„Potřebuju něco jiného“ - otevřeně o sexu

11. června 2014

Seminář o sdílení a naprostá otevřenost ke všemu, co přijde. Tak by se dal popsat červnový seminář Jana Nammo Bradáčka a Salien Jitky Caldové o léčení sexuality. A stejně tak – v podobě velkého sdílení a naprosté otevřenosti – probíhal i náš rozhovor.

Už podruhé v Maitrei budete mít svůj seminář Léčení sexuality – přijetí vlastní zranitelnosti. Co je to za seminář?

Nammo (N): Řekl bych, že je určitým rozcestníkem. Sexualita je totiž hodně široké téma, do kterého se můžeme nořit nejrůznějšími způsoby a odhalovat nejrůznější vrstvy. Toto setkání tedy účastníkům spíš ukáže další cestu, jak jít dál.

Salien (S): Pro mě osobně je na tomto semináři zajímavé, že ho vedeme dva, muž a žena. Pro muže totiž není vždycky snadné, kvůli svým zraněním, slyšet zpětnou vazbu přímo od ženy. Když jim ji ale přinese muž, dokáží ji přijmout lépe. To samé platí i o ženách.

N: A co do toho vnášíme oba, jsou naše vlastní osobní příběhy. Což je okamžik, ve kterém jsem rád, že v tomto semináři je vedle mě právě Jitka. Její příběh a zkušenosti jsou opravdu silné.

S: V otázce sexuality jsem byla ve svém dětství hodně zraněná, takže to pro mě nebylo úplně lehké si svůj osobní příběh zpracovat. Ale právě on mi otevřel tuto cestu léčení. A během toho jsem si uvědomila, jak málo se o tomto tématu mezi lidmi mluví: nejenom o zneužívání nebo sexuálním násilí, ale i o běžné zranitelnosti v intimitě mezi lidmi.

N: A to je vlastně hlavní záměr tohoto večera: naprostá otevřenost. Proto jsou naše vlastní osobní příběhy součástí semináře – jako pozvání k otevřenosti a důvěře, které si toto téma vyžaduje. Především mužům se často děje, že až poté (zdůrazní), co toto téma otevřeme, až během samotného večera si najednou uvědomí, že „to vlastně zase tak v pohodě“ není. Což si do té doby o své sexualitě mysleli. Protože se do té doby nikde nemluvilo o tom, jak by to mohlo být jinak.

S: Každý člověk má za sebou svůj vlastní příběh, a je nádherné a zároveň silné sledovat, jak se postupně začnou lidé na semináři stále víc otevírat a sdílet ho s námi se všemi. Už to je hodně léčivé.

Naše vlastní osobní příběhy jsou součástí semináře – jako pozvání k otevřenosti a důvěře.

Kromě tohoto otevřeného sdílení, používáte na semináři nějaké jiné metody, ať už mentální či dotekové?

S: Máme vypracovaná určitá cvičení, během kterých se prostřednictvím imaginace cíleně noříme do svých příběhů, ve kterých jsou ukryta naše zranění v oblasti sexuality. Pracujeme s dechem a také hodně s uvědomováním si svého těla. Pouštíme se ale jenom tam, kam je to každému příjemné; nikdy neotevíráme něco, co je skutečně hodně bolavé. Jak jsme říkali: Společnost není zvyklá a ani my sami nejsme zvyklí o těchto tématech mluvit nahlas... Sdílení je tedy jen do té míry, aby si účastníci své zranění uvědomili...

N: .. a pak se rozhodli, že s ním něco udělají. Co jim v tu chvíli nabízíme my, je osobní příklad, že JE (zdůrazní) skutečně možné vyléčit a uvolnit i ta nejhlubší zranění. A také jim můžeme
poradit, jakým směrem se vydat nebo jakou metodu použít. Proto jsem tento seminář na začátku označil jako „rozcestník“. (usmívá se)

Sexualita je projevením naší životní síly. Jak poznáme, pokud nemáme vyloženě potíže v sexualitě samotné, že naše potíže v životě jsou spojeny právě s ní, se sexualitou?

S: (usmívá se) Všichni máme intuici, takže pokud nás „něco“ k této tematice táhne nebo nás od ní naopak odpuzuje, tak je dost možné, že se právě v ní něco skrývá.

N: Sex je jako tanec, v obou dvou se o nás ukáže naprosto všechno... Akorát že v sexu daleko silněji, a to právě proto, že jsme sami sobě i sobě se svým partnerem navzájem tak blízko. A protože je to tak blízko nás a tak se nás to dotýká, tak moc to „bolí“, že raději odvracíme tvář a děláme, že je všechno v pořádku... „Nene, u mě je v sexu všechno v pohodě...“ Jenže pokud něco v životě potlačujeme, v sexu se to velmi jasně ukáže. Všechny naše strachy a skryté bolesti, naše vlastní zranitelnost...

Hmm, mám pocit, že přístup „Všechno je dobré a v pohodě!“ je spíše mužský, protože muži musí čelit tlaku „podat výkon, být dobrý, uspět“. Mě jako ženu třeba při sexu nikdy nenapadlo říkat si, jestli jsem „byla dobrá“... Co myslíš, Salien?

S: Podle mě je to tím, že muži a ženy mají naprosto opačný přístup k sexualitě a intimitě: Zatímco muži nejprve „řeší“ sexualitu a až teprve tehdy, když se jí otevřou, mohou vstoupit do intimity, do svého vědomí, ženy se naopak skrze intimitu otevírají sexualitě. Teprve až otevřou své srdce, jsou schopny se otevřít i sexualitě.
Proto rozděluji mezi sexualitou a intimitou. Prohlubování sexuality vede k prohlubování intimity. Podle mě sex tím, jak otevírá naše zranění, partnery také současně sbližuje, protože je přivádí k jejich vlastní zranitelnosti....

N: ... a zároveň také platí, že prohlubování intimity mezi partnery naopak prohlubuje jejich sexualitu.

Abychom si ale všimli, že se nám během milování otevírá místo nějakého našeho zranění, musíme být přítomní – musíme „tam plně být“.

N: To je přesně ono! Protože ve chvílích, kdy se ztrácíš v myšlenkách, kdy se takzvaně disociuješ, tak to poukazuje na to, že se právě dotýkáš něčeho, co tvůj nervový systém vnímá jako nebezpečné. A proto od toho „utíká“. Přesně tohle se mi stávalo: Nedokázal jsem udržet vědomí v těle, protože kdykoliv jsem v tom okamžiku „byl přítomný“, byl jsem ve svém těle, tak okamžitě přicházely vlny nepříjemných emocí. Být vědomý znamená setkat se se svými stíny. Pro mě jimi byly silný odpor, obrovský vztek a strach.

Nedokázal jsem udržet vědomí v těle, protože tehdy přicházely vlny odporu, vzteku a strachu.

S: Měla jsem to hodně podobné jako Nammo. A důležité podle mě je dokázat rozpoznat dar, který nám tím náš partner přináší: Vlastně díky němu (zdůrazní) se o svých zraněních a stínech můžeme dozvědět! Když o nich nevíme, tak se nemáme kam nořit a co „léčit“. Takže doporučuji zachovat pozitivní naladění (směje se) než setrvávat ve vnitřním nastavení, „jak těžké to je“.

Což se hezky řekne, ale když máte takové zrcadlo v běžných situacích dnes a denně, dokonce několikrát za den, tak je to opravdu docela náročné... Nikdo se na své stíny nedívá rád, natož tak často. Kam až se dá zajít? Kde je hranice? A je vůbec nějaká?

N: Přesně tohle jsem nedávno řešil se svou partnerkou... Když ale vzájemně máte svůj prst v ráně toho druhého, když už člověk není schopen tuto bolest déle snášet a když vztah už nic nepřináší ani jednou z nich, ale naopak začíná být pro oba destruktivní, tak nezbývá nic jiného než ho ukončit. To byla pro mě ta hranice, na kterou se ptáš. Jenže nám během čtyř měsíců došla spousta věcí a teď spolu opět žijeme, i když to, co je mezi námi, se dá jen velmi těžko definovat. (usmívá se) Ale co zůstává, je hluboká úcta, láska a radost být s ní. Podle mě je důležité umět v určité chvíli odejít.

Je důležité umět v určité chvíli odejít.

Už jsme se toho několikrát dotkli: Sexualita coby životní síla v sobě zároveň nese obrovskou zranitelnost. To je takový trochu paradox...

N: Ano a také to říkám na seminářích: Otevřít se druhému je jedna z nejodvážnějších věcí, které můžete v životě udělat. Podívat se na to, jací jste, a pak se takoví ukázat druhému. Je to obrovská odvaha, která zároveň někam vede. V sexu je to ale náročnější o to víc, že se bojíme (zdůrazní), že o svého partnera přijdeme, když se mu ukážeme takoví, jací jsme. Protože to je náš partner, který nám pomáhá přiblížit se k bohu skrze orgasmus. A po tom přeci všichni toužíme – po těch několika vteřinách, kdy jsme mimo čas a prostor, kdy se dostáváme k bohu nejblíž. Je to skutečně odvaha umět tomu druhému říct „Víš, tohle mi úplně nevyhovuje, potřebuji to jinak...“

Ale když mám toho druhého ráda, tak to také ráda změním! Pokud je to tedy ještě v mých vlastních hranicích.

S: To ano, ale častěji se stává, že lidé nemají dostatečně vybudovanou sebehodnotu, a tak takovou otevřenost od svého partnera berou spíš jako osobní útok. „Aha, takže já pro něj nejsem dost dobrá...“ To je reakce vycházející z našeho zranění. Jenže když reagujeme tímhle způsobem, tak se podstata věci posouvá: Už není v tom, jestli jsem dost dobrá nebo ne, ale v tom, že já (zdůrazní) nejsem schopná před druhým stát ve své kvalitě. Taková, jaká jsem... Přijmout od druhého jeho otevřenost je úplně stejně odvážné jako tuto otevřenost projevit, jak říkal Nammo.

Přijmout od druhého jeho otevřenost je úplně stejně odvážné jako tuto otevřenost projevit.

A jsme zase u té cibule: slupka za slupkou...

N: ... a současně to může kdykoliv skončit. Protože to je jenom naše mysl, která se snaží neustále hledat něco k řešení, která nám říká, že stále existuje (zdůrazní) nějaký problém. V určité fázi se ale stane naprosto očividným, že už to je kopání na poli minulosti, které už nemá žádný smysl.

Jak se tato fáze pozná? Abych ji náhodou neminula... (smích)

N: Není to snadné vysvětlit, protože naše mysl to nedokáže uchopit, ona potřebuje neustále něco řešit, je to její přirozenost. Proto řada situací vypadá tak, že „je nějaký problém“. A my vyvíjíme snahu ho vyřešit. Takže co děláme: zamřížované okno vyměníme za otevřené okno s rozkvetlými květinami... Emaho tomu říká tříbení osobnosti. A v růstu osobnosti je to nutná fáze, ale jednoho dne stejně přijde okamžik, kdy bude nutné ji celou opustit. Protože už nelze kam jít dál! Ze samotného posouvání osobnosti se stane past. Všem příběhům o sobě samých je potřeba říct stop a přestat věřit, že existuje něco, co máme stále řešit. Co až vyřešíme, tak se budeme mít líp!

Všem příběhům o sobě samých je potřeba říct stop a přestat věřit, že existuje něco, co máme stále řešit.

Pokud je to tak jednoduché, pak nepotřebujeme žádné rozvojové semináře nebo terapie, protože přeci „žádný problém neexistuje, všechno je v pořádku.“ Ale že nějaký problém je, nám řekne naše vlastní tělo.

N: Právě proto jsem říkal, že fáze tříbení osobnosti je nezbytná, stejně jako my je potřebujeme objevovat. A přístup, jaký popisuješ, nic nevyřeší. Maitreya Ishwara (duchovní učitel, pozn.red.) říká, že ego musí nejprve vynaložit veškeré možné úsilí dostat se na vrchol pozitivního projevení se, než má ono opuštění a rozpuštění skutečně smysl. Práce na sobě má tedy obrovský význam, bez ní není konečné puštění ani možné.


Pár slov na závěr:

Při rozhovoru Nammo zmínil jeden šamanský obřad z kmene Kogi, jak se také dá pracovat se zraněními v naší sexualitě. Tak tedy pro inspiraci: „Je to energetická práce s negativní energií. Každý z účastníků si v duchu prochází vlastními bolavými příběhy a v oblasti druhé čakry, v podbřišku si drží chomáček vaty, stoprocentní bavlny. Jakmile se objeví jakýkoliv negativní pocit nebo bolest, v duchu si představí, že ji „vydechne“ právě do tohoto chomáčku. Ten potom nespálíme, ale podarujeme jím bytosti „temného světa“, dalo by se říct... Protože i ony tu musí být, bez nich by v našem světě duality nebyla možná rovnováha. A když je „nenakrmíme“ takto, budou si brát z nás...“ Jiný způsob, jak „nakrmit“ své démony, zmiňuje také Honza Benda v rozhovoru Umyj si svého démona.

Náš tip:

Ať už jenom poslouchat nebo se i zeptat... Tak či tak jste zváni v úterý 24. června na seminář Léčení sexuality k nám do Domu osobního rozvoje. Kdyby Vás zajímaly i další akce Jana Nammo Bradáčka, podívejte se na jeho www stránky Jan-Nammo.cz, kde najdete informace o dalších jeho aktivitách, seminářích a kurzech.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku