Pouť do Santiaga? Pocítí ji vaše tělo, mysl i duše.

1. února 2017

Patnáct let dosahoval sportovních a akademických titulů. V honbě za úspěchy bývalému kulturistovi Lukáši Roubíkovi ale přestalo sloužit zdraví. Čas ve fitness centru po fyzickém a psychickém vyčerpání vyměnil za túry v horách. Loni na podzim sbalil dvanáctikilový batoh a vydal se na čtyřicetidenní Svatojakubskou pouť. Sám.

Zaujalo mě, že jste šel duchovní pouť a teď, když se domlouváme na rozhovor, máte čas až po deváté večer, protože jste doma v Praze v jednom kole. Jak se vám vůbec tyto dva světy slučují?

Musím říct, že první dva týdny to bylo těžké a nezvyklé. Camino a Praha jsou dvě diametrálně odlišná životní tempa. Je hrozně důležité na Caminu něco prožít, něco si z toho přinést a pak to použít v běžném životě. Ať jsou to vztahy, práce nebo nevyřešené otázky, které třeba řada lidí z dětství má. Camino bych nazval dobrým přechodovým rituálem. Přesto je důležité vrátit se a nepropadnout tomu. Devět set kilometrů sice vypadá náročně a je to náročné, třeba co se týče spaní v ubytovnách, ale zároveň jde o velmi jednoduchý život, na který se snadno zvyká. Člověk všechno, co má, má na zádech, a kde si chce udělat pauzu, tam ji udělá. Nic ho netlačí a v tom je to návykové.

Camino bych nazval dobrým přechodovým rituálem. Je ale důležité vrátit se a nepropadnout tomu.

Jste bývalý kulturista, sportovec. Byla na počátku myšlenky, že půjdete Camino, víc fyzická motivace nebo mentální?

Popravdě ta fyzická tam nebyla vůbec. Stoprocentně to byla ta mentální stránka. O Caminu jsem se doslechl už asi dva nebo tři roky zpátky, když jsem kvůli zdravotním problémům začal s turistikou. Věděl jsem, že taková věc je, a říkal jsem si, to by bylo zajímavé, ale samozřejmě jsem pracoval atd. atd. A v momentě, kdy se nějaká životní etapa uzavřela, když jsem měl pocit - tak, teď si myslím, že je ten správný moment, teď nazrál ten čas - tak jsem se k tomu dokopal a odhodlal se vyrazit. Samozřejmě, člověk si říká, že je to fakt na dlouho a hergot, že bych si měl radši shánět novou práci. Vždy se najdou nějaké důvody, proč plány odsouvat, a já jsem rád, že jsem se nakonec vyhecoval. Ještě zmíním jednu věc. Na Caminu bylo pár lidí, kteří trhali rekordy. Snažili se každý den chodit třeba čtyřicet kilometrů, přitom průměr je asi pětadvacet. Popravdě, to nemusíte jezdit na Camino. Pokud vám jde o to, abyste nahonili co nejvíc kilometrů za den, tak to můžete dělat tady kolem baráku nebo v lese. Ultratriatlových závodů je tady v Česku taky dost. Camino je o něčem úplně jiném. Není to žádná sportovní akce.

S čím jste do toho šel vy, s jakým záměrem?

Asi jsem se potřeboval posunout do další fáze v životě. Musel jsem udělat tlustou čáru, takový v podstatě restart. Do té doby jsem cítil, že jsem hodně věcí dělal na vnější úspěch, že jsem chrlil různé výsledky, ať už v práci, ve sportu a podobně. A samozřejmě, zdraví je nejlepší zrcadlo, a to mi ukázalo, že už to takhle dál nejde. Cítil jsem, že i když jsem před třemi lety začal s turistikou a příroda mě neuvěřitelně chytla, tak že by tohle mohlo být jiné. Tušil jsem, že by to mohl opravdu být ten přechodový rituál, šance věci reálně změnit a mít čas si to všechno pořádně promyslet a prožít. Být čtyřicet dní bez počítače, bez kontaktu s rodinou, přáteli. A zároveň se do té další etapy života touto cestou nechat i připravit. Já jsem nikdy v životě necestoval takhle sám, nikdy jsem nebyl ani na Erasmu, takže to pro mě byla velká věc vyjet sám do zahraničí a jít neznámo kam. 

Do té doby jsem cítil, že jsem hodně věcí dělal na vnější úspěch, že jsem chrlil různé výsledky, ať už v práci, ve sportu a podobně.

 

O Caminu se toho už spoustu napsalo. Asi nejznámějším příkladem je kniha Poutník – Mágův deník od Paula Coelha. Četl jste blogy, byl jste zvědavý nebo jste se chtěl nechat překvapit? A má Camino čím překvapit, když už je to tak dostupné téma?

O Caminu se dá najít spousta informací, ať už na zahraničních webech nebo i u nás. Všude v knihkupectvích, i tady v Čechách, je toho hromada, včetně facebookových skupin. Já si myslím, že Camino funguje dnes stejně jako před tisíce lety. Jasně, je tam víc lidí než před padesáti lety, ale údajně ve 12. století tam přicházelo až milion lidí ročně, dneska je to dvě stě padesát tisíc. Myslím, že je tu velká paralela mezi životem a Caminem. Kdybych si od někoho nechal vyprávět, co je to život, třeba od prarodičů, babičky a dědy, tak stejně můj život bude diametrálně jiný. A bude to moje cesta v tom životě. Osobně znám dva poutníky – Láďu Ziburu a Petra Hirsche. Můžu se podívat, jakým způsobem to šli oni, taky je dobré zjistit si nějaké podrobnosti o ubytování. Zároveň není na škodu se podívat, jak to prožíval někdo jiný, protože ta vaše zkušenost, pokud se tomu otevřete, bude stejně přesně na míru tomu, co se chcete dozvědět vy. Poutníka jsem četl měsíc před tím, než jsem na Camino jel, přesně z tohoto důvodu. Chtěl jsem vidět i tu jeho zkušenost.

Napsal jste na blogu, že Svatojakubská cesta je rozdělená na tři části - tělo, mysl a duši. To jste si přečetl nebo je to vaše poznání?

100 - 700 km. Stačí si vybrat trasu a vyrazit.

Na Caminu jsem byl dvakrát nemocný. Poprvé jsem dokonce skončil na pohotovosti a následně pak strávil čas u jednoho strašně zajímavého člověka z Holandska v takovém osobně rozvojovém penzionu. Ten muž někdy v devadesátém čtvrtém Camino šel, a protože ho cesta natolik zaujala, tak si v jednom městečku na trase koupil penzion a začal ho provozovat pro poutníky. To moudro mám tedy o něj. První část Camina je o těle, kdy vás to zezačátku všechno bolí. Druhá je o mysli. Byly dny, kdy mi každý den přišlo na mysl, že to chci vzdát. A ta třetí část je o duši, o srdci. O tom, že se po všem prožitém opravdu otevřete už natolik, že začnou přicházet odpovědi.

Toho moudrého muže jste potkal v jaké fázi?

To ukončilo moji fázi těla (směje se). Asi jsem šel taky příliš rychlým tempem, možná jsem moc spěchal, nebo jsem si říkal, že není žádný problém. A pak jsem dostal oboustranný zánět do nohou a ještě virózu, takže mě tělo přinutilo zastavit. Hned jsem si uvědomil, kolik to má paralel s mým dosavadním životem.

To zní, jakoby vám tam do cesty vstoupil učitel…

Dalo by se to tak říct. Bylo příjemné si s ním o tom povídat…

Jaké další lidi jste na cestě potkával a co vám nejvíc utkvělo v paměti?

Napadají mě různé příběhy. Jednu moji kamarádku z Austrálie kousl pes do tváře a hned ten den musela podstoupit plastickou operaci. Druhý den pokračovala v Caminu. Podobných situací tam bylo hodně. Asi nejvíc mě zaujalo, že tam člověk potká absolutně rozdílné lidi ze všech sociálních vrstev, věkových skupin i koutů světa. Největší můj dojem a překvapení se týká opravdu lidí. Je fakt jedno, odkud jste, z jaké kultury, náboženství. Zjistíte, že máte s ostatními stejné starosti, radosti, problémy, touhy a sny, které vás motivují se na Camino vydat. Tento jednotící prvek mi tam přišel hodně silný. Každý je tam s nějakou otázkou, s nějaký důvodem.

Každý je tam s nějakou otázkou, s nějaký důvodem.

Vytvořil jste si tam přátelství, která dnes udržujete?

Napíšeme si třeba na facebooku. Nejvíc mě zaujala skupina britských vojáků, to bylo legrační potkat tam takové poutníky. Byl to táta a dva synové, kteří jsou na steroidech, profesionální vojáci, byť ten jeden šel kvůli prodeji zbraní pak hned do vězení. Díky tomu je každý znal. Každý věděl, kdo je Jack (směje se). Měl jsem tam hodně kamarádů. Jedny z Austrálie o generaci starší než já, pak Polky a Italky v mém věku. Byly tam dvě holky z Litvy a jedna šla se svojí 85letou babičkou, takže šli ve třech. Někteří chodili ve skupinkách, seznámili se a pak dokonce vytvořili pár. Na místech, kde jsem se zastavil na kafíčko, na oběd, jsem si vždycky vážil toho, že jsou tam fajn lidi. Že se od nich můžu něco naučit, pokecat a poznat lidi z celého světa. Trasu jsem se ale snažil jít sám. Měla to tak řada dalších lidí a není to nic neslušného, když vyjdete společně a pak třeba narovinu řeknete, že byste chtěl jít sám. Každý to chápe. Ujdete sám dvacet kilometrů a pak si dáte večer společně večeři a popovídáte.

Lukáš Roubík na konci pouti

Vy jste zmínil, že jste nikdy moc necestoval. Jaký byl váš pocit, když jste přistál v cizí zemi s batohem na zádech?

Byla ve mně malá dušička, ale zároveň jsem si uvědomoval, že tento krok musím udělat, protože jsem nikdy necestoval. Možná jen na nějaké jasně definované zahraniční konference, letní nebo zimní dovolené v Alpách, ale takový druh cestování nikdy. Nevěděl jsem, co mě čeká, nikoho jsem neznal. Byl jsem s tím smířený a těšil jsem se, že zažiju něco nového. A že mi to rozšíří obzory, což se rozhodně stalo.

Byla ve mně malá dušička, ale zároveň jsem si uvědomoval, že tento krok musím udělat...

Když se podíváte na ten první den, kdy jste na cestu vykročil, a na den, kdy jste měl 900km za sebou – jak vás to změnilo?

Věci z venku, které jsem měl, se mi podařilo nějak zodpovědět, rozmyslet, srovnat. Vrátil jsem se s odpověďmi na to, čemu se chci věnovat. Zkušenost to byla i z hlediska toho, že jsem z generace dnešní, je mi třicet let, minula mě vojna. Člověk tam zažije nepohodlí. Dalším rozměrem je, že Camino není nijak definované, zatímco já měl vždycky rád řád, který jsem si i já sám stanovil, ať už to byla sportovní příprava nebo režim na univerzitě, v práci a podobně. Camino je volné. Díky tomu si užíváte přítomný okamžik, můžete se v přítomnosti odreagovat. Do teď je pro mě příroda, i tady v Čechách, tím hlavním prostředkem. To se dá na Caminu naučit velmi dobře, protože člověk má možnost být přítomný každou chvíli, vnímat okolní svět… Věci, které jsem do té doby řešil, ať už to byla kariéra nebo vztahy, tam neexistovaly. Máte čas věci si rozmyslet a netlačit na pilu. 

Věci, které jsem do té doby řešil, ať už to byla kariéra nebo vztahy, tam neexistovaly. Máte čas věci si rozmyslet a netlačit na pilu.

 

Takže teď máte větší nadhled i zpátky v Praze?

Určitě. Mám nadhled a nedělám si starost, že něco nejde podle plánu. Před tím jsem rád dohlížel na to, aby věci fungovaly, a to na Caminu absolutně nejde. Třeba jste hrozně unavení a nemůžete sehnat volnou postel. Nebo je takový a makový počasí, různí lidé... Ještě víc si tam člověk uvědomuje, že jaký k věcem zaujme postoj, tak podle toho si ten den užije. Pomalou změnou vnitřního nastavení může být den absolutně fantastický. Můžete potkat super lidi, protože se s nimi budete někde schovávat před deštěm. Na Caminu se tyto věci dějí čtyřicet dní každý den.

Založil jste web Coolturistika.cz. O čem je?

Píšu tam o svém příběhu a zkušenosti, jaký vliv má příroda na tělo, duši a ducha. Chci ukázat mladé generaci a lidem v mém věku, že je příroda super věc a ohromný prostor pro rozvoj nejen fyzické kondice. Můžete vypadnout z města, zavřít notebook, vypnout telefon, nechodit na sociální sítě. Příroda má tu moc, že to člověku řekne. Po stránce osobního rozvoje je příroda zrcadlem duše.

Kontakt: www.coolturistika.cz

Autor článku: Lenka Nechvátalová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku