Přítomný okamžik je nejlepším učitelem

22. října 2014

„Dnešní doba nás zavaluje spoustou informací a odkrýváme další a další možnosti, čemu se věnovat. Což nás ale často vede ke zmatku a ztrátě orientace a směru cesty,“ říká Honza Burian, psychoterapeut a odborník v oblasti nenásilné komunikace a meditační praxe všímavosti. Jak se z tohoto stavu dostat ven?

„Prvním a nejdůležitějším krokem je vůbec vědět, co se se mnou děje. Rozvinout v sobě schopnost vrátit se do přítomnosti. Což je také mimochodem základní předpoklad toho, aby se nastartovaly léčivé schopnosti mysli. Protože naše mysl je zanesena celou řadou návyků, ať už se týkají našeho chování, myšlení nebo emočních reakcí,“ odpovídá Honza na otázku, co se zmatkem v mysli. A na tomto základním kameni „uvědomění a všimnutí si“ stál také náš rozhovor.

Co nám takové „všímání si“ může přinést?

Především to, co se skutečně děje. Když si začneme všímat svých reakcí, ať už v mysli nebo v těle, najednou si uvědomíme, kolik návyků a jakých v sobě máme. Třeba to, jestli mluvíme příliš potichu (ztiší hlas) nebo se nedíváme druhým lidem do očí a pohledem spíš uhýbáme. A na tom není nic špatně, tyto návyky vznikly jako přirozené reakce na podmínky v našem životě. Když si jich ale všimneme, můžeme s nimi něco začít dělat, ale ne pod tlakem, že „něco musíme“... Ne. Naše mysl spíš sama dojde k tomu, že když jí konkrétní návyk neslouží, tak ho sama opustí a začne si hledat jiné způsoby.

Honzo, čemu všemu se vlastně ve své psychoterapeutické praxi věnuješ?

Učím všímavost nebo také uvědomování, bdělost, anglicky mindfulness, zkrátka schopnost být plně v přítomném okamžiku. Nejde přitom o to dosáhnout zvláštní výjimečné stavy bytí nebo se naladit na nějaké „energie“... To se může samozřejmě stát, ale jako vedlejší produkt. (usměje se) Spíš jde o to prožít plně všechno, co se děje právě teď.

Nejde přitom o to dosáhnout výjimečné stavy nebo se naladit na nějaké „energie“.

Při psychoterapii dělám většinou na začátku jen krátkou meditaci a pak klienty empaticky doprovázím, aby sami sobě lépe porozuměli. Na kurzech zvládání stresu učím jak formálnější meditace v tichu a v sedě inspirované buddhistickou tradicí, tak i praktická cvičení všímavosti v každodenních činnostech. Meditací se může stát i cesta do práce, čištění zubů, příprava jídla a jedení, dokonce i rozhovor. Na Západě se tyto metody používají ve zdravotnictví, začínají se používat i ve školách, ve firmách nebo třeba i v armádě. K nám se teprve dostávají.

Vedu také kurzy nenásilné komunikace, které jsou ale založené na stejném principu a schopnosti: všímat si, jaké reakce ve mně komunikace vyvolává, empaticky odhadovat, co se děje v druhém, porozumět navzájem svým potřebám a hledat řešení, které bude vyhovovat všem.

Zmínil jsi, že na Západě se metody všímavosti používají ve zdravotnictví. Můžeš k tomu říct víc?

První kurzy „Zmírňování stresu založené na všímavosti“ (Mindfulness-based stress reduction) vznikly na konci 70. let 20. století na univerzitě v Massachussetts v USA. Na počátku stáli pacienti s chronickou tedy nevyléčitelnou bolestí ve svém těle; představ si, že tě neustále bolí zub a ta bolest nejde vypnout... Je jasné, že tato bolest brala pacientům sílu a schopnost věnovat se jiným činnostem ve svém životě, protože jejich pozornost neustále směřovala k bolesti.

A právě tyto kurzy vedly k významnému uvolnění pacientů! A i když se jim bolesti zmírnily třeba jenom trochu, důležitější na tom bylo, že změnili svůj přístup k nim. Dokázali bolest přijmout, už jim nenaháněla takovou hrůzu, nepropadali vzteku, lítosti či beznaději. Život zase začal mít smysl.

Jak je to možné? Jenom díky tomu, že si všímali, že je něco bolí?

Protože do té doby se zaměřovali jenom na tu bolest, kterou odmítali, což je v jejich situaci naprosto pochopitelné. Jenže to je právě to: když něco odmítáme, vytváříme další napětí a vyčerpává nás to. Často je velká část bolestí způsobená právě tímhle naším vnitřním napětím! A nejde jen o bolest tělesnou, ale i o bolest duševní – úzkost, vztek, zklamání, smutek nebo únavu. Všímavost poskytuje šanci všimnout si našeho odporu a možnost s ním pracovat. Nebo také s naší žádostivostí, kdy po něčem hodně toužíme, a pak jsme zklamaní, když to nedostaneme. A pokud to dostaneme, tak si to nedokážeme užít, protože na tom lpíme a bojíme se, že to ztratíme. Odpor a žádostivost jsou dvě strany jedné mince. (usmívá se)

Často je velká část bolestí způsobená právě naším vnitřním napětím.

Na konci října pořádáš akci s názvem Víkend všímavého rozhovoru. O čem bude?

Všímavý rozhovor je vlastně meditace při rozhovoru. Zkoumáme základní pohnutky, které nás ovlivňují při komunikaci. Znovu téma zkoumání žádostivosti a odporu. Když plně prožíváme přítomný okamžik, dokážeme si povšimnout, jak prožíváme to, že „JÁ chci“, „JÁ nechci“ nebo „jaký, jaká v danou chvíli JÁ jsem“. Sledujeme reakce našeho těla, jak se v něm cítíme, co tomuto okamžiku předcházelo, zda na něco reagujeme nebo ne.

Pokaždé, když si uvědomím to „JÁ“, a na tom není vůbec nic špatně, si jenom všímáme, jaké to je a k čemu to vede, když „JÁ něco...“ - chci, nechci... . A nemusíme poslouchat rady druhých typu „Neidentifikuj se se svým JÁ!“, „Měl bys být laskavý a milující“ nebo „Jsi láska a všechno je krásné...!“ Když prostě v danou chvíli cítím vztek, lítost nebo hnus, tak je prostě cítím! Taková je v danou chvíli realita, tak to prostě je. A my se učíme to respektovat. A sledovat, jaké to je … a zkoumat, co je zatím. Protože vždycky za tím něco je, nejčastěji strach, že JÁ o něco přijdu. A to všechno kolem – vztek nebo odpor – je jenom projev toho, že se bráním plně prožít svůj strach, ať už je z čehokoliv.

Citoval jsi několik základních „rad“, se kterými se na cestě osobního rozvoje dřív či později potkáme: „Neidentifikovat se s pocitem JÁ“, „být v každém okamžiku milující a laskavý“.... Máme je tedy hodit za hlavu, protože „když jsem prostě naštvaná, tak jsem naštvaná“ a hotovo?

Když jsi naštvaná, tak máš příležitost prožít vztek naplno a prozkoumat ho. Ne o vzteku přemýšlet a ne hned věřit myšlenkám, které vztek doprovází. A taky to neznamená vybuchnout a zranit druhé a sebe. Výbuch vzteku je ventil, únik od něčeho nesmírně nepříjemného a ohrožujícího, co už nejde vydržet. A když to vybuchne, tak to holt vybuchne. A když vztek potlačíš, protože chceš být hodná nebo se prostě bojíš,  tak ho potlačíš. Dobře. Jaké to má důsledky, jak ti z toho je, co tě to učí?

Je možné naučit se postupně ustát to nejnepříjemnější a dojít k samotným kořenům vzteku. Jsou tam další emoce? Možná strach, bezmoc … něco, co tě ohrožuje? Je možné se toho dotknout a naslouchat tomu?

(odmlčí se) Co mně osobně moje cesta dala a ukázala, není poslouchat rady, které někdo druhý dává, a automaticky se jimi řídit, ale stavět jedině na vlastní zkušenosti, na vlastním prožitku. A v tom právě hodně pomáhá dát postor tomu, co se uvnitř mě děje, sledovat to a poznávat, co je za tím. Tím se sám, z vlastní zkušenosti učím, jak to je. A nepřebírám „pravdu“ někoho druhého. Tohle je také jediná rada, kterou já sám dávám svým klientům.

Neposlouchat rady, které někdo druhý dává, a automaticky se jimi řídit, ale stavět jedině na vlastní zkušenosti.

Zvládneme tedy jít na cestě osobního rozvoje sami, jenom za pomoci vlastní zkušenosti?

Učitelé jsou určitě potřební a v pořádku! Pomáhají v tom, že nám dají první inspiraci, na co se zaměřit v těle nebo v mysli, kam se podívat, do jakých knih nebo materiálů... Ale podle mě to není tak, že bychom se podle nich měli (zdůrazní) řídit. A i tady funguje všímavost: všimnout si tohoto svého návyku, že „něco musím“ nebo „bych měl“, protože se to tak říká, protože chci někam patřit, protože chci být hodný kluk nebo hodná holka... A pak si můžu všimnout toho CHTĚNÍ – že „chci být takový nebo makový“, ať už láskyplný a milující, osvícený nebo i třeba všímavý! (usmívá se) Takhle to prostě v daný okamžik prožívám. Co se z toho mohu naučit? Možná nakonec přijdu na to, že přátelský postoj k sobě, ke svému prožívání, k lidem, k celému světu, je pro mne to nejlepší. Ale přijdu na to na základě vlastní zkušenosti. Přítomný okamžik je ten nejlepší učitel.

Ještě bych se vrátila k tvému „všímavému víkendu“. Bude to tiché ústraní, kde se bude mluvit pouze během cvičení? Před pár lety jsem prožila podobných několik dní a bylo to velmi regenerující, musím říct...

(směje se) O víkendu budeme mluvit při cvičení a při vzájemném sdílení, jinak budeme mluvit jen pokud to bude nezbytně nutné, není to ale bobřík mlčení. Budeme hodně ztišeni, v sobě a věnovat hodně pozornosti procesům uvnitř nás, abychom zbytečně nerozmělňovali ono jemné zaměření se dovnitř. Současně ale zastávám názor, že spíš než prožít hluboká poznání na kurzech a pak se doma vrátit do zajetých kolejí, je daleko užitečnější naučit se tato jemná poznání i v běžném každodenním životě. A toho se pokusíme dotknout právě o tomto víkendu během „všímavých rozhovorů“, ve kterých budeme právě zkoumat svoje komunikační návyky, ať už verbální nebo neverbální.

Něco mi říká, že během jednoho víkendu se tohle „prohlédnutí“ za oponu asi nenaučíme.

Toto porozumění sám sobě a co se skrývá za našimi komunikačními návyky a reakcemi, skutečně nejde hned. Někdy mě ale překvapí, jak hluboké vhledy účastníci sdílejí. A učím se od nich. Víkend všímavého rozhovoru může být prvním krokem na dlouhé cestě, ale jak jsem říkal: Záleží hlavně na tom, jak získané poznání a zkušenosti použijeme ve všedním každodenním životě.

Náš tip:
Pokud by vás zajímalo, jaké to je plně prožít teď a tady prostřednictvím všímavého rozhovoru, máte možnost: od 31. října do 2. listopadu na Víkendu všímavého rozhovoru na Vysočině.

A další informace o práci Honzy Buriana včetně pravidelných večerních seminářů nenásilné komunikace nebo zvládání stresu najdete na jeho stránkách Právě teď.
 

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku