Proč být radikálně upřímný?

2. března 2016

Rozhovoru se Sebastianem Jamesem předcházela večerní ochutnávka jeho víkendového workshopu. Možnost poznat radikální upřímnost na vlastní kůži jsem uvítala. Vlastní zkušenost je totiž nepřenositelná.

„Abychom se vzájemně představili, každý z nás teď řekne, co nechce, aby o něm ostatní věděli,“ háže nás do vody Sebastian. „A je to tady!“ myslím si. A tak v tomto rozehřívacím kolečku plavu, jak nejlépe umím, stejně jako ostatní přítomní. Žena naproti mě sdílí, že má křivé prsty na nohou, osoba vedle ní údajně nic nemá (o své sexuální orientaci se rozmluví až později), já mám nervové tiky, žena po mé levici dokáže manipulovat s druhými. Existuje lepší způsob, jak se představit lidem, které jste v životě neviděli...? Přesto má tato metoda něco do sebe: autentičnost.

Sebastiane, jak vypadá, když jsme radikálně upřímní?

Otevřeně mluvíme o tom, co prožíváme a co cítíme. Jednoduše, konkrétně a bez cenzury, kterou nás naučili naši rodiče, škola a společnost. Neskrýváme své emoce a nepotlačujeme jejich projevy. To nás dělá na jednu stranu zranitelnějšími, zároveň však také silnějšími.

K radikální upřímnosti patří mluvit jak o tom dobrém, tak i o tom špatném. Důležitý je přitom způsob, jakým komunikujeme. Je rozdíl reagovat na konflikt tak, když si o celé záležitosti upřímně a otevřeně promluvíme.... , nebo když začneme být pasivně agresivní, tedy že začneme druhého obviňovat, skrytě ponižovat, dělat mu naschvály nebo s ním úplně přestaneme mluvit.

Právě otevřená komunikace vede ke skutečnému prohloubení intimity, ať už jde o vztahy přátelské, rodinné nebo milostné. Nejde přitom o to daného člověka hodnotit, hlavní je mluvit upřímně o tom, co se v přítomnosti druhé osoby děje uvnitř nás.

To ovšem předpokládá, že vím, co cítím. Tedy že jsem v kontaktu sama se sebou, se svým tělem…

Přesně tak. Na večerní ochutnávce nebylo příliš prostoru se tomu věnovat, ale na intenzivním víkendovém workshopu je obnovení kontaktu s vlastním tělem jednou z hlavních priorit. V těle se totiž neustále něco děje. Pociťovat můžeme nejrůznější vjemy, jako je staženost, horko, sucho v ústech, svalové napětí, třes, zaťaté zuby atd. Vědomě vnímat tyto vjemy je klíčové, aby „proudila energie“ a nevznikaly v nás „emoční bloky“.

Vědomě vnímat tyto vjemy je klíčové, aby „proudila energie“ a nevznikaly v nás „emoční bloky“.

Tělo nám poskytuje skvělý systém biologické zpětné vazby. Naše kultura nás bohužel naučila signály těla přehlížet, namísto toho byla posílena až fanatická důvěra ve vlastní mysl. Ta ale dokáže být velmi nepřesná, často až paranoidní, navíc neúnavně produkuje pořádné dávky stresu. Když si to uvědomíme a přestaneme své myšlenky brát tak vážně, začne se nám žít lépe. Současně přestaneme brát tak vážně i sami sebe, což je pro lidi většinou dobré. (smích)

Podělíš se s námi o nějaké cvičení? Jak probíhají tvé workshopy?

Už jenom samotný začátek prvního dne, kdy se každý člen skupiny radikálně upřímně představí, tedy řekne o sobě věci, které o něm málokdo ví, je ohromně osvobozující a pomáhá nastolit atmosféru vzájemné podpory a důvěry. Během obou dnů pak pracujeme ve skupině, ve dvojicích i individuálně.

Každý účastník má například možnost posadit se do takzvaného horkého křesla. Naproti němu bude židle, buď prázdná nebo s jiným účastníkem. V rozhovoru, který spolu povedou, bude moci osoba v horkém křesle vyjádřit všechno, co dosud zůstalo nevyslovené. Zpravidla to bývají potlačené pocity z minulosti, které v sobě už velmi dlouho dusí. Nejsilněji bývá potlačován hněv, který se maskuje za smutek.

Problém s potlačováním emocí je, že pokud potlačujeme jednu, automaticky začneme potlačovat i ty ostatní. Přesně takhle se lidem vytrácí ze života radost. Emocí není třeba se bát. Pokud se jich bojíte, tak právě horké křeslo je výborný způsob, jak s nimi přijít do kontaktu. (smích)

Emocí není třeba se bát.

