové musí něco vytrpět. My sami v životě trpíme a musíme zatnout zuby a něco vydržet. V momentě, kdy vidíme, že třeba ve filmu hlavní hrdina také trpí, v našich očích nás to povyšuje na hrdiny a ten pocit nám pomáhá naší situaci lépe snášet. Přináší nám to do života určitý smysl.

Často se setkávám i s názorem, že improvizace je podobná mindfulness, protože nás nutí být v přítomnosti, tady a teď.

Jak vedeš lidi k tomu, aby v improvizaci zůstali sami sebou spíš, než aby se snažili zamaskovat to, kým nejsou?

Nejzásadnější je vytvořit bezpečné prostředí, protože v tvořivosti nám nejčastěji brání sebepozorování. Například jdeš po ulici, zakopneš, a pokud se nezraníš, první co řešíš je to, jestli tě někdo neviděl. Nechceš vypadat jako slabá. Je to dáno především geneticky, kdy nejslabší kus je v přírodě kořistí pro predátory. A druhým faktorem je strach z vyobcování, protože společnost měla vždycky tendenci se slabých a nemocných zbavovat.

Strach o přežití a z odmítnutí máme zkrátka zakódován v sobě. A to je věc, kterou na seminářích řešíme hodně, protože bez bezpečného prostoru se nedostaneme nikam. Je třeba, aby se lidé cítili skupinou přijímaní a zároveň se nebáli svého vlastního selhání.

Celý článek naleznete ZDE


Tělo není jako stroj, je spíš jako vesmír. Plné záhad a dobrodružství. Tanec je nástroj, kterým poznává sebe. Provázel ji dětstvím, pubertou, stěhováním mezi zeměmi, i při porodu tančila. Být v pohybu je pro Španělku Alicii Cubells stejně přirozené jako dýchat. Nezná hranice mezi snem a realitou a možnosti, jak žít bez zábran, ukazuje lidem prostřednictvím divadla a seminářů. 
Jak ti jde práce na tvém divadelním kousku?

Alicia Cubbels bere život jako výzvu k tanci.

Užívám si to. Uvědomila jsem si, že musím svou duši české kultuře otevřít. Nejde ani tolik o mentální cvičení jako o duchovní. K českému jazyku jsem začala přistupovat jako dítě, tudíž zcela opačně než vědecky. Každý den se učím jedno slovíčko a podrobně zkoumám jeho melodii. Ráda si dávám čas na přípravu, abych si s tím mohla pohrát a sama si tvořivost užít.

Pomáhá ti pohyb a tanec učit se cizím jazykům rychleji?

Určitě ano. Poprvé jsem odešla do ciziny v devatenácti letech. Stěhovala jsem se za studiem do Holandska a neuměla jsem anglicky ani pípnout, přitom se celá výuka odehrávala v angličtině. Už po třech měsících jsem se naučila jazyk plynně ovládat a myslím, že za to vděčím mému přístupu. Neseděla jsem v lavici a nebiflovala se slovíčka, ale tančila jsem s nimi. Náhle si je tělo nějakým způsobem samo pamatovalo. S pohybem se nám všechny smysly v těle mnohem intenzivněji otevřou.  

Jak se bude tvá hra jmenovat?

Kde domov můj. Což zároveň symbolizuje otázku, kterou v sobě už dlouhodobě nosím. Líbí se mi název vaší hymny – je krásný a vystihuje mé pocity. Ne vždy tam, kde se narodíme, je náš domov. Domov si nosíme v srdci, utváříme ho tam, kde šíříme lásku a kde se nám lásky dostává. Můžete mít mnohem víc společného s někým s Afriky než s naším sousedem doma. Neměli bychom se kvůli barvě kůže od sebe odlišovat a vzdalovat se sobě.

Domov si nosíme v srdci, utváříme ho tam, kde šíříme lásku a kde se nám lásky dostává. Můžete mít mnohem víc společného s někým s Afriky než s naším sousedem doma. Neměli bychom se kvůli barvě kůže od sebe odlišovat a vzdalovat se sobě.

 Žila jsi na různých místech. Cítíš, že je to právě tanec, co tě spojuje s místní kulturou a lidmi?

V jistém ohledu jsem s příchodem do Prahy zažila takový šok, na který mě nic nepřipravilo, ani tanec. Přišla jsem sem s dítětem a vše pro mě bylo nové. Na začátky vzpomínám jako na krušné, ale svým způsobem jsem na výzvy zvyklá a cením si jich. Opravdu. Když plyne vše pohodlně a hladce, není to ono. Velké výzvy nás naopak posunou a dokážeme díky nim růst, poučit se a poznávat sebe sama.

To je hezký přístup…

Ano. Ale myslím si, že se děje podvědomě. Život mi zkrátka takové situace přináší a já si v tu chvíli říkám - co mě nezabije, to mě posílí. Tanec mi pomáhá překonávat mé strachy.

Jak?

Představte si například strach jako obraz. Strach je v podstatě myšlenka, která ve vaší hlavě může vyrůst do obrovských rozměrů. Jenže jakmile začnete tančit, tato hrůzostrašná realita se zcela mění. Objevujete nekonečný prostor vesmíru, v jehož kontrastu se váš strach ukazuje jako velmi malý. Možná to zní abstraktně, ale když tuto zkušenost zažijete na vlastní kůži, začnete se dívat na svět a vaše problémy jinak. Mraky také nemůžete kontrolovat, ale dokážete s nimi tančit. Rozprostírá se před vámi svoboda, díky které si můžete vybrat jak reagovat – jestli chcete nebo nechcete být obětí situace.

Strach je v podstatě myšlenka, která ve vaší hlavě může vyrůst do obrovských rozměrů. Jenže jakmile začnete tančit, tato hrůzostrašná realita se zcela mění.

Celý článek naleznete ZDE

Těšíme se na společná setkávání i v nadcházejícím roce. Děkujeme za Vaši přízeň a nechte se i nadále inspirovat. Přejeme hravost, radost a láskyplné prožívání do roku 2019.

Brzy na viděnou na jednom z našich seminářů.

Autor článku: Barbora Jirsová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

MAGIE VZTAHŮ

21. – 24.11.2019

Překroč svůj stín

13. – 14.6.2020

Otisky

10. – 12.4.2020