Práce s tělem není pro každého

26. srpna 2015

Naše tělo, role maminky v našem životě, sebeláska a také šroubovák a kladivo. Jak tohle všechno jde dohromady? Velmi dobře. Přesvědčte se sami v rozhovoru se Ziou Slukovou, lektorkou tanečně-transformačních seminářů.

Na jaře jsem se zúčastnila Ziina semináře Stojím při sobě – já a moje potřeby. Tak silně to na mě tehdy zapůsobilo, že jsem se s vámi podělila o přímý zážitek..., a tak silně mě to inspirovalo, že jsem Ziu požádala o rozhovor. Během formálního i neformálního povídání řekla Zia větu, kterou nešlo zapomenout: „Práce s tělem je nádherná. Ale není pro každého....“

Jak to myslíš?

Bioenergetika přináší nádherné rozdělení lidí do několika základních tělesných typů. Jedním z nich je ten, u kterého došlo k oddělení se od svého těla na základě silné traumatické zkušenosti v prenatálním či velmi raném stádiu vývoje. A právě tento typ potřebuje velmi jemnou a pomalou (zdůrazní) práci s tělem. Protože například pouhý dotek nebo to, že by svou pozornost měl upřít do svého těla, je pro něj zahlcující, je to pro něj „příliš“. Jeho nervový systém reaguje tak, že se naopak uzavře. Nebo dokonce dochází k retraumatizaci.

Pokud někdo cítí, že patří do skupiny tohoto tělesného typu, spíš než terapiemi, ve kterých se skupinově pracuje s tělem, je daleko vhodnější začít nejdříve individuální terapií a navázat takový terapeutický „vztah“, který poskytuje ochranu, pocit bezpečí a potvrzení. A hlavně takovému člověku dovoluje procházet tématy uzemnění a práce se zdroji pomalu a jeho vlastním tempem.

Dalo by se říct, že tvá práce stojí na dvou pilířích: prvním je pohyb a tanec a druhým jsou čistě techniky osobního rozvoje. Jak ses k téhle kombinaci vlastně dostala?

První pilíř jsem objevila asi už kdysi na tanečních zábavách. (usmívá se) Většinu svého života jsem se totiž styděla a tanec byl v tehdejší době jediný okamžik, kdy jsem se cítila plně sama sebou v přítomnosti, ve svém těle. Kdy jsem cítila plně svůj potenciál, který jsem schopná naplnit. A tenhle pocit mi zůstal dodnes, kdy jsem certifikovaná lektorka Tance 5rytmů a mám za sebou i semináře metody Open Floor, Soul Motion či Vědomého pohybu.

Druhý pilíř jsem začala stavět zhruba ve svých dvaadvaceti, kdy jsem absolvovala trénink rodinných konstelací u Bhagata. To mi úplně změnilo život. (odmlčí se) Dalším podobným okamžikem bylo, když jsem v indické Puně, už jako žačka Osha absolvovala řadu rozvojových seminářů: primární terapii, ženské semináře, práce s esencí a s vnitřním dítětem. U Johna Hawkena a Mouminy Jeffs jsem prošla výcvikem bioenergetiky a teď jsem v tréninku somatického prožívání, který se věnuje práci s traumatem.

Druhý pilíř jsem začala stavět ve svých dvaadvaceti, kdy jsem absolvovala trénink rodinných konstelací u Bhagata. To mi úplně změnilo život.

Když se vrátím k tvému jarnímu semináři o tématu našich potřeb, všechny jsme se tam tehdy dotkly toho, že toto téma se týká našeho vztahu s maminkou. A jsme zase u tohoto „kořene“ našeho života. (usmívám se)

Ano, protože maminka je osoba, na které je dítě po narození zhruba do svých dvou let zcela závislé. Především v oblasti výživy, a to jak fyzicky sáním z prsu, tak energeticky: na kvalitě jejího doteku nebo pohledu, zda je přítomný a milující. Stejně důležitou a ne příliš zmiňovanou potřebou je seberegulace, kterou nám opět poskytuje naše maminka. Protože malé dítě samo sebe prožívá právě skrze ni a skrze ni samo sebe také reguluje.

Například zacházení s časem: jak ho vnímala a jak s ním zacházela jeho maminka, jestli byla spíš zrychlená, nebo naopak zpomalená, nebo jak reaguje na vzrušivou nebo stresovou situaci, jestli se v ní ztratí, nebo je schopná se v ní orientovat. Všechny tyto modely do sebe dítě pojímá, a to velmi silně: přes maminčino tělo to doslova zapisuje do buněčné paměti svého vlastního těla.

Například zacházení s časem: jak ho vnímala a jak s ním zacházela jeho maminka, jestli byla spíš zrychlená, nebo naopak zpomalená.

To vysvětluje, proč je v člověku téma nenaplněných potřeb z dětství tak silně a hluboce uloženo...

A následkem toho si pak člověk vyvíjí nejrůznější strategie a kompenzace, jak jen se vyhnout tomu, aby se znovu nedostal do kontaktu s původní bolestí, která se za tím vším skrývá. Bolest z toho, že některá jeho potřeba nebyla kdysi naplněna. A udělá pro to všechno, jenom aby znovu nemusel prožívat tu ukrutnou bolest a čelit všem emocím, které jsou s tím spojeny! Aby nemusel vidět prázdnotu a vlastní osamělost, která je za tím.

To je také důvod, proč je pro nás těžké znovu se setkat se svými neuspokojenými potřebami z dětství?

Přesně tak. Léčení ale trochu absurdně spočívá v tom naopak do kontaktu s touto bolestí vstoupit a zůstat v něm. Tím tuto „díru“ vyplníme zevnitř a nemusíme se neustále honit za jejím naplňováním zvenku.

Modelová situace: Někdo se už tedy rozhodne vydat se na tuhle cestu a teď došel k takové „díře“ v sobě - a rovnou do ní zahučel. Čelí obrovské bolesti, JE tou bolestí... Co doporučuješ v takové chvíli dělat?

Je dobře, že se na to ptáš, protože to je hodně důležité! Protože ať dělám seminář na jakékoliv téma, vždycky se stejně dostanu přesně k tomuhle: co v takovou chvíli dělat. Z vlastní zkušenosti se mi nejvíc osvědčil princip milujících očí nezávislého pozorovatele, svědka. A toho dosáhneme tehdy, jakmile si uvědomíme, že jako dospělí máme schopnost rozvíjet své zdroje a energetickou kapacitu těla, kterou jsme jako malé miminko neměli, s touto bolestí zůstat. Kdysi jsem někde četla, že „největší forma sebelásky je bezpodmínečné přijetí mých pocitů, které jsou takové, jaké jsou, a má schopnost zůstat s nimi v kontaktu.“ Naprosto s tím souzním.

Největší forma sebelásky je bezpodmínečné přijetí mých pocitů, které jsou takové, jaké jsou, a má schopnost zůstat s nimi v kontaktu.

(odmlčí se) Malé miminko ještě nemá vyvinuté žádné obranné mechanismy a jeho potřeby jsou primární a instinktivní. Což znamená, že si samo nijak nepomůže... a proto je neuspokojení každé takové základní potřeby doslova devastující. Když jsme dospělí, situace je jiná.

Malé dítě je v naplnění svých potřeb zcela závislé na matce. Když vyroste a je schopné si je naplnit samo jako dospělý jedinec, proč se mu to stále nedaří a zas a znovu padá do stejných vzorců závislosti na druhých?

Za tím stojí hluboce uložené mentální vzorce, které si jako malé miminko vytvořil. To způsobí, že si plně neprožije naplnění své potřeby. Dost často si vůbec není vědom toho, že nějaké potřeby má! (odmlčí se) Dalším důvodem může být silný vnitřní kritik se všemi známými větami „nezasloužíš si“, „nejsi toho hoden, hodna“, „nemáš na to“... A vnitřní kritik není ničím jiným než zvnitřněným rodičem... Když jsme u těch rodičů, nedovolit si naplnit své potřeby může být také způsobeno loajální láskou dítěte ke svému rodiči. Základní mechanismus je takový, že i když jsme dospělí, máme často pocit, že pokud půjdeme jiným směrem, budeme žít šťastněji a naplněněji, tak své rodiče na hluboké úrovni opouštíme a zrazujeme. Proto je skrze své trápení vlastně neustále „zachraňujeme“. Tohle všechno se nádherně ukazuje v rodinných konstelacích.

Zmínila jsi, že jako dospělí uděláme všechno proto, abychom se znovu nemuseli setkat se svými nejhlubšími „dírami“ - nenaplněnými potřebami. Co všechno tedy děláme?

Vytváříme nejrůznější únikové strategie, některé mají krásné poetické názvy... (usmívá se) Například strategie šroubováku: neustále druhého „opravujeme“ tak, aby nám (zdůrazní) bylo dobře. Abychom se nemuseli setkat se svou vlastní vnitřní bolestí. To jsou ty známé věty „Kdybys šel na ten seminář..., kdybys tohle pochopila... jak by nám potom spolu bylo krásně...“

„Kdybys šel na ten seminář..., kdybys tohle pochopila... jak by nám potom spolu bylo krásně...“

Další je strategie kladiva: po svém partnerovi něco velmi tvrdě a nekompromisně požadujeme. Strategie msty se objevuje až s časovým odstupem: v okamžiku zranění jsme příliš v šoku, takže nejsme schopni reagovat. To ale neznamená, že si to nepamatujeme. A tak až šok odezní, zaútočíme na daného člověka prostřednictvím msty. Strategie obrácené žebrácké misky je strategie oběti, což na jisté úrovni odpovídá zmiňované rezignaci: když druhý nesplní naše očekávání, stáhneme svou energii do sebe, uzavřeme se do svého vnitřního světa. Tady je nám dobře, tady je to pro nás bezpečné, tady se nás „jakoby“ nic a nikdo nedotýká...

Koho by tyto strategie zajímaly víc, najde je u Krishnanandy. Nevím teď, v jaké své konkrétní knize je rozebírá, ale vím, že to je on! (směje se) (Krishnanandovy knihy najdete na stránkách našeho nakladatelství, pozn.red.)

Proč je podle tebe dobré o těchto únikových strategiích vědět?

Protože díky tomu můžeme snadněji odhalit, které naše potřeby zůstaly nenaplněné. Spojit se s nimi a uvědomit si to: „Ano, tahle moje potřeba zůstala nenaplněná. Bolí to. A tak to prostě je.“ V tu chvíli jsme v díře... Znát únikové strategie nám umožňuje je pozorovat – a také je zastavit. Jádrem celého tohoto tématu je ale právě to dostat se do kontaktu se svou vnitřní dírou vzniklou z nějaké naší nenaplněné potřeby. A ona klíčová věta, která nám pomůže najít, jaké emoci se vyhýbám, zní: „Co nejhoršího by se mohlo stát? Čeho se v této konkrétní situaci tak strašně bojím?“

(odmlčí se) Dokud budeme používat tyto strategie, a budeme tak neustále unikat sami před sebou, nemůže nastat žádná změna. A dokud se nedostaneme do kontaktu se svými primárními zraněními, budou nějakým způsobem neustále přítomny v našich vztazích; budou je ovlivňovat a často také zatěžovat. A na tomto místě připomenu téma sebelásky; skutečná sebeláska znamená být přítomná, přítomný s emocí, která se objevuje, s bezpodmínečnou láskou a soucitem k sobě samé právě v tomto okamžiku...

Náš tip:

Termíny a témata seminářů, které Zia pořádá, najdete na jejím profilu na našich stránkách, mapř.:
22.01.2016   Vlna Tance 5 rytmů
29.01.2016   MÁM VŠE, CO POTŘEBUJI: Mé tělo - má moudrost

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

CHAOS A KLID

14. – 16.2.2020

Zpívej naplno

25. – 27.10.2019

Cesta základního dobra

30. – 31.5.2020