Technika horkého křesla, stejně jako celá radikální upřímnost, má základy v Gestalt terapii (prožitkový psychosomatický směr v psychoterapii, pozn. red.). Autor radikální upřímnosti Brad Blanton se ji v šedesátých letech učil přímo od zakladatele Gestalt terapie Fritze Pearlse. Mám štěstí, že já jsem se ji mohl učit přímo od Brada.

I tady pracujeme s tělem. Účastníky opakovaně vedu k tomu, aby si při vyjadřování svých pocitů všímali vlastního těla, co se v něm děje a kde. Přitom je žádám, aby tyto vjemy jenom pozorovali a nechali je chvíli působit, nikoliv aby se je snažili vůlí okamžitě zastavit. Tělo si s nimi poradí mnohem lépe než hlava.

Souhlasím. Často se nepříjemné prožitky v těle snažíme rychle překrýt jinou činností nebo mentální aktivitou.

Přesně tak, máme tendenci udělat všechno proto, abychom nepříjemné vjemy v těle ani na vteřinu nevnímali. Když si přitom takový vjem dovolíme na chvilku mít, vědomě ho procítit, tak se velmi pravděpodobně brzy sám rozplyne a přemění. Současně s vjemy se promění i emoce. Chce to jen jednu věc: být upřímný k člověku, se kterým si tuto emoci spojuji. Otevřeně mu říct, za co se na něj zlobím, z čeho jsem smutný, za co si ho vážím.

Chce to jen jednu věc: být upřímný k člověku, se kterým si emoci spojuji. Říct mu, za co se na něj zlobím, z čeho jsem smutný, za co si ho vážím.

Na úvodním večeru bylo hezky vidět, jak je pro nás, lidi, velmi často zatěžko vyjadřovat se konkrétně.

(přemýšlí) Je to tak. Mluvit nekonkrétně je další způsob, jakým se upřímnosti vyhýbáme. Na jednu stranu se není čemu divit, jelikož jsme se to tak celý život učili, to ale přináší mnoho negativních důsledků, které si většinou ani neuvědomuje. Druzí nám jednak neporozumí a zároveň cítí, že danou věc jenom „okecáváme“, a my stejně nevyjádříme to, co bychom chtěli říct, a neseme si to v sobě dál. Toto není nejlepší způsob, jak si věci efektivně vyříkat. Podobně je to i se sdělováním ocenění a vyjadřování citů. Zaobalené abstraktní ocenění zpravidla nemá pro druhého takovou váhu,  na rozdíl od jednoduchého sdělení přímo od srdce.

Už brzy na našem e-shopu.

Pozor také na různá zobecňování typu „nikdy“ a „vždycky“. Je rozdíl mezi sdělením: „Jsem na tebe naštvaný, že NIKDY neuklízíš.“ a sdělením: „Jsem na tebe naštvaný, že jsi včera večer neuklidil svůj hrnek.“ První způsob je mnohem víc dramatický, pasivně agresivní, což vede k roztáčení kolotoče obviňování. Je v pořádku být rozzlobený, ale abychom mohli konflikt efektivně zvládnout, musíme se držet faktů, nikoliv dovolit mysli, aby je přibarvovala a překrucovala. To je někdy těžké, protože právě tohle mysl každého z nás velmi ráda dělá. (smích)

I z těchto důvodů se schopnosti mluvit konkrétně na workshopu radikální upřímnosti tolik věnujeme. Dobrá zpráva je, že je relativně snadné se to naučit. Jenom je potřeba, aby ti to někdo dva dny od rána do večera neustále připomínal. Další dobrá zpráva je, že tahle zdánlivě malá změna se v našem každodenním životě a komunikaci velmi pozitivně projeví.

Trochu mi to připomíná metodu nenásilné komunikace. Dokázal bys tyto dva přístupy srovnat?

Metodu znám jen trochu, spíš se znám s kolegy, kteří se ji věnují. V některých věcech se spolu shodneme, v některých ne. Jejich největší obavou je, zda není radikální upřímnost příliš drsná. Já odpovídám, že i to je někdy potřeba.

Emoce doprovází určité rozrušení. Pokud jsem na někoho naštvaný, ale budu přitom předstírat ledový klid, nebudu autentický. Nejenže to na mě ostatní stejně poznají, ale nevyjádřené rozrušení se mi bude usazovat v těle.

Radikální upřímnost vyžaduje určitou zralost. Protože jinak může spíš zraňovat.

(přemýšlí) Je přece normální, že se jako lidi jednou za čas vzájemně zraníme. To snad ani není možné - mít blízké vztahy a citově se nezraňovat. Stejně se to děje, akorát o tom nahlas nemluvíme. A to má z dlouhodobé perspektivy většinou mnohem horší důsledky, než si o věcech otevřeně promluvit.

Podstatou radikální upřímnosti ale není někoho zraňovat. Podstatou je pročistit staré nánosy, které zatěžují jak jednotlivé osoby, tak i jejich vzájemný vztah. Pokud to umíme, oběma se uleví a ve vztahu znovu vznikne prostor pro to hezké.

Brad Blanton vždycky na tuto otázku odpovídá: „Dovolte si citově zranit svého blízkého, dovolte si být citově zraněni. Ale v okamžicích těchto zranění neodcházejte, zůstaňte spolu, povídejte si o tom, vyslechněte se, nadále si pomáhejte.“

To souhlasím, to je důležité!

Ano, je to ohromně důležité! Většinou totiž děláme pravý opak. Nejčastěji se urazíme a přestaneme spolu mluvit. Práskneme dveřmi. Zůstat spolu v kontaktu v okamžicích citových zranění má obrovskou léčivou sílu. Musíte to ale zažít, abyste tomu uvěřili.

Je dobré si uvědomit, že lidi se mohou mít rádi, mít mezi sebou velmi blízký vztah, a současně (zdůrazní) se mohou v něčem vzájemně zraňovat a za některé věci se na druhého zlobit. Vytvářet na sebe tlak, že blízcí lidé se nesmějí nikdy zranit, je nesmysl. To ani není možné. Zmíněná zralost spočívá v tom, jakým způsobem spolu o těchto zraněních dokážeme komunikovat.

Zralost spočívá v tom, jakým způsobem spolu o těchto zraněních dokážeme komunikovat.

Co dělat v případě, když je jeden upřímný: „Štve mě, že...“ A druhý je také upřímný stylem „A ty mě štveš, že...“ Takhle se přeci nikam nemohou dostat. A přesto takové rozhovory probíhají.

(přemýšlí) Proč by ne? Jde o to, jestli se tímto způsobem v našich emocích cyklíme, nebo skrz jejich vyjádření dokážeme konflikt ukončit. V přírodě se taky často děje, že jedno zvíře zavrčí a druhé zavrčí zpátky. Když to zjednoduším: obě otevřeně vyjádří svoje naštvání a tělesné napětí z nich tímto vyjádřením odezní. Tímto ukončí konkrétní konflikt a můžou se věnovat něčemu dalšímu.
Všichni občas pocítíme, že nám na ostatních něco vadí, akorát to v jeden okamžik vyplave víc na povrch. Tak to prostě vyjádříme, namísto toho, abychom to projevovali skrytě. Může to vést docela k zajímavému rozhovoru a někdy se při něm můžeme i dobře zasmát, tomu druhému i sami sobě. Když v takové konverzaci budeme pokračovat dostatečně dlouho, často zjistíme, že ač se druhého za něco konkrétního zlobíme, tak si ho zároveň i za něco konkrétního vážíme. Třeba za to, že nás vyslechl.

V ideálním případě se naučíme o svých pocitech mluvit hned a ne až za týden nebo za dvacet let. Někdy je takový rozhovor zprvu nepříjemný, následně jsou ale lidé rádi, že ho spolu vedli.

Pokud začínáme, dokonce ani nemusíme být hned radikálně upřímní. Mnohdy stačí, když jsme alespoň o něco více upřímní, než jsme byli doposud. Tím můžeme začít. A jak už jsem říkal, upřímnost spočívá také v tom vyjádřit druhému, co se nám na něm líbí nebo za co ho oceňujeme. A být při tom konkrétní.

A co říkáš radikální upřímnosti v sexu? To je velmi citlivé téma.

Je zajímavé, že dva lidé spolu mohou mít pravidelně sex, ale přitom o něm nedokáží mluvit. To je divné, ne? Na druhou stranu to zase tak překvapující není, protože právě sexualita, podobně jako hněv, patřila během našeho dětství a dospívání k nejvíce tabuizovaným tématům.

Začít spolu otevřeně mluvit o sexu není ze začátku lehké, z dlouhodobého hlediska se to ale může jedině vyplatit. Takové rozhovory vztah zpravidla osvěží a časem nám mohou začít být i docela příjemné.

Sebastiane, kdy jsi byl naposledy radikálně upřímný?

(smích) Včera večer při sexu.

 

Akce lektora najdete ZDE.
www.radikalniuprimnost.cz

 

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku