Probuzení aneb Od zmrznutí k životu

26. srpna 2011

S tíživými událostmi a traumaty se během života setká každý člověk. Ne každý ale ví či tuší, co traumatická událost dělá s jeho tělem a jak ovlivňuje jeho život i po mnoha letech. O tom všem a o metodách, jak trauma vyléčit, jsme si povídali s Mirkem Sidikou Kovářem.

Jaký přístup v práci s klienty používáte?

Jde o Somatic Experiencing (SE), tedy somatické prožívání podle Dr. Petera Levina. Tento přístup je obzvláště vhodný ke zpracování šoků a traumat. Cílem psycho-fyziologických sezení je pomoci dotyčnému, aby znovu nabyl důvěry ve své vlastní schopnosti a získal zpět svoji vlastní životní energii.

Vycházíte z poznatku, že ve velkém stresu či ohrožení někdo zareaguje úprkem, někdo se staví k boji, a někdo dělá tzv. mrtvého brouka?

Přesně tak. Během posledních patnácti let jsem vyzkoušel různé druhy terapií a práce s traumatem a všiml jsem si, že se lidem problémy vracejí. Klasickou psychoterapií  jsme se ke kořenům problémů nedostali a ani bioenergetika nebo katarzní terapie nešly do takové hloubky, aby stresový vzorec definitivně zmizel. Otevřeli jsme určité vrstvy problému, ale změna nebyla u klienta trvalá. A nakonec jsem se dostal k Peteru Levinovi.

Kdo je Peter Levine?

Doktor lékařské biofyziky a psychologie, který se už více než třicet let zabývá studiem traumatu. Nejprve dlouho pozoroval, jak na ohrožení reagují zvířata. Všiml si, že trojím způsobem – buď bojují nebo se dají na útěk a nebo „zmrznou“. A zjistil, že to tak funguje i u lidí a že když přirozeně neproběhne ani reakce bojová ani útěk, nervový systém „zmrzne“.

A ve fázi „zmrznutí“ vzniká trauma?

Ano. Když je něčeho na člověka až příliš nebo jde něco neúnosně rychle, jeho nervový systém to nedokáže zvládnout a přirozeně fyziologicky zareaguje tak, že ztuhne, zmrzne. Může to způsobit nehoda, jakákoli operace, smrt blízké osoby, partnerský rozchod apod. Ale mohou to být i kolektivní věci – kolektivní traumata vznikala např. v totalitních režimech, kdy lidé neměli svobodu a neměli odvahu komunikovat tak, jak opravdu cítili.

Kdy začínají lidé na uvolnění z traumatu pracovat?

Většinou až když jsou zatlačeni tzv. do rohu. Třeba když dojde k rozchodu s partnerem nebo když se cítí stále hůř a nevědí proč. Někdo přichází s jednoduchými, téměř banálními problémy, u jejichž kořenů ale může být dlouhodobé trauma.

Co se při vašem sezení stane?

Jednak se uvolní trauma, tedy zmrzlá energie. Důležité je, že se při terapii nesoustřeďuji na problém, ale na podporu klienta, aby nabyl sílu. Dám mu prostě pocit bezpečí, důvěry, podpory. Tím se dostane do dobrého kontaktu sám se sebou, se svým tělem, a pak můžeme lehce oslovit i jeho trauma. A to stačí, trauma se už uvolní samo.

Důležité je, že se při terapii nesoustřeďuji na problém, ale na podporu klienta, aby nabyl sílu.

Současně se také posílí schopnost rezilience či rezonance, tedy schopnost člověka žít běžný život, snášet každodenní stres nebo situace, které jsou pro něj traumatické. Když totiž nastane nějaká náročná situace, pro jednoho člověka je traumatizující a pro druhého ne, protože přicházíme na svět s různou mírou odolnosti, s různou schopností rezilience.

To je ale vlastně opačný postup než u klasické psychoterapie, která, pokud vím, se zabývá hlavně problémem.

Ano. V práci s klientem musí být hodně pozitivního, hodně podpory. Mně se prostřednictvím somatického prožívání otevřel nový přístup. Zjistil jsem totiž, že lidem ani tak nepomáhá řešit konkrétní problém, ale důležitější je podpořit je v tom, že už jsou silní. Protože když se dotkneme své síly, naše tělo je natolik moudré, že samo ví, jak se vyléčit. A tím, že to probíhá v bezpečném prostředí, není průběh tak drastický jako při katarzních technikách.

Co jsou katarzní techniky?

Takové, když jdeme do emocí a jsme podpořeni v tom se třeba vykřičet, máme návaly hněvu apod. Pro mnoho lidí je tahle metoda dobrá, naučí se totiž uvolnit emoce, aniž by je potlačovali, ale vzorec, který je fyziologicky uložen v jejich nervovém systému, katarzní techniky neřeší.

S jakými konkrétními problémy k vám klienti přicházejí?

Například jsem pracoval se ženou, které se po autonehodě točila hlava. Přitom byla po nehodě v pořádku, problém se objevil až po šesti měsících. To je celkem klasický příklad, nervový systém je fyziologicky v pořádku, na vyšetřeních se nic nenajde a problém se objeví po třech, šesti, někdy i devíti měsících.

Nebo hodně pracuji s lidmi, kteří zažili nějaký způsob násilí či znásilnění, ať už sexuálního nebo emocionálního. Ale přichází i dost klientů, kteří prostě ve svém životě nejsou spokojeni, cítí, že jim něco chybí. Léčení traumatu je jen způsob, jak téma oslovit. A tímto tématem může být naprosto cokoli.

Vzpomínáte si na nějakého klienta, jehož případ vás mimořádně zaujal?

Přišla ke mně žena, která měla zhoubný nádor na mozku. Podstoupila operaci a po ní jí ochrnula levá část obličeje a ztratila schopnost chuti. Lékaři řekli, že byl zřejmě přerušen nějaký nerv a že se s tím nedá nic dělat. A po třetím sezení SE začala opět cítit chuť a levá strana obličeje se uvolnila.

Dá se říci, že to, co se jí stalo, bylo obrannou reakcí na trauma z diagnózy a operace?

Určitě. Zásah do organismu byl tak hluboký a rozsáhlý, že její systém zmrzl a v tom zmrznutí zůstal.

Když zažijeme v dětství nějaké trauma a zmrzneme, žijeme pak v tom stavu třeba celý život?

Ano. Tělo reaguje, jako by stále bylo v traumatu. Když například dítě zažije sexuální zneužívání, zmrzne a žije ve zmrznutí i jako dospělý člověk. Samozřejmě podvědomě, neví o tom. Ostatní si toho můžou všimnout, takový člověk mívá hodně ztuhlé svaly. A toto ztuhnutí má pak vliv na celý jeho život. Jenže když neví, necítí, že má nějaký problém, považuje svůj způsob života za normální.

Ve své práci jsem se často setkávala s rodiči postižených dětí a s rodiči, kterým onemocněly děti tak vážně, že umíraly. A tito rodiče „nasbírali“ během jejich léčby mnoho těžkých traumatických zážitků. Cítila jsem, že potřebují přesně to, o čem mluvíte, podporu, pocit bezpečí, místo v mém srdci. Tohle v našich zdravotnických zařízeních bohužel většinou chybí…

Ano. Většina lékařů si dosud neuvědomuje, jak obrovské množství traumat vzniká právě v nemocnicích. Není to ani součást jejich vzdělání, což je velká škoda.

Říkal jste, že hodně traumat vzniká po operacích. Proč?

Operaci vnímá nervový systém jako napadení divokým zvířetem. Takže každá operace je pro pacienta obrovský stres a nic na tom nemění fakt, že je v narkóze.

Operaci vnímá nervový systém jako napadení divokým zvířetem.

Jedna moje kolegyně se po operaci hodinu třásla. Ale díky tomu, že je lékařka, nedovolila, aby jí dali uklidňující injekci a nechala té reakci volný průběh. V jejím případě pak k traumatizaci nedošlo. Nebo jsem pracoval se ženou, která se při operaci probudila, což je vůbec jedno z nejhorších traumat.

Stalo se vám někdy, že by přišel klient proto, že ho čeká plánovaná operace, bojí se a chtěl by se na ni chtěl připravit?

Ne, to se mi ještě nestalo, ale bylo by to super! Tak by se dalo traumatu předejít.

Jak byste pracoval s takovým člověkem?

Podíval bych se nejprve, jaké operace kdy prodělal, co si nese z minulosti.

A co když ještě na žádné operaci nebyl?

Tak bychom se podívali, jak jeho tělo reaguje na představu, že jde na operaci, a s tím bychom pak pracovali. Také bych doporučil, aby po probuzení z narkózy u něj byl někdo blízký, to je nesmírně důležité. Jenže to naráží na zdravotníky, kteří pacienta po operaci umístí na JIP a nechtějí k němu nikoho pustit nebo jen na krátkou dobu.

Myslíte, že by šel udělat seminář pro menší skupinku lidí jako přípravu na operaci?

Určitě by to šlo.

Když pracujete s traumatizovaným člověkem, odžije si to vlastně zpětně?

Přesně tak. Tělo si to musí zpětně odžít na fyzické bázi, dokončit ten pohyb, protože když neproběhne, tělo zmrzne. A co když má člověk traumat více? Přijde třeba s bolestí hlavy, která souvisí s autonehodou, ale předtím mu ještě umřel blízký člověk atd.

Nemusíme vše přesně vědět! Mám s klientem většinou více sezení a během nich se uvolní více traumat. Někdy je to jako slupky cibule… Pro mě jako terapeuta je dobrým znamením, když se klient cítí lehčeji, lépe zvládá běžné životní situace, uvolní se, začne lépe komunikovat s partnerem. My jsme ve vztazích většinou zvyklí obracet pozornost na toho druhého. Při sezení ale začne člověk vnímat své tělo, otočí pozornost na sebe a pak jsou vztahy najednou o něčem jiném.

Když člověk sám na sobě pracuje, vidí potom jakoukoli situaci, i tzv. negativní, v partnerském vztahu nebo jinde jako příležitost cítit sám sebe, vidět něco nového, uvolnit napětí, které v sobě nosí. A v tom je obrovská svoboda, protože pak prostě bere život tak, jak přichází.

Co nabízíte v Domě osobního rozvoje MAITREA?

Žiji v Německu, takže zatím dojíždím do České republiky podle dohody s klienty. Měl jsem v Domě osobního rozvoje svůj večer, bylo to takové meditační „ústraní“. A pořádám zde občas semináře, kde hovoříme nejen o traumatu, ale i o meditacích a děláme dechovou terapii.

Budete zde dělat i semináře na uvolňování z traumatu?

Ano, rád bych. Vždy tak maximálně pro dvacet lidí. Chtěl bych v tomto Domě nabídnout celé spektrum toho, co dělám včetně meditací a dechové terapie.

Kde všude jste žil?

V několika evropských státech. Pět let jsem žil v Indii, byl jsem na Thaj-wanu, kde jsem se učil klasickou čínskou medicínu. Jsem hodně sblížený s Oshem, čtrnáct let jsem pracoval s jeho terapeuty. Osho nám dal obrovský dar – spojil východní techniky a učení se západními terapiemi.

Jaká je vaše úplně původní profese?

Mám hotelovou školu, u nás v rodině je to generační tradice. Já jsem to ale dělal jen tři měsíce před vojnou, pak už nikdy ne. Baví mě vařit, ale vařím jinak než generace přede mnou, myslím, že zdravěji

Co na to říkají?

Moc se s nimi nesetkávám…

A jak jste se od hotelové školy dostal úplně jinam?

Když jsem v šestnácti letech začal hledat sám sebe, co tady vůbec dělám, nějaký smysl života a směr, kudy se dát, přišla revoluce. Právě v té době jsem vyhrabal u babičky učebnici biblických dějin. Potom jsem začal s jógou a začal jsem „konzumovat“ první knihy o zenu a o buddhismu, hledal jsem dál a v osmnácti letech jsem se dostal k Oshovi.

Po první dynamické meditaci ještě u nás ve Zlíně jsem věděl, že to je ono – to, co může věci ve mně měnit. A protože u nás tehdy nebyly duchovní věci ještě moc dostupné, vydal jsem se do světa. Zajímavé je, že teď, po dvaceti letech života v cizině, mě to táhne víc a víc zpět do Čech. Baví mě pracovat s Čechy, naplňuje mě to, cítím, že odtud pocházím…

Jak byste shrnul svoji dosavadní životní cestu?

Když člověk začne cítit touhu poznat sám sebe, začíná na sobě pracovat nebo chce žít jinak, je to z mého pohledu na život to nejkrásnější, co se mu může stát. Na začátku to sice není příjemné, pro některé lidi je to jako „blesk z čistého nebe“, ale když člověk s touhou zůstane, vše se dá do pohybu.

(...) Právě tato touha začne spalovat to, co je nepravdivé, a co je pravdivé, začne vyzdvihovat.

Chtěl bych říct, aby lidé, pokud k tomu dojde, se svojí touhou zůstali, protože právě tato touha začne spalovat to, co je nepravdivé, a co je pravdivé, začne vyzdvihovat. Zažil jsem to, vím, že to tak opravdu je. A doporučuji to, co mi nejvíce tuto cestu ulehčilo, tedy být s někým, kdo už kousek takové cesty prošel. Nemyslím tím samozřejmě člověka, který by mi říkal, co mám dělat, ale toho, kdo mě inspiruje tím, kdo je a čím si prošel.

Autor článku: Helena Chvátalová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

ŽIJTE SVÉ SNY!

12.-9.11.2017

MOHENDŽODÁRO

19.9.2017-30.1.2018

NÁVRAT K SOBĚ

2.-3.9.2017