Proč je dobré cítit své tělo

21. října 2015

„Na jednoduchých fyzických cvičeních si každý může najít tu svoji důležitou informaci a spojit si to se svým životním příběhem. Takže já mám vlastně hodně jednoduchou práci. (smích) Neradím. Ptám se a pak otevřu prostor - hlavně přes tělo. A ono to funguje výborně, takže proč ne?“, popisuje své mužské semináře lektor Maitrey Martin Švihla.

Jak se přihodilo ve vašem životě, že jste se dostal k lektorování mužských témat?

Přivedla mě k tomu zvědavost - narodil jsem se jako muž, tak mě v jistém věku zajímalo, co se díky tomu můžu naučit o sobě a o světě. (smích) A pak se to už nějak technicky poskládalo. Učil jsem bojová umění, ve kterých je maskulinní složka a způsoby, jak ji rozvíjet, hodně přítomny. Jeden kamarád, který chtěl otevřít kurzy pro muže, mě pozval jako spolu-lektora pro fyzickou část a já jsem souhlasil. A zjistilo se, že to funguje moc dobře.

Objevil jste během seminářů pro muže něco pro vás překvapivého? Říkal jste si: „Dobře, že to pro ně dělám v pravý čas?“

Možná v pravý čas pro mě (smích). Nerad zobecňuji. To, jak se dá být mužem, je tak různorodé, že se nedá říct: „Muži jsou takoví nebo dělají tohle.“ Je to opravdu hodně různé. A co mě překvapilo na začátku a překvapuje mě to doteď, jak ta mužská setkání fungují. Sejdou se muži, kteří se v životě neviděli, kteří nikdy neseděli v mužském kruhu, a do půl hodiny ten kruh funguje.
Jen si vezměte, že všude se říká, že chlap musí být sám za sebe, všude má konkurenci, staví se kult individualismu: „Musím se postarat o sebe, jinak mě budou považovat za slabého.“ …“Když si řeknu o pomoc, tak je to slabost.“ Je to tak rozšířené, až lidi věří, že tohle je ten způsob, jak má muž fungovat. No a pak si muži sednou do kruhu, jsou pohromadě, a najednou to celé funguje a můžou se navzájem podporovat a inspirovat. Žádný individualismus, ale propojená síla. Tohle mě vždycky překvapí.

Můžeme se vrátit ještě k letošním tématům vašich seminářů? „Být ve své síle“, „Vzájemná podpora a inspirace“ a „Kořeny mužské energie“. Co mohou muži od těchto seminářů očekávat?

Seminář „ Být ve své síle“ je o fyzičnosti, živočišnosti. To je kategorie, která v naší společnosti není aktuálně moc dostupná pro nikoho. To druhé téma je vztah k jiným mužům, co už jsme tu nakousli – spolupráce místo konkurence; podpora a inspirace. Protože jak mám výhrady vůči jiným mužům, vůči jiným formám maskulinity, tak je možné, že mám výhrady vůči části té své. Ať je to cokoliv: Jestli mám výhrady vůči tomu, jak se dělá byznys; jak se muži vedená společnost vztahuje k životnímu prostředí, nebo mám výhrady vůči válkám, což je extrémně destruktivní použití maskulinní energie, může se mi stát, že se také vyhrazuji vůči své vlastní divokosti a vůči společnosti mužů, ve které se pohybuji.

Když přijmu, jak to bylo, mohu od toho odejít.

Téma „Kořeny mužské energie” je výlet tam, odkud jsem ty postoje ke své a cizí mužské energii vzal, tedy ke svému otci, nebo spíše k obrazu mého otce, který jsem si vytvořil nebo mi vytvořili jiní (pokud jsem svého otce nepoznal.) Pro mě to není nějaké velké mystérium rodových linií a dohledávání, co se kde stalo u mých mužských předků. Spíš úplně obyčejné oživení obrazu svého otce, který jsem si vytvořil, což může být hodně osvobozující. Když přijmu, jak to bylo, mohu od toho odejít.
V tom ročním cyklu večerů pro muže je dalších šest témat, která pokrývají další obvyklé aspekty mužských životů, jako je práce, životní poslání, vztah k ženám… Vlastně je to takový malý „výcvik”, ale je otevřený - muži nemusí přijít na všechny večery, můžou vybrat témata, která je zajímají.

Sám jste se stal otcem. Změnil jste s touto rolí pohled na svého otce?

Moc ne, protože jsem si tím kolečkem návratu ke svému otci prošel díky těm mužským seminářům už předtím, než jsem se stal otcem. Takže pak už ten skok nebyl tak velký. I když si umím představit, že mužům začnou docházet věci „proč otec dělal tohle“, až když se stanou rodiči. Jenomže jedna věc je, že to vidím. A druhá věc je, že se od toho dokážu odpoutat. Takže je hezké, když celý život dělám všechno, abych nebyl jako svůj otec, ale když je vám šedesát, tak zjistíte: „Celý život jsem bojoval proti tomu, abych byl jako můj otec a teď jsem jako můj otec.“ Jenomže v šedesáti s tím už nic nenaděláte. Už na to nebudete mít energii. To osvobození musí přijít mnohem dřív, když ta síla ještě je.

Proč je v lidech ta potřeba vzdorovat rodičům?

Potřeba oddělení je přirozená. Ta by se měla stát v pubertě. Jenomže když se nestane, tak to vzdorování může trvat hodně dlouho a puberta může být prodloužena na celý život. Ta druhá věc je, že je jedno, jestli je to vzdorování, nebo je to obdiv. Obě polohy jsou stejné vězení. Buď jsem ve vězení toho, že chci být jako moji rodiče, a pak nejdu svoji cestou, ale tou jejich. Nebo nechci být jako moji rodiče, a pak jdu cestu opaku, a pořád ne tu svoji. Ten odpor a vzdor je přirozený a zdravý ze začátku, když má člověk 14-17 let. V naší společnosti, když máme to štěstí, se nám povede od rodičů odpoutat, ve třiceti – čtyřiceti letech. A stejně mám pocit, že je to děje poměrně výjimečně.

Ať je to jakkoliv, tak ti dva tím vztahem rostou.

Jak může žena – partnerka pomoci muži v tom, aby podpořila / nebránila mužské energii?

Ono se to děje přirozeně. Ať žena muže do jeho mužské energie „tlačí”, nebo ho před ní naopak „chrání”. Téma mužské energie je ve vztahu přítomné a dříve nebo později se mezi partnery objeví.
Každopádně ať je to jakkoliv, tak ti dva tím vztahem rostou. A je jedno, jestli je muž více v mužské energii a žena více v ženské energii, nebo to mají vyměněné. Ale stejně se inspirují tou opačnou stranou. A probíhá to tak, že jeden z nich se posouvá, a ten druhý to chtě nechtě dorovnává.
Jen je lepší, když jsou ty výzvy našich vztahů vědomé. Když si uvědomíme, že díky vztahu s druhým můžeme lépe vidět sebe samého a vyrůst. Jinak můžeme mít pocit, že to nepohodlí a napětí vztahu je zbytečné.

A často se to děje, že se nedorovnává.

No to už pak není pohodlné dorovnávání. Už to může trochu bolet. Ale na tu bolest, že nedostávám ve vztahu to, na co jsem zvyklý, se dá také dívat pozitivně. Jednoduše místo toho, abychom si nahrazovali to, co nám chybí, tak se jeden od druhého učíme to, co nám chybí. Proces je stejný, jen úhel pohledu je jiný. Buď trpím, že už to nedostávám, nebo se to naučím od toho druhého a už to od něj nepotřebuju…

…a pak mě to netrápí, protože to přijmu.

Dá se to tak říct. Ale je to celé teoretická diskuze. Každá ta situace je jiná. Pro vás dva je to jednoduché říct: Takhle by se to mohlo ideálně stát. Ale pak se v konkrétním vztahu mohou dít věci, že bychom si takovou „jednoduchost“ asi nedovolili.

Jak vnímáte výchovu dětí? Sám provozujete lesní školku. Co by např. ti dospělí, které dnes koučujete, měli slyšet jako děti?

Z mé zkušenosti děti potřebují lásku, pozornost, tedy být s rodiči; být s někým, kdo je má rád. Jednou jsem slyšel hezkou věc - děti by v očích dospělých měli vidět naději. Tedy měli by u dospělých vidět, že se s tímto světem dá vyjít, že se věci zlepšují, že je to tady krásné. Z mé zkušenosti také děti potřebují prostor pro svůj růst. A čistě můj osobní názor: „Čím méně pravidel, tím lépe.“ Ať vidí různé možnosti, jak se věci dají dělat. A to zase nejlépe přes tělo. To vidím v lesní školce. Les je úplně ideální: Protože tam můžou dělat, co chtějí, když dostanou prostor. Vymyslí si svoje vlastní hry, a hrají si to, co aktuálně potřebují. Navíc, jsou vystaveni fyzickému nepohodlí a musejí překonávat fyzické překážky. To tělíčko je ještě malé, otevřené a musí dělat všechny různé věci jako lézt, šplhat do kopce, šplhat na strom, překonávat nerovný terén. Není tam nic, co by bylo nalajnováno. Takže v té hlavičce se neudělají drážky „jak se to má správně dělat”. Naopak – to, co děti v terénu dělají, nalajnované drážky rozpouští. V hlavičce se neudělají koleje „takhle to musí být, protože to řekla maminka nebo paní učitelka“, ale udělá se tam jistota „zvládnu všechno“. Samozřejmě, předškoláci poznávají druhy stromů, prostředí, roční období, tvary, barvy. A to vše navíc zažijí na vlastní kůži. Ale ta podstatná věc je naučit se přes tělo otevřenosti mysli. A dělá to jenom les a citliví průvodci.

Je fakt, že když člověk přijde do nějaké místnosti, už je to samo o sobě ohraničení a jsem limitovaná prostorem, děti nesměji dupat, křičet, běhat, kdežto v tom lese je svoboda.

I když vejdu na ulici, už je to limitace. Prostor ohraničený chodníky a cestou; po chodníku smí jen po pravé straně, ve dvojicích atd. Pro ty děti se zavírají možnosti.

Mozek se do sedmi let rozhoduje o tom, jak se člověk bude v dalším životě schopen učit, jak bude reagovat na překážky, jak bude komunikovat s druhými.

Zavíráme jim spontánnost.

Přesně. Mozek se do sedmi let rozhoduje o tom, jak se člověk bude v dalším životě schopen učit, jak bude reagovat na překážky, jak bude komunikovat s druhými. To se nedá naučit tak, že nám to někdo odpřednáší na vysoké škole. Tyto věci se formují v předškolním věku a rozhoduje o tom to, jak používáme své tělo a jaké věci vidíme ve svém okolí. Pokud dítě jenom posouvá palcem tablet, tak jediné, co se naučí, jen ten jednoduchý pohyb, což je hodně málo z toho, co jeho tělo dokáže udělat. Pro něj v podstatě svět bude jeden dlouhý tunel. Možná se z něj horko těžko ve třiceti vybourá prostřednictvím nějakého osobního rozvoje, ale možná také ne. Podle mě je potřebné vytvářet prostředí, ve kterém z dítěte vyroste svobodný člověk. A mám pocit, že v lesních školkách takové prostředí je.

To, že pracujete hodně s tělem, vám dalo něco konkrétně do života?

Vím, že můj vnitřní postoj vytváří můj vnější postoj a obráceně. To, jak stojím fyzicky, vytváří můj postoj psychický. Vzhledem k tomuto faktu je hodně chytré být si vědom svého těla. A případně mu dát příležitost, aby fungovalo lépe, aby bylo zdravější, aby mělo více energie, aby mi bylo lépe a můj život byl lepší.
Pokud ve svém životě nevnímám tělo, tak je můj život jen představa. A teď nic proti představě, ale pokud žiji jenom v hlavě, tak se představa nepřepíše do skutečnosti. Je hezké zažít si nějaké transformační zážitky na nějakém kurzu, ale pokud to nedostane příležitost přepsat se přes tělo do fyzické roviny, tak se nestane vůbec nic. Ten mentální rauš do tří dnů vyprchá a je třeba jít na další seminář.

Pokud se afirmace nemá kam „vtělit”, jen se točí v hlavě.

Bez vnímání těla nevnímáme skutečnost. Představa může být hezká, ale je to jen fata morgána. Jednou jsem na to slyšel výstižné slovní spojení: „afirmační zombie“. Je to stav, kdy afirmace probíhá v hlavě, ale od hlavy dolů je to mrtvé. Takže to tělo je jen na to, aby tu hlavu nosilo. Ale pokud se tělo nedá oživit, pokud se afirmace nemá kam „vtělit”, jen se točí v hlavě. Je hezké připomínat si, že svět je krásný a že můj život je skvělý a že jsem zdravý, ale taky je dobré podívat se na fyzickou skutečnost. Protože někdy se to může rozsynchronizovat (smích).
V naší společnosti jsme velmi často v hlavě. To není, že bych upřednostňoval fyzické bytí před mentální předlohou, ale zdůrazňuji to kvůli rovnováze. V té hlavě jsme tolik. Pojďme se podívat, jak být více nohami na pevné zemi.

Častokrát tělo podceňujeme, nevnímáme ho. Začneme jej vnímat, až když nás něco začne bolet, něco se nám blokne. Ty signály tam jsou hned.

To je možná ještě jednodušší popis než co jsem vymyslel. (smích)

Jsou různé techniky, jak to nechat projít přes tělo, aby se to sepnulo a byli jsme kompletní. Martine, vy zapojujete jaké způsoby? Bodyterapii?

Jsem hlavně učitel aikida, takže z něj a dalších bojových umění používám zjednodušená cvičení. Druhým mým zdrojem je shiatsu (japonská meridiánová masáž – pozn. red.), kterou jsem studoval a několik let i praktikoval. Zabývám se tělem a myslí již 26 let a zažil jsem mnoho pedagogických i terapeutických přístupů i technik, takže v podstatě beru inspiraci odkudkoliv. Teď například chodím k učitelce zpěvu – a to je čistá fantazie. Oni se na věci dívají úplně jinak, s úplně jinou prioritou, a je to dokonalé, takže ta cvičení taky používám. Beru cokoliv, co se hodí a funguje.

Pořád má spousta lidí problém přijímat dotyky od cizích lidí. Jak to řešíte v kurzech, speciálně v kurzech pro muže, kde s fyzickým kontaktem hodně pracujete?

Na tohle jsem narážel hodně. Mnohokrát jsem se rozsekal. Našel jsem si způsob, jak to udělat, aby se v tom lidi cítili dobře a mohli se v tom rozvíjet. Teď mám opačnou zpětnou vazbu. Spíš jsou lidi rádi, že se konečně dostali do těla, že cítí své nohy, že se můžou o někoho opřít, že cítí svou sílu. Mám napsáno v podkladech na mužské večery „přineste si triko na převlečení.“ A o přestávce mi muži řeknou: „Aha, už chápu, proč jsem si ho měl vzít. Já si myslel, že je to vtip!“ Není to žádné ezoterické poletování a matlání v energetickém poli toho druhého, ale opravdu uzemněný fyzický pohyb a kontakt. Na mužských seminářích poměrně chlapský. (smích)

www.martinsvihla.cz

Akce lektora v Maitrei:
09.11.2016   MUŽI SOBĚ - PODPORA A INSPIRACE: Večer pro muže
05.12.2016   KOŘENY MUŽSKÉ ENERGIE: Večery pro muže
 


 

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku